Eben & slonovina
Fragment z "Necronomiconu" „citovaný“ v povídce Slavnost posloužil jako inspirace pro jednu z hlavních zápletek, v níž se ocitá okultista Titus Crow, hlavní postava eponymní řady hororové fikce Briana Lumleyho, a to hned v úvodní novele "The Burrowers Beneath,"[102] neboť onen text se v ní opětovně cituje. Titus Crow je člověk značně obeznámený s božstvy kultu Cthulhu a s neodbytným nutkáním chránit lidstvo. Také Lin Carter, autor knihy "Lovecraft: A Look Behind the Cthulhu Mythos", označuje Slavnost za „první příběh mýtu, pro nějž si jako dějiště vybral honem na čarodějnice proslulý Kingsport“, a připisuje mu zásadní posun v tradici "Necronomiconu", když říká, že jde o „první příběh s rozsáhlou citací z imaginární knihy a sděluje nám něco o její historii (totiž že ji Olaus Wormius přeložil do latiny).“
S. T. Joshi cituje povídku "Nepojmenovatelné", napsanou měsíc před Slavností jako první povídku, v níž je dějištěm Arkham, ale Slavnost má jasně užší spojitost s mýtem než "Nepojmenovatelné", „rosol – sliz, a přesto to mělo tvar, tisíce děsivých tvarů mimo všechny představy. Mělo to oči – a na jednom skvrnu. Byla to pekelná propast – zrůdný vír – absolutní hnus.“ Může jít o první nástin shoggotha, hrajícího pak v novele V horách šílenství ústřední roli mezi „tvory z hlubin“. V "Případu Charlese Dextera Warda" se mluví o „nepopsatelné orgie v podivné malé rybářské osadě Kingsportu v provincii Massachusetts-Bay“, což je dost zjevný odkaz na "Slavnost". Motiv postavy s nelidskou identitou skrytou pod maskou se u Lovecrafta opět objevuje v povídkách "Šepot v temnotách", "Snové putování k neznámému Kadathu" a "Branami Stříbrného klíče".
Znalci mýtu Cthulhu naznačují, že v povídce "Slavnost" se prvně objevují (ještě beze jména) okřídlená stvoření:
„Z nepředstavitelné černoty za gangrenózní září studeného plamene, z pekelných mil, jimiž se zlověstně, neslyšně a netušeně valila olejnatá řeka, rytmicky vyskákala horda krotkých, hybridních okřídlených tvorů, které nemohlo dokonale pochopit žádné zdravé oko, které by si nedokázal zapamatovat žádný příčetný mozek. Nebyli to ani krtci, ani vrány, ani káňata, ani mravenci, ani upíři netopýři, ani rozložené lidské bytosti; šlo o něco, co si nedokážu a nesmím ani vybavit. Belhavě doskákali dopředu, z polovice zásluhou pařátů opatřených plovacími blánami, z polovice zásluhou blanitých křídel…“
Později se znovu objevili v povídce "Dům na Curwen Street" od Augusta Derletha,[103] tentokráte již se jménem – byakhee. Jeho původ se může odvozovat z ruského slova бяки, tzn. „cosi nedobrého“. Byakhee nemají biologickou potřebu dýchat a na Zemi se neobjevují, pokud je nevyvolá nějaký čaroděj nebo nejsou povoláni svým pánem, Hasturem.
Kniha, fragment povídky, kterou Lovecraft napsal pravděpodobně v říjnu 1933, je záznamem „zmatených vzpomínek“ vypravěče, který jednoho dne nahlédl do „té červotočivé knihy“, v níž nalezl návod „co říci a co udělat“, přístup k čemusi „černému a zakázanému“, „klíč k jistým branám a průchodům“. Ve svazku ze souborného vydání je zajímavá poznámka S. T. Joshiho, že jde vlastně o pokus převést do prozaického textu vlastní báseň "Houby z Yuggothu", a také že se o její dokončení pokusilo hned několik autorů, jmenován je např. Martin S. Warnes a jeho povídka "Alsophocus: Černý foliant" (1969),[104] což je příběh o člověku, který nalezl knihu zaklínání s titulem "Černý foliant", popisovanou jakožto „legendární manuskript napsaný před staletími velikým čarodějem jménem Alsophocus, jenž žil v zemi Erongill ještě dávno předtím, než moderní člověk vůbec započal své nejisté krůčky na této Zemi“. Vypravěč se z tohoto "Černého foliantu" dozví mnohé o čarodějnictví a svou myslí se pak vydá na pouť do Sharnothu, kde prodlévá Nyarlathotep.
"Ďábelský kněz"[105] je „povídka“ či spíše líčením snu, jejž Lovecraft popsal v dopise Bernardu Austinu Dwyerovi. Lovecraft se o tom zmiňuje v dopise z 22. října 1933 Clarku Ashtonu Smithovi:
„Před pár měsíci jsem měl sen o ďábelském knězi, který měl v podkrovním bytě haldy zakázaných knih.“
Jisté podoba co do obrazivosti a atmosféry je u Lovecraftovy povídky "Slavnost", třebaže tento sen se odehrával v Anglii. Pokud nám Smithův „Eibon“ slovní hříčkou vtipně naznačuje černý eben, Lovecraftův do latiny převedený název „Ivonis“ může prozrazovat slonovinovou bělost. Je to zároveň i důvod, proč jednou za čas narazíme na překlep, kdy je nějaký foliant označen jako Liber Ivoris. Jde o špičku kabalistického ledovce velikého jako ten, co zničil Olathoë. Azathoth Polaris je krátká fantasy povídka, kterou Lovecraft napsal v roce 1918.[106] v této povídce se na scéně poprvé objevily Lovecraftovy fiktivní "Pnakotické rukopisy", první z jeho arkánních foliantů. Polaris „září po celé ty dlouhé a prokleté hodiny temnoty“. Zaznamenáváme tu zrod jeho posvátné geografie, když vyjmenovává všechny ty bájné země někde pod svitem hvězdy Aldebaran: bezejmenné Město, Olathoe, Zobna, Lomar. A také studujeme "Pnakotické rukopisy" plné moudrostí praotců země Zobna:
„Jasnou noční oblohou
budou jiné hvězdy plout,
hvězdy, které zkonejší
a dají zapomenout.
Teprv až já ukončím
další ze svých drah,
probudí se minulost
a přijde před tvůj práh.“[107]
Poslední dva verše upomenou nejen na čarodějnickou povídku "Peabodyho dědictví", ale rovněž "Případ Charlese Dextera Warda" a další tohoto rodu. Onen Alhazredův kult kvetl až do doby, než jej téměř převálcovaly prastaré kulty Yiga a Tulu, a jedna z větví této rasy jej dokonce přenesla do zevního světa, kde se ty nejmenší z model posléze nacházely ve svatyni v Olathoë, v zemi Lomar poblíž severního pólu naší země. Proslýchalo se, že tento mimozemský kult přežíval dokonce i poté, co ledový příkrov pod sebou pohřbil Lomar a srstí porostlí Gnophkehové zkázu dokonali, jenže o něm se v K’n-yan už mnoho nevědělo. Olathoë bylo úžasné město vystavěné z mramoru na náhorní plošině Sarkis mezi vrcholky hor Noton a Kadiphonek.
Jeho lid býval líčen jako nejsrdnatější ze všech Lomarianů kvůli dřívějším bitvám proti Gnophkehům, brutálním kanibalistickým humanoidům a nepřátelům, jimiž byli "voormis" – rasa humanoidů obývajících jeskyně a uctívajících Tsathogguu – a rané lidské kmeny z Hyperboreje. Gnophkehové původně žili v Hyperborei a uctívali Velestarého jménem Rhan-Tegoth, jenž na ně však časem zapomněl, když vstoupil hibernačního stavu a podobal se kameni.[108] Nakonec do jejich země vtrhli voormis a vyhnali je do země Lomar.[109]
Všeobecně u autorů existuje náznak magické shody protikladů a nechybí tu ani teorie o následování roztroušených známek, jejichž pomocí jsou grimoáry náležející k mýtu citovány toliko střídmě, jelikož jejich evokativní magie je daleko účinnější v náznaku než v okázalosti. Takto se dostáváme k zárodku pseudobibliografického nástroje v podobě různorodých verzí grimoárů nabývajících většího a odlišného významu než jejich protějšky (např. Winters-Hallův hypotetický překlad "Eltdownských zlomků" či Feeryho "Původní poznámky k Necronomiconu", nebo "Sussexské rukopisy"). Kniha je černá, jenže když se přeloží, je najednou bílá.
-pokračování-
---------------------------------------------------------
PRAMENY:
[102] Brian Lumley: Titus Crow, Volume 1: The Burrowers Beneath. DAW 1974.
[103] August Derleth: The House on Curwen Street. Weird Tales, březen 1944.
[104] H. P. Lovecraft & Martin S. Warnes: The Black Tome of Alsophocus, viz antologie New Tales of the Cthulhu Mythos v redakci Ramseyho Campbella, Arkham House 1980.
[105] H. P. Lovecraft: The Evil Clergyman. Vyšlo v dubnu 1939 ve Weird Tales.
[106] H. P. Lovecraft: Polaris. Prvně vyšlo v amatérském časopisu Philosopher v prosinci roku 1920.
[107] Viz H. P. Lovecraft: Hrobka. Příběhy a vize z let 1917-1920. Spisy 1. Plus, Praha 2010.
[108] Narážka na Černý kámen?
partner Matrix 2001
