ZTRACENÁ ZNALOST PŘEDSTAVIVOSTI: POHLED DO VNITŘKU SVĚTA (1)

Když otevřeme oči, vidíme před sebou svět, o kterém přirozeně předpokládáme, že by tam měl být, ať už my jsme nebo ne. Je to svět, který existuje „mimo“ nás a který, jak říkáme, je „objektivní“ svět pevných, nezávislých, vzájemně nesouvisejících „objektů“ nebo „věcí“ rozprostřených v tom, čemu říkáme „vesmír“ a které se dějí v tom, čemu říkáme “čas“. Některé z těchto věcí, které vidíme, tvoří to, čemu říkáme „příroda“: stromy, mraky, hory, hvězdy, řeky, oceány, údolí. Víme, že něco takového s největší pravděpodobností existuje i v dalších oblastech vesmíru a existovalo v jiných časových bodech (obdobích), a předpokládáme, že to bude existovat i v budoucnosti. Na žádné jiné planetě jsme ještě život nenašli a podle toho, co jsme se o planetách, které jsou k nám nejblíže, dozvěděli, tak se zdají býti spíše nehostinné. Přestože na povrchu Marsu možná nenajdeme stromy, řeky ani města, tak cokoliv tam najdeme, nebo kdekoli jinde, tak to bude existovat stejně, jako to, s čím se setkáváme zde na Zemi, „mimo“ nás.

Některé z věcí, které vidíme, jsou živé – rostlinný život, zvířata a jiní lidé jako jsme my. Opravdu, pro někoho jiného jsme my „objektivně tam“, právě tak jako jsou oni pro nás – to je něco, co může vyžadovat jisté úsilí si to představit a pochopit. A některé z věcí, které dnes vidíme, možná i většina, jsou „umělé“. Nejsou „přirozené/přírodní“ a vznikly pouze prostřednictvím práce lidských bytostí. Města, ve kterých žijeme, letadla nad hlavami, auta, která řídíme a cesty, po kterých jezdíme, počítač, na kterém toto píšu a televize, kterou budu dnes večer sledovat: tyto, a nemluvě o mnoha dalších očividných věcech, jsou výsledkem lidského úsilí.

To vše se zdá jasné a, jak říkám, příliš zřejmé, než abych to zdůrazňoval. Předpokládáme, že se jedná o přirozený, daný, normální způsob věcí a že něco takového muselo existovat vždycky. Filozof Edmund Husserl nazval tento způsob vidění světa „přirozeným hlediskem/pohledem“. Opravdu si nemůžeme pomoci. Zdá se, že jsme takto uděláni/vyrobeni. Svět, jak ho vidím, existoval již před tím, než jsem přišel na scénu, a bude tady i poté, co odjezdu a můj vstup a odchod ho změní jen málo. Ve skutečnosti, podle přirozeného hlediska, tady svět byl již předtím, než se kdokoliv objevil, a zůstane tu i poté, co poslední záblesk vědomí, ať už lidského nebo jiného, zemře. Když si první lidé začali být vědomi sami sebe a hleděli na svět, předpokládáme, že ho viděli stejným způsobem jako my, jako něco „venku“, jako něco mimo ně. Nebyly tam žádné budovy, žádná města, žádná nákupní centra, žádné dálnice ani letiště.

Náš člověkem vyrobený svět neexistoval. Ale přirozený/přírodní svět ano a lidé, kteří se probouzeli do tohoto světa, ho zažívali stejně tak, jako to děláme dnes my. My toho víme o světě mnohem více než naši předkové, tedy ve smyslu našeho nového způsobu vědění, a toto vědění je tím, co nás od nich odlišuje. Ono je tím, co představuje náš „pokrok“. Svět, který zažívali/zakoušeli naši prehistoričtí předkové, a ten, který zažíváme dnes my, jsou však stejné. Jen ho chápeme (rozumíme mu) lépe nežli oni. Říkám, že přinejmenším moje vědomí je „uvnitř mé hlavy“, protože, jak bylo uvedeno, hlava, o které se předpokládá, že v ní přebývá mé vědomí, je, jako zbytek mého těla, součástí „vnějšího“ světa. Je součástí vnějšího světa pro ostatní lidi, ale kupodivu je také součástí vnějšího světa i pro mne. Mohu svou hlavu vidět v zrcadle a držet ji ve svých rukou, ale nemohu vidět svůj vnitřek, to, co je uvnitř mne a ani se toho nemohu nijak dotknout. V zájmu vědy mohu dovolit, nechat si hlavu otevřít a nechat prozkoumat její vnitřek.

Zvláštní na tom je, že to „uvnitř“, o kterém věřím, že tam je, a které neustále zažívám (prožívám), se nenajde. To, co vědci, kteří mě zkoumají, najdou, bude můj mozek, vlhký kus hustě spletité organické hmoty vážící asi kilo a půl. Pokud v dalším vědeckém zájmu dovolím otevřít i tuto masu šedé hmoty, tak můj vnitřek stále nebude nalezen. To vedlo mnoho prestižních lidí k prohlášení, že vnitřek, který já hledám, doopravdy neexistuje. Je to iluze, nějak vytvořená fyzickými procesy odehrávajícími se v mém mozku, ať už se jedná o neurochemické výměny probíhající mezi jeho synapsemi, nebo o něco níže na molekulární nebo subatomární úrovni. V každém případě je to „vnější“ jev, který jakýmsi způsobem dává povstat mému zažívání/zakoušení „vnitřku“.

Můj vnitřek, mé uvnitř, mé nitro, je to jediné, co znám napřímo, to jediné, s čím mám okamžitou zkušenost. Předpokládám, že ostatní lidé, které vidím, když se dívám ven do světa, mají vnitřek podobný tomu mému vlastnímu, ale nemohu to přímo vědět. Nicméně musím předpokládat, že jejich vnitřek je více či méně stejný, jako je můj; a to kvůli tomu, že život by byl velmi obtížný, kdybych to nepředpokládal. Náš nábytek uvnitř se může lišit – všichni máme nápady, vzpomínky, fantazie a myšlenky různé/odlišné – ale celkový půdorys našich interiérů musí být stejný.

Můžeme říci, že každý z našich nezávislých „vnitřků“ se skládá ze dvou částí. To je samozřejmě příliš zjednodušené, ale pro účel zde to bude stačit. Můžeme říci, že jedna část našeho vnitřku (nitra) je něco jako zrcadlo s jakýmisi připnutými kamery, které odráží svět a také pořizuje jeho snímky. Druhou částí je sklad, kde si obrázky uchovávám. Toto je ve zkratce obrázek našeho vnitřku, našeho vědomí, jak bylo přijímáno od dob, kdy filozof Rene Descartes poprvé něco podobného navrhl ve svých "Meditacích o první filosofii" (Meditations on First Philosophy), vydaných v roce 1641. Toto jistě dominovalo do doby, než Johna Locke, který následoval Descartea, ve své "Eseji o lidském pochopení" (Essay On Human Understanding), publikované v roce 1689 prohlásil, že „v mysli není nic, co by nebylo nejdříve ve smyslech“.

Obě práce se objevily v počátcích našeho nového způsobu vědění a ve skutečnosti byly nástrojem pro jeho nastolení. Locke vlastně s Descartesem nesouhlasil. Descartes věřil, že náš sklad obsahuje některé položky, které tam byly ještě předtím, než jsme začali pořizovat snímky. Nazval je „vrozenými myšlenkami (idejemi)“. Locke ve vrozené myšlenky nevěřil, ale to, že s Descartesem nesouhlasil, je zde méně důležité než to, co měli společného. Podle Lockeho a filozofů, jako je David Hume, který následoval po něm, je náš vnitřek prázdný do té doby, než začneme pořizovat snímky a ukládat je do skladu, je to spíš jako nový byt, který je prázdný do té doby, než zajedeme do Ikey a nezaplníme jej věci, nebo jako je prázdné zrcadlo, dokud před něj něco nepostavíme.

Do tohoto skladu si mohu sáhnout a vyhledat některé fotografie, které jsem pořídil. Tomu se říká paměť. Většinu času se tyto fotografie vznášejí jen tak kolem, tak jak byly pořízené – ať už je na nich cokoliv – a často mi vyvstávají samy od sebe na mysli, když to nechci. Ale když chci, můžu některé z nich vyvolat, i když nejsou tak živé nebo jasné, jako když jsem je prve pořídil. Mohu fotografie přesouvat/přemísťovat a dokonce je i rozřezávat a měnit jejich uspořádání tak, jako umělec vytváří koláž. Tím se vytvoří něco „nového“ v tom smyslu, že to, k čemu dojdu, nebylo v této podobě původně vyfotografováno. Ale bylo to vytvořeno z věcí, které jsem původně vyfotografoval. Nejde tedy tolik o nový obsah, ale o nové nebo odlišné uspořádání obsahu starého.

Při svém pokusu zabezpečit si nějaký nezpochybnitelný kousek jistoty, který nutně potřebujeme k tomu, abychom světu opravdu porozuměli, přišel Descartes se svou slavnou formulí, "Cogito ergo sum" (Myslím, tedy jsem): myslel, tedy byl. Zatímco mohl ve své zkušenosti pochybovat o všem ostatním jakožto o iluzi vytvořené nějakým démonem, nemohl pochybovat o své vlastní existenci, protože aby mohl být démonem podveden, musel tedy Descartes existovat. Descartesovi to poskytlo Archimedův bod, ze kterého mohl vztyčit nový model vesmíru, nebo alespoň naší zkušenosti s ním (vesmírem), a my Descartea ctíme tím, že spojujeme jeho jméno s Newtonem jako s jedním z tvůrců moderního světa.

Descartes si zabezpečil svou jistotu, přinejmenším k jeho vlastní spokojenosti, ale za vysokou cenu. Cenou bylo rozdělení na mysl a hmotu, nebo přesněji na mysl a tělo, na náš vnitřek (nitro) a vnějšek, což od té doby bránilo [a stále brání] lidstvu v porozumění/pochopení. Po mnoha meditacích se Descartes rozhodl, že v realitě existují dva základní druhy věcí, nebo přesněji dvě reality, které nazval res cogitans a res extensa, věc „myslící“ nebo „vědoucí“ a věc „rozprostraněná“. Byla to vědoucí mysl a to, co ví/zná, anebo, podle naší terminologie, náš vnitřek a vnějšek, vědomí a vnější svět.

(P.p.: Descartův dualismus tedy tkví v rozlišení dvou substancí, a to tělesné, jejíž základní vlastností je rozprostraněnost – RES EXTENSA a duševní s atributem myšlení – RES COGITANS. Zdroj: Iva Šmejsová; Rozprostraněnost je pojem užívaný již starořeckými materialisty při rozlišování a třídění poznatků o prostoru a času. Pojmem rozprostraněnost se označuje trvalost souvislosti věcí a jevů určitého typu, zachycuje se moment určité stability, která dává možnost srovnávat rozměry těles. Zdroj: www.cojeco.cz)

Nemusíme sledovat Descartovu argumentaci; to, na čem záleží, je jeho závěr. Záleží na něm proto, že se zdálo, že zde neexistuje jasný a srozumitelný způsob, jak by bylo možné tyto dvě různé věci „zainteragovat“, což je problém, se kterým se neustále setkávají neurovědci a filozofové mysli, když zvažují, jak se člověk dostane od neuronu, který je fyzický, k myšlence, která fyzická není, což je nazýváno „tvrdým problémem“. Descartes věřil, že tyto dvě reality vzájemně interagují – musely, jelikož jsme to po celou dobu v sobě zažívali/zakoušeli – a myslel si, že k tomu dochází v malém orgánu v mozku zvaném šišinka. Ta se nachází za třetí komorou a kupodivu je to také místo, kde se podle starověké hindské tradice nachází „třetí oko“, jehož „otevření“ spouští mystická vidění/vize. Descartes tvrdě pracoval na tom, aby našel způsob, jak tam obě reality spojit, ale nakonec to nedokázal.

-pokračování-