NOVÉ ODHALENÍ: PAMĚTOVÉ ZÁZNAMY Z POHLEDU EPIGENETIKY JSOU PŘEDÁVÁNY AŽ PO ČTYŘI NÁSLEDUJÍCÍ GENERACE (1)

Chvátal Jaroslav

Chvátal Jaroslav

publikováno: 25.10.2018 kategorie: Životní prostředí a udržitelnost

Epigenetické Memories se předávají 14 následných generací, převratnou Výzkum odhaluje

Fakta: Je úžasné kolik informací může být předáno našim potomkům. Vědci zjistili, že naše DNA disponuje úžasnou paměťovou kapacitou, která může být využita v rámci předávání dat směrem k další generaci našich potomků. Řeč je o myšlenkách, pocitech, emocích a vůbec o vnímání obecně. V tomto ohledu je potřeba se velmi vážně zamyslet nad biologickými změnami, které utváří naše životní prostředí a podobně i nad našimi myšlenkami, pocity, emocemi a vůbec reakcemi na prostředí, které nás obklopuje. S překvapením zjišťujeme, že naší DNA lze změnit pomocí víry. Takový „placebo efekt“ je velmi dobrým příkladem.

Donedávna se věřilo, že naše geny diktují náš osud. Že jsme sužování chorobami, které jsou součástí nerozluštitelných biologických záznamů, jež jsou dále součástí našeho geologického materiálu. V současné době velmi rychle se rozvíjející obor epigenetiky, však dosavadní přesvědčení a názory v tomto směru boří do všech důsledků. Ukazuje se totiž, jak mocný vliv na naše zdraví, mentální a psychickou rovnováhu má obklopující planetární ekosystém.

 

Epigenetika a zánik biologického determinismu

Obor zvaný epigenetika studuje fyziologické mechanismy, které vypínají, nebo aktivují naše geny. Zahrnuje také mechanismy, jež dokážou měnit funkci genů, a to bez změn v sekvencích nukleotidů párových bází uvnitř naší DNA. Jinými slovy řečeno to znamená, že kromě změn v genetické sekvenci, zahrnuje epigenetika takové procesy jako metylace, acetylace, fosforylace apod., jež mohou být přeneseny do dceřiných buněk během procesu buněčného dělení.1

Kupříkladu „metylace“ definuje schopnost připojení jednoduchých kódů metylové skupiny do molekul DNA, jež dokážou potlačit transkripci genů, pokud se vyskytnou v genovém vzorci. Tato velmi prostá „metylová skupina“, jež je charakterizována uhlíkem provázaným na tři molekuly vodíku, dokáže účinným způsobem iniciovat žádoucí a pozitivní změny uvnitř genové báze. Mezi další epigenetické procesy lze například zařadit i tzv. „post-translační“ modifikaci histonových proteinů.

„Histony“ výrazným způsobem přispívají k zabalení a kondenzaci dvoušroubovice DNA do buněčného jádra v komplexu, jež se jmenuje „chromatin“, což jsou modifikované enzymy, acetylové skupiny, a formy RNA (ribonukleová kyselina), zvané „malé interferující RNA“, nebo také „mikroRNA“. Tyto chemické modifikace „chromatinu“ mají vliv na jeho trojrozměrnou strukturu, která zase dále řídí její dostupnost pro transkripci DNA a diktuje, zda jsou geny vyjádřeny, či nikoliv.

Zjistili jsme, že dědíme jednu alelu, či variantu jednoho genu od matky a druhého od otce. V případě, že výsledkem epigenetických procesů je otisk, což je jev, kdy jedna ze dvou alel genového páru je vypnuta, pak to v samém důsledku může vytvářet škodlivý vliv na zdraví, a to v případě, pokud je exprimovaná alela je vadná, nebo zvyšuje náchylnost k infekcím, nebo produkci toxických látek. Studie se v tomto případě odkazují na výskyt rakovin téměř všech typů, neuro-behaviorální a kognitivní dysfunkce, onemocnění dýchacích cest, autoimunitní poruchy, reprodukční anomálie a kardiovaskulární onemocní, jakožto důsledek epigenetických mechanismů.

 

Geny jako vložená „zbraň“, přičemž životní prostředí je schopné zmáčknout spoušť

Farmaceutické preparáty však nejsou jedinými prostředky, které mohou vyvolat epigenetické poruchy. Ať již jsme se narodili klasickým porodem, nebo císařským řezem, byli jsme kojeni přirozeným způsobem, nebo prostřednictvím kojenecké láhve, pokud jsme přišli do kontaktu s nějakým zvířetem doma, či kdekoliv jinde, nebo jsme byli infikováni nějakou dětskou nemocí, to vše ovlivňuje náš výsledný genetický obraz. Sedavý způsob života, to zda se modlíme či nikoliv, charakter vlastního osobitého systému víry a světonázoru, míra empatie, extrovertní či introvertního povaha osobnosti, čili všechny možné nuance našeho životního stylu jsou potenciálním spouštěčem onemocnění a působí prostřednictvím mechanismů epigenetiky.

Před nedávnem jsem se dozvěděl, že v některé ze svých zpráv amerického "Centra pro kontrolu nemocí“ (CDC) bylo uvedeno, že genetika představuje pouze 10% onemocnění, přičemž zbývajících 90% se vztahuje k vlivu prostředí na organismus.2 Svého času se v listu „Public Library of Science One“ objevil článek s názvem „Genetické faktory nejsou hlavními příčinami chronických chorob“, který výše uvedenou informaci více méně potvrdil s tím, že chronická onemocnění jsou vyvolána z 16,4% genetickými faktory a 84,6% vlivem životního prostředí.3 Navíc tyto všechny epigenetické vlivy mají kumulativní efekt.4

Když vymezíme souhrn expozic, kterými je lidský jedinec vystaven v průběhu svého života, můžeme tyto expozice rozdělit do tří vzájemně se překrývajících a provázaných oblastí. První oblast se nazývá „vnitřní prostředí“ a skládá se z vrozených tělesných procesů, které ovlivňují buněčné prostředí. V tomto případě máme na mysli především hormony, oxidační stres, záněty, peroxidaci lipidů, tělesnou morfologii, střevní mikrobiální flóru, stárnutí a biochemické napětí.5

Druhá expoziční oblast se týká tzv. „konkrétního životního prostředí“, které zahrnuje různá patogenní záření, chemické kontaminanty a znečišťující látky, lékařské zákroky, životní styl, různé diety, pracovní nasazení atp. Třetí expoziční oblast se pak týká tzv. „širší socio-kulturní a ekologické úrovně“, kam patří psychický stres, socio-ekonomické postavení, proměnlivé geopolitické vlivy, vzdělání, prostředí měst či venkova a klima.

 

Trans-generační dědičnost epigenetických změn: Poruchy endokrinního charakteru, jako spouštěč neplodnosti u budoucí generace

Vědci se dříve domnívali, že epigenetické změny mizí s každou novou generací v průběhu tzv. „gametogeneze“ (https://cs.wikipedia.org/wiki/Gametogeneze) a po oplodnění. Nicméně, tato teorie byla nejprve napadena závěry výzkumu, který byl zveřejněn v časopise „Science“. Tyto výstupy prokázaly, že přechodné vystavení březích krys insekticidu zvaný „methoxychlor“, nebo fungicidu, který se jmenuje „vinklozolin“, mělo za následek nárůst výskytu samčí neplodnosti se sníženou tvorbou spermií včetně jejich životaschopnosti a to u 90-ti% samců po dobu následujících čtyř generací.

Pro mne osobně byla nejpozoruhodnější tak skutečnost, že výše uvedené účinky na reprodukci byly spojeny s poruchami metylačních vzorů DNA zárodečných liniích, což samo o sobě naznačuje, že epigenetické změny jsou jednoznačně přenášeny z jedné generace na druhou. Uvedený příklad na krysách si můžeme analogicky převést na lidskou populaci v kontextu s ohromujícím a neustále narůstajícím množstvím toxických látek v ovzduší, potravinách, případně pitné vodě a prokazatelně se zvyšující mužské neplodnosti.

Nelze se tedy divit tomu, že autoři citované studie došli k poměrně jednoznačnému závěru, že různorodé nežádoucí epigenetické vlivy mají schopnost nežádoucím způsobem přeprogramovat děděnou genovou výbavu lidské bytosti se souběžnou podporou různorodých „trans-generačních onemocnění“, což samo o sobě generuje významné důsledky v oblasti evoluční biologie. To také, mimo jiné, minimálně naznačuje, že široké spektrum produktů tzv. „osobní hygieny“ včetně parfémů a komerčních čisticích prostředků, jejichž vlivu jsme každý den vystaveni, může narušovat činnost endokrinního systému s poměrně závažnými následky (viz. například neplodnost) u příštích generací našeho potomstva.

-pokračování-

--------------------------------------------------

 

ODKAZY:

1. Weinhold, B. (2006). Epigenetics: The Science of Change. Environmental Health Perspectives, 114 (3), A160-A167.

2. Centra pro kontrolu a prevenci nemocí. (2014). Exposome a Exposomics. Citováno z  https://www.cdc.gov/niosh/topics/exposome/

3. Rappaport, SM (2016). Genetické faktory nejsou hlavními příčinami chronických onemocnění. PLoS One, 11 (4), e0154387.

4. Vrijheid, M. (2014). Exposome: nové paradigma pro studium vlivu životního prostředí na zdraví. Thorax, 69 (9), 876-878. doi: 10,1136 / thoraxjnl-2013-204949.

5. Wild, CP (2012). Exposome: od konceptu k užitku. International Journal of Epidemiology, 41, 24-32. doi: 10,1093 / ije / dyr236

Další díly