Tajemství hypogea Ħal Saflieni

Když je poprvé objevili, byly v hypogeu nalezeny kostry více než 7 000 lidí. Dodnes se dochovalo pouze šest lebek, z nichž některé mají protáhlý tvar. Vědci Vittorio Di Cesare a Adriano Forgione, kteří lebky zkoumali, poznamenali:

„Lebky byly vytrženy ze svých schránek jedna po druhé. Mezi nimi, všechny byly velmi zajímavé, byla i ta, kterou jsme hledali. Mozkovna vykazovala velmi výraznou dolichocefalii, jinými slovy prodlouženou zadní část lebky a mimo jiné také nedostatečný středový šev, který známe pod názvem „sagitální šev“. „Tento poslední detail byl považován za ‚nemožný‘ lékaři i anatomy, na něž jsme se obrátili, a nemá (pokud je známo) analogii v jiných patologických případech uváděných v mezinárodní lékařské literatuře. Tato charakteristika podtrhuje anomálii celého nálezu a má za výsledek přirozené prodloužení lebky v týlní oblasti (a to nikoli kvůli obvazům nebo destičkám používaným v předkolumbijských civilizacích). „Ostatní lebky, které spojuje určitý stupeň jejich prodloužení, rovněž vykazovaly anomálie. Jedna nesla jednoznačné stopy chirurgického zákroku v týlní oblasti. Obrysy tří malých otvorů, vytvořených na zevním týlním výběžku, měly čas na zajizvení, takže pacient operaci přežil...“  –Vittorio Di Cesare a Adriano Forgione,„Malta, The Skulls of the Mother Goddess“, Hera Magazine

Těchto šest lebek se nám nyní ztratilo z očí v "Archeologickém muzeu" ve Vallettě, ačkoli některým vědcům byl povolen zvláštní přístup. Kde je ovšem dalších 7 000 lebek a proč úřady chrání šest lebek před veřejností? Ve dvacátých letech časopis "National Geographic" informoval, že prvními obyvateli Malty byla lidská rasa s podlouhlými lebkami:

„Z průzkumu koster doby neolitu se zdá, že raní obyvatelé Malty byli rasou lidí nižší střední výšky s prodlouženými lebkami, která se podobala raným Egypťanům, kteří se šířili na západ podél severního pobřeží Afriky, odkud se někteří dostali na Maltu či Sicílii a jiní na Sardinii nebo do Španělska.“

Místnost věštírny při první vykopávce 
(Foto Richard Ellis, před rokem 1910)

Přetrvávající pověsti tvrdí, že v polovině 20. století skupina mladých studentů a jejich učitelů zmizela v hypogeu při exkurzi. Tento příběh byl šířen magazínem National Geographic, který v roce 1940 publikoval článek Richarda Waltera s názvem „Wanderers Awhile in Malta“, ze kterého jsme převzali tyto úryvky:

„Mnoho podzemních chodeb, včetně starověkých katakomb, je nyní součástí ostrovního opevnění a obranného systému“ (strana 258). „V mnoha tunelech jsou přechovávány zásoby; jiné ukrývají bomby...“ „Prehistorický člověk v těchto podzemních prostorách zbudoval chrámy a komnaty.“ „V jámě vedle jednoho obětního oltáře leží tisíce lidských koster.“

Případ pohřešovaných dětí nebyl nikdy potvrzen, ale Walterův příběh pokračoval:

„Před lety by člověk mohl projít podzemím z jednoho konce Malty na druhý, všechny vchody však byly vládou uzavřeny kvůli tragédii.“

 „Na výletě za památkami srovnatelnému se studiem přírody v našich vlastních školách sestoupilo několik dětí základních škol a jejich učitelů do bludiště tunelů a už se nevrátilo.“

 „Po několik týdnů matky prohlašovaly, že slyšely kvílení a křik z podzemí. Ale četné vykopávky ani pátrací skupiny nepřinesly žádné stopy po ztracených. Po třech týdnech byli nakonec prohlášeni za mrtvé.“

Nezávislé potvrzení této tragédie nelze dohledat. Jak by mohla třída dětí se svým učitelem zmizet v tak malé zemi, aniž by to média masivně komentovala? Pokud ano, proč utajování trvá až dodnes? A když ne, proč National Geographic takový příběh otiskl? Skrývají snad úřady informace o tom, že se Malta podobá včelímu plástu s tunely a jeskyněmi, které prochází celým ostrovem a možná dosahují i na další ostrovy, jako je Gozo? Stejně jako u skrývání všech chybějících lebek, Malta svá tajemství dobře chrání. Podlouhlé lebky a případné pohřešované děti nechme stranou, hypogeum je mimořádnou stavbou vybudovanou lidmi bez znalosti písma nebo použití kovu. Jak tito primitivní neolitičtí stavitelé vytvořili stavbu, která má neuvěřitelné akustické vlastnosti a rezonuje při 111 Hz, známých jako „posvátná frekvence“? Tato frekvence se týká celé struktury; stavitelé vytvořili řadu fenomenálních chrámů se zrcadlově umístěnými podzemními katakombami, které rezonovaly při 111 Hz.

Vápencový vchod
(Foto: Hamelin de Guettelet)

Věštírna je konstruována tak, aby slovo, které v ní bylo vysloveno, bylo stonásobně zesíleno a slyšitelné po celé stavbě. Dnes je návštěvník, coby součást malé skupiny, poučen, aby mlčel, zatímco průvodce demonstruje vlastnosti různých zvuků. Většina prohlídky se však provádí v tichosti, protože návštěvníci poslouchají komentář na svých zvukových zařízeních. Podle výzkumu profesora archeologie Paula Devereuxe při frekvenci 111 Hz rezonuje rovněž mnoho pohřebních mohyl.  A právě to je rozsah, který může vyvolat meditaci a trans vypnutím prefrontální korové oblasti lidského mozku. Devereux se také domnívá, že Pythagoras vytvořil svou hudební stupnici počínaje notou „A“, která rezonuje na frekvenci 111 Hz.

V roce 2014 se v hypogeu konala multidisciplinární konference o archeoakustice, při které se ve věštírně pomocí ultrasenzitivních mikrofonů a digitálních zapisovačů nahrávaly různé hlasy a jednoduché hudební nástroje. Výsledky byly zajímavé a ukázaly, že mužský hlas může stimulovat rezonanci stavby na frekvencích 114 Hz a 68–70 Hz, zatímco ženský hlas tento účinek nevyvolává. Podobným způsobem buben s přirozenou kůží silně stimuloval rezonanci harmonickým bubnováním při 114 Hz, zatímco třecí buben vytvářel nízkou rezonanci. Silná stimulace rezonance může být pociťována jako vibrace v celém lidském těle.

Po ročním uzavření v roce 2017 je nyní hypogeum znovu částečně otevřeno pro turisty, díky interaktivnímu displeji poskytuje prohlídku s průvodcem těm, kteří stavbu nejsou schopni fyzicky navštívit.

-konec-

Další díly