MYTOLOGICKO-OKULTNÍ ANALÝZA POHÁDEK: PERONNIK HLUPÁČEK (4)

Diamantové kopí zabíjí a ničí všechno, čeho se jenom dotkne. V knize Tajemství zlatého květu – uvedené do evropského prostředí překladem R. Wilhelma a s komentářem C. G. Junga^[21] – je dosaženo nesmrtelnosti proměnou do diamantového těla, adept se zaměřuje na srdce (pozemské a nebeské) a zahání stáří a smrt. Prvek kopí zavádí postavu drakobijce, tedy sv. Jiří či sv. Michala. Draci jsou dvojí povahy: okřídlený představuje volatilní matérii, nebeskou, kdežto ten druhý, je pozemského charakteru, bez křídel, a značí pevnou látku. Neokřídlený brání druhému v letu. Budiž připojeno, že jméno hradu Pendragon se vykládá jako „Pán hadů“ a transformace draka v hada budiž vzpomenuto, až se Peronnik dostane k jezeru plnému draků.

V příběhu však je černou mocí působení těchto esenciálnívch zbraní zaměněno, miska zde představuje nebeské agens, kopí pozemské. Ohledně významu kopí viz rovněž Fulcanelliho^[22] Příbytky filosofů. „Roger“ je slangový výraz pro penis, dříve slavné jméno ve spojení s kopím. Vychází z germánského hrod, „sláva“, srv. české hrot, „špička, být na špici“, a germ. ger, „kopí“, takže i Germáni jsou vlastně kopiníci! Germ je rovněž „zárodek, klíček“.
Bretaňské kêr znamená „dům, panství“, přeneseně „říše“; glas je „modrozelený“; stojí zde na místě „skla“; viz též Fulcanelliho^[23] Příbytky filosofů.

Když Robert Graves^[24] v Bílé bohyni píše o kouzelné lodi krále Artuše jménem Prydwen, vzpomíná též Llaminawga, v jehož rukou zanechal svůj blyštivý meč, a tento se objevuje i ve sbírce pověstí Morte D’Arthur jako „Sir Bedivere“. Caer Wydr, Skleněný zámek,^[25] je Glastonbury, neboli Inis Gutrin, což se také překládá jako Skleněný zámek, v němž po smrti přebývala Artušova duše. Glastonbury jest rovněž ostrov Avalon (Jabloní), na nějž víla Morgana le Faye dopravila jeho mrtvé tělo. Latinské slovo pro Gutrin je vitrinus; a v sasštině je to glas. Toto slovo označující barvu pokrývalo každý odstín mezi tmavě modrou a světlezelenou. Odtud pohádky o zlém čaroději přebývajícím na skleněné hoře, kam se hrdina dostane toliko koňmo a ten nadto musí mít podkovy osázené diamanty.

„Skleněné“ zámky v irských, manských a velšských legendách mají tedy být chápány buďto jako ostrovní svatyně obklopené zelenou vodou v barvě skla, nebo hvězdné žaláře umístěné v souostrovích na tmavomodré noční obloze; ve středověkých legendách však byly ze skla a jejich spojitost se smrtí a měsíční bohyní se udržela v lidové pověrčivosti, neboť se praví, že dívat se na Měsíc přes sklo přináší neštěstí. Kryptická poéma Preiddeu Annwn skýtá nové synonymum v každé ze sedmi slok. Objevuje se jako Caer Rigor („královský zámek“) se slovní hříčkou k latinskému rigor mortis; Caer Colur („chmurný zámek“); Caer Pedryvar („čtyřrohý zámek“), čtyřikráte se otáčející; Caer Vediwid („zámek dokonalých“); Caer Ochren („zámek na svažitém místě“ – tj. přístupném toliko po svahu); Caer Vandwy („zámek na výšinách“).

Těch sedm, kteří se zachránili a navrátili z „otáčejícího se zámku“, není známo, přicházejí však v úvahu Théseus, Herkules, Amathaon, Artuš, Gwydion, Harpokratés, Kay, Owain, Daidalos, Orfeus a Cuchulain. Když Cuchulain, zmiňovaný v poémě Gwionem, vyplenil peklo, přivedl si sebou tři krávy a magický pohár. Není pravděpodobné, že by k těm sedmi náležel Aeneas. Nezemřel tak jako ostatní; jenom navštívil jeskyni s orákulem, stejně jako král Saul v Endoru, nebo Caleb v Machpele. Zámek, do něhož vstoupili – otáčející se, odlehlý, královský, ponurý, do výšky se tyčící, studený, příbytek dokonalých, čtyřrohý, do nějž se vstupuje temnou branou na svažité části kopce – byl zámek smrti nebo hrobka, temná věž, do níž vstoupil v baladě Childe Roland.^[26] Onen „příbytek dokonalých“ jest třeba zřejmě chápat jako „příbytek filosofů“, jak jej podává Fulcanelli.

„Ano,“ souhlasil cizinec. „Ale boží přikázání mu brání používat ho v kerglasském hradu. Jakmile do něj vstoupí, ukládá kopí i misku^[27] do hlubokého temného sklepení, které nejde žádným klíčem odemknout. A v té chvíli chci čaroděje zničit.“

Boží přikázání brání Rogéarovi používat kopí v kerglasském hradu. Jakmile do něj vstoupí, ukládá kopí i misku do hlubokého temného sklepení, které nejde žádným klíčem odemknout. V tu chvíli je možné čaroděje zničit. To znamená, že kerglasský hrad, „říše“, onen svět, odnímá moc kopí i misce, činí je tedy „neutrálními“ ve smyslu pohlaví, jsou tam jako „dítě“ – v rajském stavu. Kouzlo tak působí jen v tomto „světě“. Vedle dříve zmíněného konceptu základního příběhu O hloupém Honzovi je tu i prvek grálového hledání.

„To se vám, milý pane, nemůže podařit,“ namítla venkovanka.
„Už víc než sto šlechticů se o to před vámi pokusilo, a žádný z nich se nikdy nevrátil.“
„Já vím, matko,“ kývl rytíř, ale nikdo z nich se nebyl napřed poradit s poustevníkem od řeky Blavet.“
„A co vám ten poustevník poradil?“ zajímal se Peronnik.

„Vysvětlil mi, co všechno musím udělat. Nejdřív mám projít začarovaným lesem, kde se mě budou pokoušet všemi možnými kouzly vyděsit a svést z cesty. Většina z těch přede mnou se tam ztratila a zahynula zimou, únavou a hladem.“

„A jestli projdete?“ ptal se dál hlupáček.

„Jestli projdu,“ pokračoval rytíř, narazím na korigana, na skřeta s ohnivým bodcem, který všechno, čeho se dotkne, mění na popel. Ten skřet hlídá pod jabloní, a z té musím sebrat jablko.“

Paracelsus píše: „Abyste ty věci nyní sami zakusili, začněte u dřeva. Ono samo je tělem, teď ho nechte hořet a to, co hoří, je síra, to, co kouří, je merkuryáš a to, co se proměňuje v popel, je sal.“

Skřet s ohnivým bodcem, který všechno, čeho se dotkne, mění na popel, je alchymická sůl. Zmok, nazýván též smok, zmek či zmak, je bytostí podobnou skřítkovi, objevující se jako zmoklé kuře. Alois Jirásek ve Starých pověstech českých se svěřuje „Myslel jsem na dni staré“[28] a uvádí:

„I šla řeč dál o divných zjeveních a viděních za hustých nocí, na blatech, v širém poli i lesní pustině, o zmekách ohnivě se nesoucích tmavou nocí…“^[29]
Smok, šmok, zmok či zmek má být jakýsi dračí předstupeň, dráče. Smok se prý vyvine z hada, kterého žádný člověk nespatřil po dobu sedmi let.

-pokračování-

PRAMEN:

[21] Carl Gustav Jung, Richard Wilhelm: Tajemství zlatého květu. Vyšehrad, Praha 2019.
[22] Fulcanelli: Příbytky filosofů, sv. I, str. 265.
[23] Fulcanelli: Příbytky filosofů, sv. I, str. 165 a 242.
[24] Robert Graves: White Goddess. Faber and Faber, Londýn.
[25] Srv. San: Za skleněným zámkem, viz https://www.okultura.cz/WordPress/za-sklenenym-zamkem/.
[26] San: Za skleněným zámkem.
[27] a , ☉ a ☽.
[28] Žalm 76 (77).
[29] Alois Jirásek: Staré pověsti české. Státní nakladatelství, Praha 1936.