ZÁHADNÁ STVOŘENÍ A ZÁZRAKY PŘÍRODY: K NOVÉMU POCHOPENÍ BIGFOOTA, LÉTAJÍCÍCH TALÍŘŮ, VÍL A DALŠÍCH NEPOHODLNÝCH REALIT (2)

Totéž se zřejmě týká i otázek ohledně tajemných zvířat a přírodních divů. Možná, že důvodem, proč nenacházímme více fyzických důkazů či důkazů DNA je, že sice tyto neustále pozorované úkazy jsou skutečné, a skutečně se dějí, ale nejsou v souladu s naším hmotným životem, založeným na pěti smyslech. To nás vrací k pozorováním, které učinil Jacques Vallée o UFO, že je to totiž pravděpodobně nějaký druh interdimenzionálního projevu, manifestace, která na okamžik vstupuje do našeho vědomí a poté zmizí. Možná, že existuje superpozice, nekonečné množství událostí, které se neustále a všude odehrávají a které jsme my schopni zaznamenat či prožít pouze občas (jako u dokumentárních filmů), útržkovitě. Anebo ve chvílích mimořádně citlivých, stejně jako se může mimosmyslové vnímání či telekineze manifestovat ve vysoce vypjatých okamžicích. To nás vede k myšlence, že během traumat, krizí či intenzivních zážitků jsou uvolňovány psychické energie.

Super události  

Berte to takhle: víc, než osmdesát let kvantových experimentů v částicové laboratoři prokázalo, že subatomární částice zaujímají stav buď superpozice aneb stav vlnový. Jako takové se všude objeví najednou. Existují ve stavu nekonečných možností. Víme to, protože subatomické částice projevují interferenční vzorce, které poukazují na to, že nejsou vázány na místo. Existují ve stavu potenciálu, dokud pozorovatel nezačně měřit. Když se pozorovatel rozhodne začít s měřením, částice se zhroutí z vlnového stavu na stav lokalizovatelný. Bez měření nebude částice zaujímat určité, místně určitelné místo.

To si neprotiřečí. Žádný kvantový fyzik by nezpochybnil osmdesát let výzkumů a dat. Kontroverzní je výklad a použití těchto dat a ochota naší kultury se těmito implikacemi řídit. Ve třicátých letech fyzik Erwin Schrödinger vymyslel experiment s použitím myšlení, nazvaný "Schrödingerova kočka". Měl v úmyslu přinutit své kolegy, aby uznali nemožné možnosti, k nimž došlo v částicové laboratoři. Schrödinger je vyzval, aby přijali evidentní absurditu toho, co bylo zdokumentováno: této surrealistické reality, v níž vše existuje všude, v jednom okamžiku, ve stavu nekonečnosti. Jedna varianta experimentu se "Schrödingerovou kočkou" může být vyložena následovně: vezměte kočku domáci a dejte jí kolem krku obojek s něčím, co Schrödinger pojmenoval “ďábelské zařízení.” Při kontaktu s jediným atomem tohoto zařízení ono vypustí smrtelný jed. Vezměte kočku s obojkem a dáte ji do jedné z dvou krabic. Pak pošlete jeden atom směrem k těm dvěma krabicím. Pak se podíváte do krabice na výsledek estu. Co tam najdete?

Veškerá běžně vnímaná realita nám napovídá, že pokud atom vejde do prázdné krabice, kočka přežije. Pokud by atom šel do krabice, v níž je kočka a spustil smrtící zařízení, kočka by zemřela. Jednoduché, že? Ale Schrödinger řekl: ne, realita vůbec taková není.  Měli byste připustit existenci mrtvé/živé kočky. Protože v jednom okamžiku, když byl ten atom ve vlnovém stavu, objevil se najednou v obou krabicích. Byl dohledatelný v jedné krabici pouze tehdy, když jste to šli zkontrolovat.  Realita si tudíž žádá, abyste měli mrtvou/živou kočku. To je nemožné, nedává to smysl, a přece je to absolutně vyžadováno, pokud bychom měli přijmout data od kvantových fyziků.

V padesátých letech fyzik Hugh Everett z experimentu se "Schrödingerovou kočkou" odvodil další věci. Everett tvrdil, že načasování vašeho rozhodnutí podívat se nebo nepodívat do jedné z krabic vyvoří pro tu kočku minulost, přítomnost a budoucnost. Pokud byste, řekněme, čekali osm hodin, nejenom že byste měli mrtvou/živou kočku, dokud byste se nepodívali do krabic, ale budete mít živou kočku, která v krabici trčela osm hodin a bude tudíž hladová. Pro to zvíře jste vlastně vytvořili minulý příběh a také přítomnost. Vaše rozhodnutí podívat se, nepodívat se, počkat, vůběc to nezkontrolovat, je vše a pro to zvíře to tvoří oblouk života. Taková může být skutečná povaha reality: všechny výsledky existují v nekonečném potenciálu a stanou se zjistitelnými či reálnými až tehdy, když se dostanou do pole našeho vnímání. Může se jednat o měření, soustředění, uvědomění, náhodu anebo vědomou volbu.

Když ponecháme stranou otázku svobodné vůle, což je zcela jiné téma, to, co jsem napsal, poukazuje na možnost, že tyto přetrvávající mimořádné události – pozorování všeho – od vodních hadů až po tajemné okřídlené bytosti, mimozemské bytosti, gnómy, bigfoota, to vše může být výsledek pohledu a toho, že se tyto věci občas objeví v naší realitě. S tím souvisí možnost, pocházející z tzv. teorie strun. „Strunoví“ teoretici se snaží vysvětlit podivné chování subatomárních objektů a také to, proč se takové objekty vzájemně ovlivňují na dálku a proč, jak si všiml Isaac Newton, dokonce i makro objekty v sobě vzájemně zrcadlí pohyby druhých makro objektů. Teorie strun má za to, že všechny částice a veškerá hmota nejsou oddělené entity, ale spíše že jsou součástí obrovských vlnících se sítí strun.   Když nějaký objekt v kosmu v určitém okamžiku ovlivní druhý objekt, nevidíme dvě různé entity, ale sjednocenou strunu, vlákno objektů. A co víc, podél těchto strun existují různé dimenze a univerza, takže ne vždy vidíme věc, která ovlivnila výsledek. V teorii strun jsou všechny materiály a události jedním celkem. Zaznamenáme pouze kousíčky toho všeho za pomoci mimořádně jemného měření.

Když hovoříme o měření, přirozeně myslíme na laboratorní přístroje. Ale co jsou naše smysly, když ne nástroje, s jejichž pomocí vnímáme realitu? Z psychologického hlediska to může být ve chvílích hluboké citlivosti anebo ve chvílích, kdy jsme nějakým způsobem emočně vypjati – možná traumatem, euforií, pocitem krize; tehdy zachytíme věci, které jsou skutečné, ale které nejsou běžně vnímány našimi smysly ani mechanizmy, které používáme v každodenním životě. Anomální entity existují, ale existují na jiném místě, na vibrující kosmické struně, či, mohli bychom říct, v jiné dimenzi. To je jedna teorie. Další, která nemusí být nutně v rozporu s teorií strun, je, že tyto anomálie zaujímají stav superpozice, kterou si zvolíte, aby se vyskytovala na vámi určeném daném místě, tedy že se nemanifestuje, ale že si ji vybíráte, jak já s oblibou říkám, prostřednictvím vašeho postoje.  

Tudíž, tyto podivné události či bytosti mohou být skutečné, ale jsou námi vnímány pouze příležitostně a my je pojmenováváme, jako například bigfoot, víly či UFO. Tyto potenciality jsou všude kolem nás, ale my takové věci nedokážeme měřit. Náš způsob vnímání světa je nepřesný a omezený, dokonce iluzorní. Například: život si organizujeme podle lineárního času. Ten se nám zdá být velmi reálný. Je to velmi přesvědčivé. Ale samotná linearita je iluzí. Je to potřebná iluze, kterou používáme, abychom si zorganizovali život, ale není skutečná. Víme, že v rychlosti světla či přibližně v takové rychlosti čas zpomaluje. Proces stárnutí zpomaluje, když se bytost pohybuje rychlostí světla. Podobně také víme, že čas zpomaluje či že se ohýbá v prostředí extrémní gravitace, jako jsou černé díry.  Tyto věci již nejsou teorie, byly změřeny, jsou skutečné, jsou opravdové. A přece pro nás nemají význam. Když žijeme svůj všední život a plníme své povinnosti atd., nemá na nás žádný vliv to, že čas může zpomalit. A i když to víme a chápeme to, a dokážeme o tom hovořit, ani to nemá vliv na naše každodenní prožívání linearity. Protože linearita je pro bytosti s pěti smysly zřejmě velmi potřebná iluze. Ale je to vynález, ne bezvýhradná a jedinečná realita. Ta je mnohem podivnější, než bychom tomu dokázali uvěřit.

Proč realitu nevidíme?     

Proč se tomu víc nevěnujeme? Proč nám život připadá tak spořádaný?  Já jsem zde jenom jeden, vy jste tam jenom jedni, je jenom jedna židle, na které sedíte. Není tam nekonečné množství židlí. Zdá se to být velmi praktické, tak pravdivé. Je těžké představit si, že kterýkoliv z těchto kvantových či strunových jevů může být reálnější víc než jenom abstraktně anebo na subatomární úrovni. Filozof William James ve své přednášce v Giffordu z roku 1902 učinil poznámku, která o tom hovoří. James řekl, že když mystik něco vidí, je to, jako by to viděl přes mikroskop. Kvůli své zvýšené citlivosti mystik vidí stále víc toho, co se skutečně děje. Když se podívám na kapku vody, vidím jenom obyčejnou kapku. Je průhledná, vnímám ji jako mokrou. Ale když se na tu kapku podívám mikroskopem, ukáže se spousta věcí. Jsou tam jednobuněčné organizmy, jsou tam bakterie, pohybují se tam molekuly. Molekuly se skládají z atomů a dalších částic, které se pohybují. Děje se tam všechno možné, co běžným zrakem nevidím.

James vyslovil přesvědčení, že mystik vždy vidí věci jako přes mikroskop. Dá se říct, že když čočku vzdalujete víc a víc, vidíte stále méně a méně toho, co se skutečně děje.  Dnešní kvantoví fyzici, i když se neodvolávají na Jamese, říkají tomuto jevu „průsak informací“. Reagují tak na zřejmou rozdílnost mezi světem částic a naším makro světem, když říkají, co řekl James, tedy, že když měříte věci s mimořádně jemnými a kvalitními přístroji, vidíte víc a víc toho, co se skutečně děje. Ale jak naše schopnost měření sláibne, ztrácíme data a vidíme stále méně toho, co se děje. Tak, jak je  umělým výtvorem lineární čas, a stejně jak částice existují ve vlnovém stavu či ve stavu superpozice, je možné, že žijeme uprostřed nekonečného počtu mimořádných událostí, které vnímáme pouze v úlomcích, v prchavých okamžicích, možná v okamžicích velkého uvědomění, možná v okamžicích, v nichž jsou naše myšlenkové vzorce z jakéhokoliv důvodu přerušeny, možná v okamžicích, které jsou přístupné jenom některým z vás, protože máte nadání pro to, čemu se říká mimosmyslové vnímání či senzitivita nebo intuice.

Je možné, že v takových chvílích dokáže člověk vidět, co se skutečně děje, a přesto jsou takoví lidé očerňováni, že mají psychózu, že lžou, že si vymýšlejí, fantazírují, nebo že jsou předpojatí.  Materialisté příliš zdůrazňují termín předpojatost, aby mohli ignorovat svědectví. Konzistentní svědectví z různých zdrojů tvoří podklady a ty by měly být brány v úvahu.  Materialisté si bohužel neuvědomují, že oni mají také problém s předpojatostí. Pokud je můj názor správný, tak získáte to, co hledáte, neboť jsme všichni na stejné lodi. Tak se posaďme interdisciplinárním způsobem a debatujme a zkusme si zmapovat terén. Musíme se víc snažit pochopit, co se děje. Nedostaneme se k tomu, když budeme ignorovat anebo nedostatečně financovat tzv. hraniční vědy.  Myslete na možnosti, které by se nám otevřely, kdyby byl zpřístupněn vědecký výzkum psí faktoru, či extrakognice. Kdyby se nemusela zavřít místa, jako byla "Princetonská inženýrská výzkumná laboratoř", protože její zakladatelé šli do důchodu a nikdo další neměl energii na shánění peněz ani bojovat bitvy, které bojovali, aby udrželi laboratoř při životě.

V této společnosti máme peníze na všechno. Není žádný nedostatek zdrojů. A přece se vždy začne vykřikovat cosi o chudobě, když přijde na vynakládání zdrojů demokratickým způsobem, anebo o přidělení skutečně skromných částek na udržení výzkumu o povaze samotné reality.  Důvod, proč oceňuji dnešní nejlepší badatele v oblasti paranormálna a proč uznávám historické postavy jako byl Charles Fort je, že provrtali díry do jednolitého příběhu.  To nás vede k pokládání otázek, které by nás jinak nikdy nenapadly.

-pokračování-