U-234, U²³⁵ A PODIVNÝ PŘÍPAD CHYBĚJÍCÍHO URANU (4)

San

San

autor

08.01.2022 Tajné projekty

Odborníci v Los Alamos se problémem načasování zabývali od podzimu 1943, nepodařilo se jim ho však vyřešit, proto v říjnu 1944 přišel Robert Oppenheimer s rozhodnutím vytvořit skupinu, která se měla problémem roznětek zabývat. Prvním jménem na seznamu tříčlenného týmu bylo Luis Alvarez. Alvarez začal za války pracovat v radiační laboratoři na MIT, poté pracoval na pozemním radaru pro řízeného přiblížení,[29] který umožňoval dispečerům „hlasově navádět“ pilota za snížené viditelnosti. Poté pracoval na radaru s fázovaným paprskem, který umožňuje radarovému systému sledovat objekt elektromagneticky, místo aby se systém ovládal ručně. Po válce Alvarez získal v roce 1968 Nobelovu cenu za fyziku za práci na leteckých navigačních systémech. A spolu se svým synem Walterem a geologem Frankem Asarem jako první předložili teorii, že Zemi zasáhl meteorit, který způsobil vyhynutí dinosaurů. Svou teorii založili na nálezech vysokého obsahu iridia v určitých místech na Zemi. Zprvu opovrhovaná teorie se nakonec stala široce přijímanou.

Luis Alvarez se také stal jedním z velkých hrdinů v příběhu atomové bomby, když v posledních dnech před testem Trinity vyřešil problém s načasováním detonátoru plutoniové bomby. Ve své vlastní zprávě o práci na projektu Manhattan jednoduše napsal, že „vyřešil některé nedotažené záležitosti v konstrukci detonátorů. Toto zjednodušení a nedostatek podrobností je výmluvné – zvláště pokud bylo míněno tak, že mělo zakrýt, jak tyto detaily „vyřešil“.
Z toho, že „ultrafialová metoda umožňuje přenos mnohem koncentrovanější energie než metoda infračervená“, se dá vyvodit závěr, že infračervené záření bylo pro podobné účely rovněž použitelné, ačkoli nižší koncentrace energie jej činila problematickým. Na druhou stranu se zdá, že ultrafialové světlo podle téže zprávy představovalo pro tento úkol zvláštní překážku, protože mělo „silnější míru absorpce“. Skutečnost, že Schlicke se měl vrátit do U-234 jen proto, aby vyzvedl bezkontaktní roznětky, dále zřejmě dokládá, že velitel Alvarez, Schlickeho průvodce, a Luis Alvarez, který vyřešil problém s roznětkami plutoniových bomb, jsou jedna a tatáž osoba.

Tuto domněnku silně podporují také dva faktory. Zaprvé, podle Harlowa Russe,[30] který v knize "Projekt Alberta" píše o své práci v týmu sestavujícího plutoniovou bombu, byly v návrhu bomby na poslední chvíli provedeny dvě významné změny. Jednou z nich byl vývoj a začlenění „detonačních komínů“ do plutoniové bomby, které byly vytvořeny v tak pozdní fázi, že nebyly zahrnuty do prvních čtyř dodávek zařízení do Tinianu, tichomořského letiště, odkud vzlétla letadla s bombami svrženými na Japonsko. Druhým konstrukčním doplňkem byla řada trubek z nerezové oceli o malém průměru, které podle Russova vysvětlení „odváděly“ z plutoniového jádra radiaci, aby technici mohli monitorovat aktivitu v jádře. Druhým faktorem, který naznačuje, že roznětky použité k odpálení plutoniové bomby pocházely od dr. Schlickeho, je nápadný úspěch plutoniové bomby při testu Trinity. Generál Groves napsal, že Trinity byla „úspěšná nad rámec nejoptimističtějších očekávání všech zúčastněných“. „Téměř každý byl překvapen,“ zaznamenal Robert Serber. Richard Rhodes ve svém kvintesenciálním svazku na toto téma – "Výroba atomové bomby" – napsal,[31] že Trinity měla čtyřikrát vyšší výtěžnost, než se očekávalo.

Co mohlo způsobit tak pozoruhodný omyl odborníků? Ti, kteří věděli, jaké problémy má systém s odpalováním všech roznětek najednou mechanickými prostředky, však netušili, že byly použity bezkontaktní rozbušky k zahájení detonace rychlostí světla, a proto jistě neočekávali tak naprosto skvělé výsledky. Protože si vědci mysleli, že detonace je stále limitována omezeními pevných kabelů a fyzických spínačů, tak na základě testů těchto systémů očekávali mnohem méně dramatickou událost. Místo toho byli překvapeni silou a účinností výbuchu. To, že tolik lidí, kteří věděli, jaký měl být výsledek detonace, bylo tak překvapeno tím, jaká byla skutečná účinnost, spíše naznačuje, že byly použity Schlickeho infračervené bezkontaktní roznětky, které stlačily plutoniové jádro rychlostí světla.[32]

Fat Man na základně na Tinianu

Ve dvacáté deváté epizodě seriálu Star Trek nazvané "Město na pokraji věčnosti"[33] doktor McCoy, postižený přechodným stavem šílenství, projde časovým portálem. Výsadek vyslaný, aby ho vyzvedl, zjistí, že ztratil kontakt s hvězdnou lodí Enterprise na oběžné dráze. Strážce portálu jim nesmlouvavě vysvětluje: „Vaše loď, váš počátek – vše, co jste znali – je pryč.“ McCoy nějakým způsobem změnil historii Země, což mělo katastrofální následky.
Kirk a Spock se v zoufalství vrátí zpět v čase, aby McCoye našli a zjistili, jak změnil historii, a zastavili ho. Spock nakonec zjistí, že historie se odvíjí jinak od okamžiku, kdy McCoy zachránil pozoruhodnou ženu Edith Keelerovou před smrtelnou nehodou. Ta pak založila pacifistické hnutí, které bylo tak silné, že zdrželo vstup USA do II. světové války. Zatímco se vyjednávání protahovalo, nacistické Německo mělo čas dokončit pokusy s těžkou vodou. A jako první vyvinulo atomovou bombu. „S atomovou bombami a raketami V-2, které je nesly,“ vysvětluje Spock, „si Němci podmanili svět.“

Star Trek: Město na pokraji věčnosti

Tato alternativní skutečnost je jedním z nejpoutavějších momentů celého seriálu Star Trek – a podnítila představivost nejednoho milovníka historie. Odhodlaný kazisvět v ní však může nadělat řadu děr. Začněme tím, že nacisté o atomovou zbraň nikdy vážně neusilovali. I kdyby tak učinili, omezení vyplývající z rychlosti výroby štěpného materiálu by znamenala, že výroba jedné atomové bomby by v nejlepším případě trvala několik týdnů. Rozsáhlé nasazení atomových bomb, které se nachází ve scénáři Star Treku, proto nepřicházelo v úvahu. V každém případě by rakety V-2 nemohly nést první nesmírně těžké atomové bomby. Nacisté také neměli bombardér s dostatečným vztlakem, který by je unesl.

Pokud by se kromě toho nacisté nějakým způsobem dostali do měst v Anglii a Rusku, nemuselo by to nutně tyto protivníky donutit ke kapitulaci. K porážce Japonska stěží stačily dvě atomové bomby, a to až poté, co Japonci utrpěli nezvratné porážky na bojišti a většina jejich měst byla bombardována zápalnými pumami. Výmluvně s tím historicky kontrastuje Rudá armáda – třebaže ji stíhala jedna katastrofa za druhou – unikla strategické porážce, a nakonec převzala ofenzívu. Sovětský vzdor podtrhuje skutečnost, že utrpěli ztrátu 20 milionů mrtvých – ekvivalent obětí 200 Hirošim – a přesto pokračovali v boji. Dalším sporným předpokladem je, že německá bomba by byla ekvivalentem bomby v Hirošimě. Mohla být klidně mnohem menší. Například první indický jaderný test v roce 1974 měl sílu pouhých čtyř kilotun (oproti 20 kilotunové bombě shozené na Hirošimu).

Je také téměř jisté, že šok, který by Spojené státy z německé bomby utrpěly, by je vytrhl z pacifistického snění a podnítil by zahájení projektu Manhattan. Amerika, chráněná před nacistickým útokem Atlantickým oceánem, by nakonec vyvinula vlastní bombu a použila ji buď k odvrácení dalších nacistických výbojů, nebo by ze základen v Británii či Sovětském svazu nechala na Německo pršet zkázu. Proto si ani ve vesmíru seriálu Star Trek nelze představit věrohodný scénář, v němž by si nacistické Německo „podmanilo svět“.

-pokračování-

---------------------------------------------

 

PRAMENY:

[29] V letectví je pozemní řízené přiblížení druh služby poskytované řídícími letového provozu, kdy na základě primárních radarových snímků navádějí letadla k bezpečnému přistání, a to i za nepříznivých povětrnostních podmínek.
[30] Harlow W. Russ: Project Alberta: The Preparation of Atomic Bombs for Use in World War II. Exceptional Books Ltd., 1990.
[31] Richard Rhodes: The Making of the Atomic Bomb.
[32] Carter Plymton Hydrick: Critical Mass.
[33] The City on the Edge of Forever. Star Trek s01e29

Další díly