VAROVÁNÍ Z ATLANTIDY

V příběhu o Atlantidě, jak se o ní před 2 400 lety zmiňuje řecký filozof Platon, kdysi lidé dosáhli mimořádně vysokého stupně civilizace na velkém ostrově na západ od pobřeží Evropy a severní Afriky. Devět tisíc let předtím, než Platon napsal své rozpravy, se Atlanťané vydali na dobyvačnou válku, napadli oblast Středozemního moře a podrobili si a zotročili jiné lidi. Aliance, vedena Athéňany, jim odolávala až do doby, kdy v katastrofě, trvající jeden den a jednu noc, se ostrov potopil do oceánu.

H. P. Blavatská, vycházejíc ze starých vyprávění, líčí situaci, která katastrofě Atlantidy předcházela:

„ Za zlovolného pobízení jejich démona, Thevetata, se atlantská rasa stala národem zkažených čarodějů. V důsledku toho byla vyhlášena válka; je to příběh, který je příliš dlouhý, než abychom ho vyprávěli.“ (Odhalená Isis)

Nevíme přesně, co ze strany Atlanťanů obnášelo používání „černé magie“, jak to líčí mnoho vyprávění, včetně těch channelovaných. Nejlepší odhad je, že Atlanťané vyvinuli sofistikovanou technologii, kterou začali využívat pro své sobecké účely. Legendy naznačují, že se dostali na vysokou úroveň technických znalostí, až ohrozili samotnou přírodu. V těchto příbězích se uvádí, že používali krystaly s neomezenou sílou a vytvořili chiméry – polo-lidská či polo-zvířecí monstra. To vše upoutalo pozornost bohů, kteří jejich znehodnocenou „civilizaci“ ukončili.

V následujících řádcích Frank Joseph, který napsal o Alantidě víc knih než kdokoli jiný, nabízí své myšlenky o pádu Atlantidy a o poučení pro dnešní technologickou civilizaci, která také fušuje do tajemství přírody. Atlanťané, kteří byli původně oddáni principům občanské svobody a duchovních kvalit, se nakonec odvrátili od těchto zásad, které představovaly základy jejich samotné existence.

Věnovali se sobeckému materializmu a již neuctívali Duši přírody, ale technologii, protože, jak věřili, ona může splnit všechny jejich naděje a přání, jejch snažení, které kleslo na úroveň vulgárnosti, banálnosti a senzacechtivosti. Protože se chamtivost živí sama sebou, a čím víc se požírá, tím je hladovější, rozhlíželi se dekadentní Atlanťané, kde by mohli získat další bohatství mimo svůj ostrov. Napadli cizí země, zabavili jejich přírodní bohatství a obětem dávali za vinu, že se nechaly dobýt.

Časem se obrovská říše, první globální korporace v dějinách, rozprostírala od Atlantidy až daleko za obzory. Atlanťané, nafouklí pýchou nad nadřazeností svých ozbrojených sil a nad ekonomickou mocí své říše, se snažili vnutit jejich způsob života zbytku světa - pro blaho jiných národů, ale hlavně kvůli své vlastní neukojitelné žízni po moci. Po mnoho let byla Atlantida nejbohatším, nejobávanějším, nejnenáviděnějším a vojensky nejschopnějším hlavním městem na Zemi.

Jak napsal o jejích obyvatelích Platon:

„Pro ty, kdo měli oči k vidění, byla hloubka jejich degenerace dostatečně zřejmá.Většině lidí, jejichž úsudek byl pokřiven umělým vzhledem, ať vypadali jakkoliv ve své neomezené shovívavosti sama k sobě a k moci, se zdálo, že jsou na vrcholu blahobytu. Ale když Zeus, bůh bohů, který vládne zákonem a jehož oči takové věci vidí, zjistil politováníhodnou situaci těch kdysi obdivuhodných lidí, rozhodl se je potrestat a snížit jejich počty strašlivým působením své přísné spravedlnosti“.

Na vrcholu své politické, ekonomické a vojenské velkoleposti se Atlanťané vrhli do války ve východním Středomoří. Nejdřív byli, jako obvykle, úspěšní, ale jejich arogance byla sražena zcela neočekávaným ponížením jejich ozbrojených sil. Uprostřed tohoto debaklu a čelíc hrůzným následkům velmi neúspěšné agrese, bylo nádherné město Atlantis zničeno přírodní katastrofou do podoby hořících ruin a strženo na dno moře i s většinou svých vřískajících obyvatel. Kdysi všemocná Atlantská říše se zcela propadla do chaosu, po kterém následoval dlouhý věk temna.

Po tisíciletí, která po těchto kataklyzmatických událostech následovala, nebyla Atlantida zapomenuta, ale to málo, co zbylo z jejího příběhu, přešli učenci jako „pověst“ anebo pohádku. Přeživší generace lidstva trpěly planetární amnézií, z níž se začínáme vzpamatovávat pouze teď, když se množí důkazy o dávné existenci potopeného města. Jak se současná podoba naší vlastní civilizace začíná víc podobat svému zániku, nelze ignorovat podobnosti.

Když Platon konstatoval, že Atlanťany potrestal Zeus, „který vládl dle zákona“, odvozoval z toho, že morální zkony a přírodní zákony nejsou oděleny, ani nejsou od sebe příliš vzdáleny, ale že jsou vlastně součástí stejné vesmírné síly, která nejenom že proniká celým vesmírem, ale je materií, z níž je stvořena veškerá existence. Jinými slovy, Atlanťané si přivodili své zničení svou hamižností, namyšleností a masovými vraždami, kamuflovanými jako sebeobrana.

Variace stejného příběhu o celosvětovém požáru a potopě, kterým předcházela degenerace nepoučitelného lidstva, se opakovaly v údolí Nilu, v Sumeru, v Británii, Irsku, Maroku a doslova u každého starověkého národa na Zemi. Je tragické, že se to vše stalo dávno, ale podtrhuje to teorii dějin Oswalda Spenglera, kterou velký německý učenec definoval, že dějiny se podobají životu jednotlivého člověka. Civilizace, podobně jako smrtelní lidé, se narodí, dospívají, vzkvétají, upadají a umírají. Jak se zrcadlový obraz mezi starověkou Atlantidou a moderním světem stává stále jasnějím, zintenzivňují se pocity příšerné podobnosti. Pouze takové rozpoznání námi dokáže otřást, abychom se probrali.

Jinými slovy, když si konečně uvědomíme, že MY jsme Atlanťané.