Existuje snaha odlišit hypotézu „cizích bytostí“ a s nimi spojených zpráv od čistě mechanického aspektu tohoto fenoménu tvrzením, že jde o dva naprosto odlišné fenomény. První, jak zdůrazňují, má mnohem více společného s mytologií, psychologií a náboženstvím než s aktuálními létajícími objekty samotnými. Kdyby člověk studoval a zkoumal UFO bez matoucích spojení s humanoidy, nebo malými šedivci či vysokými bytostmi nordického vzezření atd., pak by možná dosáhl nějakého pokroku. Tyto stroje nejsou nezbytně pilotované způsobem, jak to my chápeme. Nemusejí ani být pod kontrolou vědomí. Proč předpokládat nějakou cizí bytost u přístrojové desky? Kdo říká, že tam vůbec někdo je?
Částečně se tento problém vynořil s dr. J. Allenem Hynekem, který navrhnul to, co se posléze stalo slavným systémem „blízkých setkání“. Blízké setkání prvního druhu představuje prostě jen pozorování UFO zblízka, zhruba do 150-ti metrů. Samotného objektu. Blízké setkání druhého druhu popisuje účinek UFO na elektronické vybavení či jiné související fyzikální efekty, jako např. elektrické, chemické, fyzikální atd. předmětem tohoto setkání je opět jen samotný stroj. Blízké setkání třetího druhu však nastane tehdy, pokud dojde k pozorování nějakého stvoření, jako je třeba robot, humanoid atd. Jinými slovy, je svého druhu „cizí“. V tomto případě existuje spojení mezi strojem a entitou spojovanou se strojem, čímž se předpokládá vědomá kontrola tohoto fenoménu. Tedy to, co Hynek předložil, je domněnka, že vzezření „cizích bytostí“ a pozorování strojů samotných je vzájemně spojeno.
Je tu jakési kontinuum eskalujícího zjevení – od spatření stroje či objektu nějaké člověku neznámé technologie až po účinky přítomnosti tohoto stroje na mechanismy a biologický materiál v jeho nejbližším okolí, a pak najednou, z ničeho nic, skok k nechvalně známým „malým zeleným mužíčkům“. Mohli bychom se dohadovat, že „blízké setkání třetího druhu“ bylo v Hynekově schématu úplně zbytečné; že ti, kdož spatřili cizí bytosti potloukat se kolem UFO, představovali úplně jinou kategorii svědků než ti, kteří pozorovali neidentifikované létající objekty nezaznamenané radarem a nezanechávající další stopy, jež by demonstrovaly jejich objektivní realitu.
Jinak řečeno, projektujeme svoji vlastní představu „člověka a stroje“ na fenomén, jenž nemá nic společného s tím, jak chápeme stroje? Vidíme cizí bytosti proto, že je potřebujeme vidět, že jde o potřebu chápat tento fenomén jako dobře promyšlené, vědomě řízené, mechanicky vyrobené dopravní prostředky pro bytosti, které je postavily? Je tato „cizí bytost“ těžko postřehnutelnou postavou, již si stvořujeme proto, abychom umožnili své mysli přenést se přes skutečnost, že tu existuje fenomén, pro nějž nemáme žádné jiné racionální vysvětlení? Antropomorfizovali jsme tento fenomén tak, že jsme položili kvazi-lidskou tvář na tento mysteriosní – sekretní – stroj? Málem ano.
O golemech a šedivácích
V knize Genesis se praví, že Bůh stvořil „člověka k obrazu našemu, podlé podobenství našeho“.[14] Z tohoto pohledu je lidská rasa projekcí ducha Božího. Jsme těžko postřehnutelné postavy. Existujeme na pláni, jež jest částečně mezi božským a pozemským. Ty cizí bytosti, mimozemšťané, pak jsou úplně jiní. Zvažme toto. Podle židovské i křesťanské tradice andělé nesedí. Věčně stojí. Ve skutečnosti andělé nemají kolena. Jeden z nejstarších výroků lze v tomto smyslu nalézt v midraši známém jako "Genesis Raba".[15] Téma pak zhruba ve stejné době převzal Jan Zlatoústý do své homilie rozvádějící první kapitolu ke Korintským. Opravdu zvláštní obraz, andělé bez kolen. Tuto ideu později podpořila hechalotická literatura, "Ma’ase Merkava", o ranném židovském mysticismu datující se do stejné doby.
Podle této tradice, mystik – který byl úspěšný při výstupu do sedmera nebes, aby dosáhl předposledního stádia – uzří Metatrona sedícího na trůnu. Poněvadž andělé nesedí, mohla by nevzdělaná představivost dojít k závěru, že Metatron musí být Bůh. Tento omyl by mystika stál život; Metatron není Bůh (nejsou „žádné dvě mocnosti na nebesích“), nýbrž spíše velmi lidský Henoch, prorok, který byl tělesně vzat na nebesa. Kdyby si někdo spletl Metatrona s Bohem, byl by svržen dolů na zem, nikdy by už znovu nedosáhl vzestupu, protože by následkem tohoto omylu zemřel. Během božské liturgie ruské ortodoxní církve lidé po celou dobu tříhodinové eucharistické bohoslužby stojí. Nejsou tam žádné lavice a jen pár skládacích křesel podél zdí pro přestárlé, kteří nejsou schopni stát po delší dobu. V tomto napodobují anděly věčně stojící kolem trůnu Boha, který podle všeho sedí a má „kolena“?
Ptáte se, proč je to důležité? Protože mimozemšťané nemají kolena:
„Tělo malého šedivce se jeví křehké s útlými údy, bez svalů a bez kostry. Nejsou tu „kolena“ ani „lokty“ jako takové, a nohy mají stejný průměr od stehen až ke konci lýtek. Nejsou zde ani jasně zřetelné ‚kotníky či zápěstí‘.“[16]
Citát z Bryanovy knihy vcelku přesně odráží to, jak mnozí lidé, kteří měli zkušenost s únosem, popisují tento typ mimozemšťana, tj. „malého šedivce“. Je to takový zvláštní detail – přesto zrcadlí prastaré středovýchodní ideje o andělech – může totiž jít o ještě další útržek doslovného důkazu o skutečném pozorování, jež bylo „ověřeno“ modernějšími „mystiky“: unesenými. Tato informace se týká chybějících kolen andělů, což je něco, co bude vědět jen pár zasvěcených a nebude se o tom mluvit mimo úzký okruh učenců zabývajících se religionistikou, přesto tu mluvíme o pozorování občanů neprofesionálů potvrzující zde koncept, o němž předtím neměli ani tušení.
Člověk je vskutku v nesnázích, má-li v literatuře o únosech mimozemšťany najít příklady o mimozemšťanech, kteří sedí. Ona pozice věčně stojících v biblických dobách znamenala, že andělé neustále pějí chválu na slávu Boží a nepředpokládalo se, že by si v Jeho přítomnosti sedli, i kdyby mohli. Mohli bychom dokonce, napůl žertem, že andělé nemající kolena jsou produktem svého druhu nebeské genetické selekce. Neznamenalo to však, že by andělé nemohli chodit; podobně tak mimozemšťané, jejichž chůze by mohla našim očím připadat poněkud robotická, jako když ruští vojáci mašírují na slavnostní přehlídce.
-pokračování-
-------------------------------------------------
PRAMENY:
[14] Gn 1,26-27.
[15] Berešit Raba (hebrejsky בראשית רבה, uváděn též jako Genesis Raba) – Velký midraš ke knize Genesis. Podle tradice sepsán Rabi Ošajou kolem roku 300, toto datování je ovšem nepodložené. Pravděpodobnější se zdá možnost konečné redakce v 5. století. Podle některých názorů vznikl původně jako samostatný midraš a do sbírky Midraš Raba byl přidán později.
[16] C. D. B. Bryan: Blízká setkání čtvrtého druhu (UFO). Mustang, Plzeň 1996, str. 30.
partner Matrix 2001
