MYTOLOGICKO-OKULTNÍ ANALÝZA POHÁDEK: PERONNIK HLUPÁČEK (5)

San

San

autor

18.02.2021 Esoterika

„A potom?“ chtěl vědět Peronnik.

„Potom uvidím smějící se květinu. Hlídá ji lev s hřívou ze samých zmijí a já tu květinu musím utrhnout. Pak se musím dostat přes jezero plné draků a přemoct černého muže se železnou koulí, která nikdy nemine svůj cíl a hned se vždycky vrátí ke svému pánovi. Vejdu potom do údolí radostí, kde budu pokoušený vším, čím jde jen křesťana svádět, a musím tomu odolat, a dorazím k řece s jediným brodem. Tam najdu paní celou v černém, vezmu ji za sebe do sedla a ona mi poví, co je třeba udělat dál.“

Zelený lev pohlcující slunce

Selka se pokusila cizince přesvědčit, že tohle všechno nemůže vydržet, ale on jí na to řekl, že tomuhle ženská nerozumí, dal si ukázat, kudy se dostane do lesa, pobídl koně do trysku a zmizel mezi stromy. Selka si zhluboka povzdechla, podotkla, že to byl další křesťan, kterého bude brzy náš Pán naposledy soudit, dala Peronnikovi ještě nějaké kůrky a pobídla ho, aby šel dál svou cestou. Peronnik se ji zrovna chystal poslechnout, když se domů vrátil sedlák. Právě propustil děcko, které mu hlídalo na kraji lesa krávy, a teď přemýšlel, kým ho nahradí. Pohled na hlupáka mu rozjasnil čelo; hned si pomyslel, že našel, co potřebuje, a uhodil na Peronnika, jestli by nechtěl na statku zůstat a hlídat dobytek. Peronnik mnohem raději hlídal jen sám sebe, protože nikdo neměl tolik chutě do nicnedělání jako on. Ale pusa mu ještě voněla po špeku, čerstvém másle, chlebu a vyškrábané kaši, a tomu neodolal a nabídku sedláka přijal.

Ten ho hned zavedl na kraj lesa; vestoje přepočítal krávy i jalovice, uřízl Peronnikovi lískový prut, kterým je měl pohánět, a přikázal mu, aby je se západem slunce přivedl domů. A tak se Peronnik stal pastýřem stáda krav, bránil jim v nekalostech jako farář svým ovečkám a pobíhal od černé k zrzavé a od zrzavé k bílé ve snaze udržet je pohromadě. A jak tak běhal z jedné strany na druhou, zaslechl dusot koňských kopyt a nato v jednom stromořadí uviděl obra Rogéara na kobyle následované ročním hříbětem. Rogéar měl na krku zavěšenou zlatou misku a v ruce třímal diamantové kopí, z něhož vycházela plamenná záře. Vyděšený Peronnik se schoval do houští; obr projel kolem něj a pokračoval ve své cestě. Jakmile zmizel, hlupák vylezl ze své skrýše a díval se za ním, ale cestu, kterou se obr vydal, nerozeznal.

Zatím přijížděli další a další ozbrojení rytíři a vydávali se na hrad Kerglas, ale žádný se nikdy nevrátil zpátky. Obra bylo ale vidět každý den. Hlupáček se postupně osmělil a už se před ním neschovával. Prohlížel si ho zdálky a oči měl plné žádosti, jak v něm den ode dne narůstala touha vlastnit zlatou misku a diamantové kopí. Ale v tomhle byl stejný jako ženská; vždycky je snadnější něco si přát než to získat. Jednou večer, když byl jako obvykle na pastvině sám, se u hradby lesa zastavil člověk s bílými vousy. Hlupáček si pomyslel, že je to zase nějaký cizinec, který chce pokoušet štěstí, a zeptal se ho, jestli hledá cestu ke Kerglasu.

Ne nehledám ji, protože ji znám,“ pronesl neznámý.

„Byl jste tam a čaroděj vás nezabil!“ vykřikl hlupáček.

„Jelikož mu nejsem nebezpečný,“ opáčil bělovousý stařec.

„Jsem čaroděj Bryak a jsem Rogéarův starší bratr. Když ho chci navštívit, přijdu sem, a protože navzdory své moci nemůžu projít zakletým lesem a neztratit se v něm, zavolám vždycky černé hříbě, a to mě k bratrovi doveze.“
Na ta slova udělal do prachu prstem tři kruhy, potichu zopakoval slova, která učí čaroděje ďábel, a pak se rozkřikl:

„Hebel dishual, digabest,
deuït buan, me a so prest.“

Hříbě, vyběhni ze stáje, hříbě, přetrhej otěže,
hříbě, zaveď mě do háje, hříbě, zaveď mě do věže.“

Začarovaný les

Vzápětí se hříbě objevilo. Bryak mu nasadil ohlávku, pouta na nohy, vyšvihl se do sedla a nechal je vejít do lesa. Peronnik o svém zážitku nikomu nic neřekl; ale pochopil už, že první věcí, kterou je třeba udělat, aby se dostal do Kerglasu, je nasednout na hříbě, jež k němu znalo cestu. Jenže neuměl udělat tři čarovné kruhy ani pronést kouzelnou formuli, kterou by k sobě hříbě přilákal:

„Hříbě vyběhni ze stáje, hříbě, přetrhej otěže,
hříbě, zaveď mě do háje, hříbě, zaveď mě do věže.“

Peronnik potkává čaroděje Bryaka, Rogéarova staršího bratra, kterého chodí navštěvovat, a ani on navzdory své moci nedokáže projít zakletým lesem a neztratit se v něm, proto si vždycky zavolá černé hříbě jednoročka, a to jej vždy zavede k bratrovi. Má na to čarovnou průpovídku, kterou předchází tři kruhy v prachu (triskelion, trinacria).

Musel tedy přijít na jiný způsob, jak hříbě ovládnout, a potom ještě na způsob, jak utrhnout jablko, jak se zmocnit smějící se květiny, jak se vyhnout kouli černého muže a jak překonat údolí radostí. Peronnik to dlouho promýšlel a nakonec se mu začalo zdát, že by přece jen mohl uspět. Siláci se hrnou do nebezpečí útokem a většinou na to doplácejí; ti slabší řeší potíže tak nějak bokem. Hlupáček ani nemohl pomyslet na to, aby přemohl obra silou, rozhodl se tedy pro lest. Pokud jde o potíže, zatím si nedělal starosti; moc dobře věděl, že častá kapička i kámen prorazí a taky že se kaše nejí tak horká, jak se navařila.

Připravil se tedy na chvíli, kdy se měl obr objevit na okraji lesa. Nachystal si nejdřív ohlávku a pouta z černého konopí, oko na chytání sluk, jehož žíně namočil ve svěcené vodě, plátěný pytel s lepem na ptáky a skřivánčím peřím, růženec, bezovou píšťalku a kůrku chleba potřenou žluklým tukem. Pak rozdrobil chléb, který měl mít k obědu, podél cesty, po níž jezdil Rogéar na své kobyle následován ročním hříbětem.

Všichni tři se v obvyklou dobu ukázali a pustili se přes pastvinu jako každý den; ale hříbě, které běželo s nozdrami u země, ucítilo drobečky chleba, zastavilo se a začalo je požírat, takže brzy osamělo obrovi z dohledu. Nato se pomaličku přiblížil Peronnik; navlékl mu ohlávku, spoutal dvě nohy a nasedl hříběti na záda. Pak je nechal jít podle jeho vůle, protože si byl jistý, že hříbě zná cestu a donese ho ke hradu Kerglas. Koník okamžitě a bez váhání vyrazil po jedné z nejdivočejších cest a běžel tak rychle, jak mu to jen pouta na nohou dovolila. Peronnik se třásl jako list na osice, protože les začal hned čarovat všemi kouzly a děsit ho jimi.

Peronnik musí projít začarovaným lesem, kde se ho bu dou pokoušet všemi možnými kouzly vyděsit a svést z cesty. Podobně je zkoušen i princ Velen v pohádce Princ a večernice.[30] Nevědomí (les) skrývá neaktualizované jástevní obsahy, které jsou potlačovány a ke slovu se dostávají teprve při příznivé konstelaci. Návštěvníci se v něm nevyznají, bývají konfrontováni s přechodovými rituály a proměnami. Mohou se v něm objevit zvláštní a nečekané věci, mohou tam žít podivní lidé, je to domov příšer a čarodějnic. Jeníček a Mařenka se tam setkají s lidožravou čarodějnicí, Vasilisa Překrásná potkává v lese samotnou Babu Jagu. Už sumerští hrdinové Gilgameš a Enkidu se vydali do cedrového lesa, aby tam bojovali s příšerami a jako první v něm začali kácet stromy.

-pokračování-

-------------------------------

 

PRAMENY:

[30] Princ a večernice. Režie: Václav Vorlíček. Československo 1978.