"STALINSKÉ" REPRESE - PRAVDA, NEBO VÝMYSL?

Dne 30. října slaví „progresivní demokratická společnost“ Ruska a některé další země bývalého Sovětského svazu  "Den vzpomínek na oběti politických represí". Jako vždy - velkorysé prolévání krokodýlích slz za „nevinné", proklínání „stalinských katanů" a tklivé výzvy „k boji proti totalitě". Soudě podle „projevů“ liberálů v předvečer data, hlavní důraz je obvykle kladen právě na to poslední. Probíhají ty nejneskutečnějších tance na kostech, hromadí se lži na lžích a výmysly na výmyslech, ale celé toto dění není vůbec zaměřeno ke zvěčnění minulosti. Naopak, míří do budoucnosti Ruska…

Téma „stalinských represí" není nic nového – je už téměř zadřeno do kůže. Nicméně tím, že mlčíme a obcházíme je, přenecháváme ve skutečnosti tuto krajně bolestivou otázku křiklavému liberálnímu plemeni a poskytujeme mu nové příležitosti k očerňování ruské historie a ke krajně páchnoucím politickým hrám. Zkusme tedy alespoň stručně odpovědět na několik základních otázek. Jmenovitě: Došlo skutečně v Sovětském svazu k velmi „masovým“ represím, o nichž aktivisté za lidská práva volají? Bylo porušování práv a svobod občanů v Rusku nějakým způsobem jedinečným fenoménem? A konečně – kým, kdy a proč byl tento mýtus spuštěn a udržován dodnes?

Čísla citovaná „smutnými nevinnými pečovateli" jsou děsivá. „Miliardy“ (!) vězňů odbývajících si trest, ozvučené svého času na stanicí „Echo Moskvy“ „pamětníkem“ Nikolajem Petrovem, a „desítky milionů“ odsouzených, které našla známá antistalinistka Olga Šatunovská v jakési „tajné zprávě KGB“, která, jak se nakonec ukázalo, nikdy reálně neexistovala. S popravenými je to ještě horší! Původních 40 milionů, o nichž hovořil v dobách pěrestrojky „historik-disident“ Roy Medvěděv, narostlo nejprve ústy spisovatele Buniče na 100 milionů a potom ještě na 150 milionů (SSSR měl v tu dobu dohromady necelých 200 milionů obyvatel, pozn. překl.), o kterých z televizních obrazovek v roce 2003 hlásal později zavražděný Boris Němcov. Svědomití liberálové nakonec přiznali, že do těchto výpočtů zahrnuli kdekoho, včetně nenarozených dětí trestaných...

Zároveň nikoho netrápí fakt, že takové divoké výpočty nevyvrací historie, ale elementární aritmetika. Pokud použijeme demografii... 40 milionů „popravených" představuje populaci tehdejšího Běloruska a Ukrajiny dohromady. Nebo všechny městské obyvatelé SSSR! Je to populace zemí jako Francie nebo Itálie v roce 1941. V takové situaci (nezapomeňte, že další miliony ještě seděly v táborech!) by musely být v Sovětském svazu celé regiony úplně vylidněny. Kdo potom stavěl všechny ty továrny a silnice, kdo postavil Dněprogres a Magnitogorsk, sel obilí a těžil uhlí? Kdo bojoval proti milionovým hordám fašistů a porážel je? Trestanci snad? Podle logiky lidskoprávních aktivistů se to stalo přesně tak, že polovina země seděla a druhá ji hlídala.

A tady je poslední argument; po skončení II. světové války prakticky každá rodina měla někoho, kdo buď na frontě padl, nebo alespoň bojoval. A velmi často to nebyl jen jeden člen rodiny. Zároveň je počet těch, kdo bojovali, dobře známý - okolo 34 a půl milionu lidí. Z nich se asi 12 milionů domů už nikdy nevrátilo. To jsou potvrzená čísla! Byl-li obraz „postižených represemi“ alespoň přibližně stejný, dotklo se opravdu takové neštěstí každé (nebo alespoň každé druhé) sovětské rodiny? Rozhodně ne. O 100 milionech zastřelených lidí tedy nemůže být řeč! SSSR měl přece na počátku roku 1941 necelých 200 milionů obyvatel.

Jak to tedy doopravdy bylo? Archivy Čeka-GPU-NKVD-KGB jsou už dlouho otevřeny, tragická čísla byla prostudována skutečnými historiky a statistiky. Podle spolehlivých údajů k 1. lednu 1941 počet vězňů v táborech nedosáhl ani dvou a půl milionu lidí. V roce 1950 toto číslo vyvrcholilo na 2 780 000. Kolik vězňů tedy prošlo místy věznění v SSSR po všechny roky „represí“? Vypočítat toto číslo je velmi obtížné – tresty byly nemalé a v místech věznění mohly k nim „přidat“ nebo naopak „ubrat“. Ale extrahovat „celkový počet" sečtením všech čísel za jednotlivá léta si troufnou leda liberálové, kteří nejsou vůbec přátelští s aritmetikou a se svědomím už vůbec ne.

A  zde je další důležitá věc... Když naše „lidskoprávní“ veřejnost mluví o celkovém počtu vězňů, z jakéhosi důvodu automaticky předpokládá, že byli všichni odsouzeni za „politické články“. A to  a priori znamená - naprosto nevinní... Nicméně procento „politických" vězňů v SSSR je naprosto přesně vypočítáno. V roce 1930 jich bylo méně než 30 %, v roce 1937 41 % a v roce 1938 59,5 %. A toto poslední číslo je nejvyšší za všechny roky. V roce 1940 opět kleslo pod 40%. To jsou, všimněte si, údaje NKVD, u nichž by (podle logiky liberoidů!) mělo být procento „nepřátel lidu" přehnané v každém směru! Nicméně co je, to je. Převážnou většinu „vězňů stalinistických táborů“ tvořili nejběžnější zloději, vrahové, násilníci a defraudanti. To znamená, že si vykonávali tresty za zcela skutečné trestné činy.

S popravenými je obraz ještě smutnější – tedy pro „demokratickou veřejnost". Zde existuje smrtící dokument - zpráva vypracovaná speciálně pro Chruščova a podepsaná generálním prokurátorem SSSR a hned dvěma ministry - vnitra a spravedlnosti. Není pochyb o tom, že když žádal o její přípravu, plešatý generální tajemník zadal vhodné ladění - vylíčit „zvěrstva" Stalina, jehož „kult osobnosti" se chystal „odhalit" v co nejponurejších barvách. Dokument však uvádí černé na bílém: za období 1921 až 1954 (tedy za mimořádně pohnuté období občanské války a druhé světové, pozn. překl.) bylo v SSSR za tzv. „kontrarevoluční zločiny“ odsouzeno 3 777 780 lidí. Z nich k trestu smrti - 642 980 lidí! Podle některých dalších údajů by toto číslo mohlo být o něco vyšší - až 800 tisíc. Všimněte si - mluvíme o řádně odsouzených! A ne všichni byli popraveni. Tak vypadají skutečná čísla „represí“. Ani desítky milionů, ani stovky milionů, o miliardách nemluvě...

Nyní konečně o „masovosti" represí. Pokud použiji výše uvedené údaje, abych provedl elementární výpočet, pak se ukazuje, že průměrně ve Stalinově SSSR byl trest v místech, která nejsou tak vzdálená, zhruba 1 200 - 1500 osob na sto tisíc obyvatel. Připomínám, že v tom jsou započteni zločinci všeho druhu! Je to hodně nebo málo? Posuďte sami - v „pevnosti demokracie a svobody“, ve Spojených státech amerických, bylo toto číslo na konci dvacátého století asi 750 lidí na 100 tisíc obyvatel. Žádná válka, zcela jiná životní úroveň, soudily poroty...

Ale jak bychom měli nazvat skutečnost, že ve stejné Americe, téměř okamžitě po Pearl Harbor, zavřeli do koncentračních táborů 110 tisíc Japonců, bez výjimky všech, kteří se nacházeli v zemi? Bez sebemenšího důkazu o zapojení do „nepřátelských aktivit“ proti USA, a zcela bez ohledu na pohlaví, věk a držení amerického občanství? To nejsou masové represe? Ale všimněte si, že pak nikoho ani nenapadlo stavět pomníky a pořádat vzpomínkové akce. Vláda se sice o dvacet let později se zaťatými zuby omluvila a zaplatila nějakou náhradu, ale to bylo vše. Ticho. Poukazuji znovu na skutečnost, že ti, kdo byly „postiženi represemi“ v SSSR, prošli na rozdíl od oněch Japonců vyšetřováním a řádným soudním řízením. A stávalo se nezřídka, že i u už uzavřených případů došlo ke zproštění viny a naopak velmi tvrdých trestů za falešné obvinění a pomluvy. V USA nic podobného nebylo: všechny strčili do jednoho pytle. Stejně jako neproběhl žádný soud nad několika stovkami trestanců, kteří byli zastřeleni v Paříži v roce 1914 na začátku první světové války s přechodem města k stavu obležení. Prostě je postavili nad příkopy před zámkem ve Vincennes a adieu!... Žádné NKVD, solidní evropská demokracie!

A ještě ke zdůrazňované nevině „pronásledovaných". Pro naši liberální veřejnost je za jakýsi axiom považováno toto: seděl jsi za Stalina? Jako „politický“? No, pak jsi byl odsouzen neprávem a podléháš bezpodmínečné rehabilitaci! Odvažuji se položit jednu záludnou otázku: pokud nepřátelé sovětské moci, ti, kteří si přáli zlo pro Sovětský svaz a jeho obyvatele, v zemí v roce 1937 nebyli, tak kde se vzali v roce 1941?! Z jakých pekelných propastí vylezli vlasovci, policisté, představení měst a další, kteří olizovali boty nacistům a vyhlazovali své vlastní krajany? Odkud pocházeli zrádci, provokatéři a informátoři gestapa, stráže v koncentračních táborech a další nelidi, kteří, jak se ukázalo, jen zlobně a trpělivě čekali na svou chvíli? Takže opravdu v SSSR nebyli žádní „nepřátelé lidu“?

Když americký velvyslanec v Sovětském svazu Joseph W. Davis napsal v létě roku 1941: „Rusové zavčasu zastřelili všechny potenciální komplice Hitlera!" Rusy neodsoudil, ale naopak je obdivoval: „Teprve teď si začnete uvědomovat, jak předvídavé ty čistky v SSSR byly“. To až později se ve Washingtonu začalo stále hlasitěji hovořit o „Stalinových represích“, organizovat „Memorial“ a podobně. Rusko totiž přestalo být spojencem a stalo se smrtelným nepřítelem – ke změnám došlo najednou.

Tyto lži o „masových represích“ však bohužel nezačali Američané. Základní kámen této Babylonské věže lží položil Chruščov, který nesmysly o „desítkách milionů v táborech" pronesl z pódia XX. sjezdu. A dál už to šlo samo. Nejodpornější na tom je, že možná největší příspěvek k nafouknutí mýtu přinesli právě vlivní straníci – například takový Jakovlev, bývalý člen politbyra "Ústředního výboru KPSS", žvanil dokonce cosi o „likvidaci sto milionů". Jim také můžeme děkovat za Den vzpomínek, který byl ustanoven usnesením "Nejvyššího sovětu RSFSR", což nebylo nic jiného než rouhání nad skutečnou vzpomínkou na ty, kteří se opravdu stali nevinnou obětí a ocitli se v nemilosrdných mlýnských kamenech Velké historie.

Stačí se podívat na ty, kteří se i nyní snaží permanentně nafukovat téma „masových represí“, pořádat „Návrat jmen“ na Lubljance (ruská občanská akce na památku obětí politické represe, kterou organizuje mezinárodní organizace pro lidská práva a vzdělávací společnost Memorial, pozn. překl.), abychom pochopili, co to všechno znamená. Režisér v Permu, který změnil modlitbu na „pohlcující spektákl“, se snaží hlubokomyslně věštit: „Osobně jsem hluboce přesvědčen, že nic neskončilo! 37 let se může klidně opakovat…".  Proč toto všechno? Proč v době, kdy se Rusko oprávněně může obávat opakování roku 1941?

Nikdo neříká, že žádné represe nebyly. Nikdo se nesnaží tvrdit, že všechno bylo správné (ačkoliv tyto kategorie nejsou vůbec aplikovatelné na historii). Ale lží a pokrytectvím nelze žádnou památku uctít. Jimi ji je možné jedině pošpinit.