MYTOLOGICKO-OKULTNÍ ANALÝZA POHÁDEK: PERONNIK HLUPÁČEK (3)

San

San

autor

16.02.2021 Esoterika
Florentská Madona s neviňátky

Určitě znáte ty nevinné človíčky, badezet gad eol gad, křtěné zaječím olejem, kteří se umějí jen potloukat od domu k domu a prosit o chléb. Jeden by řekl: telátka zatoulaná daleko od svého chléva.

-------------------------------------------

 

Drahá neviňátka. Peronnik se řadí k nevinným človíčkům křtěným zaječím olejem. Z poznámky vyčteme, že jde o toho, který rozumu moc nepobral, ba pojedl málo vtipné kaše. Fulcanelli[17] ve svém vrcholném dvoudílném spisu Příbytky filosofů (I, str. 18) vysvětluje, že zajíc představuje hrubou matérii Velkého díla, jež je „šupinatá, černá, tvrdá a suchá“, jejímž grafickým symbolem jest globus s křížem, tedy astrologická Země představující prvopočáteční Chaos alchymického Stvoření, obráceno dolů stává se znamení Země znamením Venuše, , zelené fáze Díla. Jejím symbolem bývá zelená ropucha v protikladu k vzduchu, je totiž zemí, na níž se pohybuje pomalu a nikdy nesměřuje k jinému živlu.

Má těžkou hlavu a hledí k zemi. Naproti tomu orel představuje Lunu (Juno, Venuši), která je prchavá a okřídlená jako orel, který se vznáší k nebesům a v očích se mu zrcadlí paprsky slunce. Rovněž mějme na paměti, že zde zmíněný „rozum“ není Kantův „čistý rozum“, nýbrž „rozmysl“, tedy to, co neustále něco zvažuje a analyzuje bez naděje na syntézu. Tito nevinní človíčkové pak hledají cosi mimo rozmysl! Rozhlížejí se po světě s očima vykulenýma a pusou dokořán, jako by něco hledali; jenomže o to, co hledají, člověk jen tak na cestě nezakopne – chybí jim totiž rozum. Peronnik byl jedním z těchhle hlupáků, jimž bývá otcem soucit a matkou křesťanská milosrdnost. Šel, kam ho nohy nesly; když měl žízeň, napil se z kašny nebo z pramene; když měl hlad, poprosil ženu, kterou viděl sedět někde na prahu domu, o kůrky starého chleba; a když se mu chtělo spát, vyhrabal si ve stohu slámy hnízdo jako nějaká ještěrka.

Oblečený byl taky jak se patří. Z kalhot mu zbýval snad už jen zadek, kabátek se honosil jediným rukávem a na hlavě měl něco, co snad kdysi dávno byla čepice. Když se Peronnik ráno nebo večer najedl, z plných plic si pak zpíval a děkoval Pánu Bohu, že ho tak dobře pohostil, ačkoliv to přece nebyla jeho povinnost. Co se týče řemesla, Peronnik se nikdy žádnému nevyučil. Věcí uměl ale spoustu: jedl, kdy chtěl, spal, kolik chtěl, a uměl moc pěkně napodobovat zpěv skřivánka. Takových jako on už dneska moc nepotkáte.

V časech, o kterých vám vyprávím (totiž víc než před tisícem roků), ještě nebyly všude, kam až oko dohlédne, obilné lány. Od těch dob už nejeden pán probendil své dědictví, a lesy proměnil ve dřeváky. Takový les Paimpont se tehdy táhl přes dvacet farností. Prý rostl dokonce až za řekou a dosahoval k Elvenu. Rostlinná spletitost lesa, kde […] v pralesním chaosu změtí větví, haluzí a úponků, zkřížených odevšad odumřelými tkáněmi a listím snad předminulého léta a divně zapleteného kořání, na němž život jiný a cizí existenci svou staví, aby zakrátko stal se tím, čím jeho základna, rozkladem, spatřuješ úděsná šílení bytí. Jaký blázinec a zmatení!“,[18] popisuje Josef Váchal jeho rozklad a změť. Evokace „šílenství“ a „zmatení“ větví představuje ztrátu kontur kmenů a spleť stromových haluzí – tzn. přechod z racionálního světa rozlišení do iracionálního světa nerozlišeného, prapůvodní moře Chaosu –, nejasnou síť klikatých čar, zašmodrchání aneb komplex.[19]

Emile Souvestre: Peronnik Hlupáček

Ať tomu bylo, jak chce, Peronnik jednoho dne přišel k domu na okraji lesa. Jelikož už mu v žaludku vyhrávala snad celá dudácká kapela, přišel blíž, aby poprosil o jídlo. Selka právě klečela na prahu a chystala se křesadlem drhnout mísu na kaši, když ale zaslechla hlupáčkův hlas žádající pro lásku boží o něco k snědku, zarazila se a kotlík mu podala. „Tumáš, ty trumbero. Vyškrábej si to a pomodli se za naše čuníky, nějak nám netloustnou.“ Peronnik se usadil na zem, mísu si položil mezi kolena a začal ji vyškrabávat nehty. Ale moc toho neposbíral, protože před ním to samé už udělaly všechny lžíce z domu. Přesto si oblizoval prsty a mručel si u toho tak spokojeně, jako by nikdy dřív nejedl nic lepšího. „To byla prosná mouka,“ říkal polohlasem, prosná mouka zadělávaná mlíčkem z černý krávy tou nejlepší kuchařkou z kraje.“ Selka, která už byla na odchodu, se polichoceně otočila.

„Chudáčku hlupáčku,“ řekla, už toho tam moc nebylo; ale donesu ti ještě kousek chleba z žita a pšenice.“

Přidala chlapci skrojek bochníku, právě vytaženého z pece. Peronnik se do něj zakousl jako vlk do jehněte a zvolal, že ten chleba musel upéct samotný pekař pana biskupa z Vannes. Pýřící se hospodyně podotkla, že s kouskem čerstvě utlučeného másla je to úplně jiné pochutnání, a hned ho hrudku na přikryté mističce přinesla. Hlupák ho ochutnal a prohlásil, že to máslo je tak léčivé, že se mu nevyrovná ani máslo z Bílého týdne, a aby své tvrzení doložil, namazal si na svůj skrojek všechno, co na mističce bylo. Ale spokojeností zaslepená selka si toho ani nevšimla a přidala navíc ještě kus špeku, který zbyl od nedělního oběda.

Bretonci připisují máslu z Bílého týdne a následných Prosebných dnů[20] zvláštní delikátní chuť, a dokonce i léčebné vlastnosti, jdoucích na vrub výjimečné kvalitě pastvy v onom období.

Peronnik každé sousto pořádně vychválil a všechno spolykal, jako by to byla voda, protože už opravdu hodně dlouho se takhle nepoměl. Selka se přibíhala podívat, jak baští, a tu a tam přinesla ještě nějaký ten drobek a Peronnik se s každým novým přídělem pokřižoval. Zatímco se takhle posiloval, objevil se u dveří domu ozbrojený jezdec a zeptal se ženy na cestu k hradu zvanému Kerglas.

Za dávných časů vládl Cornouaille mocný král Grallon. Cornouaille je bretaňskou obdobou Cornwallu. Název Cornwallis nebo Corn-wealas je jméno keltského kmene, latinsky Cornovii, a znamená „lidé z poloostrova“, z kelt. kernou, tzn. „roh“ nebo „mys“. Je příbuzné anglickému horn, *ker- je „nejhořejší část těla, hlava, roh, vršek, hřeben, (kohoutí) hřebínek“, spolu s příponou –wealas, ze slova wals, používaného v angličtině pro „cizince odjinud než z Německa“, zejména jde-li o „keltsky mluvící osobu“, tento prvek se objevuje ve slovech Valoni, Wales, Valašsko, walnut, vlašský ořech, a jména Wallace a Walsh.

Klíč ke grálovému hradu

„Kristepanenanebi! Pane rytíři, snad tam nechcete jet?!“ vykřikla selka.
„Ano,“ odpověděl válečník, a jedu z takové dálky, že mi trvalo tři měsíce a noc a den, než jsem se dostal až sem.“
„A co v Kerglasu hledáte?“ zeptala se Bretonka.
„Jedu tam pro zlatou misku a diamantové kopí.“
„To budou asi hodně cenné věci,“ opáčil Peronnik.
„Cennější než všechny koruny světa,“ odpověděl cizinec. „Protože kromě toho, že zlatá miska v okamžiku vydá pokrmů a pokladů podle přání, tak se z ní stačí napít, a člověk je vyléčený ze všech svých soužení, a mrtví dokonce, jen co se jí dotknou rty, ožívají. To diamantové kopí zabíjí a ničí všechno, čeho se jenom dotkne.“

Stačí se napít ze zlaté misky a v okamžiku je člověk vyléčen ze všech svých neduhů (ne duha!) a mrtví dokonce ožívají. Zeus, vládce Olympu, přijímal podle libosti rozličné podoby. Patřil k nim orel, býk, blesk, zlatý déšť a jiné rekvizity. Divotvorný kámen, emerald-safír, byl schopen svému vlastníkovi splnit nejrůznější přání. Jeden z nejstarších magických textů je napsán na Smaragdové tabuliEmery (angl.), franc. Aimeri, německEmerich, má za základ staroněmecké slovo Amalrih, doslova „řidič (vládce) díla“Esmeralda, španělské ženské jméno, srv. stfranc. esmeralde, nyní émeraud, angl. emerald a česky – smaragd. Vše vyrůstá z řeckého smaragdos (dříve maragdos). Řecké slovo však pochází ze semitštiny, srv. hebrejské slovo bárćqeth (ohledně kořene bar viz výklad slova „berešit“Erotice kabaly Jiřího Langera na str. 82.) znamenající sloveso „tvořit, počátek“, dále akkadské barraktu, a hebrejské slovo báráq „zablesklo se“, podst. jm. báráq „blesk“ (srv. Bryak). Zářivý drahokam byl ochranou proti – blesku. Grál byl vyřezán ze smaragdu, který se uvolnil z Luciferova čela v okamžiku jeho Pádu. A je jenom jeden Pád, Lucifer jest Adam.

„A komu ta miska a to kopí patří?“ ptal se okouzlený Peronnik.
„Čaroději z hradu Kerglas. Jmenuje se Rogéar,“ odpověděla selka. „Každý den ho vidíme, jak projíždí kolem lesa na černé kobyle a za ním běží roční hříbě. Nikdo se mu neodváží nic udělat, protože v ruce drží to nelítostné kopí.“

-pokračování-

-----------------------------------------------------

 

PRAMENY:

[17] Fulcanelli: Příbytky filosofů. Trigon, Praha 1996, sv. I, str. 18.
[18] Josef Váchal: Šumava umírající a romantická. Paseka, Praha – Litomyšl 2008, str. 65.
[19] Viz rovněž Lukáš Prokop (ed.): Les. Literární archiv 51-2019. památník národního písemnictví, Praha 2020.
[20] Prosebné dny s průvodem, rogationes, měly spíše kající charakter a byly spojeny s venkovními průvody ke kostelům nebo ke kapličkám v polích. Zněly při nich zpěvy a litanie ke všem svatým, prosby za zemskou úrodu, za odvrácení jakéhokoliv nebezpečí, zla a škod, za Boží pomoc a ochranu. Typicky byl v čele průvodu nesen kříž a vpředu šel celebrant oděný ve fialovém pluviálu. V některých českých obcích byla tato tradice živá ještě v polovině 20. století, například v Jindřichově Hradci se konal průvod ještě na sv. Marka roku 1950.