SKUTEČNÍ "PÁNI PRSTENU" (4)

Podvodný dar

V této fázi v roce 751 n.l. uvedl padělaný „Konstantinův dar“ do hry papež Zachariáš, který v tom viděl příležitost nejen sesadit Merovejce z jejich významné pozice, ale také dostat krále a královny křesťanského světa pod papežskou kontrolu na velmi dlouhou dobu. Za účelem získání nadvlády římské církve v duchovní oblasti poskytl dar jistotu ovládnutí politické scény. Různé národy se podřídily církvi, která se označila za nejvyšší svrchovaný stát. V té době nikdo nepřemýšlel o tom, že by dokument mohl být ve skutečnosti padělkem. Papežova opozice, která se snažila kritizovat obsah jeho vlády, si nedovedla představit, že by mohla zpochybnit autenticitu uvedeného dokumentu.

To nejlepší, co mohli udělat, bylo tvrdit, že císař Konstantin neměl právo upsat „západní říši“ tímto způsobem. Faktem bylo, že i když úvodní a závěrečné sekce „Daru“ byly chytře vytvořeny ve stylu Konstantina za 4. stol. n.l., jeho ústřední témata, jako popisy císařského a papežského obřadu, byla svým formátem typická pro mnohem pozdější dobu.³⁰ Zvláštní význam měla také skutečnost, že v jedné části dokumentu je byzantské město Konstantinopol (pojmenované po Konstantinovi) uváděno jako existující, zatímco později v textu je myšlenka vybudování tohoto města předložena jako budoucí koncepce!

„Dar“ byl poprvé prohlášen za padělek saským císařem Ottou III. v roce 1001 n.l.. Zaujatý skutečností, že Konstantin přesunul svůj osobní kapitál z Říma do Konstantinopole, Otto uznal, že to byla ve skutečnosti lest k zabránění jakýchkoliv merovejských ambicí koncentrovat svůj vlastní tlak královského majestátu přímo na Řím v odporu proti císařským biskupům. Ačkoli Otto byl Němec, jeho matka byla východní Římanka, která si byla dobře vědoma, že stejný strach existoval i v pozdní merovejské éře, kdy došlo k dalšímu klamání vyplývající z „Konstantinova Daru“. Ottovo prohlášení přišlo jako velmi nevítaná zpráva pro úřadujícího papeže Sylvestra II. Tato záležitost však byla ignorována a do popř