Zdá se, že rostoucí politický tlak ze strany USA, které si jistě byly vědomy skutečného pozadí Centro Atomico, přiměl Perona k zahájení propagandistické ofenzívy. Skoro to vypadá, jako by tento krok na veřejnost měl pouze uklidnit situaci, aby se získal drahocenný čas na dokončení vlastního výzkumného projektu "Operace Huemul". Jak bude ukázáno později, zřejmě se to podařilo ještě téhož roku. Proto bylo spíše epizodou na okraj, že Peron v roce 1952 oficiálně opustil Richtera a argentinský "Úřad pro jaderný výzkum" - NEA převzal zařízení Huemul, které bylo předtím výhradně v rukou Němců. Během návštěvy Argentiny se Igoru Witkowskému podařilo vyzpovídat dlouholetého pracovníka Centro Atomico, který nepopřel, že by mohla existovat i jiná vysvětlení týkající se výzkumu Huemulu, a také potvrdil, že některé dokumenty z té doby jsou dodnes uloženy pod zámkem.
Podařilo se díky podzemním zařízením na ostrově Huemul konečně nalézt útočiště Třetí moci pod Andami, o němž informoval Landig? Jistou míru shody zřejmě vyjadřují údaje "nachází se v Andách", "je pod zemí", "používají ho němečtí vědci a technici". Neuspokojivý však zůstává malý rozsah výzkumného komplexu, který nelze sladit s rozsáhlými jeskynními systémy popsanými Landigem. Konečné řešení tohoto problému je proto třeba odložit. Mělo by však být zřejmé, že výše vyslovený předpoklad, že Landig mohl použít "Antarktidu" jako synonymum pro "Argentinu", byl potvrzen předloženými fakty. Tím se také vyřeší záhada personální síly "Antarktická základna" vyřešit. Těch 2000 mužů, o kterých Landig mluvil, se nenacházelo na "bílém kontinentu", ale v Argentině. Již v roce 1947 se v tisku objevily zprávy, že tato velká jihoamerická země je na cestě stát se atomovou velmocí a že v ní působí až 2000 německých a rakouských fyziků. Do Argentiny se po roce 1945 rozhodně nevydalo 2 000 fyziků, ale 2 000 německých a rakouských fyziků.
Zpět k Juanu Domingu Peronovi. Po svém zvolení argentinským prezidentem 24. února 1946 vládl autoritářským způsobem a mimo jiné pozastavil svobodu tisku. V jeho populistické sociální, hospodářské a společenské politice ho propagandisticky podporovala jeho druhá manželka Evita. Peron posílil vedoucí postavení Argentiny na jihoamerickém kontinentu a postavil se proti mocenským nárokům USA. Jeho režim byl však oslaben postupným zhoršováním hospodářské situace. Vzniklo napětí s feudálně-konzervativními silami a s katolickou církví. V roce 1951 Peron opět zvítězil v prezidentských volbách. 16. června 1955 se proti němu vzbouřili námořní důstojníci. Druhý pokus, povstání z 16.-21. září 1955, však Perona svrhl. Do exilu odešel přes Paraguay do Venezuely a v roce 1958, po krátkém pobytu v Dominikánské republice, do Španělska. Po svém návratu do Argentiny 20. června 1973 oslavil skvělý politický návrat. V září byl opět zvolen prezidentem. Juan Peron zemřel 1. července 1974.
Více než deset let, od jara 1945 do podzimu 1955, byla Peronova Argentina bezpečným útočištěm pro Třetí mocnost. Po Peronově pádu se zpočátku mnoho nezměnilo. Skupina fanatických generálů, kteří se v té době dostali k moci a kteří se hlásili k pravicovému katolicismu, rovněž sympatizovala s Němci. Přesto nastal čas, aby se poohlédli po jiných alternativách. Landig oznámil, že "antarktická" (argentinská) základna musí být v roce 1961 opuštěna. Posádka byla odletěna do Jižní Ameriky, což v kontextu totožnosti "Antarktidy" s "Argentinou" znamená, že v tomto roce zřejmě došlo k přesunu z Argentiny do jiné jihoamerické země. K tomu více později. Proč nelze dnes, vzhledem k demokratickým podmínkám v této zemi, na základě spisů nezpochybnitelně prokázat, jakou roli hrála Argentina v letech po II. světové válce ve spolupráci s Třetí mocností?
Již zmiňovaný autor Uki Goni ve svém výzkumu zjistil, že většina příslušných dokumentů z tohoto období byla zničena již v roce 1955, v posledních dnech Peronovy vlády. V roce 1996 bylo nařízeno spálení posledních důkazů, tzv. "imigračních spisů", které obsahovaly vstupní doklady těch, kdo uprchli z Evropy. Proto lze dnes tehdejší události rekonstruovat jen s obtížemi. Autor této knihy se o to pokusil v předchozí části. Zůstává otevřená otázka, jejíž vyřešení - to už můžeme slíbit - umožní nahlédnout do nejzajímavější kapitoly říšskoněmeckého technologického výzkumu:
Proč Landig označil vídeňského technika Schaubergera za nejvýznamnějšího konstruktéra létajících disků vedle inženýra Schrievera?
Podle toho, co zatím víme, se Schauberger nepodílel ani na konstrukci Mietheho létajícího disku V-7, ani na Habermohlově konstrukci létajícího disku, ani neměl nic společného s vývojem Schrievera. Lusar o něm ve své knize o německých tajných zbraních také nic neuvedl. Nyní Landig tvrdí, že byl v roce 1944 přeložen do Vídně a až do konce války pověřen zvláštními úkoly v souvislosti s vývojem létajících disků. Z tohoto důvodu je samozřejmá podrobnější znalost Schaubergerova zapojení do takového projektu. Existovaly nějaké létající disky, jejichž vývojový status přesahoval V-7? Neřekl snad Miethe:
"Jsou-li splněny tyto a další dvě tajné specifikace, pak lze můj přístroj bez jakýchkoli pochybností provozovat i s atomovým pohonem"? Týkala se snad spolupráce Schaubergera?"
Skutečnost, že se v Německu za války prováděl základní výzkum, dokládá válečný rozkaz vrchního velení armády "Výzkumnému ústavu říšské pošty" z 15. října 1942, který zní:
"... Zkoumání možnosti využití atomového rozpadu a řetězové reakce pro R-pohon" (viz. obr. výše).
"R-drive" znamená raketový pohon. Vzhledem k tomu, že Říšský sněm udržoval úzké vazby na SS, není divu, když to bylo řečeno v souvislosti s výzkumným zaměřením Kammlerova štábu v plzeňské Škodovce:
"Zvláštní prioritou byla práce na využití atomové energie jako pohonu raket a letadel...".
Za dva a půl roku mezi zadáním zakázky a koncem války muselo dojít k ohromujícímu pokroku. Například zajatý vědec SS po válce britským vyšetřovatelům sdělil, že v "meklenburském vědeckém táboře" již existoval vzorek malého atomového motoru pro letadla. Proto nelze vyloučit, že jaderné motory byly určeny i pro použití v létajících discích. Pokud tomu tak bylo, Schaubergerův výzkum se ubíral jiným směrem. Informace o tom lze nalézt v jeho dokumentech, které jsou stále v držení rodiny, a v jeho korespondenci. Viktor Schauberger byl inženýr s neobyčejně bystrým pozorovacím talentem a intuicí, který uměl využívat síly viditelné v přírodě v inovativních technických zařízeních. Jeho vynálezy se řídily heslem: Pochopit a kopírovat přírodu.
Zajímal se především o závislost hustoty a nosnosti vody na teplotě a formě pohybu a také o neobvyklé vírové pohyby, které umožňovaly proudění vody i do kopce. Tyto znalosti podle něj využívali již starověcí stavitelé při stavbě římských viaduktů a vodních zařízení v královských palácích na Krétě. Byl přesvědčen, že ve vodě se skrývají takzvané "plovoucí síly", a vyvinul stroje, které je uvolňují silnou rotací, aby se pak sám nechal takovým silovým polem vynést do výše. V centru jeho zkoumání byl stále znovu vír, který podle něj představoval základní strukturální vzorec tvůrčích procesů v přírodě, počínaje tvarem spirálovitých galaxií v rozlehlém Vesmíru, přes tvar tornáda až po DNA jako nositelku dědičné informace. Aby mohl lépe studovat síly uvolňované takovou turbulencí, sestrojil Schauberger nad vodní hladinou "oběžné kolo", které na rozdíl od lodního šroubu nesměřovalo odtékající síly ven, ale dovnitř, a tlačilo vodu trubkou.
Vznikl tak vzorec proudění, který nazval "dostředivý". Schauberger zjistil, že takto dosažený energetický výkon je devětkrát vyšší než u konvenční turbíny. Tento "Implozní stroj" také vytvářel silné vakuové efekty. Později nahradil v experimentálním zařízení vodu vzduchem a navrhl zařízení vhodné pro použití jako generátor energie nebo motor pro letadla či ponorky. V roce 1940 podal na tento stroj patent. Krátce nato napsal svému bratranci, že vynalezl letadlo, které nevydává žádný hluk. V korespondenci s vídeňskou firmou Kertl v únoru 1941 popsal účel tohoto prototypu. Jednak měl sloužit výzkumu výroby "volné energie", jednak měl potvrdit jeho teorie o možnosti vznášení se ve vzduchu s touto energií.
Vír, kterého se tímto strojem dosáhlo, vedl k obrovskému zmenšení objemu vzduchu uvnitř zařízení a zároveň vytvářel podtlak o obrovském tlaku, který nasával stále více vzduchu do turbíny. Pro spuštění procesu byl zapotřebí malý startovací motor. Pokud by pak turbína běžela na 15 000 až 20 000 otáček za minutu, startovací pomůcka se vypne a proces se udržuje sám. Schopnost stroje vznést se do vzduchu a létat v menší míře Schauberger přisuzoval vzniklému vakuu. Domníval se, že je to hlavně důsledek jiného procesu, reakce mezi molekulami vzduchu, které imploze obrovskou silou stlačila k sobě, a samotným strojem. Protože neměl jasno o povaze působící energie, popsal ji jednoduše takto - "Volná energie". Svým účinkem se podobá tomu, co se dnes spojuje se slovem "antigravitace" je parafrázována.
V květnu 1941 dostal Schauberger příkaz pokračovat ve svém výzkumu v utajení. Na základě jeho poznámek je obtížné rekonstruovat, co přesně Schauberger dělal, na čem skutečně pracoval. O několik týdnů později napsal dopis svému synovi Walterovi, že je v Jablonci v Sudetech a že to, co dělá, je tajné. Následující měsíc oznámil, že ve spolupráci s jednou společností pokračuje ve svém výzkumu. Na podzim 1941 pracoval v továrně na zbraně v Nejdku u Karlových Varů a v prosinci byl opět v Jablonci, kde čekal na příjezd startovacího motoru. Následující měsíce lze jen nedostatečně objasnit, pokud jde o přesné Schaubergerovy aktivity. V dubnu 1944 stanul před odvodní komisí Waffen-SS.
V květnu obdržel rozkaz k odjezdu do koncentračního tábora Mauthausen, kde získal tým specialistů, kteří zde pokračovali v jeho výzkumné práci. V červnu byl oficiálně přidělen k divizi tankových granátníků SS ve Wratislavi. Nick Cook již tušil, že se jedná o kamufláž, protože Schaubergerovi bylo v té době již 59 let. Jisté je, že ve výzkumu pokračoval až do konce války a od té doby pracoval pro SS. Schauberger neustále dojížděl mezi inženýrskou školou SS ve Vídni, kde vznikaly technické návrhy, a koncentračním táborem Mauthausen, kde probíhala výroba. Jak je patrné z jeho deníkových záznamů, práce na "implozním stroji", nyní nazývaném "Repulsin", probíhaly dobře, ale byly opakovaně přerušovány leteckými poplachy a jinými výzkumnými projekty, kterým se nemohl vyhnout. Dne 28. února 1945 přesunul své pracoviště do obce Leonstein, aby mohl nerušeně pracovat. Dne 5. dubna jeho deník uvádí, že byla zahájena závěrečná montáž technologie "Repulsin". O měsíc později byla práce hotová. První zkušební let stroje plánovaný na 6. května 1945 se však neuskutečnil. Přišel konec války.
Několik dní po skončení války byl Schauberger zatčen Američany a až do března 1946 byl v domácím vězení. Jaké informace Schauberger během výslechů prozradil, není dodnes známo. Na jaře 1958 - to už byl Schauberger 72letý muž s podlomeným zdravím - dostal nabídku z USA, aby pokračoval ve svém výzkumu s podporou milionů dolarů. Tyto nemalé finanční prostředky mu údajně měli poskytnout soukromí investoři. Schauberger poté odjel do USA. O několik měsíců později, v září 1958, se Schauberger vrátil do Rakouska, kde po pěti dnech zemřel. Krátce před svým odchodem podepsal dokument, v němž převedl všechny návrhy, modely a prototypy vytvořené v USA na konsorcium, které ho financovalo. Landig měl tedy pravdu i v případě Schaubergera. Skutečně zkonstruoval létající stroj, ale na rozdíl od Schrieverova, Habemohlova a Mietheho typu měl netradiční konstrukci a zřejmě nikdy nepřekročil stav prototypu.
Jaký je tedy skutečný zdroj "volné energie", kterou Schaubergerův repulsin generoval? Odpověď: Takzvané energetické pole nulového bodu. Existence takového pole byla vědecky prokázána v roce 1997. V tomto roce byl efekt pojmenovaný po fyzikovi Hendriku Casimirovi, který jej teoreticky rozpracoval v roce 1948, úspěšně uveden do praxe. Casimir tvrdil, že i ve vakuu, které je obecně považováno za "prázdné", nelze nikdy potlačit fluktuace nulového bodu kvantového pole, a že vakuum tedy nikdy není "prázdné". I kdyby hraniční stěny prostorové oblasti měly teplotu 0 stupňů Kelvina, udržovalo by se v uzavřené prostorové oblasti fluktuační pole s konečnou energií. Předpokládá se, že toto pole záření vakua, které se také nazývá kvantový šum, je všude v prostoru stejně rozvinuté. Někteří teoretičtí fyzici mu přisuzují energii pole s hrozivě vysokou hustotou energie. Aby i nezasvěcenému laikovi byla jasná velikost této hustoty energie, často se uvádí následující přirovnání:
V šálku kávy je tolik energie nulového bodu, že by s ním mohla vyletět do vzduchu celá Země.
Zpět ke Casimirovu jevu. Podle Casimira by bylo možné existenci takového pole záření ve vakuu dokázat, kdyby bylo možné umístit dvě hliníkové destičky ve vakuu do tak malé vzdálenosti od sebe, že by prostor mezi nimi byl menší než vlnová délka částic pulzujících v kvantovém šumu. To by znamenalo, že mezi deskami by vlastně "nic" nebylo. Teprve v roce 1997 bylo technicky možné zmenšit vzdálenost mezi deskami na požadovanou úroveň. Lze prokázat, že dvě desky zavěšené ve vakuu se vzájemně přitahují silou, která je nepřímo úměrná čtvrté mocnině vzdálenosti mezi deskami, což lze přičíst síle pole záření vakua působícího zvenčí. Ruský fyzik a nositel Nobelovy ceny Andrej Sacharov již v roce 1967 publikoval vědeckou práci, v níž tvrdil, že fyzikální veličiny gravitace a setrvačnost souvisejí s vakuovými fluktuacemi pole energie nulového bodu. S tímto názorem dnes souhlasí i další vědci, včetně uznávaného Halla Puthoffa z USA.
Důsledek tohoto teoretického přístupu moderní fyziky je ve dvou ohledech revoluční a fantastický zároveň. Na jedné straně, pokud by bylo možné změnit pole energie nulového bodu technickými prostředky, znamenalo by to, že by bylo možné ovlivnit i gravitační a inerciální hmoty. Cílené narušení energetického pole nulového bodu obklopujícího objekt by pak mohlo vést k částečnému zrušení gravitace, a tím i k vyzdvižení tohoto objektu. Tento proces by byl doprovázen snížením odporu proti zrychlení. Tím by se uvolnila cesta k dosažení dříve nerealizovatelných rychlostí letu. Na druhou stranu by však "napojením" na toto pole bylo možné dosáhnout popsaných vysokých hustot energie, což by se rovnalo vyřešení všech energetických problémů!
Jakým způsobem by byl takový zásah do téměř nevyčerpatelného zdroje energie možný? Fyzikové se domnívají, že prostřednictvím tzv. torzního pole, které lze nejlépe přirovnat k rotujícímu víru. Přesně takové torzní pole bylo vytvořeno Schaubergerovým repulsinem, kdy se energie generovaná "oběžného kola" s obrovskou silou 15 000 až 20 000 otáček za minutu vedly dovnitř směřující víry molekul vzduchu ke srážce jejich elektronů a protonů! Jakmile se zásah do energetického pole nulového bodu podařil, zařízení fungovalo jako pumpa, která ponořená do moře fluktuujících částic vakua čerpala energii z tohoto téměř nekonečného zdroje.
Schauberger objevil nový princip činnosti a pokusil se ho technicky realizovat. Teoretické pozadí mu však v té době muselo zůstat neznámé. Správně nastavený "Repulsin" dokázal manipulovat s místní gravitací - stroj vzlétl.
Přesněji řečeno, měl odstartovat 6. května 1945. Ale jak již bylo řečeno, nestalo se tak. Tím však příběh Schaubergera a jeho epochálního objevu nekončí. Zatímco Američané Schaubergera několik dní po skončení války zatkli, Rusové prohledali jeho byt ve Vídni - a našli, co hledali. Krátce poté se nalezené dokumenty dostaly na stůl ruského vědce Podkletnova. Ten později ho předal svému synovi Jevgeniji Podkletnovovi. A shodou okolností - chceme-li věřit na takové "náhody" - je dnes tento Jevgenij Podkletnov jednou z předních autorit mezi fyziky, kteří se teoreticky i experimentálně zabývají možnostmi stínění gravitace.
V roce 1996 se Podkletnovovi ve spolupráci s finskými vědci podařilo pomocí jím vyvinutého přístroje odstínit zemskou gravitaci do té míry, že u výše umístěného objektu bylo pozorováno snížení hmotnosti o několik procent (obr. níže). O čtyři roky později, když pracoval pro japonské konsorcium Toshiba, se mu prý podařilo dosáhnout úplného gravitačního odstínění. V přístroji, který se svým týmem sestrojil, se prstenec supravodivé keramiky otáčel vysokou rychlostí v silném magnetickém poli. Jestliže Podkletnov dosáhl původního ještě nízkého úbytku hmotnosti při 5000 otáčkách supravodiče za minutu, pak podle něj 25 000 až... K úplnému zrušení zemské gravitace je třeba 50 000 otáček za minutu.
Pro připomenutí: Schaubergerovi se přece jen podařilo pozorovat podobné účinky při 15 000 až 20 000 otáčkách za minutu. Jak Podkletnov vysvětluje registrovaný efekt konstantního poklesu hmotnosti s rostoucí rychlostí otáčení? Podle něj by tato skutečnost mohla být způsobena excitací fyzikálního vakua uvnitř a vně supravodiče působícím torzním polem. V Schaubergerově Repulsinu také torzní pole zrušilo přirozenou gravitační sílu! Na rozdíl od Repulsinu však bylo v Podkletnovově experimentálním uspořádání toto pole vytvářeno elektromagnetickými vlivy. Za senzaci lze označit, že se touto "moderní" formou generování torzního pole a možným zrušením zemské gravitace zabývali na konci války i němečtí vědci. Důkazy o tom předložil Igor Witkowski na základě výsledků svého výzkumu. V důsledku tohoto vývoje, který byl označován za "rozhodující pro válku", byly nejpozději do konce roku 1944 vyvinuty bezpilotní létající stroje, které na rozdíl od Schaubergerova prototypu Repulsine prokázaly svou praktickou použitelnost při zkušebních letech a také při prvních misích.
Z jakých zdrojů mohl Igor Witkowski při svém výzkumu čerpat? První informace o výzkumném projektu s názvem The Bell... projekt odhalil výše zmíněný Rudolf Schuster. Při výsleších vedených polskou tajnou službou a sovětskou NKVD Schuster vypovídal o své roli osoby zodpovědné za dopravní záležitosti v Sonderkommandu SS ELF. Vypověděl, že toto velitelství v posledních dnech války evakuovalo dotyčný projekt i s vědeckou dokumentací. Od 18. prosince 1944 probíhaly pokusy v nepoužívaném uhelném dole u Waidenburgu ve Slezsku. Během transportu na Západ bylo 28. dubna 1945 esesáky zastřeleno 62 osob, které se na pokusech podílely, včetně německých vědců. Tato okolnost na jedné straně poukazuje na vysokou míru utajení této výzkumné práce, na druhé straně naznačuje, že by si člověk jistě mohl dovolit popravu části nositelů poznatků.
To zase umožňuje učinit závěr, že výzkum pokročil velmi daleko, možná dokonce dospěl k závěru. Schuster dále zpravodajským důstojníkům, kteří ho vyslýchali, sdělil, že koncem dubna Ju 390 známé tajné letky KG 200 odletěl veškerý materiál směrem do Norska. Za tímto účelem byly Junkersy označeny státními znaky neutrálního Švédska. Ju 390 byl šestimotorový dálkový letoun s doletem 8500 kilometrů, který bylo možné tankovat i ve vzduchu. Na konci války zřejmě existoval pouze jeden takovýto typ, což ještě více zdůrazňuje hodnotu evakuovaného nákladu. Poláci a Rusové také vděčili Rudolfu Schusterovi za stopu SS-Obergruppenführera Jakoba Sporrenberga - velitele severní evakuační trasy. Jak jsem již vysvětlil, Sporrenberg předali Britové Polákům. V tomto ohledu by mohl být vyslechnut na základě skutečností, které uvádí Schuster. Na základě těchto výslechů získali Poláci další informace týkající se projektu "Die Glocke/Zvon". Tato informace byla zřejmě natolik výbušná, že poté, co byl Sporrenbergův rozsudek smrti pouze předstírán, byl předán Rusům.
Popisy technického vybavení "Zvonu" poskytuje následující obrázek:
Zařízení bylo vysoké asi 2,5 metru a mělo průměr 1,5 metru. Předmět ve tvaru zvonu připojený k silnému elektrickému kabelu a disponující keramickým pouzdrem ve tvaru válce uzavíraly dva masivní válcové bubny, každý o průměru asi jeden metr. Bubny, které byly vyrobeny ze stříbřitého kovu, se otáčely extrémně vysokou rychlostí v opačných směrech kolem společné svislé osy z tvrdého kovu (pravděpodobně titanu) o průměru asi dvanáct až dvacet centimetrů. Před každým experimentem byla dutá osa uvnitř opatřena keramickou nádobou o délce 1,0 až 1,5 metru, naplněnou neobvyklou kovovou látkou. Jeden z kódových názvů této složky byl "IRR Xerum-525".
Podstatnou složkou jeho složení byla rtuť. Čistá rtuť se nacházela také uvnitř dvou rotujících válců. Před každým experimentem byla rtuť ochlazena na nízkou teplotu. Během provozu zařízení byly pozorovány následující účinky:
- Charakteristický zvuk, který lze nejlépe přirovnat k bzučení ve včelím úlu;
- Modravé světlo, popisované také jako "modrá záře" zvonu, což je pozorování, které bude mít později mimořádný význam;
- Silné magnetické pole;
- Operátoři pociťovali krátkodobé bolesti hlavy a v ústech se objevila kovová chuť. Účastníci pokusů si dlouhodobě stěžovali na poruchy spánku a rovnováhy, výpadky paměti, svalové křeče a různé typy vředů;
- V případě organických látek uložených ve zkušebních místnostech pro účely testování došlo mimo jiné k úplnému zničení tkáňových struktur a v případě zelených rostlin k rozkladu chlorofylu během pěti hodin, po němž následovala přeměna rostlinného materiálu na mastnou látku s konzistencí žluklého tuku.
V první fázi testů v květnu až červnu 1944 zemřelo pět ze sedmi vědců na následky biologických vedlejších účinků. Díky "lepšímu nastavení" testovacího zařízení se nežádoucí vedlejší účinky časem výrazně snížily. K 10. lednu 1945 bylo zničeno pouze dvanáct až patnáct procent biologických vzorků. Dne 25. března se konečně podařilo snížit tuto sazbu na dvě až tři procenta. Když se Schustera a Sporrenberga po válce ptali na základní fungování "Zvonu", nemohli poskytnout jasné informace, v něž doufali, protože ani jeden z nich se na projektu nepodílel jako vědec. V souvislosti s provozem elektrárny však lze z jejich výroků vyvodit dvě formulace, které dnes přispívají k pochopení fyzikálního pozadí tohoto pro Třetí říši nejdůležitějšího výzkumného projektu - "vírová komprese", dalo by se také říci torzní pole, a "separace magnetických polí".
Toho Podkletnov dosáhl ve svých experimentech pomocí supravodičů. V letech 1944/1945 však supravodiče ještě nebyly k dispozici. Proto museli němečtí vědci k dosažení gravitačního stínění podobným způsobem jako Podkletnov zvolit jinou cestu. "Magneticky uzavřeného systému" lze také dosáhnout, pokud plazma (ionizovaný plyn) generovaná elektrickým proudem vytvoří za určitých podmínek plazmový vír. Vznik těchto tzv. plazmoidů je doprovázen vznikem magnetických polí a charakteristickými světelnými jevy v důsledku emise ionizujícího záření. Z tohoto důvodu se plazmoidům říká také "ohnivé koule". Oba účinky byly hlášeny v souvislosti se "Zvonem". Igor Witkowski dokázal, že je technicky možné vytvořit takový plazmový vír v přístroji označovaném jako "Zvon".
Použitá rtuť měla rozhodující význam díky svým materiálovým vlastnostem. Rtuť je kapalná látka s vysokou hustotou a nízkou viskozitou. Čím nižší je viskozita, tím více se neruší vlastní úhlový moment elementárních částic v atomu, tzv. spin. Když se bubny naplněné rtutí ve "Zvonu" zrychlily na několik desítek tisíc otáček za minutu, vytvořila tato kapalina vlivem odstředivé síly na stěnách bubnů tenkou vrstvu. Po dosažení maximální rychlosti otáčení se ionty rtuti mohly dále rozptýlit. Výpočty ukázaly, že rychlost otáčení iontů v bubnech lze tímto způsobem urychlit na více než 10 % - 100 000 otáček za sekundu (!). Vytvořený plazmový vír se tak otáčel o mnoho řádů rychleji než Podkletnovův supravodivý keramický prstenec (který dosahoval 25 000 až 50 000 otáček za minutu), omezený mechanikou pevných těles. Podkletnovova metoda, která se dnes zdá být tak převratná, je ve skutečnosti krokem zpět ve srovnání s experimenty, které prováděli němečtí vědci před více než 60 lety.
Účinky, kterých Němci dosáhli při stínění gravitace, musely být mnohem překvapivější. To také vysvětluje změny organických látek, ke kterým došlo v důsledku experimentů. Ruský vědec Genadij Šipov a německý fyzik Burkhard Heim již ve svých pracích prokázali, že uměle generované gravitační vlny musí vést ke strukturálním změnám v materiálech, které jsou jim vystaveny. Nick Cook požádal svého učitele fyziky, doktora Dana Marckuse (pseudonym), který se specializoval na antigravitaci a obecnou teorii pole, o výklad faktů, které mu Witkowski nabídl. Marckus potvrdil, že Němci skutečně mohli vyvinout létající stroj, který by dokázal využít antigravitaci jako hnací sílu.
Kromě toho bylo možné pomocí tohoto přístroje manipulovat se čtvrtým rozměrem - časem, i když zatím jen ve velmi malém měřítku. Zásahem do energetického pole nulového bodu bylo možné nejen zrušit gravitaci, ale v rámci vytvořeného torzního pole se také změnil běh času ve vztahu k "vnějšímu světu". Marckus to formuloval takto:
"Pokud se vytvoří dostatečně velké torzní pole, zakřiví se čtyři rozměry prostoru. Čím větší je torze, tím větší je narušení prostoru. Když se zakřivuje prostor, zakřivuje se i čas."
Těžko pochopitelný důsledek - němečtí vědci vyvinuli stroj času!
-pokračování-
partner Matrix 2001