VDĚČNOST

Kdybych se vás zeptal, jaká je ta nejdůležitější věc, kterou byste mohli udělat pro zlepšení své emocionální pohody, zlepšení svého zdraví a díky níž byste mohli svůj život prodloužit až o devět let, co byste si vybrali? Rozjímání? Jógu? Stravu? Psychoterapii? Meditace je skvělá a jóga zlepšuje váš emocionální stav, ale překvapivě, je jedna věc, jejímž konáním byste mohli ve svém životě zlepšit všechno - své emocionální zdraví, tělesné blaho a svůj život - a tou je přejít k praxi každodenní vděčnosti. Aktivní každodenní praxe vděčnosti může doslova změnit váš život. Je tím nejsilnějším duchovním zdrojem, jaký máme. Je něčím víc, než jen tím, co prožíváme. Cítit vděčnost vytváří dominový efekt v každém aspektu našeho života a potenciálně uspokojuje některé z našich nejhlubších tužeb - po štěstí, po zdravějších vztazích a po vnitřním klidu a míru. Lidé jsou pohnuti, otevřeni a zahanbeni skrze zážitky a projevy nebo vyjadřování vděčnosti. Aktivní zapojení praxe vděčnosti do života maximalizuje radost ze života a významně snižuje dopad našich potíží. Bez vděčnosti se může život zdát osamělý, depresivní a bídný.

Chcete být soucitnější? Pracuje na vděčnosti. Chcete více vnitřního klidu a míru? Pracujte na vděčnosti. Chcete více trpělivosti? Pracujte na vděčnosti. Chcete snížit stres? Chcete žít déle? Chcete se léčit rychleji? Už chápete. Toto vše dělá vděčnost tím, že vytváří nové kontexty, skrze které zpracováváme události našich životů. A je to náš pohled na život, který určuje naši schopnost zažívat vděčnost. Dr. Robert Emmons podrobně studoval a zkoumal téma vděčnosti a ve své knize "Thanks" (Děkuji) a píše zde: "… vděční lidé zažívají vyšší úrovně pozitivních emocí, jako je radost, nadšení, láska, štěstí a optimismus a praktikování vděčnosti jakožto disciplíny chrání člověka před ničivými impulsy závisti, zášti, chamtivosti a hořkosti. Zjistili jsme, že člověk, který prožívá vděčnost, je schopen se vyrovnat s každodenním stresem, může vykazovat zvýšenou odolnost vůči stresu vyvolanému traumatem, může se rychleji zotavit z nemoci a těžit z většího fyzického zdraví [Thanks: How The New Science of Gratitude Can Make You Happier (Díky: Jak vás nová věda o vděčnosti může učinit šťastnějším) Dr. Robert Emmons, Houghton Mifflin, 2007].

A i když je tu pocit vděčnosti, tak vděčnost je mnohem víc než to. Je to stav bytí. Ve svém jádru je vděčnost hlubokým pocitem oceňování veškerého - darů, které nám byly dány, přírody a Země, tohoto dne, sebe, života, lidstva a také těch, kteří jsou nám nejblíže - naši rodiče, partneři, děti a zvířecí přátelé. Vyjadřování vděčnosti vytváří pocit rozpínání. Oslovujeme a dotýkáme se jiných lidí, přírody, Boha, vesmíru ... Přijímání vděčnosti se také nepodobá čemukoliv dalšímu, co zažíváme. Taví pochybnosti a nejistotu, která nás jinak pronásledují. Tiší naši bolest. Vděčnost je osobní. Je soustředěna v nás, ale nikoliv egocentrickým způsobem. Je to rozpínavý pocit děkování za vše, co nám bylo dáno, a za všechny věci, které oceňujeme. Slova prostě nemohou vyjádřit vznešenost vděčnosti. Je to esenciální aspekt božího vesmíru, božího prostoru. Bylo řečeno, že „Vděčnost je paměť srdce“.

Vděčnost nám pomáhá se uzdravit, když kráčíme k osvícení. Protože na nás vesmír, v jeho nikdy nekončící snaze nám pomoci, tlačí, abychom se změnili, tak se všichni tímto procesem cítíme trochu zřízeni. Je nemožné projít životem, aniž bychom se cítili zbiti, a to nás přivádí k pochybnostem o naší hodnotě. Cítění vděčnosti nám dává důvěru, že jsme opravdu v pořádku. Spojuje nás s Boží láskou k nám a ostatních lidí za to, že jsme tady. Vytáhne nás z našeho krátkozrakého pohledu na naše zápolení a připomíná nám, že nejsme sami. Připomíná nám, že jsme milováni. Zůstává nám pocit, že: „Myslím, že přeci jen nejsem takový břídil.“ Některým lidem činí potíže přijímat a vyjadřovat vděčnost.

Jejich životní zkušenosti je zanechaly potlučené a zbité, takže se před dalšími zraněními musí chránit. Může být velmi těžké podržet si vděčnost, když se cítíte být zranitelní vůči světu nebo lidem, kteří ve vás vyvolávají bolestivé emocionální problémy, kterým byste se raději vyhnuli. Pro tyto lidi nebyl život cestou učení, ale zraňujícím procesem naplněným obtížnými a bolestnými zkušenostmi. K životu pochopitelně přistupují spíše jako oběti než jako studenti a je obtížné být vděčný nebo dokonce oceňovat učební potenciál obsažený v jejich životních zkušenostech. Jedním z nejhlubších aspektů vděčnosti je pocit oceňování mnoha darů, které nám byly Stvořitelem dány, ale je těžké tyto dary uznávat, když se cítíme poraženi Jeho zanedbáváním. Obáváme se, že by se hrozná bolest z naší minulosti mohla vrátit. Koneckonců, přišli jsme na tento svět s široce otevřenýma očima, zranitelní a emocionálně otevření, a přejel nás parní válec!

Při jednom rozhovoru doktora Emmonse o vděčnosti, jeden muž vstal a řekl: „Je dobře, že my lidé nedostáváme to, co cítíme, že si zasloužíme. Jinak bychom měli problém vysvětlit, proč nám do životů přichází tolik šťastných věcí.“ Chci vás požádat, abyste něco zkusili. Když čtete tato slova, spojte se s někým nebo něčím, co právě teď nemilujete. Udělejte si třeba seznam. Pak si udělejte chvíli čas a dovolte si cítit vůči ostatním soucit a obzvláště pokud jde o vás samé. A jak to děláte, všímejte si změn, ke kterým ve vás dochází. Není to o nich a není to o vztahu. Jde o to, abyste sami ze sebe měli lepší pocit. Ta místa, kde nejste schopni otevřít své srdce, jsou pro vaše uzdravení životně důležitá.

Pokud chcete zažít sílu vděčnosti, tak Dr. Emmons a jeho kolegové při podrobném zkoumání této problematiky zjistili, že nejlepším způsobem, jak rozvíjet vděčnost, je vést si denně „Deník vděčnosti“ a každý den si do něj zapsat alespoň pět darů nebo požehnání a důvod, proč jste za každý z nich vděční. Mimochodem, je to lepší dělat dlouhodobě. A jak to děláte, vytvořte si vědomá propojení mezi vašimi požehnáními jakožto dary. Uvědomte si hloubku své vděčnosti. Vést si každý den deník je základ. Některé položky na vašem seznamu mohou přijít a odejít, ale jiné se nemusí nikdy změnit. Nemohu vás nutit k tomu, abyste si svůj deník vedli. Ale změní to čočku, skrze kterou se díváte na svůj život. Budete se cítit lépe, budete šťastnější, více propojení s ostatními, zlepší to vaše vztahy, budete méně depresivní a budete žít déle!

Deník vděčnosti představuje pozoruhodnou příležitost podívat se na jednotlivé části, které upřímně řečeno, raději ignorujete. Vyzdvihne vaše frustrace životem a ukáže vám přesvědčení, která vám brání ve štěstí a v úspěchu. Také vám to ukáže, kde cítíte zášť nebo odpor anebo co odmítáte. Pravděpodobně nevyjdou najevo problémy samotné, ale vaše reakce vám poskytnou důležité ukazatele, které vás na ně nasměrují. Dojde k tomu skrze to, co nazývám "cvak". Jak si budete denně vést svůj deník, věnujte zvláštní pozornost každé myšlence, která vám přijde. Nic neupravujte. Způsob, jakým to funguje, je ten, že budete možná psát o vděčnosti za svou práci, a najednou to udělá „cvak“ a naskočí vám hlas, který bude říkat něco jako: „Dobře, ale mohl bys to udělat lépe!“ nebo „Kdo by mohl mít úspěch s takovými tupci!“ Ať už jsou tyto myšlenky jakékoli, všechny si je zapište a nedělejte si starosti, když nedávají smysl.

Někdy budou tyto myšlenky temné. Dokonce i ta nejčistší srdce se v této fázi procesu nevyhnou "nadávkám". Zdá se, že konflikt ohledně pocitu vděčnosti nás přivádí do míst, kde sídlí naše odporné pocity. Na jednom z mých seminářů jedna žena psala o své upřímné vděčnosti za své děti a okamžitě jí přišla myšlenka: „Hluční malí bastardi!“ To je to, co myslím tím, že tyto myšlenky jsou někdy hnusné až odporné. Za touto reakcí bylo zraněné vnitřní dítě této ženy, které znejistělo pokaždé, když její skutečné děti vyváděly. Napište si všechny své myšlenky na papír, abyste s nimi mohli pracovat. Když si píšu svůj deník, jednoduše si zapisuji své „docvakávající“ myšlenky do závorky.

Pokud máte problém vést si deník nebo pokud s deníkem začnete a po několika dnech skončíte, prozkoumejte, proč k tomu máte odpor, proč tomu vzdorujete. Vězte, že do toho zasahují vaše nevyřešené problémy (a vyhrávají)! Když se snažíme cítit vděčnost a něco nás od toho odvádí a ruší, je naše „selhání“ varováním, že něco vyžaduje pozornost. Tak funguje univerzální zrcadlo. Když si již nastavíte proces vedení deníku, věnujte pozornost změnám, ke kterým dochází, a to zejména uvnitř vás samých. Sledujte, jak se vaše pocity mění. Ačkoliv je tento proces často hrbolatý, tak je ale pro ty, kteří jím prošli velmi hlubokým obohacením. Jak odlišný by byl náš svět, kdybychom našli odvahu a měli čas vyjádřit svou vděčnost! Jak radostným by se život stal, kdybychom mohli lidem říci, jak moc je máme rádi a jak jsme vděční, že jsou v našich životech! Když chodím ve městě po ulicích nebo obchodech, pozoruji lidi, abych zjistil, kolik z nich vypadá šťastně. Bohužel žalostně málo.

"Mluvit vděčně je zdvořilé a příjemné, přijímat vděčnost je velkorysé a vznešené, ale žít vděčností je dotýkat se nebe". - Johannes A. Gaertner