PŘÍZRAČNÉ ARMÁDY A BITVY

Jsou legendy o dávno zapomenutých starobylých bitvách, v nichž stále bojují duchové, pravdou, mohou se opravdu odehrávat? Brian Haughton pátrá po důkazech.

V řadě různých kultur existuje dlouhá tradice příběhů o přízračných bitvách na obloze či pochodujících strašidelných armádách, které se objevují před zmatenými svědky. Tato zjevení jsou převážně vidět nebo slyšet na místě bývalých, nebo dokonce budoucích bitevních polí. Sama Bible obsahuje řadu příkladů přízračných armád pomáhajících Izraelitům v nouzi. Známý popis přízračné bitvy je uveden v díle "Description of Greece" (Cesta po Řecku), které ve 2. století n. l. napsal řecký geograf a autor cestopisů Pausaniás. Při popisování vesničanů žijících v blízkosti planiny Marathón severně od Athén, kde v roce 490 př. n. l. Athéňané porazili Peršany, Pausaniás uvádí, že „...zde každou noc můžete slyšet hluk ržání koní a bojujících mužů“. Přestože řecký spisovatel nezmiňuje, zda bylo něco skutečně vidět, tento stručný popis je vzorem pro příběhy armád duchů strašících na bojištích, které se měly objevit v průběhu dalších staletí.

Dne 23. října 1642 se v Edgehillu ve Warwickshiru konala první bitva anglické občanské války. Tři měsíce po krvavém střetnutí, v lednu 1643, se objevil pamflet nazvaný "Great Wonder in Heaven", který popisoval, co se událo během řady víkendů kolem předchozích Vánoc:

"Zjevení a hluk bitvy ve vzduchu, strašidelné opakování konfliktu, který se před dvěma měsíci uskutečnil na přilehlých polích v Edgehill mezi vojsky krále a parlamentu".

Ačkoli výsledek skutečné bitvy o Edgehill byl neprůkazný, ve vizích byli roajalisté poraženi. Zprávy o přízračné bitvě nakonec dorazily ke králi Karlovi, poté setrvávajícím v Oxfordu, který přikázal šesti důvěryhodným vyslancům, aby je prošetřili. Podle pamfletu bylo těchto šest pánů rovněž svědkem uvedeného jevu, a dokonce poznalo několik zabitých vojáků. Brožurka končí konstatováním. Co to věští, ví jen Bůh, a čas možná odkryje; bezpochyby je to však znamením Jeho hněvu proti této zemi pro tuto občanskou válku, kterou může On, až sám bude chtít, ukončit a seslat náhlý mír mezi jeho Veličenstvo a parlament.

Ačkoli byl výsledek u Edgehill neprůkazný, vize ukazují porážku roajalistů.

Během občanské války byla vydána řada brožur, které bouřlivě propagovaly tu korunu, tu parlament, a ačkoli zpráva o Edge Hill nepodporuje žádnou stranu, lze ji považovat za obecné varování před Božím trestem za páchání zla, podobným jako byly zprávy o zjeveních během středověku, využívané k náboženským účelům. Ačkoli se zdá, že pamflet má původ v přízračné bitvě u Edgehillu, na pozdější pozorování přízračných vojsk v této oblasti je třeba nahlížet s určitým podezřením. Od 17. století máme jednu či dvě zprávy pocházející od místních obyvatel, kteří tvrdili, že slyší cosi, co považovali za zvuky bojujících armád, obvykle v době výročí bitvy, a občas byly pozorovány i jednotlivé přízraky na koních, které byly domněle spojovány s konfliktem. Podobné příběhy strašidelných praporů byly vyprávěny po další bitvě občanské války u Naseby v Northamptonshire, která se odehrála 14. června 1645.

V "Gentleman’s Magazine" vyšel v roce 1747 zajímavý příběh o přízračné armádě ze Souther Fell, nacházející se v jezerní oblasti v Cumberlandu na anglickém severozápadě:

"O letním slunovratu, 1735, služebník Williama Lancastera hovořil o tom, že viděl východní stranu Souter-Fell směrem k vrcholu pokrytou řádnou pochodující armádou, která byla nahoře přes hodinu; řekl, že se skládá ze zvláštních jednotek vojáků, které vypadají, jako by vycházely z kopce na severním konci a pochodovaly průsmykem nahoře, ale protože nikdo jiný v sousedství nic podobného neviděl, jeho výpověď zpochybnili a vysmáli se mu. O dva roky později, také o letním slunovratu, mezi osmi a devíti hodinami, se sám William Lancaster domníval, že několik pánů sledovalo své koně v dálce, jako by lovili... asi deset minut poté... se zdálo, že nasedli, a následovala obrovské vojsko, pět v pořadí, které se shromažďovalo na stejném místě, o němž služebník vypověděl, že je tam viděl před dvěma lety".

Tento jev během další dekády nebyl znovu pozorován, až o letním slunovratu před Skotským povstáním v roce 1745. Při této příležitosti bylo svědkem této podívané asi dvacet šest lidí, někteří z nich byli tak přesvědčeni o tom, že se jedná o skutečnou armáda, až následujícího rána vyšplhali na úbočí hory, aby hledali stopy koňských podkov, které však nikdy nenašli. Samotný William Lancaster nikdy nevěřil, že by to, co viděl, mohla být skutečná armáda jak kvůli obtížím terénu, tak pro obrovský počet pozorovaných vojáků. O několik let později místní vesničané věřili, že zjevení bylo známkou nadcházejícího povstání. Jedním z populárních vysvětlení je, že přízračná armáda na Souther Fell byla způsobena optickou iluzí, a tato jezerní oblast je skutečně známá tvořící se fata morgánou způsobenou odrazem.

Obzvláště kontroverzní zpráva z 20. století o starobylém městě York na severu Anglie je možná jedním z nejznámějších příběhů o přízračné armádě. Příběh se týká osmnáctiletého Harryho Martindalea, který se učil instalatérství a někdy v roce 1953 (podrobnosti jsou útržkovité) pracoval v suterénu Treasurer´s House (Domu pokladníka), budovy, jejíž historie sahá až do středověku a která byla postavena na místě římské cesty. Martindale prohlašoval, že zatímco instaloval topný systém, zaslechl zvuk trumpety nebo rohu a následně byl svědkem toho, kterak ze zdi vystupovali římští vojáci a pochodovali napříč místností, aby protější stěnou opět zmizeli. Vojáci, z nichž někteří jeli na koních, měli na hlavách přilby a nesli kulaté štíty, kopí a krátké meče.

Přestože jej zasáhla ochromující hrůza, Martindale si dokázal povšimnout několika detailů, včetně unaveného a zanedbaného vzhledu jednotek, jejich červeně malovaných kulatých štítů i skutečnosti, že vojáci byli viditelní pouze od kolen vzhůru. Poslední bod vnuknul některým badatelům, zabývajícím se paranormálními jevy, myšlenku, že vojáci byli viditelní pouze částečně právě kvůli úrovni římské silnice nacházející se pod suterénem, protože kráčeli po tomto starodávném povrchu. Martindale strávil dva následující týdny po onom zvláštním zjevení v posteli, aby se zotavil z očividného šoku, a když o zážitku vyprávěl svým přátelům, dělali si z něj legraci, ačkoli v posledních letech se stal čímsi jako místní celebritou a drží se svého příběhu o přízračné římské legii.

Vojáci měli na hlavách přilby a nesli kulaté štíty, kopí a krátké meče.

Pochybovači k příběhu, který vyprávěl Martindale, poznamenali, že k incidentu došlo v padesátých letech, kdy byly nesmírně populární hollywoodské výpravné filmy přetékající meči i sandály, a právě z takových filmů odvozovala většina populace své představy o tom, jak vy měl vypadat římský voják. Což je oprávněná poznámka, jak by Martindale věděl, že to, co viděl, byla římská legie, ne-li z podobných hollywoodských vyobrazení? Rovněž je zajímavý Martindaleův postřeh, že příchod přízračného vojska byl signalizován rohem nebo trumpetou, jak tomu často bývá u příběhů Divokého honu (Wild Hunt). V pohádce Hackelburg, the Wild Huntsman (Divoký lovec na honu) zařazené do The German Legends of the Brothers Grimm (Německé pohádky bratří Grimmů), „děsivá ozvěna loveckého rohu“ signalizuje příchod strašidelného lovce a jeho přízračných honců. V pohádce Hans Jagendteufel ze stejného svazku slyší žena, která sbírá v lese žaludy, hlasité zadutí loveckého rohu a otočí se, aby spatřila bezhlavého muže oděného v dlouhý šedý kabát a sedícího na šedém koni.

Jedním z důležitých prvků sdílených většinou vyprávění o přízračných bitvách je jejich podobnost s příběhy o Divokém honu.

 Mnoho příběhů o přízračných armádách má jeden typický rys, zdají se totiž být relativně zbytečné, tedy kromě ilustrování obecného názoru na ty, kteří zemřeli násilnou smrtí. Jedním z rozmanitých paranormálních vysvětlení výskytu strašidelných armád i bitev je to, že extrémní emoce zažívané během bitevní vřavy, jako je silná bolest, trýznivá smrt a duševní utrpení, nějak zůstávají v atmosféře kolem místa bitvy, aby se za určitých okolností znovu zpřítomnily. Ačkoli někteří svědci věří, že viděli strašidelné opakování skutečné bitvy, nebo dokonce putování duchů padlých, jedním z důležitých prvků sdílených většinou vyprávění o přízračných bitvách je jejich podobnost s příběhy o Divokém honu. Když William Lancaster poprvé spatřil zjevení na Southern Fell, pomyslel si, že se oni muži objevili, „jako by lovili“.

Dílo anglického autora Waltera Mapa De nugis curialium („Courtiers´ Trifles“), sepsané okolo roku 1190,  popisuje „noční spolky a letky“, pojmenované „Herlethingus“ po bájném králi Herleovi, vůdci lovu:

"Všichni tito příslušníci Herlethingova domu byli naposledy spatřeni na pochodech Walesem a Herefordem v prvním roce panování Jindřicha II., a to kolem poledne: cestovali stejně jako my, s vozy a mezky, sedlovými brašnami a koši, jestřáby a honicími psy, dav mužů i žen... Ti, kdož je viděli, nejprve rohy a výkřiky burcovali celou zemi proti nim, a... protože se jim nepodařilo vymámit z nich odezvu svými slovy, byli připraveni vymoci si odpověď zbraněmi. Oni však vystoupili do vzduchu a najednou zmizeli".

Podobnosti mezi přízračnými vojsky a Mapovým popisem Divokého honu jsou zřejmé a v evropské tradici existovalo silné propojení mezi oběma formami nehmotného procesí. V severní Evropě se tradice Divokého honu jeví jako počátek motivu přízračné armády na obloze. V souladu s tradicí Divokého honu jsou vyprávění o podivných jevech hlášených z bitevních polí interpretována z hlediska boje nebo pochodu přízračných armád, ať už jsou tyto jevy způsobeny optickými iluzemi, či nikoli.