SEDM POSTOJŮ - KTERÝ Z NICH JE TEN VÁŠ? (2)

Idealista

Párové postoje idealisty a skeptika jsou seberealizující v tom slova smyslu, že se každý z nich stává výrazem vyšších osobních impulzů. Nicméně toho dosahují různými způsoby. Abychom obecně vyjádřili jejich odlišnost, idealisté přitakají životu a snaží se posilovat postavení lidí ve světě, zatímco skeptici bývají kritičtí, často podkopávají naděje a sny ostatních lidí a zdůrazňují, že trpí iluzemi. Jde samozřejmě jen o hrubé vymezení, protože idealisté také představují zpochybnění norem a statu quo, k nimž jsou často skeptičtí, zatímco skeptikové mívají idealistickou motivaci, protože nikdo nekritizuje situace ani činy druhých, jestliže se nakonec nedomnívá, že by mohl existovat i lepší způsob, jak co udělat.

Lidé s idealistickým postojem jsou nezřídka okamžitě identifikovatelní, protože se často „pohybují na tenkém ledě“, při čemž plní užitečnou sociální funkci zvoníků burcujících všechny ze spánku a připomínajících jim jiné, větší možnosti. Mnoho nevládních organizací, jako například "Greenpeace" nebo "Lékaři bez hranic", je projevem idealistického přístupu, usilujícího o realizaci vyšších náhledů a podnětů. Jiní jsou idealisty v mnohem menším měřítku, přesto mohou být stejně viditelnými ve svých osobních či profesních kruzích. V tomto smyslu se idealisté realizují sami sebe: snaží se dát viditelný sociální výraz podnětům vyšší úrovně, které je samotné pohánějí. Tyto impulsy nakonec vyvěrají z duchovního já, když se láskyplně snaží vyjádřit to, co se naučilo nebo pochopilo. Rozdíl mezi spiritualistickými a idealistickými postoji spočívá v tom, že spiritualista usiluje o osobní autotransformační zkušenost, zatímco idealista své úsilí věnuje tomu, aby se ve světě projevily vyšší ideály.

Základním inhibitorem projevů každého jedince je strach. Ten vede k omezování sebe sama a k negativním psychologickým rysům, které posléze v psychice převládnou. V případě idealisty to může vést k abstraktnímu hašteření o ideály, místo jejich jasného identifikování a uvedení do praxe. Podobně jako spiritualistické a cynické postoje i idealistický přístup vyžaduje přiměřenou hloubku zkušeností, než začne být užitečným. Proto je zřídka akceptován na počátku inkarnačního cyklu. Výjimkou je situace, kdy se jednotlivci touží spojit se svými hlubšími impulsy a použijí k tomu právě idealistického přístupu.

Skeptik

Obecně řečeno, skeptik je zaměřen spíše vnitřně a idealista více vnějškově. Oba působí zpochybnění statu quo a pobízejí všechny okolo sebe, aby fungovali na vyšší úrovni. Skeptik má tendenci být tím, kdo usiluje dostat se hlouběji a kdo se problémům věnuje s velkou dávkou houževnatostí, zatímco idealista se více zaměřuje na to, aby se věci vůbec udály. Přesto se jedná o vzájemně propojené činnosti, přičemž idealista musí být dostatečně skeptický, aby prozkoumal, co se děje, a skeptik potřebuje určitý idealismus, aby vyvažoval negativní reakce, které bývají nedílnou součástí objevů, a zůstal motivován k další práci. Idealismu musí být nezbytně pozitivní, sic by skeptici mohli zjistit, že je jejich vnímání začíná psychicky pohlcovat, a nakonec budou podezřelí, že ostatní dovedou soudit pouze negativně a že vždy očekávají jen to nejhorší – protože pokud to nejhorší budete dostatečně hledat, jistě je najdete, už jen vzhledem ke způsobům, jakými lidské bytosti jednají jedna s druhou a jak exploatují okolní svět.

Skepticismus je nezbytným základem pro seberealizující vlastnost realismu, která stejně jako idealismus zahrnuje používání toho, co je vnímáno. Někteří jedinci se mohou volně přesouvat mezi skeptickými a realistickými postoji během životních cyklů, aby mohli dále rozvíjet své kritické schopnosti. Tímto způsobem skeptický postoj pokládá psychologické základy, které dále usnadňují seberealizaci.

Pragmatik

Pragmatický postoj je nejjednodušší ze všech sedmi postojů. Stejně jako ostatní sebeneutralizující rysy bývá zvolen proto, že může mít minimální dopad na lidskou psychiku, a tím poskytuje prostor, aby se v ní více uplatnily i další rysy. Pragmatický přístup zahrnuje praktičnost, ale jak se konkrétně projevuje, závisí na tom, jaké další rysy jsou v psychice přítomny a na povaze životních cílů jednotlivce. Pragmatický přístup je podobný sebeaktualizujícím realistickým a cynickým postojům, a to svým zaměřením na bezprostřední životní situace. Přesto jsou pragmatici ve svých reakcích méně aktivní než realisté a méně zvědaví než cynici. To znamená, že pragmatický přístup obecně podporuje okamžité, ale poněkud povrchní vnímání a spíše pasivní reakce. Toto nehluboké zaměření má své výhody. Tlumí vnitřní reakce, a tak zmírňuje dopad intenzivních podnětů, které by pravděpodobně otřásly těmi, kdo zaujali odlišné postoje. Přímý praktický pragmatismus pomáhá jednotlivcům pokračovat v jejich životě, aniž by zabředli do nuancí různých pocitů a myšlenek. Právě tento minimalismus umožňuje, aby do popředí vystoupily i další rysy. Je také vysvětlením, proč je pragmatický postoj užitečné zaujmout během jakékoli z fází inkarnačního cyklu.

Pragmatický přístup se může negativně projevit v podobě dogmatismu. Praktičnost vyžaduje zůstat otevřeným okamžitým podnětům a plout spolu s ostatními členy skupiny. Pokud je však lidská duše sevřená strachem, začíná bránit sebe samotnou a pragmatismus je nahrazen dogmatismem. V minulosti byla veřejně vyhlašována převážně náboženská dogmata. V dnešních dobách se mnoho pragmatiků uchyluje k dogmatům ekonomickým či politickým. Jen málo lidí je tak nebezpečných jako dominantní nebo nátlakově jednající osobnosti, které pragmatismus používají coby důvod pro nastolení dusivé sociální politiky nebo pro zavádění kontroly nad lidskými osudy.

Pragmatismus je takřka každému dobře znám, protože je z daných postojů tím nejrozšířenějším. Nicméně to ani zdaleka nemusí být pozitivní. Znalost založená na zkušenostech nás vede k tomu, že širší populace snadno přijímá výzvy k pragmatismu v sociálních sférách. Veřejným výzvám zaznívajícím ze strany spiritualistů či idealistů, které od lidstva požadují hlubší vnitřní zkušenost a porozumění, se stejného přijetí rozhodně nedostává. Tuto nerovnost je možné jednoduše vysvětlit menším počtem lidí, kteří opakovaně zaujali spiritualistické a idealistické postoje.

To znamená, že z celkového počtu lidských obyvatel pouze jejich malá část do své rozvíjející se lidské identity začlenila i duchovní a idealistické zkušenosti nebo chování. Ve výsledku tedy mnohem méně lidí vyhoví svým vlastním vyšším impulzům, takže na rozdíl od výzev k pragmatismu apely k následování vyšších popudů v rámci celého lidstva naráží na neúrodnou půdu. Jakmile více inkarnujících se jedinců vstoupí do druhé poloviny svého inkarnačního cyklu, tato situace se změní. Do té doby bude většina lidí považovat výzvy k vyšším impulzům za příliš náročné, jednoduše protože neví, o co jde. A mezitím převládnou zjednodušené dogmatické výzvy k pragmatičnosti.

-konec-