TAJNÉ SPOLEČENSTVÍ (14)

Prase a píšťalka - Canberra, Austrálie, září 2020

"Když řeknete slovo 'mimozemšťané', je to jako spouštěč všech možných kreslených představ. Ale v Sodomě se vám po centru města potulují dva Nebešťané, kteří by se zjevně mohli vydávat za lidské bytosti. A nejen to, jsou tak přitažliví, že se na ně vrhají místní obyvatelé, kteří s nimi chtějí mít sex! Pokud si dokážete představit, jaký hysterický dav by se mohl vytvořit kolem světové popové hvězdy nebo filmového idolu, tak právě na takovou reakci se díváme. Co si o tom myslíte?" "No, Paule, to asi vysvětluje, jak se těm Nebeským lidem podařilo přemluvit naše předky, aby se s nimi zkřížili!"

Brad si ze mě dělá legraci. Užíváme si s ním večer u piva a mimozemšťanů v oblíbeném napajedle v australském hlavním teritoriu. S Bradem jsme přátelé už třicet let. Je to člověk, který do každé probírané záležitosti vnáší střízlivou logiku a neutuchající suchý humor. Je to také dobrý kamarád na pití. Dnes večer se ze všech sil snažím vmasírovat do Bradova obecného světonázoru možnost existence sousedů z ET, ale myslím, že se mi ho přesvědčit nepodařilo. "Paule, ten příběh z Genesis je prostě tak bizarní, že si z něj opravdu nic neodneseš. Chci říct, že v příběhu o Sodomě máš otce, který nabízí tomu zběsilému davu, aby místo jeho návštěvníků použil jeho vlastní dcery. Opravdu, na co se to díváme? Co je to za příběh?!"

V tomto bodě musím souhlasit. Morálka sodomského příběhu je opravdu bizarní a byl by to geniálnější kazatel než já, kdo by z tohoto textu dokázal vytěžit pozitivní poselství. "Souhlasím s tebou, Brade, ale neříká ti ta absurdita, že to, co čteme, není morální příběh? Neagraduje ničí královskou rodinu ani předky. Vždyť z toho příběhu nikdo nevychází dobře! Dokonce ani Nebeští lidé. Pokud to tedy není takový příběh, tak jaký? Co když ten text nese vzpomínku? Protože tolik příběhů o počátcích je takových - ať už hledáte v Bibli, v sumerských příbězích nebo kdekoli jinde. Když je čtu, je to jako vidět vzpomínky pacienta s amnézií. Máte všechny ty záblesky a záblesky a nechápete, jak se spojují - ale jsou to skutečné vzpomínky. A pokud je jedinou význačnou vlastností Nebeských lidí ve srovnání s námi ostatními to, že vypadají o něco lépe; pokud je to znak přítomnosti mimozemšťanů, jak snadné by bylo ho přehlédnout?"

Přinejmenším tento návrh Brada na chvíli přiměl k zamyšlení. Další sklenka Hefeweizenu mu vnese další jasno. "Paule, myslíš, že je možné, že tyhle příběhy o Hvězdných dětech jsou jen způsobem mytologizace zvláštního charismatu postav, jako byl Buddha, Jan Křtitel nebo Lao-c', jako způsob dramatizace pocitu, který lidé kolem nich cítili? Když zažíváme takový druh charismatu nebo když vidíme sílu hnutí, která zahajují, máme pocit, že musíme najít příběh nebo si ho vymyslet, abychom ho vysvětlili? Takže se musí narodit pod padající hvězdou nebo při konjunkci toho či onoho souhvězdí. Nebo musí být napůl lidé, napůl bohové." "Chci říct, nepoužívali Římané přesně takový příběh, aby přiměli obyčejné římské občany uctívat císaře? Nejspíš slyšeli příběhy o bozích jiných kultur a říkali si: 'To je dobrý! Tak ten příběh použijeme. Můžeme si ho přizpůsobit, abychom napumpovali příběh našeho císařství. Totéž v Číně. Čínští císaři byli božští, že? Není pravděpodobnější, že právě odtud pochází myšlenka "hvězdných dětí" nebo "indigových dětí"? Nebo naopak, mohlo by to být i naopak: příběh, který má obyčejným, zcela neslavným lidem dodat pocit výjimečnosti?"

Musím připustit, že to má docela logiku.

"To je fér, Brade, ale co Jane Pooleyová tohoto světa, která nemá co získat, když řekne: 'Něco legračního se mi stalo těsně předtím, než jsem otěhotněla, nebo když jsem byla těhotná? To přece nezapadá do tvého vzorce, ne? Kdybychom byli opravdu ochotni se zastavit a naslouchat bez odsuzování a jednoduše sečíst všechny ženy na celém světě, které mají podobné příběhy, pak si myslím, že nemáme žádné snadné vysvětlení. Jen tak z hlavy mě napadají lidé, které znám na třech různých kontinentech a jejichž rodiny si nesou podobné příběhy. Ale oni s tím příběhem nic nedělají. Nechlubí se jím. Nevydělávají na tom peníze. Vlastně o tom skoro vůbec nemluví, protože vědí, že by si lidé mysleli, že jsou blázni. Například ten malý chlapec, o kterém jsem se zmínil, John z Kalifornie, to ani není jeho pravé jméno. Nehledá publicitu. Ze svého příběhu nic nemá."

Po chvilce přemýšlení Brad přejde k filozofickému obratu.

"Nakonec," říká, "svět je plný všeho možného. Ne vždy dokážeme pochopit příběhy druhých nebo důvody, proč je vyprávíme - a to je fakt. Chci říct, že jsem potkal mnoho krásných lidí, kteří mě uchvátili. Ne vždy ale dokážu vysvětlit proč. A možná to nic neznamená, ale možná jsem posedlý tím, kdo ten či onen člověk byl, jaký byl jeho příběh a co by se stalo, kdybych sebral odvahu a promluvil s ním. To ale neznamená, že jsou to mimozemšťané, že ne?" V rychlíku domů z Pig and Whistle se cítím zamyšlený. Brad mě dobře drží nohama na zemi a já nemám problém přijmout jeho názory, které jsou všechny velmi rozumné. Ve skutečnosti jsem vlastně velmi vděčná, že naše rozdíly v pohledu na svět nijak nezkalily naše přátelství.

V době rozzlobené a polarizované veřejné konverzace mi přijde, že mít přítele, se kterým můžete nesouhlasit, je něco výjimečného. Přesto je hlavní rozdíl mezi mnou a Bradem v tom, že každý týden poslouchám svědectví lidí, kteří nejenže nemají ze svých příběhů nic, ale v mnoha případech jsou zatíženi a izolováni anomálními setkáními, o nichž věří, že jsou skutečná, ale o nichž vědí, že je přátelé a rodina nedokážou zpracovat. Je to hluboce bolestivé. Ještě bolestnější je prožít něco, čemu ani sami nerozumíte. Můj vlastní pohled na svět se posunul jednak proto, že mě studium mytologie donutilo udělat si obrázek o některých neznámých věcech, a jednak proto, že musím najít způsob, jak zpracovat velké množství přímých zkušeností, kterým jsem byl nyní vystaven. Zatímco mě rychlovlak veze ulicemi severovýchodního předměstí Canberry, znovu přemýšlím o násilném obyvatelstvu Sodomy a o tom, jak vnímalo své návštěvníky. Viděli dva mocně přitažlivé lidi, kteří se procházeli jejich městem, a přestože jimi byli jako magnet, vůbec si nevšimli, že tito krásní lidé nejsou lidé. Něco v tom příběhu mě vrací do jednoho večera mého mládí. Je jaro a mně je dvacet let.

Chichester, Anglie, březen 1985

Noc je temná, ale nezvykle teplá. Jsem v Chichesteru na návštěvě u svých přátel Riche a Trace. Cestou do jejich vysokoškolských kolejí si potřebuji vyzvednout víno a nějaké super zdravé občerstvení v místním obchodě se zdravou výživou Holland & Barrett. Na to, že jde o specializovaný obchod, je tu překvapivě rušno. Je tu asi deset lidí.. Na dvou z nich je však něco velmi zvláštního. Jako magnet mou pozornost okamžitě přitahují dvě velmi vysoké osoby. Ve skutečnosti je to pár a žena tlačí kočárek. Mají světlou pleť, světlé vlasy a oba jsou neuvěřitelně přitažliví. Jako dvacetiletého muže mě obvykle atraktivita manželských párů s malými dětmi nebere, ale tihle tři jsou prostě ti nejdokonaleji krásní lidé, které jsem kdy viděl, mají atletický, dokonale vyrýsovaný skandinávský vzhled. Nejenže jsou fyzicky úchvatní, ale všichni tři vyzařují tu nejsilnější auru klidu, míru a pohody a... Nedokážu to popsat, ale pocit, který z nich vyzařuje, je povznášející.

Teď si všimnu něčeho velmi zvláštního na způsobu, jakým nakupují. Žena šla napřed před mužem a bere věci z regálu a dává je do košíku. Muž na druhé straně obchodu dělá totéž. Nikdy spolu nemluví, a přesto se zdá, že svůj nákup nějak koordinují. A žádné šátrání po regálech, kde hledají zboží, se nekoná. Oba rovnou sahají po jednotlivých položkách, zřejmě bez rozhlížení a přemýšlení, a nakonec společně dorazí k pokladně. Takhle nikdo nenakupuje! Skoro jako by spolu buď komunikovali beze slov, nebo jako by předstírali, že nakupují, a přitom ze sebe vyzařovali tu neuvěřitelnou... energii. Dívám se na ně, úplně fixovaný, a nechápu proč. Proč na mě takhle působí? Co mají? Jaké je jejich tajemství?

Na velmi prchavý okamžik mě napadne, že tito neobvyklí a krásní lidé možná nejsou lidé. Co tedy? Že by to byli andělé? Tato myšlenka netrvá déle než zlomek vteřiny, protože přítomnost batolete tuto teorii okamžitě vyvrátí. Rozhodně jsem nikdy neslyšel o andělovi v batolecím věku. Asi to musí být jen velmi vysocí, krásní, zářiví, klidní a charismatičtí lidé. Přesto se nemohu zbavit pocitu, že je na nich něco úplně jiného. Muž pak beze slova zaplatí za jejich nákup a odejdou z obchodu. Jsem další ve frontě, a tak co nejrychleji nakupuji, zvažuji, jestli je dohoním, a nějak se jich prostě zeptám, kdo jsou nebo na čem jedou, že jim to dává... cokoli, co mají. Nakonec se ale rozhodnu, že by to opravdu bylo příliš divné. A jak už to tak bývá, takový rozhovor nepřipadá v úvahu, protože ti tři krásní cizinci zmizeli do noci.

Byl to takový zvláštní zážitek. Při vyprávění to zní jako nic a až do vyprávění jsem se o tom téměř nezmiňoval právě proto, že to jako nic nezní. Vždyť co jsem vám říkal? Jednou jsem viděla nějaké vysoké blonďaté lidi, kteří ve mně vyvolávali zvláštní pocit. Proč? Nevím. Těžko to může být nějaká senzace! Ale dnes, když si spojuji jednotlivé příběhy - hebrejské příběhy o Abrahamově navštívení a o návštěvnících Sodomy, příběhy o "těch, kteří nejsou jako my", neboli o "jiném davu", nebo osobní příběhy o vysokých běloších či seveřanech od lidí, jako je moje kamarádka Patricie z Massachusetts -, si nyní uvědomuji, že v obrovské rozmanitosti zalidněného Vesmíru existuje pravděpodobně několik kategorií bytostí kromě člověka nebo anděla.

Naprosto rozumný čtenář by mohl říct: "Paule, pokud jsi ochoten uvažovat o tom, že by mimozemšťané mohli být k nerozeznání od vysokých blonďatých Skandinávců, pak je jasné, že se pohybuješ ve světě, kde je možné všechno!". A já naprosto chápu, pokud je to vaše reakce. Ale já mám dva důvody, proč se o tento příběh, který zní jako nic, podělím. Prvním je, že se mnou riskovalo tolik odvážných mužů a žen, kteří se podělili o věci, u nichž se báli, že by mohly znít hloupě, nevzdělaně, důvěřivě nebo šíleně. Když je tolik lidí ochotno být zranitelných se mnou, pak jsem ochoten být zranitelný i já s vámi. Viděl jsem něco, čemu jsem nerozuměl a dodnes nerozumím.

Druhým důvodem, proč jsem ochoten vám vyprávět příběh, který zní jako nic, je, že vás chci osobně povzbudit k zamyšlení nad vlastními zkušenostmi typu "pořád mi to hlava nebere". Co kdybyste zariskovali a podělili se o svůj příběh v kontextu své rodiny nebo okruhu přátel? Kolik dalších anomálních zážitků na oplátku uslyšíte? Čím víc si dovolujeme každé předměstí, tím víc znovu přemýšlím o násilném obyvatelstvu Sodomy a o tom, jak vnímali své návštěvníky. Viděli dva mocně přitažlivé lidi, kteří se procházeli jejich městem, a přestože jimi byli jako magnet, naprosto si nevšimli, že tito krásní lidé nejsou lidé. Něco v tom příběhu mě vrací do jednoho večera mého mládí. Je jaro a mně je dvacet let.

-pokračování-