OTEPLOVÁNÍ: HLAVNÍ DŮVOD ZMĚNY ZEMSKÉHO KLIMATU (1)

V článku se pojednává o příčinách změny zemského klimatu v posledních desetiletích. Představuje pohled autorky, která říká, že hlavní příčina oteplování spočívá ve změně magnetického pólu planety, a to nejen z důvodu jeho velikosti, ale, a to je v současnosti to hlavní, z důvodu jeho struktury a lokálního umístění. Jako potvrzení správnosti situace autorka uvádí interpretaci faktů vědeckých experimentů, prováděných NASA a dalšími výzkumnými centry.

Redakce

*******

 

Výchozí pozice

Pojďme se již od samého začátku dohodnout: nebudu v tomto článku diskutovat s vědou o základních otázkách. Moje vlastní názory jsou prezentovány ve dvou knihách, publikovaných dříve:

1.  S.N.Pavlova: Pólový hyperboloid Země a tajemství dávných civilizací. – vyd. „Amrita-Rus“, 2009 - 528 str.

2. S.N.Pavlova: Univerzální princip vesmíru. Kniha 1 – Meta-astronomie solárního systému - vyd. "Amrita-Rus/, 2016 - 825 str.

Dokument rovněž poskytuje konkrétní vědecká fakta, která vysvětluji ze svého pohledu. A nebuďte překvapeni, že příčiny globálního oteplování zde budou diskutovány, mohlo by se zdát, na první pohled z velmi neobvyklého pohledu. Otázka musí být posuzována komplexně, o což se budu snažit. Aby nevzniklo nedorozumění, níže vyjmenuji základní vědecké poznatky k diskutované problematice:

1. V tomto článku nebudu zpochybňovat hlavní paradigma současné vědy o vnitřní struktuře Země. Ani toto paradigma nepřekáží v tom, abychom rozeznali, že globální procesy probíhají obrovskou rychlostí, a já je hodlám ukázat a vysvětlit tady a teď. Pro pohodlí čtenáře připomínám oficiální vědecká fakta, získaná z http://uslide.ru/images/25/31185/960/img4.jpg, stejně jako u obr. 1 (níže).

Berme jako fakt, že uvnitř Země existuje pevné tvrdé jádro o poloměru 1200 km, skládající se ze železa a niklu; kolem něho - vnější tekuté jádro s poloměrem 2250 km; potom plášť sestávající z tvrdých křemičitých hornin a oxidů křemíku a hořčíku, o poloměru do 2900 km; potom mezivrstva - astenosféra; a nakonec kůra - tenčí pod oceány (do 5-6 km), skládající se převážně z čediče, a silnější pod kontinenty (asi 35 km, pod horami více), skládající se převážně ze žuly. Průměrný poloměr planety je 6371 km (rozdíl mezi polárním a rovníkovým poloměrem je možné v následujících úvahách ignorovat).

Vnitřní struktura Země

2. Hlavní magnetické pole planety je dipolární, tedy má dva hlavní magnetické póly s opačnými znaménky. Dipól – to je druh idealizované soustavy, přibližný vzor, přijatý pro popis magnetického pole. Ale ve skutečnosti je všechno mnohem složitější: kromě hlavního mají takzvané dipóly druhý, třetí atd. řád, které mají na planetárním magnetickém poli svůj podíl. Ale při popisu velkého obrázku jsou často opomíjeny vzhledem k tomu, že hodnoty jejich magnetických momentů jsou o několik řádů menší než význam magnetického momentu hlavního dipólu.

Pokud přes hlavní dipól (také často označován jako ekvivalentní nebo virtuální) vyznačíme osu, tak bude vedena pod úhlem 10-11º k ose rotace Země a body výstupů jejich konců na povrch nám dají pozici tzv. geomagnetických pólů. Ale nejsou shodné se skutečnými magnetickými póly. Střelky kompasů nám ukazují směr na skutečný magnetický pól. Souřadnice skutečných a geomagnetických pólů se výrazně liší. V každém případě, ani geomagnetická osa dipólu, ani linie spojující skutečné magnetické póly neprocházejí geometrickým středem Země, ani se neprotínají s její osou otáčení.

Později se v tomto článku soustředíme na pozici skutečných magnetických pólů, a linii, která je spojuje, nazveme magnetickou osou.

Kromě složité dipólové struktury existují na zemském povrchu oblasti, zjevně se projevující magnetickou anomálií.

 

3. Vědci se domluvili, že budou nazývat magnetický pól, ze kterého siločáry vycházejí, záporným (severním) a ten, do kterého tyto siločáry vcházejí - kladným (jižním). Ale! Na základě této podmínky geografická poloha magnetických pólů podle označení nemusí odpovídat jejich znaménkům. Proto se pojďme dohodnout, že v tomto článku budu nazývat magnetické póly v souladu s jejich geografickou polohou, a nikoli na základě označení, přijatého ve fyzice. V dalším textu se pro pohodlí budou magnetické póly označovat zkratkou: Severní - SMP, a Jižní - JMP (geografické póly náležitě: SGP a JGP). Podívejte se na schéma magnetického pole Země, znázorněného na obr. 2 níže.

Dvě schémata magnetického pole Země
а - https://ria.ru/science/20161108/1480908244.html
b - http://900igr.net/datas/kosmos-gorod-transport/
Kosmos-Solntse-1.files/0036-036-Magnitnoe-pole-Zemli.jpg

Na obou schématech je směr siločar označen šipkami. Nejvyšší hustota siločar se vyskytuje u magnetických pólů – právě tam máme maximální intenzitu magnetického pole. Otevření (trychtýře) na pólech se nazývají kaspy (z anglického cusp = roh, cíp; pozn. překladatele).

Záměrně jsem uvedla obrázky uveřejněné v literatuře, zobrazující naši planetu, která je obklopena magnetickým polem, abych ukázala čtenáři hlavní chyby. Na zobrazení a jsou uvedeny geografické póly, vzhledem ke kterým se naprosto symetricky rozprostírá magnetické pole, což je od základu nesprávně, protože:

za prvé: magnetické pole je určeno magnetickými póly, které se neshodují se zeměpisnými

za druhé: skutečné magnetické póly jsou zcela asymetrické, co se týče souřadnic

Na obrázku b ,je znázorněna osa otáčení Země a magnetická osa, přičemž úhel mezi nimi tvoří 11,5º, což je také nesprávně.

A pokud zeměpisná osa prochází geometrickým středem Země, tak magnetická osa jím neprochází.

Za prvé: zdá se, že se obě osy kříží, ale nepřetínají se. Jak je definován úhel mezi nimi, pomocí projekce jednoho na druhý?

Za druhé: úhel magnetické osy se mění při změnách souřadnic magnetických pólů, což nyní probíhá velmi rychle, zejména souřadnice SMP.

A ještě jedna důležitá poznámka k obrázku b: rovnoměrné rozmístění vstupu a výstupu magnetických siločar po celém povrchu Země je od základu špatně. Maximální hustota magnetických siločar je vevnitř kaspů – trychtýřů, vytvářejících se kolem pólů planety. Na obrázku "a" je to zobrazeno správně.

 

4. Periodicky probíhá inverze (přepólování) magnetických pólů, když si vyměňují místa. Takových inverzí už bylo docela dost. Naposledy se tak stalo před asi 780 tisíci lety. Nejčastěji se předpokládá, že za magnetické pole Země odpovídá její vnější tekuté jádro, ve kterém má své místo turbulence. Někteří vědci věří, že si magnetické póly Země periodicky vyměňují svá místa díky neobvyklým vlnám v kapalném jádru planety, které předělávají jeho magnetickou strukturu. No ve své podstatě, když si vzpomenu na film „Karnevalová noc“, hned po hrdinovi Sergeji Filippovovi, můžeme směle konstatovat, že v případě povahy tohoto procesu „věda ještě není v obraze.“

Za předzvěst blížící se inverze se považuje snížení napětí magnetického pole planety. Posledních 2000 let se pole zmenšuje, přičemž v současnosti rychlost zmenšování vzrůstá. A nikdo nemá schopnost přesně předpovědět čas přepólování. V minulosti docházelo k inverzi za asi 250 tisíc let. Ale od poslední, jak nyní již víme, uplynulo již 780 tisíc let. Tento model byl získán z paleomagnetických dat, jejichž správnost je pravidelně kritizována. Ale jinými daty věda nedisponuje.

Zdali je to práce Slunce: jeho magnetické pole se mění každých 11 let téměř tak přesně jako hodinky, a pro sledování je toto období velmi užitečné. To není 800.000 let, nebo dokonce milion. Žádná nadějná vědecká hypotéza v tuto chvíli nedisponuje mechanizmem výměny magnetických pólů (stejně jako samotnou povahou magnetického pole Země).

 

Situace s analýzou příčin oteplování

Na jedné z internetových stránek NASA jsem četla zajímavý článek: „Teplotní rekord: NASA ví, že rok 2016 byl nejteplejší rokem“ (http://www.space.com/35370-how-nasa-knows-2016-was-hottest-year.html?utm_source=sp-newsletter&utm_medium=email&utm_campaign=20170118-sdc). Je pozoruhodné, že NASA to ví, vždyť i my sami toto pociťujeme. Článek poskytuje informace o teplotě na povrchu planety v konkrétních obdobích a na základě údajů sond a družic se analyzuje situace v různých vrstvách atmosféry.

Vychází najevo, že se průměrná teplota Země za poslední rok zvýšila o 0,99 stupně Celsia. Ve skutečnosti měření ukazují, že Arktida se otepluje dva-třikrát rychleji, než planeta v průměru. A v Antarktidě je to naopak. Zkoumání teploty souše a vody v oceánech, stejně jako modelování atmosférických procesů na základě experimentálních dat, umožnily vědcům vyvodit závěr, že „planeta jako celek nabírá energii a teplotu“ (cituji doslovně z výše uvedeného článku NASA). A proces se zrychluje! Předpokládá se, že příčinou těchto klimatických změn jsou skleníkové plyny „a ne něco vnějšího, jako je například změna teploty Slunce.“

Opět nechvalně proslulé skleníkové plyny, na kterých trvají klimatologové (většina) a politici! Snad jenom líní nepsali o těchto skleníkových plynech. Samozřejmě tyto plyny hrají určitou negativní roli, ale to zdaleka není to hlavní.

Nicméně, Scott Pruitt (tým Trumpa), šéf  "United States Environmental Protection Agency" (EPA) uvedl, že i mezi klimatology existují velké rozdíly, pokud jde o vliv lidské činnosti na klima. Nevěří, že oxid uhličitý je hlavní hybnou sílou změny klimatu a významně přispívá ke globálnímu oteplování (http://www.livescience.com/58203-how-carbon-dioxide-is-warming-earth.html?utm_source=notification). Kdyby šlo jen o skleníkové plyny! Ach ano, ještě za to můžou krávy. Je jich na Zemi moc, ony také emitují plyny, přispívající ke skleníkovému efektu, a co se množství týče, dokonce zdolávají rekordy. Nesmějte se. Toto jsem četla v nějakém článku.

Dovolte mi předložit moji interpretaci příčin klimatických změn na naší planetě, přičemž příčiny globální, geofyzikální, mají bohužel mnoho nepříjemných projevů, a oteplování je jen jeden z nich. Patří sem taky: zvýšení četnosti zemětřesení, tsunami a sopečné činnosti, spojené se zvýšením rychlosti pohybu tektonických desek; všechny druhy hurikánů, tornád, smrští a atmosférických anomálií v některých regionech, které vedou k dlouhodobému teplu a suchu, nebo naopak k přívalovým dešťům, sněhu, ochlazení, a tak dále. Geofyzikální příčina všeho je jedna, a v principu nezávislá na nás. Skleníkové plyny – to je taková mizernost na pozadí hlavního geofyzikálního problému, že není potřeba je ani připomínat.

Globální geofyzikální příčinou všech zrychlujících se změn na planetě, je změna pólové struktury Země, indikátorem toho, je pro nás především změna struktury magnetického pole. Je to přesně to, co věda zná a je schopna změřit. Všechno to, o čem neví, jakoby nemělo právo na existenci. Vzpomeňte si, jako příklad, na počátek XIX. století, kdy věda nevěděla nic o rádiových vlnách, struktuře atomu, radioaktivitě, atd. Situace je podobná. Proto, aby byly dále mé argumenty o změně klimatu pochopeny, považuji za nezbytné začít se změnou v magneticko-pólové struktuře Země.

-pokračování-

Diskuze není aktivní, nelze do ní vkládat příspěvky.