VIKTORIÁNSKÉ NADPŘIROZENO: PODIVUHODNÁ SETKÁNÍ ARTHURA CONANA DOYLA, LEWISE CAROLLA A PERCYHO SHELLEYHO

Viktoriánské období (1837–1901) bylo dobou, v níž horní vrstva britské společnosti měla velký zájem o vše nadpřirozené. Mnoho významných osobností bylo členy Golden Dawn, tajné společnosti založené na principech rosekruciánství, hermetismu a zednářství. Mág a básník Aleister Crowley se stal notoricky známou postavou okultního světa, britská média jej dokonce označila za „nejhoršího člověka na světě“ kvůli jeho povídkám o černé magii, orgiím plných drog a zvířecím obětem. Byla zde kulturní fascinace duchy, démony a dalšími bytostmi z jiných světů. Viktoriánská éra byla také významnou pro anglickou literaturu a dala vzejít některým z nejuznávanějších spisovatelů, básníků a romanopisců, jací kdy žili. Mnoho lidí si však neuvědomuje, že řada z nich byla ovlivněna okultními skupinami působícími v Anglii té doby. Tento článek zkoumá propojení mezi těmito dvěma světy s důrazem na tři známé viktoriánské spisovatele: sira Arthura Conana Doyla, Lewise Carrolla a Percyho Shelleyho.

Britský spisovatel sir Arthur Ignatius Conan Doyle byl nejznámější svými romány zaměřenými na postavu smyšleného detektiva Sherlocka Holmese. Conan Doyle, který se narodil roku 1859 do prosperující irské rodiny, získal titul na Edinburské univerzitě a navázal odborným lékařským výcvikem. Během své kariéry pracoval na řadě lékařských postů, po krátkou dobu dokonce zastával místo chirurga na velrybářské lodi. Druhou polovinu svého života trávil v Portsmouthu, přístavním městě na jižním pobřeží Anglie, a svůj čas dělil mezi medicínu a psaní. Sherlock Holmes se poprvé objevil v románu "A Study of Scarlet" (Studie v šarlatové), jehož úspěch inspiroval Doyla k vydání celé série založené na této postavě.¹

Většina lidí neví, že Conan Doyle byl hluboce ponořený do světa paranormálních jevů. Kulturní fascinace démony, duchy a přízraky měla zásadní vliv na jeho literární dílo a mnohé z jeho románů obsahují nadpřirozené prvky, inspirované jeho zkušeností s médii, věštci a jasnovidci. Doyle během svého života nashromáždil velké množství fotografií duchů a v roce 1922 dokonce vydal knihu s názvem "The Case for Spirit Photography", ve níž se snažil poskytnout racionální argumenty objasňující fotografickou dokumentaci duchů.²

V roce 1886 se sir Arthur Conan Doyle začal zajímat o spiritismus, náboženské hnutí založené na víře, že duchové mrtvých mohou komunikovat s živými. Doylův zájem o hnutí započal tím, že četl knihu vydanou soudcem amerického nejvyššího soudu Johnem Worthem Edmondsem (1816–1874), který tvrdil, že může hovořit se svou zesnulou manželkou ze záhrobí. Doyle velmi ocenil Edmondsovu zprávu o dvojčatech Foxových, proslulých jasnovidných sestrách z New Yorku, které zřejmě mohly navázat spojení s duchy zemřelých. Po přečtení jeho zkušeností se Conan Doyle začal vášnivě zajímat o spiritistickou filozofii a paranormální jevy.³

V roce 1917 začal Doyle pořádat veřejné tematické přednášky, kterými se pokoušel přesvědčit posluchače, že život po smrti existuje. Ačkoli jeho obhajování nadpřirozených jevů nevyhnutelně poškodilo jeho pověst v lékařské společnosti, zůstalo důležitou součástí jeho života až do jeho smrti v roce 1930. Během svého života publikoval dvacet knih o spiritismu, včetně "The New Revelation" (Nové zjevení, 1918), "Life After Death" (1918) a "The Vital Message" (1919), propagoval své myšlenky po celém světě a přitahoval obrovské davy, kamkoli se rozhodl cestovat; natolik, že byl v roce 1925 jmenován čestným prezidentem na "Mezinárodním spiritistickém kongresu" v Paříži.⁴

V roce 1893 se Conan Doyle připojil k "British Society for Psychical Research" (Britské společnosti pro duševní výzkum), založené v anglické Cambridge, která měla za cíl začlenit spiritistickou filozofii do empirického kontextu. V té době byla společnost považována za marginální, ale přitahovala pozornost mnoha významných osobností, včetně budoucího předsedy vlády Arthura Balfoura, filozofa Williama Jamese a biologa Alfreda Russella Wallaceho. Její členové prováděli vědecké pokusy týkající se existence paranormálních jevů stejně jako tvrzení prominentních jasnovidců. Po několika experimentech Doyle definitivně rozhodl, že telepatie, kterou označil jako „přenos myšlenek“, není zcela neslučitelná s vědeckými principy. V roce 1894 se Doyleova víra v nadpřirozeno posílila, když muž jménem plukovník Elmore požádal "British Society for Psychical Research", aby prozkoumala zvuky vycházející z jeho domu v Dorsetu; jeho rodina tvrdila, že v noci mohou slyšet řetězy tažené po podlaze, a většina Elmorova personálu rezignovala kvůli zvláštním událostem v domě.

Conan Doyle byl s několika dalšími členy společnosti požádán, aby navštívil dům a zvuky vyšetřil. Strávili v domě několik večerů, ale nezaznamenali nic neobvyklého. Nicméně, jedné noci byli náhle probuzeni „hrůzostrašným rámusem“, pro který nemohli najít žádné racionální vysvětlení. Navzdory tomuto znepokojujícímu incidentu Doyle dům opustil a uvažoval, zda není strašidlo úplně vymyšlené. Později, když vyšetřování skončilo, rodina objevila na zahradě pohřbené tělo desetiletého dítěte. Doyle byl naprosto přesvědčen, že za ty záhadné události, které trápily Elmorovu domácnost, byl zodpovědný právě duch zesnulého dítěte.⁶

Lewis Carroll

Conan Doyle nebyl jediným viktoriánským spisovatelem, který se zajímal o paranormální jevy. Charles Lutwidge Dodgson, častěji známý jako Lewis Carroll, byl také jejich horlivým příznivcem. Největší věhlas získal svou knihou pro děti "Alice's Adventures in Wonderland" (Alenčina dobrodružství v říši divů). Carroll se narodil v roce 1832 a vyrostl ve velké rodině, která si ráda vystřihovala z časopisů a tvořila vlastní hry. V roce 1851 navštěvoval prestižní akademii Christ Church College v Oxfordu a následně se stal odborným asistentem na vysoké škole, přednášel matematiku a logiku. Carroll, vysoce analytický jedinec, měl také silnou představivost a bylo známo, že žije ve světě fantazie.⁷ Carrollova láska k paradoxům a absurditě je do značné míry patrná i v jeho literárním díle, které je charakteristické halucinačními obrazy a fantaskními postavami.

I Lewis Carroll byl členem "British Society for Psychical Research" a věřil, že nadpřirozené jevy, jako je mimosmyslové vnímání a psychokineze, mohou mít empirický základ. V dopise zveřejněném v roce 1852, který napsal svému příteli Jamesi Langtonu Clarkovi, se Carroll zmiňuje o brožuře o telepatii, publikované "British Society for Psychical Research", která ho přesvědčila, že dosud neobjevený vědecký princip může poskytnout vysvětlení pro přenos myšlenek a přinutit dogmatické materialisty, aby zpochybnili své vnímání světa, a napsal:

„Zdá se, že vše ukazuje na existenci přirozené síly... kterou mozek dokáže působit na jiný mozek. Myslím, že jsme blízko dne, kdy bude zařazena mezi známé přírodní síly a najde své místo v tabulkách, a kdy ji vědečtí skeptikové – jenž vždy až do poslední chvíle zavírají oči před jakýmikoli důkazy, které, jak se zdá, přesahují materialismus – budou muset přijmout jako prokázanou skutečnost ve své podstatě.“⁸

Carroll měl také hluboký zájem o život po smrti. V roce 1869 vydal báseň s názvem "Phantasmagoria" o diskuzi mezi člověkem a přízračnou bytostí. Báseň popisuje, jak se duchové neliší od lidí, protože stejně jako my mají jednoduchou úlohu a tou je burcovat probouzející se svět. Carroll se rovněž zajímal o fotografování duchů. Dne 13. července 1863 napsal: „Poslední dobou jsem pořídil mnoho fotografií... a dvě z těch, které zachycovaly Donkinsovy, byly „fotkami duchů“ a zdá se, že se velmi slušně podařily.“ Carroll ve svých denících také zaznamenal, že jeho přítel Henry Wadsworth Longfellow, americký básník a pedagog, údajně viděl ducha George Washingtona jezdit na koni před svým domem, který dříve sloužil jako Washingtonovo ústředí.⁹

Carroll byl fascinován paranormálními zkušenostmi anglického malíře miniatur Thomase Franka Heaphyho, jak bylo vylíčeno v jeho dílech "A Wonderful Ghost"; "Being Mr H’s Own Narrative"; a "Recital of Facts with Unpublished Letters from Charles Dickens Respecting it". Carroll popisuje, jak Heaphy nastoupil do vlaku z Londýna, aby převzal zakázku na vytvoření portrétu na jednom zámku, ocitl se sám ve voze a nakonec se k němu v první stanici připojila „mladá dáma“. Zeptala se jej, zda si dostatečně dobře pamatuje tvář, aby ji po jednom nebo dvou setkáních namaloval. Než měl čas si vzpomenout na její vzhled, náhle na další stanici vystoupila. Zjevně se později zhmotnila na zámku, kde byl vypravěč převzít svou zakázku: „Tak jistě, jako byla mladá dáma jeho společnicí v železničním vagónu, tak nepochybně seděla vedle něj u jídelního stolu.“

V dopise své Mary z 26. dubna 1867 Carroll líčí, že navštívil Heaphyho v jeho ateliéru a byl naprosto fascinován touto nadpřirozenou událostí, a píše: „Vedli jsme velmi zajímavou rozpravu o duchu, což byl určitě jeden z nejzajímavějších a nejnevysvětlitelnějších příběhů, jaké jsem kdy slyšel. Ukázal mi její obrázek a musela být velmi krásná, pokud je jí podobný.“¹⁰ Carroll také vyvíjel zájem o spiritistickou filozofii. Na Nový rok v Hatfield House s ostatními hosty zjevně nadšeně hovořil o své zvědavosti, co se týče zážitků blízké smrti, přenosu myšlenek a jasnovidnosti. Carroll ve skutečnosti uvedl, že sám zažil celou řadu nevysvětlitelných událostí. Dne 6. září 1891 píše:

„Při večerní bohoslužbě... došlo k podivné věci, naznačující ‚telepatii‘. Před oznámením 2. písně vikář přečetl několik oznámení. Mezitím jsem vzal svůj kancionál a řekl jsem si (nemám ponětí, proč) ‚bude to píseň 416‘ a nalistoval jsem ji. Nebyl to jedna z těch, které jsem znal; a když jsem se na ni podíval, řekl jsem si ‚je to velmi prosté: tohle je hodně nepravděpodobná volba‘. A bylo opravdu překvapivé, když jsem v příští minutě slyšel, jak vikář oznamuje ‚Píseň 416!‘ “¹¹

Percy Bysshe Shelley

Dalším viktoriánským spisovatelem zajímajícím se o paranormální jevy je Percy Bysshe Shelley. Shelley byl hlavní postavou mezi anglickými romantickými básníky a vedl velmi nekonvenční život, než tragicky zemřel ve věku 29 let. Narodil se roku 1792 v úspěšné rodině, jeho otec byl prominentním členem parlamentu, a navštěvoval Etonskou školu a Oxfordskou univerzitu, dvě z nejprestižnějších školských institucí Velké Británie. V roce 1816 si Shelley vzal svou manželku Mary, autorku Frankensteina, a později se přestěhovali do Itálie, kde neúnavně cestovali z města do města a hledali literární inspiraci. Právě tam napsal některé ze svých nejuznávanějších básnických děl. V roce 1822 se Shelley utopil ve Středozemním moři a jeho popel byl později pohřben v jeho domě. Dodnes je považován za jednoho z velkých romantických básníků 19. století.¹²

Shelleyho fascinace démony, duchy a smrtí začala ve velmi raném věku. Zjevně aby terorizoval své mladší sourozence, ve věku 10 let předstíral, že provádí bizarní obřadní rituály a vyvolává duchy z onoho světa. Jeho sestra Elizabeth Shelleyová později vzpomínala: „Oblékli jsme se do podivných kostýmů, abychom představovali duchy nebo démony, a Bysshe si vzal krbové kachle a naplnil je nějakou hořlavou tekutinou a planoucí je nosil do kuchyně k zadním dveřím.“ Shelley si také vymýšlel strašidelné příběhy, aby vyděsil své sestry, a bral je na děsivé procházky při měsíčku po anglickém nočním venkově. Ve své kopii knihy "Eight Tales of Terrors" od Edgara Allena Poea nakreslil zvláštní obrázky démonů, duchů a monster.¹³

Shelleyův zájem o okultismus byl patrný také během doby jeho formálního vzdělávání, když byl mladý chlapec. Jeden z jeho spolužáků v Syon House, internátní škole v západním Londýně, uvedl, že Shelley se učil klasické jazyky téměř „intuitivně“; přijal je, jako by jimi mluvil v předchozím životě. Během vyučování trávil čas sněním, sledoval mraky, jak plují za okny školní třídy, kreslil si stromy, květiny a ptáky do učebnic. Rovněž se u něj vyskytovaly epizody náměsíčnosti a mohl se zcela odpoutat od světa kolem sebe, čímž současně děsil své spolužáky.¹⁴ Shelleyho fascinace vším nadpřirozeným zvláště vzrostla během jeho univerzitních studií. Když pobýval na Etonské škole, Shelley zakoupil starší rukopisy o čarodějnictví, démonologii a okultismu. Ve svých dopisech anglickému novináři a filozofu Williamu Godwinovi zmiňuje svůj zájem o Alberta Magna, Heinricha Agrippu a další pověstné okultisty. Navíc coby vysokoškolák Shelley napsal "St. Irvyne; or the Rosicrucian: A Romance", román o příhodách poutníka bez domova a o jeho setkání s tajemným alchymistou.¹⁵

Přestože je jasné, že Shelley byl velmi dobře informován o okultním učení, chybí důkazy o tom, že byl praktikujícím ceremoniálním mágem. Thomas Jefferson Hogg však ve své knize "The Life of Percy Bysshe Shelley" popisuje, jak se Shelley kdysi zhostil role nekromanta:

„Zeptal se svých knih, jak vyvolávat ducha; a jednou, o půlnoci – tehdy byl v Etonu – se vykradl ze své koleje, opustil město přes pole směrem k tekoucímu potoku. Když šel po stezce uprostřed dlouhé trávy, uslyšel za sebou šustění; neodvažoval se ohlédnout zpět… šel rychle a pevně držel lebku, předepsaného asistenta svých zaklínadel… Přišel k některému z mnoha krásných průzračných potoků poblíž Etonu a hledal ten, nad nímž by se mohl rozkročit jako kolos; pak stál, opakoval své kouzlo a třikrát pil z lebky. Žádný duch se neobjevil, ale kvůli důvěře v kouzelné knihy nepochyboval, že zaklínání selhalo pro jeho vlastní chyby.“¹⁶

Závěr

Viktoriánské období bylo významnou dobou pro okultismus, ale také pro anglickou literaturu, dalo vzniknout některým z nejvýznamnějších spisovatelů, básníků a romanopisců v moderní historii. Lidé však zapomínají, že tyto dva světy byly silně propojeny, přičemž mnoho literárních osobností se tehdy zajímalo o paranormální jevy. Sir Arthur Conan Doyle, Lewis Carroll a Percy Shelley byli jasně ovlivněni okultními kruhy působícími ve viktoriánské Anglii. Navzdory mainstreamovému předpokladu, že víra v nadpřirozeno je absurdní, iracionální nebo neinteligentní, tyto vysoce renomované osobnosti věřily, že existuje svět mimo náš vlastní a že nadpřirozené jevy jsou slučitelné s vědeckými principy. Jejich životy ukazují, že nejoslnivější mysli byly přitahovány k zdánlivě nevysvětlitelným tajemstvím.

---------------------------------------------------------

PRAMENY:

1. https://en.wikipedia.org/wiki/Arthur_Conan_Doyle

2. www.arthur-conan-doyle.com/index.php?title=The_Case_for_ Spirit_Photography

3. www.victorianweb.org/authors/doyle/spiritualism.html

4. dtto.

 5. www.conandoyleinfo.com/life-conan-doyle/conan-doyle-and- spiritualism/

6. dtto.

7. https://en.wikipedia.org/wiki/Lewis_Carroll

8. Lewis Carroll: A Biography by Morton N. Cohen, Vintage 1996

 9. dtto.

10. Lewis Carroll: Photography on the Move by Lindsay Smith,  Reacktion Books 2016

11. Lewis Carroll: A Biography by Morton N. Cohen, Vintage 1996

12. http://knarf.english.upenn.edu/PShelley/bio.html

13. Delphi Complete Works of Percy Bysshe Shelley,  www.delphiclassics.com

14. dtto.

15. www.thethinkersgarden.com/2015/12/odd-truths-the-occultsecrets-of-percy-shelley/

16. dtto.