UFOlklór: ZA SKLENĚNÝM ZÁMKEM (4)

Gwydion ukradl Pryderimu, synovi Rhiannon, posvátnou svini, a Gwair se na podobné loupeživé výpravy vydával po boku Artuše. Jeho vězení se jmenovalo zámek Oeth a Anoeth a z téhož vězení byl svým pážetem Goreu, synem Custennina, vysvobozen i Artuš. Goreu získal své jméno, tj. v překladu „Nejlepší“, na výpravě Caie a Bedwyra, kdy se jako ještě bezejmenné dítě podílel na zabití obra Wrnacha, když se probojovali třemi nádvořími obra llyse. Gwair tedy posloužil Artušovi stejnou měrou jako Peirithoüs Théseovi a Goreau byl pro Artuše totéž jako Herkules pro Thésea. Gwion v romanci spoléhá na dvorní bardy, že uhodnou, že nejde o „Ježíše“, nýbrž o „Artuše“ v odpovědi na otázku, kdo říká: „Byl jsem tři běhy v zámku Arianrhod“, neboť v Triádě 50 byl prý Artuše stejným pážetem jménem Goreau zachráněn ze tří různých vězení – ze zámku Oeth a Anoeth, ze zámku Pendragon, tj. „Bůh hadů“, a z Temného vězení pod kamenem – všechno to jsou vězení smrti. Z posledního však může vyplývat, zda bard skrytě nenaznačuje, že Ježíš je inkarnací Artuše?

Hargrave Jennings se zmiňuje o pojmech Lady-Bird nebo Lady-Cow^[36] (mimochodem můžeme poznamenat, že kromě této zvláštní okultní a skoro směšné příbuznosti nelze vidět žádnou podobnost mezi ptákem a krávou),^[37] navíc v rustikálně dětském rýmu, v němž figurují:

Slunéčko, slunéčko, odleť domů!
Tvůj dům je v plamenech a tvé děti doma jsou!

Uslyšíte ji ve všech koutech Anglie, když děti uvidí slunéčko sedmitečné. Mýty jsou – jako smítka, stébla a mouchy v jantaru – nesmírně komplikovaně vtělené do mnoha rčení a rýmů prostého lidu všech zemí; po mnoho generací byly uchovávány, aby pak byly následkem selhání paměti po několika staletích znovu rozpoznány a objeveny. A jak tedy vysvětlit a znovu vyjádřit výše uvedené kostrbaté dvojverší? Lady-bird je „Panna Marie“, „Isis“, „Matka a stvořitelka přírody“.^[38] „Dům“ je „ekliptika“; obrazně řečeno je „v plamenech“ nebo „plný ohně“, „na dráze Slunce“; a „děti doma“ jsou „měsíce“, které jsou slunečnímu dómu přiděleny, je to tedy sluneční rok neboli „znamení zvěrokruhu“ – kterých bylo původně „deset“ a nikoliv dvanáct, přičemž každé znamení odpovídá jednomu z písmen prapůvodní abecedy, která obnášela toliko „deset“ písmen.

„Slunéčko, slunéčko,
hned odleť domů!
Tvůj dům je v plamenech
a děti tvé odlétly.
Až na to Maličké,
pod „Kamenem“.
Leť, slunéčko, leť domů,
nežli pozdě bude.“

„Slunéčkem“ nebo „krávou“ je tu míněna Panna Marie. „Maličké“ pod „Kamenem“, neboli „mystická lidská posibilita“, je „Jezulátko“, zrozené v mysteriózním „měsíci smírné oběti“ či v mystickém astrologicky a astronomicky „vypuštěném měsíci“ zvěrokruhu; a „kámen“ je „Kámen mudrců“. Prydwen byla magická lodice krále Artuše, o níž se ve verších mluví takto: „Třikráte naplnila se Prydwen, vyrazili jsme na moře, a kromě sedmi se nikdo nevrátil z Caer Rigor.“ Caer Wydr je Glastonbury – opatství, jež se nacházelo na magické hranici s Avalonem, nebo Inis Gutrin, čímž se myslí skleněný zámek, v němž přebývala Artušova duše po smrti. Glastonbury je rovněž ostrovem Avalon (tj. „jabloně“), kam Artušovo mrtvé tělo dopravila Morgan le Faye.

Temně tmavomodrý řetězec je voda kolem Ostrova smrti. Mýtus o Cwy, podobně jako je tomu v mýtu o Gwairovi (n. Gweir, byl jedním ze „tří vznešených vězňů Británie“, účastník Artušovy výpravy do podsvětí pro magický pohár či kotlík) a Artušovi, vypráví o zvláštním „zvířeti se stříbrnou hlavou“, což je dost možná bílý srnec, o němž je řeč při Bitvě stromů, mytologickém střetu, v němž synové Dôna bojovali se silami podsvětí – Annwn. Amaethon, Gwydionův bratr, ukradl totiž Arawnovi, králi onoho světa, bílého srnce a štěně, což vedlo k veliké bitvě. Jedním z nejzásadnějších bardských tajemství je zaříkávání z Cyst Wy’r Beirdd („Výčitka bardům“), jak ho sděluje Gwion, zaměřené na tajemství uchopování:

„Pojmenování firmamentu,
pojmenování elementů,
a pojmenování řeči,
a pojmenování vínku na hlavu,
pryč od toho, bardové! – “

Bard přestává mít magickou moc nad tím, co je pojmenováno, a to naopak přechází do světa lidí. Caer Wydion, zámek Gwydionův, je tradičním velšským názvem Mléčné dráhy. Cesta svatého Jakuba přináší štěstí všem plavcům. „Je to ono prvé tajemství,“ píše Fulcanelli, „jež filosofové nikdy neodhalili a které pojmenovali enigmatickým výrazem Cesta svatého Jakuba.“ Je to však zároveň nejběžnější výraz, jímž je po celé Evropě označována Mléčná dráha. Po celém světě se setkáváme se společnostmi, pro něž Mléčná dráha představuje cestu do nebe. Existují však některé temné narážky jako například pověst tradovaná v české kotlině, kterou nám zprostředkoval Anton Czubrynski:

Středem nebe táhne se Mléčná dráha, tzv. „římská dráha“, jako vzpomínka starobylých římských silnic, po nichž přibíhaly římské legie. U Čechů existuje pověst, že Mléčná dráha povstala proto, že jeden kmotr kradl druhému ze stodoly slámu a nosil ji do své, ztráceje na útěku stébla, která dodnes leží na té cestě. Od orientalistů se dovíme, že česká pověst o Mléčné dráze, v sousedním Polsku neznámá, je známa i na Východě, kde ji persky nazývají „Drahou táhnoucího slámu“ – râh-i-kâh-käšân (Ideler: Sternnamen, 307), turecko-osmansky: „Zloděj slámy“ – saman ogrusu, arabsky „Místem, po němž se táhlo“ – madžarra.“^[39]

Caer Wydr, skleněný zámek, Inis Gutrin, je slovní hříčka sečtělého Gwiona. Latinský ekvivalent slova Gutrin je vitrinus a sasky je to glas, „sklo“. S ohledem na indoevropské kořeny tu vyvstává další podobnost, a to se slovem „hlas“ a jeho obdobou ve slovanských jazycích, zejména v ruštině, голос. V saštině označovalo toto slovo všechny odstíny mezi tmavě modrou až světle zelenou. „Skleněné“ zámky existovaly v irských, manských a velšských legendách, a jsou to buď ostrovní svatyně, obklopené vodou zelenou jako sklo, nebo hvězdná vězení tvořící ostrovy v tmavomodré noční obloze. Avšak podle středověké legendy byly zdělány ze skla a jejich spojitost se smrtí a Měsíční bohyní se dochovala v lidové pověrčivosti pravící, že „lunu přes sklo viděti neštěstí přináší.“

Gwion zřejmě říká: „Vy bardové si myslíte, že Artuš skončil v té dubové rakvi v Glastonbury. Ale já to vím líp.“ Nápis na ní totiž říká: „Zde na ostrově Avalon leží pohřben slavný král Artuš se svou druhou manželkou Guenevere.“ Artuš je božský nikoliv ve své jediné osobě, nýbrž jen ve svém dvojčenectví. Podobně Osiris, duch dorůstajícího roku, nepřestává žárlit na svého osudového bratra Seta, ducha ubývajícího roku. Nemůže být oběma najednou, leda v intelektuálním úsilí, jež zničí jeho lidskost, a to je zásadní nedostatek apollonských či jehovistických kultů. Člověk je polobůh: je stále jednou nohou v hrobě; žena je božská, protože, neboť dokáže být oběma nohama na stejném místě, ať už na nebi nebo v podsvětí nebo na zemi. Muž jí závidí a vykládá lži o své vlastní úplnosti, a to jej činí nešťastným. Neboť je-li on božský, není ona ani polobohyně – je pouhou nymfou a jeho láska k ní se proměňuje v pohrdání a nenávist. Žena zbožňuje chlapce, nikoliv dospělého muže: je důkazem jejího božství, mužské celoživotní závislosti na ní. Je však vášnivě oddána výchově mužů, protože láska a nenávist, kterou vůči sobě Osiris a Set pociťují kvůli ní, je holdem jejímu božství. Snaží se uspokojit oba dva, to je ale možné, jen když toho druhého zavraždí, a muž to považuje za důkaz její zásadní falešnosti, nikoliv za své vzájemně si odporující požadavky na ni.

Eva odnosila dvacet osm dětí, byla sama sobě porodní bábou, pak přišel Kain a Ábel, jak čteme v sedmém a osmém verši Yr Awdil Vraith:

Dvakráte pět, deset a osm,
sama odnosila,
dvojí břímě
muže-ženy.^[40]
A pak najednou, nikoliv skrytě,
porodila Ábela,
A Kaina, osamělého
vraha.

Verš dále v tomto směru nepokračuje, jako by byl potlačen: evidentně totiž obsahuje setovskou herezi, dobře známé pokračování synkretické teorie Klementa Alexandrijského, podle níž byl Set vnímán jako ranější inkarnace Ježíše. Posvátný král je tedy sluneční král a ve smrti se vrací k universální Bohyni Matce, Bílé měsíční bohyni, která ho vězní na dalekém severu. Proč na severu? Poněvadž je to světová strana, z níž slunce nikdy nezasvitne, odkud vítr přináší sníh; na studeném polárním severu najdete toliko mrtvé slunce. Sluneční bůh se rodí se zimním slunovratem, když je slunce nejslabší a doputovalo na svůj nejjižnější bod; proto je jeho zástupce, sluneční král, zabit během letního slunovratu, když slunce dosahuje svého nejsevernějšího bodu. Vztah mezi Caer Sidi a Caer Arianrhod je takový, že pohřební místo mrtvého krále bylo na ostrově, buď v řece nebo na moři, kde jeho duch žil pod dozorem orgiastické kněžky starající se o orákulum; jeho duše však odešla ke hvězdám a tam s naději očekává znovuzrození v jiném králi.

V etiopských Legendách naší Paní Marie, jež původně přeložil E. A. Wallis Budge,^[41] je tato gnostická teorie jasně vyložena. Hana (n. Anna, „dvacet pilířů tabernáklu Písma“), matka Panny Marie, byla jednou z triád sester – v dalších dvou šlo o jinou Marii, a o Sofii. „Panna sestoupila do těla Šétova záříc jako bílá perla.“ Šét, to je „Do klína vložený“. Pak tam následně vstoupil Enóš, Kénan… Jered, Henoch, Metuzalém, Lámech, Noe… Abrahám, Izák, Jákob… David, Šalomoun a Joakim. „A Joakim pravil ke své ženě Haně: ‚Viděl jsem nebe otevřené a vystoupil z něj bílý pták, který mi přeletěl nad hlavou.‘ Hle, ten pták pochází ze starých dnů… Byl to duch života v podobě bílého ptáka a vešel v život Hany, když perla vyšla z beder Joakima a … Hana ji přijala, takto tělo naší Paní Marie. Bílá perla jest zmiňována pro svoji čistotu, a ten bílý pták proto, že Duše Marie jestvovala už za Starého Dnů. … Tak pták a perla jedno jsou.“ Z těla Marie pak vešla tato perla, tento bílý pták^[42] ducha, do Ježíše při křtu.

Michael Maier osvětluje, jak dávní autoři skryli alchymistické umění pod závoj poetických antických bájí.^[43] Černé plachty, s nimiž se Théseus vrací do Athén, představují černé kůžičky objevující se při kalcinaci síry. Latona, takto dcera Titána Koia a Foibé (jméno značí „jasná“ nebo „zářící“), zachraňující se na pustém ostrovu Délos – z kořene praindoevropského jazyka *dyew-, jenž znamená „nebe, obloha“, a také „zářit“ –, který se zmítal na vlnách odtržený od mořského dna, se na něj uchýlila před strašným hadem Pýthónem. Sotva na něj Latona vstoupila, z moře zázračně vystoupily dvě skály a zahradily Pýthónovi vstup do této zahrady, která kypěla hojností kvůli přítomnosti bohyně plodnosti, a bůh moří Poseidón pak ukotvil ostrov k mořskému dnu. Na hoře Kynthu porodila Diovi dvě děti, boha slunce a světla Apollóna a bohyni lovu Artemis (jejímž atributem je srpek luny), čímž se naznačuje velká konjunkce alchymického díla. Latona je „děloha nebo vnitřní a skrytá část země, v níž jsou zplozeny a vyživovány kovy“. „Zbělte Latonu a roztrhejte knihy,“ aby totiž nebyla roztrhána vaše srdce.^[44] Tento příběh jest přesným opisem strastiplné „proticesty“ do skleněného zámku, kterak ji zakoušel Ježíš Kristus.

-konec-

------------------------------------------------------------------

ODKAZY:

[35] J 20,1-5.

[36] „Slunéčko sedmitečné“.

[37] Pozoruhodnou spojitost však lze nalézt mezi mariánským symbolem Ducha svatého, holubicí, a touto „Paní-Ptákem“ či „Paní-Krávou“. V egyptské legendě o útěku do delty Nilu před žárlivým Setem těhotné Isis nejprve narostou křídla, a pak se promění v krávu: Hathor (Dům Hórův).

[38] V egyptském mýtu to však byla její sestra Nefthys, Nebthet, kterou Set, Sutech, pojal násilím za ženu.

[39] Dr. Anton Czubrynski: Slovanské mythy dynastické jako astralogemy. Sfinx, Praha 1925.

[40] Naráží se na rané biblické pojmenování Evy jakožto „muženy“? Srv. Gn 2,23.

[41] E. A. Wallis Budge: Legends of Our Lady Mary, The Perpetual Virgin and Her Mother, Hanna. London, Boston, Mass. The Medici Society Ltd. 1922, viz https://archive.org/details/legendsofourlady00budgrich/page/n10.

[42] Holubice.

[43] Viz Michael Maier: Atalanta Fugiens neboli Prchající Atalanta neboli Nové chymické emblémy vyjadřující tajemství přírody. Trigon, Praha 2006, str. 20n.

[44] Srv. San: UFOlklór II. UFO, vúdú & magické počítače, viz http://www.okultura.cz/WordPress/ufolklor-2/.