UFOlklór: ZA SKLENĚNÝM ZÁMKEM (3)

Podle W. B. Yeatse je Sidhe gaelské slovo pro „vítr“ a řada mýtů o Sidhe se pojí s větrem:

„Cestovali vířícím větrem a ty větry byly ve středověku považovány za tanec dcer Herodiady, ačkoliv ta zcela nepochybně zaujala místo nějaké starší bohyně.“

Ve středověké Evropě byla široce rozšířená víra, že Herodias byla nadpřirozenou představitelkou domnělého kultu čarodějnic, totožnou s Dianou, řeckou Artemis. Dokonce ještě i Yeats byl v Irsku svědkem, jak se staří lidé na irském venkově žehnali, když spatřili listí vířící na cestě, neb věřili, že je míjí Sidhe. Tyto mýty o Sidhe cestujících s vířícím větrem je pojí s Nummo^[9] nebo Osmi Nummo, lidskými předky cestujícími ve vesmírných lodích a možná též na svých „železných sandálech".

Dogonské příběhy o Nummo žijících v mraveništi může představovat počátek evropských příběhů o magických kopcích. Podle Gimbutasové: „....obsahují evropské báje vzpomínky na magické kopce, jež se při zaklepání otevřely. Obvykle je to krásná paní vedoucí hrdinu příběhu ke kopci, kde třikráte zaklepá nebo zná magickou otevírací formulku; kopec se otevře a uvnitř sedí Královna v plné nádheře. Je to prehistorická bohyně úrodné země, královna, jež třímá tajemství rostlinného života. Gimbutasová naznačuje, že „hora je děloha“.^[10]

Irská víla „Banshee“ je Bean-Sidhe („Žena z vrchu“) a jako kněžka slavných mrtvých s věšteckou předtuchou běduje a naříká, kdykoliv má skonat někdo královské krve. O Samhainu, večer o Dušičkách, který se ve starověkém Řecku rovněž slavil jako svátek mrtvých, zůstávaly otevřeny vchody do pohřebních jeskyní, aby se duchové hrdinů „dostali na vzduch“, a jejich vnitřek býval osvětlen až do kuropění příštího jitra. Irští posvátní králové z doby bronzové, solární králové nejprimitivnějšího druhu, bývali pohřbíváni v mohylových hrobech a jejich duch odcházel do „Caer Sidi“, do zámku Ariadny, totiž do Corona Borealis. Proto mohli pohanští Irové nazývat New Grange^[11] „spirálovitým zámkem“ a říkat „náš král odešel do spirálovitého zámku“ otáčeje přitom ukazováčkem, čímž mysleli, že „je mrtev“. Otáčivé kolo před bránou zámku se běžně vyskytuje v gaelských legendách. Podle Keatinga byla magická pevnost kouzelnice Blanaid na Isle of Man chráněna právě takovým kolem – nikdo do ní nemohl vstoupit, dokud bylo v klidu.

Před vchodem do New Grange je kamenná deska s vyrytými spirálami tvořící část kamenné hráze. Spirály jsou dvojité: prstem můžete sledovat linii z vnějšku do vnitřku a když dosáhnete středu, narazíte na začátek další spirály svinuté opačným směrem, takže vás vyvede z bludiště opět ven. Tento ozdobný ornament znázorňuje smrt a znovuzrození, třebaže podle Gwionovy poémy "Preiddeu Annwn" „jen sedm se kdy navrátilo ze Caer Sidi“. Z archy vystoupil Noe a sedm jeho blízkých.

Masabo

Je docela dobře možné, že v těchto pohřebních jeskyních byli přechováváni hadi sloužící účelům orákula a že také je sv. Patrik vypudil, třebaže jen v přeneseném slova smyslu. Delfy, domov Apollona, měly kdysi orákulovou hrobku stejného druhu, se spirálovitým pythonem^[12] a kněžkou věštkyní bohyně Země, „omfalos“, kamenný sloupek, který ve starověkých svatyních označoval „střed světa“, místo, kde je země spojena s nebesy, tedy svatostánek, kde původně přebýval tento had, a byl vystavěn v podzemí ve stylu podobném úlu, odvozujícího se z afrického masabo neboli domu duchů. Parohy v New Grange byly zřejmě součástí ozdobné pokrývky hlavy posvátného krále, jako tomu bylo u paroží galského boha Cernunna, rohů Mojžíšových, Dionýsových i krále Alexandra, jak to vidíme na mincích s jeho vyobrazením.

„Napsal pak Mojžíš všecka slova Hospodinova, a vstav ráno, vzdělal oltář pod horou, a dvanácte sloupů podlé počtu dvanáctera pokolení izraelského. A poslal mládence z synů izraelských, kteříž obětovali zápaly; a obětovali oběti pokojné Hospodinu, totiž voly. I vzav Mojžíš polovici krve, vlil do medenic,^[13] a polovici druhou vylil na oltář. Vzav také knihu smlouvy, četl v uších lidu. Kteříž řekli: Cožkoli mluvil Hospodin, činiti a poslouchati budeme. Vzal také Mojžíš krev a pokropil lidu a řekl: Aj, krev smlouvy, kterouž učinil s vámi Hospodin při všech těchto věcech.“^[14]

Mojžíš vztyčil dvanáct kamenných hermovek či sloupků na úpatí posvátného vrchu, obětoval býčka a polovicí krve skropil třináctou hermovku uprostřed kruhu či půlkruhu. Zbytek krve dal do mísy či jímky, jež musela mít odpovídající velikost. Poté on a Áron spolu se dvaasedmdesáti společníky odešli hodovat na pečeném mase. Při této příležitosti byli krví z mísy kropeni lidé jako posvěcujícím kouzlem; avšak její použití ve svatostánku orákula sloužilo vždy k nasycení ducha mrtvého hrdiny a k povzbuzení, aby se vrátil ze Caer Sidi či Caer Arianrhod a odpověděl na důležité otázky.

Aeneova návštěva podsvětí se jmelím v ruce, aby se podrobně vyptal svého otce Anchisea, musí být vyložena v tomto smyslu. Aeneas obětoval býčka a nechal krev prýštit do korýtka, a duch Anchisea – který si vzal za manželku bohyni lásky Venuši Erycinu (z Eryxu), byl zabit bleskem a byl ve skutečnosti posvátným králem herkulovského typu – se napil této krve a ochotně věštil slávu Říma. Ducha samozřejmě nechlemtal krev, nýbrž ho přilákal zvuk kapající a šplouchající krve, jejž uslyšel v temnotě. Stalo se tedy to, že Sibyla, která doprovázela Aenea dolů, se napila krve, a to v ní probudilo žádoucí extázi věštění. Že tak Sibyly činily, jest známo z případu kněžky Matky Země v Aigeiře^[15] v Achaii (západní Řecko).

Tíkání, kníkání, kuvíkání a mumlání duchů při takových příležitostech je pochopitelné: v Bibli existují dva nebo tři odkazy týkající se podivných zvuků, jaké vydávají netopýři, a démoni či familiárové takto promlouvají ústy proroků nebo věštkyň. Býčí krev představovala nejmocnější magii a zředěná byla využívána v obrovských kvantech vody, kterou se hnojily ovocné sady na Krétě a v Řecku. Pozřít ji čistou znamenalo jistou smrt pro každého kromě Sibyly či kněžích Matky Země, neboť byla považována za smrtelný jed. Iásónův otec i matka po jejím pozření zemřeli. Podobně byl postižen i král Midas s oslíma ušima. Není pouhou domněnkou, že byla krev užívána k divinaci i ve starém Irsku. O rituálu s názvem „Slavnost býka“ se zmiňuje "Book of the Dun Cow":

„Bílý býk byl poražen a muž se sytil jeho masem a popíjel masné polévky; kouzlo pravdy bylo nad ním prozpěvováno, když si po krmi zdřímnul. Ve snu pak viděl postavu a tvář muže, jenž se měl stát králem, a skutky, které měl on sám v tom čase vykonat.“

Gwair ap Geirion^[16] lamentuje, že z Caer Sidi nikdy neunikne. A refrén v tom utvrzuje: „Jen sedm se kdy navrátilo ze Caer Sidi“. Známe přinejmenším dva, kteří se vrátili: Théseus a Daidalos, oba sluneční hrdinové z Attiky. Théseus se vydal nahý, oděn jen do lví kůže, do středu bludiště, kde oboustrannou sekerou – labris, od níž se odvozuje slovo „labyrint“ – zabíjí netvora s býčí hlavou a bezpečně se vrací: a bohyní, která mu pomohla, byla samotná Ariadna, již Velšané zvou Arianrhod. Daidalos („jasný“) podobným způsobem uniká z krétského labyrintu provázen měsíční bohyní Pásifaé, aniž by sáhl k násilí. Byl to sluneční hrdina egejských kolonistů z Cumae a lidu Sardinie stejně jako Athén.

Kryptická poéma Preiddeu Annwn skýtá nové synonymum v každé ze sedmi slok. Objevuje se jako Caer Rigor („královský zámek“) se slovní hříčkou k latinskému rigor mortis; Caer Colur („chmurný zámek“); Caer Pedryvar („čtyřrohý zámek“), čtyřikráte se otáčející; Caer Vediwid („zámek dokonalých“); Caer Ochren („zámek na svažitém místě“ – tj. přístupném toliko po svahu); Caer Vandwy („zámek na výšinách“).

Těch sedm, kteří se zachránili a navrátili z „otáčejícího se zámku“, není známo, přicházejí však v úvahu Théseus, Herkules, Amathaon,^[17] Artuš, Gwydion,^[18] Harpokratés,^[19] Kay,^[20] Owain,^[21] Daidalos, Orfeus a Cuchulain.^[22] Když Cuchulain, zmiňovaný v poémě Gwionem, vyplenil peklo, přivedl si sebou tři krávy a magický pohár. Není pravděpodobné, že by k těm sedmi náležel Aeneas. Nezemřel tak jako ostatní; jenom navštívil jeskyni s orákulem, stejně jako král Saul v Endoru,^[23] nebo Caleb v Machpele.^[24] Zámek, do něhož vstoupili – otáčející se, odlehlý, královský, ponurý, do výšky se tyčící, studený, příbytek dokonalých, čtyřrohý, do nějž se vstupuje temnou branou na svažité části kopce^[25] – byl zámek smrti nebo hrobka, temná věž, do níž vstoupil v baladě Childe Roland.^[26]

Proticesta

Příběh vypráví o tom, jak si čtyři děti královny (podle některých to měla být Guinevere), Childe Rowland, jeho dva starší bratři a sestra Burd Ellen hrály s míčem poblíž kostela. Rowland kopl míč přes kostel a Burd Ellen ho šla najít, a přitom bezděky^[27] obešla kostel „proticestou“,^[28] tedy opačným způsobem, než jak jde slunce po obloze, a zmizela. Rowland šel za Merlinem, aby se ho zeptal, co se stalo s jeho sestrou, načež se dozvěděl, že ji unesl do temné věže král Elflandu („země elfů“), a jenom ten nejodvážnější rytíř křesťanského světa ji může zachránit. Nejstarší bratr se rozhodl vydat se na cestu a Merlin mu řekl, co má dělat. Nevrátil se, a tak jej následoval prostřední bratr, potkal ho však stejný osud. Nakonec tam šel Childe Rowland a dostal ku ochraně otcův meč, který nikdy netnul naprázdno. Merlin mu dal pokyny: dokud nespatří svoji sestru, musí setnout hlavu každému v Elflandu, kdo na něj promluví, a v této říši nesmí nic jíst ani pít.

Rowland je příkazů poslušen, vypraví se za koňařem, pak za pasákem krav, a nakonec za hospodyní mající na starosti kury, nikdo mu ale nedokáže říct, kde je jeho sestra. Jen ta hospodyně mu řekne, že musí třikrát obejít kopec proti běhu slunce a pokaždé říci „Otevři se, bráno! Otevři se, bráno! A dovol mi vejít.“ Řídí se pokyny, otevře se brána do hory a Rowland vstoupí do veliké síně, kde sedí Burd Ellen očarovaná kouzlem krále Elflandu. Řekne mu, že neměl chodit do Elflandu, neb neštěstí postihlo všechny, co tak učinili, včetně jejich bratrů, kteří jsou už vězni Temné věže a polomrtví. Rowland přemožen hladem zapomene Merlinova slova a požádá sestru o pokrm. Vyhoví mu neschopna jej varovat. Na poslední chvíli se Rowland rozvzpomene na Merlinovu radu a smete pokrm na podlahu, načež do síně vrazí král Elflandu. Rowland bojuje s králem a pomocí otcova meče jej přiměje k poslušnosti. Král žadoní o milost a Rowland mu vyhoví za podmínky, že propustí jeho sourozence. Společně se vrátí domů a Burd Ellen si už nikdy nedovolí obejít kostel špatným směrem.

V Británii se považuje za nešťastné jít kolem kostela proti směru hodinových ručiček a tato pověrčivost se objevuje v řadě lidových bájí. Narážka na ni se objevuje také v novele Dorothy L. Sayersové: "Devět krejčíků": „Otočil se doprava s vědomím, že je nešťastné kráčet kolem kostela proti směru hodinových ručiček…“ i v detektivce "Příliš mnoho svědků": „Pravdu díš, ó králi! A jelikož to není kostel, můžeme klidně jít proti směru hodinových ručiček.“^[29] Robert Louis Stevenson napsal pohádkový příběh "Píseň zítřka", kde na břehu mořském tančí stará babizna „proti směru hodinových ručiček“.^[30]

Stephen King také psal o postavě Rowlanda (Rolanda) ve své fantasy sérii "Temná věž", kde se výslovně odkazuje na báseň Roberta Browninga z roku 1855. V tomto příběhu je Roland posledním pistolníkem na neúnavné misi k "Temné věži", v níž je nexus všech světů. Stojí možná za povšimnutí, že i když King založil tyto novely na Browningově poémě, jsou zde podobnosti mezi Rolandovým příběhem a Childe Rowlandem, třebas čaroděj Maerlyn a antagonistická „královská“ postava, kterou představuje "Purpurový král". Meč jeho otce nahradil Rolandův velký revolver ráže .45 a na „dveře v hoře“ se mnohokráte odkazuje jako na „dveře do jiných kdy a kde“, což je hlavní téma dílu "Temná věž II – Tři vyvolení", kdy Roland může dveřmi ve skutečném světě nahlédnout do jiných světů prostřednictvím mysli osoby, jejíž dveře otevřel, a tak je ovlivňovat.

Lord Dunsany napsal v roce 1924 novelu "Dcera krále Elflandu"^[31] mající s tímto příběhem mnoho společných rysů, Alan Garner jej zabudoval do úvodu své novely Elidor.^[32] Americká autorka fantasy a science fiction Andre Nortonová převyprávěla pohádkový příběh v novele "Černokněžník z čarodějného světa".^[33] Terry Pratchett uvedl do románu "Svobodnej národ"^[34] postavu jménem Roland de Chumsfanleigh, jehož unese královna elfů. Odysseus prý byl „tři běhy v zámku Arianrhod“, protože spolu s dvanácti společníky vstoupil do Kyklopovy jeskyně, leč unikl; byl zadržen nymfou Kalypsó na Ógygii, leč unikl; a podobně kouzelnice Kirké na ostrově Aiaia – dalším pohřebním ostrově – na dalekém západě, na straně půlnoční, kam jen zřídka zavítali lidé – leč unikl.

Robert Graves se domnívá, že Gwion vlastně nemluví o Odysseovi, nýbrž má na mysli Ježíše Krista, jehož Dafydd Benfras, básník z dvanáctého století, nechává navštívit keltské Annwn, a který unikl z temné jeskyně na svahu kopce, do níž byl uložen Josefem z Arimatie. Byl ale Ježíš „tři běhy v zámku Arianrhod“? Prvního dne týdne přišla Marie Magdalská časně ráno, ještě za tmy, ke hrobu a uviděla kámen odvalený od hrobu. Běžela tedy a přišla k Šimonu Petrovi a k druhému učedníkovi, kterého měl Ježíš rád, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili.“ Petr a ten druhý učedník tedy vyšli a zamířili ke hrobu. Běželi oba spolu, ale ten druhý učedník běžel napřed, rychleji než Petr, a přišel ke hrobu první. Naklonil se dovnitř a uviděl tam ležet plátna, ale dovnitř nevstoupil.^[35]

Ježíš stále čeká na nebesích na úsvit sedmého věku: nebylo to království nebeské, kam odešel, když zemřel? A o soudném dni se k nám opět vrátí. Proto byl pátý věk požehnanou dobou proroka Davida. Šestý věk je věkem Ježíše, který potrvá až do soudného dne. A v sedmém věku bude nazýván Taliesin. Podle legendy byl Taliesin jako dítě adoptován Elffinem, synem Gwyddno Garanhira. Později se stal mytickým hrdinou, druhem Brana Požehnaného (král Ječmínek) a krále Artuše. Preiddeu Annwn (Kořist Podsvětí) zmiňuje Pwylla a Pryderiho, po sobě jdoucí vládce Annwn. Po smrti se podobně jako Mínós a Rhadamanthus z Kréty stali bohy podsvětí. Mínojské lineární písmo A vztahuje zápis mi-nu-te ke jménu Mínós. Může to naznačovat, že čas a jeho dělení vzešel od Dia a jeho milenky Európy. Požírání obětí Minotaurem může být obdobou mýtu o Kronosovi (Saturn byl na řeckořímských mozaikách znázorňován, jak otáčí kolem zodiaku), který spolkl své děti z obavy, aby se neopakovala historie s Úranem, a jeho vlastní děti ho v budoucnosti nezbavily vlády.

-pokračování-

-----------------------------------------------------------------------------------------

ODKAZY:

[9] Srv. San: Lingua Genesis III, http://www.okultura.cz/WordPress/lingua-genesis-iii/.

[10] Shannon Dorey: Day of the Fish: The First Religion. EEL Publishing 2012, str. 187.

[11] New Grange, mohylový monument z období neolitu nacházející se v hrabství Meath na východě Irska, asi kilometr severně od řeky Boyne.

[12] Mytický Python, had zabitý šípem Apollonovým.

[13] Též měděnice, v původním významu obecně měděná nádoba, později nádoba na mytí rukou z mědi, cínu, mosazi, zlata nebo stříbra.

[14] Ex 24,4-8.

[15] Tj. „černý topol“, posvátný strom hrdinů.

[16] Srv. Gereon, trojhlavého boha.

[17] Amaethon byl velšským bohem zemědělství a synem bohyně Dôn. Jeho jméno znamená „dělník“ nebo „oráč“, je zodpovědný za Cad Goddeu („Bitvu stromů“) mezi bohem podsvětí Arawnem a dětmi Dôny (velšská obdoba Tuatha Dé Danann).

[18] Mág Gwyddien, starovelšsky Guidgen; příbuzné staroirskému Fidgen, vykládá se jako „Zrozený ze stromů“, Merlin.

[19] Har-pa-khered nebo Heru-pa-khered, „Horus dítě“.

[20] Cai osvobodil z podsvětí královnu, což možná naznačuje romantický vztah mezi ním a Gwenhwyfar. Otec Artušova bratrance Culhwcha, král Cilydd, syn Celyddonův, přišel po těžkém porodu o svoji manželku Goleuddydd. Když se znovu oženil, mladý Culhwch odmítá snahu své macechy vnutit mu za manželku nevlastní sestru. To ji urazilo, a proto na něho uvalila kletbu, takže si nemohl vyvolit žádnou jinou než překrásnou Olwen, dceru obra Ysbaddadena. Třebaže ji nikdy nespatřil, Culhwch se do ní šíleně zamiloval, avšak jeho otec jej varoval, aby aby se ji nevydával hledat bez pomoci svého slavného bratrance Artuše. Mladík odjel bez prodlení vyhledat svého příbuzného a našel jej na jeho dvoře Celliwig v Cornwallu a požádal jej o pomoc.

Cai byl prvním rytířem, který se dobrovolně rozhodl pomáhat Culhwchovi při jeho pátrání a slíbil mu, že mu zůstane po boku, dokud Olwen nenajdou. Přidalo se k nim dalších pět rytířů. Po cestě narazili na „nejkrásnější zámek na světě“ a potkali bratra Ysbaddadenova pastýře, Custennina. Poučil je, že zámek patří Ysbaddadenovi, Custennina oloupil o všechnu jeho půdu a z krutosti mu povraždil třiadvacet dětí. Custennin dohodl setkání mezi Culhwchem a Olwen a panna souhlasila provést Culhwcha a jeho společníky Ysbadaddenovým zámkem. Cai se zavázal ochraňovat svým životem čtyřiadvacátého syna, Goreua. Rytíři lstivě a pokradmu podnikli útok na zámek, zabili devět vrátných a devět hlídacích psů, a vstoupili do obrovy síně.

Hned po příchodu se Ysbaddaden pokusil zabít Culhwcha otrávenou dýkou, byl však přelstěn a zraněn, prvně Bedwyrem, pak čarodějem Menwem, a konečně samotným Culhwchem. Ysbaddaden se nakonec nechal obměkčit a souhlasil dát svoji dceru Culhwchovi za podmínky, že vykoná několik nemožných úkolů (anoethau), včetně toho, že uloví začarovaného divočáka Twrch Trwytha a osvobodí vězně urozeného původu, Mabon ap Modrona, za nímž se skrýval římsko-britský bůh Maponos, jehož jméno znamenalo „Velký Syn“.

[21] Yvain, nebo Owain mab Urien, je hrdina, který se oženil se svojí láskou, Paní pramene, jenže ji ztratil, když ji zanedbával kvůli svým rytířským výpravám. S pomocí lva se zachrání před hadem a nalezne rovnováhu mezi svými manželskými a družnými povinnostmi a znovu se připojí je své ženě.

[22] Irský mytologický hrdina známý rovněž jako Kukulín, o němž se mělo zato, že je inkarnací boha Lugha, který byl rovněž jeho otcem. Byl přezdíván „Ohař z Ulsteru“ pro svoje strašlivé válečné běsnění (berserk), ríastrad, při němž měl tvář rozrůzněnou jako monstrum a nečinil rozdílu mezi přítelem či nepřítelem.

[23] Čarodějnice z Endoru je biblická postava objevující se v 1. knize Samuelově. Na žádost prvního izraelského krále Saula oživí ducha zemřelého proroka Samuela. Saul tak koná proto, že se bojí nastávající bitvy s Filištínskými, ovšem rozzlobený Samuel neřekne králi nic o bitvě samotné, pouze mu sdělí, že spolu se svými syny zemře. Tak se skutečně stane a Saul zemře bez Boží přízně. O tu přišel svým konáním. Boží zákony porušil také tím, že endorskou čarodějnici vyhledal a požádal ji o „vyvolání“ Samuela. Věštění bylo totiž bezbožným jednáním a Bible ho na řadě míst zakazuje. Ne však prorokování, kdy prorok (např. Samuel) byl považován za člověka inspirovaného Bohem. Saulovo jednání bylo paradoxní také z toho důvodu, že dříve nechal vyhnat všechny hadače a kouzelníky ze země. Srv. „Neobracejte se k hadačům a věšťcům, ani od nich rady beřte, poškvrňujíce se s nimi: Já jsem Hospodin Bůh váš,“ Lv 19,31. Dále: „Nebude nalezen v tobě, kdož by vedl syna svého aneb dceru svou skrz oheň, ani věštěc, ani planétník, ani čarodějník, ani kouzedlník. Ani losník, ani zaklinač, ani hadač, ani černokněžník. Nebo ohavnost jest Hospodinu, kdožkoli činí to, a pro takové ohavnosti Hospodin Bůh tvůj vymítá je od tváři tvé,“ Dt 18,10-12.

[24] Jeskyně patriarchů, Me’arat ha-Machpela, jeskyně Machpela, arabsky al-Maghára, „Jeskyně“, nebo al-Haram al-Ibráhímí, Abrahamova svatyně; komplex podzemních jeskyní nacházejících se ve starobylém městě Hebron. Podle tradice jsou zde pohřbeny čtyři starozákonní páry: Adam a Eva, Abrahám a Sára, Izák a Rebeka a Jákob a Lea. Raní křesťané však tvrdí, že byl Adam pohřben na Golgotě. Podle Midraše a dalších zdrojů je v jeskyni také hlava Ezaua.

[25] Všimněte si fráze „jde to s ním z kopce“.

[26] Childe Rowland je pohádka, jejíž nejoblíbenější podobu sepsal Joseph Jacobs do knihy English Fairy Tales, vydané v roce 1890. Opírá se o skotskou baladu, v níž Joseph Jacobs nazývá „temnou věží“ palác krále Elflandu.

[27] Srv. San: Mystérium pražského (mimo)chodce, http://www.okultura.cz/WordPress/mysterium-prazskeho-mimochodce/, text před pozn. č. 24; dále O kejklovném mimochození, http://www.okultura.cz/WordPress/kejklovnem-mimochozeni/.

[28] Angl. widdershins, sthn. weddersinnes, doslova „proticestou“ (tj. „opačným směrem“), ze slov widersinnen, „jít proti“, sthn. widar „proti“, a sinnen, „cestovat, putovat“, vztahuje se ke slovu sind, „cesta“.

[29] Dorothy Leigh Sayersová: Příliš mnoho svědků. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2004, přel. Jan Klíma.

[30] Robert Louis Stevenson: The Song of the Morrow, viz http://www.authorama.com/fables-19.html.

[31] Lord Dunsany: The King of Elfland’s Daughter. Del Rey 1999 (první vydání 1924).

[32] Alan Garner: Elidor. HMH Books for Young Readers 2006 (první vydání 1965).

[33] Andre Norton: Warlock of the Witch World. Ace Books 1978 (první vydání 1967).

[34] Terry Pratchett: Svobodnej národ. Talpress, Praha 2013.

[35] J 20,1-5.