TESLA A TAJEMSTVÍ ZÁŘIVÉ ENERGIE (3)

MAGNETICKÉ JISKŘIŠTĚ

Nikola teď potřeboval větší výkon, než nabízel systém s rotačním spínačem. Byla tu také potřeba řízení ultrarychlého přerušení proudu. Tomu už nevyhověl žádný mechanický spínač. Musel si tedy představit a navrhnout nový způsob, jak toho dosáhnout. V jeho nejlepším a nejvýkonnějším systému se vysoce nabitý kondenzátor vybíjel v impulsech přes speciální magnetické jiskřiště. Magnetické jiskřiště dokázalo spínat Teslou požadované velké proudy a ukázalo se při dosahování mocných náhlých impulsů jedné polarity jako nejtrvanlivější. Tykadla elektrod připomínající rohy se nacházela v poli silného permanentního magnetu, jehož nástavce zaujímaly pravý úhel k dráze výboje. Proudy vznikající v tomto magnetickém prostoru byly urychlovány jedním směrem podél elektrod, dokud výboj nepohasl. Musel uhasnout velmi rychle!

Výboje úplně uhasínaly během specifikovaného času a Tesla konfiguroval parametry obvodu tak, aby zamezil alternacím na kondenzátoru, k nimž dochází zpětným přenosem v prostoru výboje. Každý výboj prezentoval čistý jednosměrný impuls ohromné síly. Nebyla možná žádná „kontaminace změnami směru proudu“. Reverze… alternace… by „vysílání šoků“ znemožnily. Tento jev nebyl při použití střídavého proudu nikdy pozorován. Zde dodávalo vysoké napětí velké dynamo, jehož otáčky mohl Tesla řídit ručně ovládaným reostatem. Energie byla aplikovaná paralelně přes kondenzátor. Magnetické jiskřiště bylo připojeno téměř přímo k jednomu z vývodů kondenzátoru. K druhému vývodu jiskřiště připojil dlouhý silný měděný pás spojený s druhým vývodem kondenzátoru.

Toto prosté asymetrické zapojení magnetického jiskřiště k jednomu z vývodů dynama produkovalo požadované čistě jednosměrné kladné nebo záporné impulsy. Tesla navrhl tento velice prostý a velmi efektivní automatický spínací systém k dosažení ultra rychlých impulsů jedné polarity. Kapacita kondenzátoru, vzdálenost elektrod v magnetickém poli jiskřiště a napětí dynama, to vše bylo vybalancováno a nastaveno tak, aby produkovalo nepřetržitou sérii jednotlivých ultrakrátkých impulsů bez „flyback“ efektů. Tomuto systému produkujícímu výjimečné aktivity pomocí plazmového oblouku a jeho četným přidruženým vlastnostem, inženýři nikdy správně neporozuměli. I když Teslou popsané jevy lze reprodukovat, například v obvodu s impulsní elektronkou (tyratronem), budou účinky takto vyvolaných jevů mnohem slabší. Výkonu dosažitelnému pomocí speciálního jiskřiště se vyrovnat nemohou. Tesla nakonec umístil magnetické jiskřiště do minerálního oleje.

Olej blokoval předčasné spuštění oblouku a výkon systému se nesmírně zvýšil. Většina současných pokusníků žije s představou, že Teslův impulsní systém je jakýsi „generátor střídavého proudu o velmi vysokém kmitočtu“. To je ovšem zcela mylná představa přinášející efekty, které se nikdy nevyrovnají tomu, co Tesla popsal. Magnetické jiskřiště bylo opravdu geniální nápad. Rychle zháší náboj z kondenzátoru po každém jednotlivém razantním zášlehu. Rychlý vzestup a pokles proudu vytváří impuls mimořádné síly. Tesla nazval svůj obvod se speciálním automatickým jiskřištěm „disruptive discharge circuit“, který je naprosto odlišný od mnoha ostatních systémů využívajících běžné jiskřiště. Velmi zjednodušeně řečeno, jde o způsob přerušování vysokých napětí stejnosměrného proudu, neumožňující zpětné alternace. Teslův efekt je pozorovatelný jen tehdy, je-li splněna tato podmínka.

Polarizaci sledu impulsů určuje asymetrické umístění kondenzátoru a magnetického jiskřiště. Když je jiskřiště například blíže strany s kladným nábojem, pak se měděný pás nabíjí záporně a výsledné výboje proudu jsou negativní. Tesla přistupoval ke zkouškám výkonnějších systémů s jistou obavou. Každý krok v procesu testování byl nevyhnutelně riskantní. Ale pak brzy zjistil, že když kadence výbojů přesáhne deset tisíc pulsů za sekundu, bolestivé šoky zmizí. Nervy pak už asi neumí registrovat jednotlivé impulsy. Ale právě tato necitlivost by člověka mohla svést do náruče smrti. Smrtící aspekty účinků elektřiny mohly přetrvat a Tesla proto byl při experimentování o to ostražitější. Povšiml si, že ačkoli pole přinášející bodavou bolest zmizelo, důvěrně známý tlak zůstal. A co víc – bodání vystřídal výrazný pocit pronikavého tepla. Tesla si byl dobře vědom, že podobné teplo může signalizovat interní smrt elektřinou.

Už předtím důkladně studoval tyto procesy a věděl, že podobné teplo předchází vytvoření elektrického oblouku procházejícího tělem. Proto zvyšoval výkon dynama v malých, ale trvalých intervalech. Každé zvýšení přineslo větší vnitřní zahřívání. Při každé změně úrovně výkonu pozorně naslouchal všem svým smyslům a pátral po případných výstražných znameních těla. Nepřetržitě zvyšoval proud, dokud se magnetické jiskřiště nerozburácelo při plném výkonu. Tesla zjistil, že přijímané teplo je regulovatelné a pokud nešel do extrému, bylo naopak velmi příjemné. Toto zjevení bylo tak konejšivé, uvolňující a uklidňující, že se pak Tesla denně vystavoval jeho energii. Byla to jeho elektrická „sauna“. Tesla později tato zjištění popsal v lékařských žurnálech, kde tento objev volně nabídl k léčebnému využití. Byl notoricky známým uživatelem všech podobných tehdejších terapií a často upadl do hlubokého spánku hýčkaný pronikavými hřejivými účinky svého zařízení. Jednou, když se nechal rozmazlovat svou elektroterapeutickou saunou, upadl do velmi hlubokého spánku a probral se o den později!

Mínil, že to nebyl nijak nepříjemný zážitek, ale uvědomil si, že správné „elektrické dávkování“ nevyhnutelně musí určovat lékařský personál. V tomto období už Tesla vytvářel ještě kratší impulsy, při nichž úplně zmizelo i zahřívání a vyzařování se stalo zcela neškodným. Sled impulsů už byl tak vysoký, že vše prostupující pole zářivé energie nemohly vnímat ani nejhlouběji uložené nervy lidského těla. Teď už mohl jít za svou vizí vysílajících energetických systémů, bez obav, že lidstvu místo opravdového štěstí přinese technologické prokletí.


TRANSFORMÁTORY

Tesla provozoval systém s magnetickým jiskřištěm při vyšších hladinách energie a experimentoval s různými délkami impulsů a počtem jejich opakování. Měřil tajemný elektrický proud, který z tohoto systému zjevně tekl prostorem. Pole zářivé energie se projevovala mnohem větší silou, než předtím. V jistých vzdálenostech od magnetického jiskřiště se náhle projevovaly podivné efekty. V jednom případě Tesla zpozoroval, že kovové povrchy v blízkosti jiskřiště pokryly bílé korónové výboje. Zatímco jiskry hravě pobíhaly po kovovém povrchu, povšiml si, že se kovové objekty fyzicky pohybují. Projevovalo se pnutí a kolébání. Úplně fascinovaný Tesla realizoval, že k oběma úkazům dochází současně. Zdálo se, že jiskry jsou živé. Pohybující se kovové objekty naznačovaly nové motorové účinky. Co znamenalo to podivné spojení, ta současnost obou úkazů? Z kovových hrotů a hran vystupovaly se sykotem podobným unikání plynu oslnivě bílé koróny. Brzy byly všude kolem zařízení rozmístěny plechy kvůli pozorování.

Tesla okamžitě rozpoznal, že tyto efekty nebyly identické s těmi, které vyvolával předtím za použití střídavého proudu o vysokém kmitočtu. Nové výboje byly bílé, aktivní a mnohem mocnější. Elektrická reakce s měděnými plechy, tyčemi, válci a koulemi umístěnými poblíž primárního impulseru přinášela velké množství variant fluidních bílých výbojů. Z hran měděných desek vystupovaly kartáče mocných výbojů. Objevovaly se v úžasných objemech, syčely a divoce jiskřily křížem krážem, především z ostrých hrotů. Tesla zkusil měděné kotouče. Zdálo se, že budou produkovat stabilnější výboje. Fascinován pozoroval zvláštní způsob, jakým tyto bílé výboje občas jakoby „závodily“ kolem okraje disku, mísily se s ostatními jiskrami a opět se odlučovaly. Možná velkolepě zvětšený příklad Reichenbachovy síly Od!

Zaznamenával způsoby, jak bílé korony vystupovaly z měděných vodičů různých tvarů. Každý tvar připravený v blízkosti primáru impulseru nabízel charakteristickou distribuci koróny. Shoda tvaru korony se specifickou geometrickou formou Teslu velice ohromila. Při určitých tvarech kovu měly výboje velmi fluidní vzhled. Měděné válce určité velikosti pokryly hladké splývající pláště. Byl tím zcela okouzlen. Vypadalo to tak, jakoby zářivá elektřina byla aerodynamické povahy. Mimořádné objemy bílých výbojů produkovaly hlavně měděné válce. Výboje z válců určitých velikosti vlastně byly větší, než slibovalo množství aplikované energie. Z toho vyplývalo, že uvnitř válce dochází k jakési transformaci. To připomínalo počáteční pozorování u šoky buzených vedení. Dráty, které neexplodovaly, vysílaly značně vyšší, než aplikované elektrické napětí. Dosud nepochopil, jak to bylo možné a byla tu další ukázka, kdy vodič zdánlivě zesiloval aplikovanou energii.

Proč se to dělo?

Pomyslel si, že klíč k pochopení toto bizarního fenoménu může být nalezen právě zde. Pozoroval výboje z měděných válců různých průměrů. Všechny ohraničily bílé kartáče výbojů poté, když byly umístěny poblíž impulseru nebo přímo v prostoru ohraničeném jeho vodivým měděným pásem. Výboje byly nejvýraznější, když umístil válec uvnitř obvodu měděného pásu. Tesla si povšiml, že bílé pláště koróny ve skutečnosti místy pokrývají vnější stěnu válce. Tam, jak se zdálo, získaly náhle na síle aby se následně rozplynuly v náhlém výboji udivující délky. Tento jev se opakoval u válců s kriticky malým objemem. Velmi malé válce se c hovaly jako tyče, u nichž se výboje objevovaly jen na okrajích. Stabilita těchto zvláštních plášťových výbojů se měnila s průměrem a délkou válce. Tesla zaznamenal, že poblíž impulseru neúčinkoval každý válec stejně. Stabilní souvislé bílé elektrické pláště se vytvářely jen na válcích se specifickým objemem.

Když byl moc malý, bylo opláštění nesouvislé a nestabilní. Mezi dodávaným sledem impulzů a obsahem válce zjevně musela být spojitost. Ale co to bylo? Tesla zkoumal celý rozsah posledních odhalení. Impulsy vytvářely zářivý elektrický efekt. Zářivá elektřina se mysteriózně šířila prostorem. Její tok se soustřeďoval na kovových vodičích a vytvářel bílou fluidní korónu. Když byl tvar a objem kovových vodičů správný, projevila se tato energie stabilní bílou korónou o značně větším napětí, než dodával impulzní generátor. Další otázky. Další objevy. Tyče produkovaly jiskry sršící z jejich okrajů, ale nebyly tak dlouhé, jako u měděných válců. Tesla vybral válec, který se choval velmi dobře, a udělal v jeho obvodu několik horizontálních „řezů“. Naprosto jej překvapilo, když při následujícím testu byla jiskra výboje z upraveného válce znatelně delší, než předtím. Delší výboj znamená zvýšené napětí.

Ale proč takto snížená vodivost vyhnala do výše napětí? Řezy snižující vodivost povrchu válce donutily energii k těsnějšímu „semknutí“. Zaznamenal, že elektrické impulsy vykazovaly tendenci k příčnému pohybu po vnějším povrchu kovových vodičů. Jisté válce často zahalil fluidní bílý výboj, hladce putující mezi konci nadstavenécívky v pevně utažené vrstvě. Tady se dělo něco opravdu pozoruhodného. Vstupní napětí bylo mnohem nižší, než to, které vykazoval výboj na svrchním konci zakončovací cívky. Ale proč kmital od konce ke konci cívky? Základní příčina, proč proud upřednostňoval vnější povrch vedení, byla v tom, že se jednalo o impulsy. Nenadálý šok, který každý vodič zakoušel, vyvolal jakýsi expanzní efekt, kdy hmota vodiče odmítla elektrický náboj. Tento „povrchový jev“ je funkcí délky impulsu a odporu vodiče. Vysoce rezistentní objekty vyhnaly veškerou energii impulsu k povrchu.

Pak nevěděla, kudy kam. Frustrovaná zářivá elektřina byla při setkání s kovovými předměty přiškrcena těsnější plochou jejich povrchu. Tento efekt intenzivní povrchové fokusace vyháněl napětí do děsivých hodnot. Byl tu nový transformační efekt! Tesla věřil, že jde o jakousi elektrostatickou transformaci. Impulsní proudy jsou elektrostatické povahy. Shlukování náboje v impulseru vynáší toto elektrostatické pole ve zlomku času k vyvrcholení. Přiškrcení objemu pole vyvolá značné zvýšení napětí. Umístění jakéhokoli vodiče v prostoru pole je změní stažením jeho tvaru. Když jsou do tohoto prostoru umístěny symetrické vodiče speciálního tvaru, objemu a odporu, je pole značně stažené. Protože pulsy elektrostatického pole jsou velmi úsečné, „zakmitnou“ od jednoho konce vodiče na druhý. Tesla pochopil, že tady se skrývá celé tajemství. Jestliže je odpor ve vodiči dostatečně velký, kmitající elektrostatická síla nemůže hýbat žádnými náboji. Je nucena „růst přes“ povrch vodiče, dokud se nevybije na jeho konci, kde vzniká velmi vysoké napětí. Když je průměr drátu malý, drát exploduje pod elektrostatickými tlaky, jejichž síla předčí dynamit.

-pokračování-
Diskuze není aktivní, nelze do ní vkládat příspěvky.