"ZVON" (7)

Z toho by mohl člověk vytušit, co se stalo, když bylo zařízení spuštěno poprvé - způsobilo smrt pěti vědců a techniků, kteří ho obsluhovali. Nerozvážně byli vystaveni jeho neobvyklým účinkům a buněčná struktura jejich těl a tělních tekutin se zcela zhroutila. Jak dále uvidíme, jsou takové účinky jasným projevem „skalárního“ zařízení. Nebyly to však jediné zvláštní účinky spojené se zvonem. V oblasti dolního Slezska kolem Ludwigsdorfu (dnes Ludwikowice Klodzkie), kde měl projekt sídlo, kontaktovali Witkowskiho ti, kdo přežili projekt, nebo ti, kteří za války toto území obývali, a oznámili mu, že viděli „vertikálně přistávající a startující objekty“, které někteří popisovali jako „létající barely“.

Witkowskiho rekonstrukce pravděpodobné fyziky zvonu

Je zjevné, že výše uvedený konstrukční inventář tohoto zařízení, jeho funkčnosti a účinků skýtá velmi neobvyklý obrázek. Jaký druh fyziky za tím vším spočívá? Čeho se Němci pokoušeli tímto bizarním zařízením dosáhnout? Samozřejmě mít takové složité zařízení funkční na konci války by vyžadovalo nějaké předchozí testování, plánování a projekční práce, což by si žádalo roky výzkumu, který by musel jít po správné cestě. Co tedy hledali? Co mohlo být jejich inspirací? A konečně proč by mělo být takové zařízení, vedle všech ostatních exotických zbraní z arzenálu Třetí říše - arzenálu, v němž se vyskytovaly palivo-vzduchové bomby, řízené střely, smrtonosné chemické a nervové plyny a možná dokonce i atomová bomba - jedinečným způsobem klasifikováno jako Kriegsentscheidend, „rozhodující pro válku“?

Witkowski se odhodlal, že tyto otázky zodpoví, a postupem času zjistil, že ve zprávách týkajících se tohoto zařízení dominují dvě fráze. A to „vířivá komprese“ a „separace magnetických polí“. Nepochybně něco znamenají, a to cosi obzvlášť exotického, když bylo třeba konzultovat arkánní záležitost „simulace zeslabení vibrací vycházejících ze středu sférických objektů“ se záhadnou dr. Elizabeth Adlerovou z univerzity v Královci. Jenže zvon nebyl sférický a jeho rychle se otáčející válce „nevibrovaly“. Záhada se prohlubuje…

Jak Witkowski dokládá, zvon „měl tolik charakteristických rysů, že by se zdálo možné najít nějaký druh jednoznačného vysvětlení“. Podle něj jde o následující:

➢    Použití velmi vysokého napětí.
➢    Zdůrazňování fenoménu „separace magnetických polí“
➢    Výskyt „vírové komprese“
➢    Skutečnost, že zařízení generovalo velmi silné magnetické pole
➢    Otáčení hmoty/masivních prvků jakožto prostředku k dosažení výše uvedených efektů (přímo či nepřímo)
➢    Výsledek: vznik silné radiace
➢    Kontinuální charakter fungování „zvonu“ - tj. nepulzní. o Odkaz na transformaci rtuti ve zlato

Ten seznam je zarážející, zejména s ohledem na předposlední bod, kde se vyslovuje hypotéza o „nepulzní“ povaze fungování zvonu. Je to z celého materiálu v bádání Witkowskiho jediná položka, jež postrádá jakéhokoliv doložení. Ačkoliv Witkowski má pravdu, že tohle by velice pravděpodobně mohl být jeho operační modus, je tu jeden záchytný bod, že zvon mohl být i pulzním zařízením, a ten pochází od samotného Witkowskiho: jde o jeho popis zvuku - podobal se prý úlu plnému včel. Takový zvuk je charakteristický pro velmi rychlé zapínání a vypínání stejnosměrného proudu vysokého napětí, jak ho používal Tesla při svých experimentech „impulzního zesilujícího vysílače“ (Impulse Magnifying Transmitter) se stejnosměrným proudem. Tento „bzučivý“ zvuk je pro takové přístroje typický.

A poslední bod ještě rozšiřuje dlouhý seznam zvláštností spojovaných se Zvonem - totiž transmutace prvků. V příští kapitole uvidíme, že ze záznamů z Farm Hall vyplývá, že při dvou odlišných příležitostech byl zaznamenán kuriózní odkaz na „fotochemický proces“ separace izotopů. Domnívám se, že by mohlo jít o nějakou analogii či derivát studené fúze. Zde se však setkáváme s tímto odkazem v souvislosti s projektem, jenž má jen málo společného s fotochemií, vyjma toho nejvolnějšího spojení. Co se týče odkazu na transmutaci, jde o problém částečně vyřešený, neboť ve večerním vydání Frankfurter Zeitung und Handelsblatt z pátku 18. června 1924 existuje článek právě o transmutaci rtuti ve zlato - dávno před objevením nukleární fúze - od nikoho jiného než prof. dr. Walthera Gerlacha! Gerlach mluví o tom, Že taková transmutace je možná bombardováním cíle „paprsky“ nespecifikované povahy, a pak pokračuje, aby nás zpravil o vědecké uskutečnitelnosti alchymie!

Ve snaze poskládat ze všech kousků celek Witkowski kontaktoval polského fyzika Marka Demianskiho, specialistu na gravitační fyziku. Když mu v hlavních rysech ukázal zvláštní vlastnosti Zvonu, Demianski dospěl k přesvědčení, že vířivý pohyb může být klíčem ke generování gravitace, a poté dodal, že „nejlépe by tomuto účelu vyhovovala rtuť, neboť je substancí s vysokou hustotou a zároveň je kapalinou“. Pokud ovšem Němci „uspěli v uspořádání rotačních os jader jedním směrem pomocí silného magnetického pole“, pak možná uskutečnili nějaký zásadní objev na poli gravitace.

Witkowski se dále pustil do problému domnělého vysokého napětí užívaného ve Zvonu. „Muselo to vést k výbojům a následně tedy nutně šlo o otázku fyziky plazmy.“ Šlo-li opravdu o tento případ, že - jak naznačil Demianski - je tato aktivní substance v takovém zařízení charakteristická svou nízkou viskozitou, pak by měl plyn nižší viskozitu než kapalina a plazma nižší než plyn. Plazma vzniklá elektrickým proudem vytváří víry známé jako plasmoidy, v nichž „siločáry magnetického pole jsou úplné uzavřené“. Za těchto podmínek je plazmový vír téměř úplně izolován před vlivy okolního prostředí. Tím naopak vzniká jistý druh lokálního „časoprostorového kontinua“ neboli lokální zakřivení prostoru.
Během onoho období, kdy formuloval tyto závěry, navštívil Witkowski "Ústav fyziky plazmatu a laserové mikrofúze" ve Varšavě (IPPLM), kde viděl neuvěřitelné pracoviště, plazmovou past mající veskrze charakteristické vzezření Zvonu!

A co je neuvěřitelné, toto zařízení nutně vyžadovalo tytéž keramické tašky a krytinu z těžké gumy, jako tomu bylo i u Zvonu. Přesvědčen těmito fakty učinil Witkowski závěr, že Zvon představoval jistý druh „pasti pro vířivé plazma“. Jenže zvon se odlišoval od moderního zařízení, jež Witkowski viděl, v jednom významném ohledu. „Je zřejmé, že to, co chybělo, bylo prostě otáčení.“ Ano, plazma někdy vytváří jakýsi druh víru, ovšem obvykle se jedná o vedlejší účinek. Ještě nikdo, nikdo po válce - nepostavil „plazmafokus“.

(„Plazmafokus je velmi zajímavé laboratorní plazmové zařízení. Bylo zkonstruováno poprvé koncem 50. let. Tehdy nikdo netušil, že příroda nám to samé zařízení přichystala na měsíci Io planety Jupiter… Jde o koaxiální urychlovač plazmatu - mezi dvěma válcovými elektrodami je plazma urychlováno vlastním magnetickým polem. Po opuštění elektrod vytváří plazma charakteristickou deštníkovitou strukturu, kterou stále teče proud. Tento proud generuje magnetické pole, které stlačuje plazma »rukojeti« do velmi hustého lineárního útvaru, tzv. plazmafokusu. Plazmafokus není nic jiného než velmi hustý pinč. V plazmafokusu byly uskutečněny první pokusy o termonukleární syntézu a dnes se spolu s moderními laserovými technologiemi k tomuto principu opět vracíme.“)

Hlavně pro rychle se otáčející těžké ionty… vnitřní stavba každé plazmy je čistě statická. Koncepce rotujících nebo proti sobě rotujících cylindrů zůstává posud neznámá. Nikdo nepřišel na to, jak to udělat! Witkowskiho to přivedlo k finální rekonstrukci Zvonu, principu jeho fungování a důvodům, proč Němci zvolili tuto zvláštní metodu „plazmafokusu“:  Představoval jsem si velký kovový buben, v němž bylo přítomno malé množství rtuti. Buben pak byl akcelerován do rychlosti, řekněme, desítek tisíc otáček za minutu. Vlivem odstředivé síly by rtuť, jakožto kapalina, pokryla stěny bubnu tenkou vrstvou. Po dosažení cílové rychlosti byl mezi obvodem bubnu (vrstvou rtuti) a jeho osou - jádrem - vytvořen elektrický výboj vysokého napětí. Teoreticky by tak mělo dojít k akceleraci iontů rtuti směrem k jádru rychlostí mnoha kilometrů za vteřinu.

Ale poněvadž rtuť už měla jistý točivý moment, u příslušného množství přibližujícího se k jádru by došlo ke zvýšení jeho úhlové rychlosti… takže by došlo ke zvýšení rychlosti otáčení. V případě bubnu se rtutí by toto vedlo k dvourychlostnímu přelapování - jedno by tvořilo zachování točivého momentu a druhé by vzniklo jako následek toku elektrického proudu. Podle mých přibližných propočtů by pak došlo k tomu, že těmito prostředky by bylo možné dosáhnout krajní rychlosti „komprese“ víru v řádu stovek tisíců otáček za vteřinu. A tato úžasná rychlost otáčení plazmy, jejíž rotační osy byly zcela polarizovány (seřazeny stejným směrem), pak byla příčinou toho, že odtud plynuly ony obrovské kontrabarické (antigravitační) účinky, neboť současná literatura o fyzice naznačuje právě takové spojem mezi hmotou a otáčením.

Co však s onou částí týkající se transmutace? Witkowski tušil, že takové vírové struktury jsou nevyhnutelnou matricí samotné hmoty, a „vzpomněl si na práci ruského vědce Genadije Šipova a práci německého fyzika, profesora Burkharda Heima (pracujícího během války na univerzitě v Göttingenu) V jejich dílech se vyskytoval odkaz na změny vznikající ve struktuře materiálů uměle generovanými gravitačními vlnami“. Jak dále uvidíme, je to signál, že Zvon představoval daleko více než jen pouhý plazmafokus, i když se k tomu připojí koncept rotování aktivní substance - vnikající do podstaty věci, aby se dosáhlo maximální spinové polarizace - koncept, který je zajisté v souladu s Gerlachovými zájmy. Kromě jednoho jediného dalšího postřehu, k němuž se dostaneme za chvíli, Witkowski dále nepokročil.

-pokračování-