TECHNOLOGIE MEGALITŮ: CHÁPÁNÍ ZTRACENÉ VĚDY MENHIRŮ A KROMLECHŮ

Posvátné struktury prastarých národů měly všelijaké účely. Sloužily jako místa pro ceremonie a kmenová setkání nebo jako hrobky velkých vůdců a světců. Někdy byly postaveny způsobem, který korespondoval s pozicemi různých nebeských objektů a tak sloužily i jako astronomické observatoře či kalendáře. A jindy stály na místech léčivých pramenů a zřídel. Úloha těchto míst se někdy prolínala, ale tentokrát se soustředíme na myšlenku, že sloužily jako uzly duchovní energie. Není žádným výmyslem, že lidé dávné minulosti lépe vnímali jemné, smysly nepostřehnutelné aspekty světa a paralelní reality lépe než my. Kněží či šamani starých národů citlivě vnímali proudy energií v přírodě a věděli, jak je využít pro duchovní účely. Znalost a praktické využití těchto sil by šlo dokonce označit za „tajnou technologii“, jež je pro moderní svět již celá tisíciletí ztracena.

S tím souhlasí i ceněný spisovatel a badatel John Mitchell zkoumající tajemství skrytá v půdě a přírodní krajině. Podle něj lidé žijící v blízkosti přírodních zdrojů života se naučili rozeznávat jisté kvality krajiny díky „novému rozměru zraku“^[1]. Takoví lidé v dávných dobách se podle Mitchella věnovali „posvátnému inženýrství“, které jim umožňovalo využít energii přírodního prostředí ve svůj prospěch. Dle jeho názoru k tomu docházelo propojením „ducha země“ (jemných magnetických sil) se „sluneční jiskrou“ (praktikovanou spiritualitou starých časů). K apllikaci této prastaré techniky pak byly nutné dva nástroje: Rituály (jež napojily lidskou mysl na éterické rozměry) a magie (která s jemnými energiemi manipulovala).

V jistém bodě lidské historie bylo toto vědění zapomenuto nebo znehodnoceno. Západní kultura sice dosáhla významné intelektuální sofistikovanosti, zároveň se tím ale uzavřela zkušenostní sféře, kterou člověk dnešních dnů odmítá jako primitivní pozůstatek pověrčivých společností. Domněnka, že prastaří lidé by nedosáhli jistých technologických úspěchů, které nedokážeme dodnes replikovat, bez pomoci mimozemšťanů, pouze uráží vědění těchto kultur a ukazuje, jak snadno podceňujeme vše, co nám přijde staré. Aby tyto kultury ovládly a zužitkovaly energii k posílení svých náboženských ceremonií a rituálů, stavěly také struktury, jež zmíněné energie zesilovaly či soustřeďovaly. Byly to obvykle chrámy, hrobky či jiné formy pamětních míst. A spousta těchto posvátných staveb v sobě stále uchovává něco z oné energie, i přesto, že vlivem eroze či vandalismu z ní zůstává po staletích jen zlomek.

Ley linie a menhiry

Ley linie byly poprvé popsány fotografem Alfredem Watkinsem ve 20. letech minulého století a rovněž jim přezdíval „staré rovné cesty“. Všiml si, že často křížily či rovnou spojovaly významné body britské venkovní krajiny; Místa, která měla obvykle dlouho historii a byla postavena lidmi. Jedná se tedy o kromlechy, neboli kruhy z kamení, menhiry, případně i nejranější kostely. V některých místech se linie protínaly a paprskovitě rozbíhaly jako špice kola. Podobné typy tras se také objevují i na jiných místech Evropy. Wilhelm Teudt je například zaznamenal na německém venkově a nazval je "heilige linien", neboli „posvátné čáry“^[2]. Ty podle něj spojovaly místa, která byla posvátná jak pro pohany, tak i křesťany^[3].

Watkins "ley liniím" nepřisuzoval žádný mystický význam. Pro něj to byly zkrátka a jednoduše staré obchodní cesty. I přesto měl ale jisté tajemství, o kterém vědělo jen minimum lidí. Francis Hitching ve své knize "Earth Magic" (Magie Země) uvedl, že Watkins měl nadpřirozené schopnosti. V dětství experimentoval se čtením myšlenek a věštectvím, avšak po zbytek života tyto dovednosti skrýval a potlačoval ze strachu před odmítnutím a skepsí ostatních^[4]. Jednoho dne, v červnu roku 1921, Watkins seděl ve svém autě poblíž vesnice Blackwardine a četl v mapě. Ta zničehonic na něj začala působit úplně jinak, neboť za pozicemi mu dobře známých bodů v krajině uviděl jakýsi řád. Podle Hitchinga Watkins v mapě spatřil „síť linií připomínající žíly v těle, které protínaly a spojovaly různé vrcholky kopců, kostely se zámky, valy s příkopy, křižovatky s posvátnými prameny… Rozestřel se před ním zapomenutý prehistorický vzor krajiny. A ten zpod houštin čekal na své znovuobjevení.“

Pak už stačilo jen prokázat reálnost těchto linií, k čemuž Watkins přistoupil velice zdrženlivě. Bez jakékoliv okázalosti či senzacechtivosti zorganizoval se členy místního přírodovědeckého klubu výlety napříč britským venkovem, ale i to stačilo k pobouření tehdejší archeologické komunity, která i dnes navzdory rostoucímu množství důkazů, stále odmítá myšlenku "ley linií". Pro ně se jedná o obyčejné trasy a to i přesto, že sofistikované počítačové simulace rovněž potvrdily, že jejich uspořádání nemůže být výsledkem pouhé náhody^[5]. Těžko vyvratitelný se stává i fakt, že staré lidské stavby byly záměrně stavěny poblíž těchto tras. Nějakou dobu poté, co Watkins určil ley linie jako prastaré dopravní trasy, nabyl koncept mnohem esoteričtější kontury, které více odpovídaly jeho ranému psychickému nadání. Dnes jsou ley linie definovány jako energetické proudy křižující planetu. Existují malé, četné linie a velké, které jsou mocnější, ale o to vzácnější. Energie linií vždy proudí jediným směrem. Podle slavného mystika Chrise Hardyho, který ley linie vidí a z toho důvodu je dlouho zkoumal, si energetické kanály poradí i s moderní zástavbou. V takovém případě proud překážející objekt zkrátka překlene a pokračuje dál^[6].

Hardy rovněž věří, že prehistorické stavby slouží jako „ukotvující body“ matrice ley linií. Megalitické menhiry například na konkrétních místech linie upevňují a zesilují/stabilizují jejich proudění. Slouží takřka jako akupunkturní body na lidském těle a podobně jako jehly svádějí chi nebo pránu (vitální energii) do specifického bodu na těle, tak vztyčené menhiry na křižovatce dvou a více linií svádí magnetickou energii do nitra Země. Paralela mezi energetickými systémy těla a planety jsou zde poměrně nepřehlédnutelné. Tom Graves k detekování jemných proudů energie v přírodě využívá proutkaření. Ve své knižní klasice "Needles of Stone" (Jehly z kamene) popisuje jisté dramatické události, ke kterým došlo, když se s virgulí přiblížil příliš blízko k menhirům. Jeden z jeho kolegů například sdělil, jak jej neznámá energie odhodila nějakých 3 až 5 metrů, poté co se kamene jen dotknul prsty^[7].

Jiní psali o svých dojmech, že se kameny kývají tam i zpět, případně o migrénách, závratích, záchvatech smíchu či pálení na různých místech těla v blízkosti menhirů. Někteří jedinci dokonce po dotyku ztratili vědomí nebo pocítili bolest v hrudi. Tyto příznaky ve většině případů polevily, když se osoba od kamenů vzdálila. Menhiry měly podle Gravese svádět, měnit nebo čistit energii, jež proudí krajinou. Avšak na rozdíl od kruhů z kamení lze specifickou úlohu menhirů jen těžko identifikovat. Pokud ovšem měly skutečně sloužit k přesměrování nebo koncentraci energie v oblasti, je zároveň možné, že staré kultury dokázaly díky manipulaci ley linií utvářet silová ohniska. Tuto myšlenku podporuje i John Mitchell, který poznamenává, že původní charakter ley linií bez zásahu člověka je spíše vlnovitý než přímočarý. Podle něj je síť magnetických toků, jež křižuje Velkou Británii, natolik přesná, že vylučuje přirozený vznik. Otázkou samozřejmě zůstává, kdo a k čemu tok siločar vlastně upravoval. Nemáme žádné záznamy o jejich upotřebení, zůstává nám jen domněnka, že "ley liniemi" lze manipulovat za pomocí menhirů.

Kruhy z kamení jako urychlovače energie

Na západě Evropy můžeme nalézt mnoho kruhů z kamení či kromlechů a ty nejslavnější dva, Avebury a Stonehenge, se nacházejí v Anglii. Oba kruhy fungují jako jistý druh cyklotronu, neboli jako urychlovače vysokoenergetických částic. Skrze jednotlivé kameny vede energie, ale pouze v konkrétní konfiguraci dochází k určitému spirálovitému jevu. Každá taková stavba má svůj vlastní vibrační otisk, jež odráží velikost a složení kamenů, průměr kruhu a z kolika kamenů sestává. Svou roli hraje i ráz okolní krajiny či zachovalost kromlechu. Magnetická pole okolo kamenných kruhů jsou silná, avšak jejich intenzita se v průběhu dne mění, někdy i s každou hodinou. Kruhy se záměrně nachází na křižovatkách ley linií, kde je energie obzvlášť silná a jednotlivé kameny slouží k modulaci toku, jenž emanuje ze středu kruhu a vytváří cirkulární, trychtýřovitý proud energie. Tuto ztracenou „techniku“ teprve začínáme pozvolna chápat.

Je zřejmé, že prastaří chovali kruhy z kamene ve veliké úctě. Docházelo zde ke kontaktu s duchovním světem a je i možné, že kruhy sloužily pro dávné pohanské kněží jako „chrámy“. Například poutníci v mladší době kamenné vážili cestu dlouhou stovky kilometrů, aby mohli Stonehenge navštívit a existují také důkazy, že někteří pocházeli dokonce až ze Střední Evropy^[8]. Lze tedy pochybovat, že by kamenné struktury sloužily jen jako kalendáře či pohřebiště, protože to by nevysvětlovalo zájem lidí z takových dálek. Je pravděpodobnější, že se jednalo o významná místa zasvěcená rituálům, případně že měla léčivé účinky.

Paul Devereux v kamenných kruzích měřil jemné magnetické fluktuace zachytitelné pouze citlivými magnetometry. Poznamenal, že k energetickým fluktuacím docházelo jen po dobu jedné či dvou hodin, než se kámen zase vrátil do normálu. Označil je tedy za příležitostné a zřejmě i náhodné, avšak jejich zdroj neodhalil^[9]. Devereux ovšem také zkoumal poněkud dramatičtější a stálejší magnetický jev. Všiml si, že jisté kameny v megalitických nalezištích vykazují silnou magnetickou signaturu, která dokázala vychýlit jehlu kompasu. Efekt původně přiřkl obsahu železa v kamenech a jejich složení, které působilo na geomagnetické pole v okolí. Devereux rovněž zkoumal kamenný kruh Rollright v anglickém hrabství Oxfordshire, kde natrefil na cyklický vzor rádiových emisí, který vrcholil při slunovratech, za novoluní (pětadvacet minut před rozbřeskem) a za úplňku (osm minut před rozbřeskem)^[10]. Geigerův počítač na místě po dobu dvou až tří minut vykazoval nezvykle vysoké hodnoty a citlivý scintilometr ukazoval mezi kameny nezvykle silnou úroveň záření, která výrazně přesahovala běžné radiační pozadí. Čím blíže byl přístroj středu kruhu, tím silnější byly naměřené hodnoty. Úroveň záření se v průběhu dne měnila a rovněž záleželo na fázi měsíce a ročním období.

Dle různých výzkumů kruhy sloužily k astronomickým účelům, především k pozorování pohybu slunce a měsíce, což by potvrzovalo zprávy, že kameny a jejich bezprostřední okolí jsou energetičtější v konkrétních časech roku a měsíce^[11]. Zdá se tedy pravděpodobné, že staří obyvatelé mohli upravit energetický výkon těchto míst pouhým nasměřováním jednotlivých kamenů a změnou jejich konstelací vůči měsíci nebo slunci. Tudíž nesloužily jen jako ukazatele nebeských objektů nebo kalendáře, ale jako kanály, které energii ley linií vodily co nejefektivnějším způsobem. Duchovní ceremonie byly zřejmě načasovány tak, aby se kryly s maximálním energetickým nábojem, ke kterému dochází během rovnodennosti, slunovratů a rovněž častěji během specifických fází měsíce. Správné načasování pak těmto ceremoniím dávné minulosti poskytlo více síly. Je zajímavé, že i současné pohanské rituály, které lze vnímat jako pokračování starých ritů, s tímto počítají.

Návštěvníci často vyprávějí o zvláštních jevech, ke kterým dochází v blízkosti kamenných kruhů, ať už se jedná o barevné koule, sloupce světla nebo podivné zvonivé či bzučivé zvuky vycházející z nitra kamenů. Někteří si dokonce po doteku stěžovali na elektrické šoky^[12]. Devereux ve svém výzkumu poznamenal, že i mechanické přístroje zachytily v okolí kamenných kruhů různé anomálie; Objekty připomínající mraky, jež ovšem byly viditelné jen v infra-červeném spektru nebo nevysvětlitelné infrazvuky. Nejčastěji k nim docházelo v průběhu západu slunce. Vezmeme-li v potaz tyto anomálie a přítomnost vysoko-energetických polí v okolí, tak se jen těžko věří, že by stavitelé menhirů a kromlechů neměli tušení o jejich zvláštních silách a jevech, ke kterým dochází ve správný čas.

-konec-

----------------------------------------------------------------------------

ODKAZY:

[1] Michell, John. The New View Over Atlantis, Thames and Hudson Ltd. London, 2001.

[2] Devereaux, Paul. Secrets of Ancient and Sacred Places: The World’s Mysterious Heritage. Brockhampton Press, London, 1995.

[3] Wheatley, Dennis. The Essential Dowsing Guide, Ozark Mountain Publishing. 2012

[4] Hitching, Francis. Earth Magic. Picador, London, 1977

[5] Orton, Clive. Mathematics in Archaeology. Cambridge University Press, 1980

[6] Hardy, Chris H. The Sacred Network: Megaliths, Cathedrals, Ley Lines, and the Power of Shared Consciousness. Inner Traditions, 2011.

[7] Graves, Tom. Needles of Stone. Grey House in the Woods, 2008).

[8] Lunan, Duncan. The Stones and the Stars: Building Scotland’s Newest Megalith. Springer, 2013.

[9] Devereux, Paul. Earth Mysteries. Judy Piatkus Ltd., London, 1999

[10] Leviton, Richard. The Ley Hunters, In James A. Swan (Ed.), The Power of Place and Human Environments, Gateway Books, Bath, United Kingdom, 1993.

[11] Burl, Aubrey. The Stone Circles of Britain, Ireland, and Brittany. Yale University Press, 2000).

[12] Whitworth, Belinda. New Age Encyclopedia: A Mind, Body, Spirit Reference Guide. New Page Books, Franklin Lakes, New Jersey, 2003; a Hale, Susan E. Sacred Space. Sacred Sound: The Acoustic Mysteries of Holy Places. Theosophical Publishing House, Wheaton, Illinois, 2007.