MYSL SVĚTLA: OPTICKÉ SÍTĚ V MOZKU A OKOLÍ (2)

dr. Joyeová Shelli

dr. Joyeová Shelli

autor

31.03.2020 Exkluzivně

Fotony jako informační pakety   

V tomto bodě si musíme položit následující otázku: Jakým mechanismem by mohly elektromagnetické informace v těchto vysokofrekvenčních pásmech působit ve fyziologii mozku a v celém lidském těle (a možná dokonce i mimo ně)? Existují důkazy, že kromě dobře prostudovaných molekulárně chemických přenosů ve fyziologických systémech člověka zde může docela dobře fungovat i nějaká fotonická komunikační síť, která je současně aktivní (ale zároveň odlišná od) sítě chemických nosičů? Současný výzkum zjistil, že v lidské fyziologii jako by existovala fotonická komunikační síť. Rostoucí počet experimentů odhalil v lidském těle existenci rozsáhlého biofotonického záření.

Tyto výsledky podporují domněnku, že fotony mohou skutečně v základním fungování buněk hrát důležitou roli.5 Fotony jsou nejrychlejšími a nejrobustnějšími nosiči informací na velké vzdálenosti, jak je vidět ve všudypřítomných globálních umělých sítích podpůrných pro internet, které se spoléhají na optické komunikační kanály (obvykle kabely s optickými vlákny směrujícími modulované fotony v infračerveném spektru). Fotonická komunikace nabízí i schopnosti kvantového zpracování informací, které podporují neuvěřitelně vysokou rychlost tohoto zpracování, jež je nezbytná pro kognitivní fungování lidské mysli.

Biofotony v živých tvorech    

Existují důkazy o vysílání fotonů v mozku? Nedávné experimenty prováděné v několika zemích opakovaně odhalily existenci biofotonů ve všech živých tvorech. Všechny živé buňky rostlin, zvířat i lidí nepřetržitě emitují biofotony (ultraslabé elektromagnetické vlny) v optickém rozsahu spektra, což je spojeno s jejich fyziologickými stavy a může být měřeno pomocí speciálních přístrojů. Neuronové buňky rovněž nepřetržitě emitují biofotony. Intenzita biofotonů je v přímé korelaci s nervovou aktivitou, cerebrálním metabolismem energie, aktivitou EEG, cerebrálním průtokem krve a oxidačními procesy.6 Nedávné experimenty prováděné v několika zemích opakovaně odhalily existenci biofotonů ve všech živých tvorech.

Biofotony byly poprvé objeveny v Rusku v roce 1923 profesorem Alexandrem Gurvičem a ve třicátých letech byly široce zkoumány jak v Evropě, tak v USA. V roce 1974 byl německý biofyzik Fritz-Albert Popp schopen doložit, že mají původ v DNA. Ve skutečnosti se zdá, že emise biofotonů souvisí s tím, co nazýváme „nadšroubovicovým vinutím DNA“. Ve studiích již od těch Gurvičových z 20. let 20. století vědci testovali bio-komunikační aspekty fotonické emise z buněk. Gurvič již v roce 1911 předložil myšlenku, že „záření generuje buněčné dělení“.7 Když dnes předpokládáme, že se tyto biofotony v rostlinách, zvířatech a lidech účastní na aktivní komunikační síti spojující nespočet fyziologických subsystémů do jednoho celku, informace tedy musí být nějakým způsobem modulovány a získávány prostřednictvím těchto fotonických poslů.

Co by bylo pro podporu biofotonické komunikační sítě potřebné? Zaprvé, fotonické komunikační systémy v mozku by vyžadovaly optické vlnovody pro směrování biofotonů, přičemž by je chránily před dekódováním (degradací jejich vlastního signálu) v důsledku nesčetné aktivity EMF s větší vlnovou délkou (v radiopřijímači označované jako „statické“), vnější „šum“ v mozku za každým vlnovodem. Typicky, vlnovody by pravděpodobně fungovaly také pro usnadnění směrování biofotonů do jiných systémů mozku/mysli.8 Míra emise biofotonů je asi 1 foton na neuron za minutu. Vezmeme-li tak nízkou míru biofotonové emise a máme-li na mysli skutečnost, že v lidském mozku je asi 1011 neuronů, stále zde je více než miliarda fotonových emisí za sekundu.9 Při diskusi o šíření elektromagnetických polí v mozkové tkáni navrhuje Giuseppe Vitiello následující:

V biologických systémech by koherentní oscilace dipólů... byly omezeny uvnitř vláken nebo trubic. Elektromagnetické pole by se tak šířilo sítí vláken uvnitř korelovaného vodního média za předpokladu, že je síla elektrických rušení dostatečně vysoká… Průměr vlákna ve zjednodušeném případě zcela vodného média s maximální polarizací lze vypočítat a ukázalo se, že je řádově 15 nanometrů, což je číslo velmi blízké vnitřnímu průměru mikrotubulů… Pozorované dynamické chování cytoskeletu s jeho složitou sítí, s nepřetržitým vytvářením a ničením větví a jeho pohyby je ve skutečnosti opravdovou záhadou biochemie.10

Nadšroubovicové vinutí DNA versus pH

Optické sítě mozku  

Nedávná studie poukazuje na rozumná očekávání, co se týče optické komunikační sítě v systémech lidské mysli/mozku. S výhodami, které optická komunikace poskytuje z hlediska přesnosti a rychlosti, je skutečně div, proč biologická evoluce tuto modalitu plně nevyužije.11 Komunikační síť 21. století funguje prostřednictvím obrovské sítě optických kabelů, které působí jako vlnovod pro fotony spojující naše kontinenty. Je zajímavé srovnat výkon tohoto optického systému s prvním elektrickým mezikontinentálním kabelážním systémem. V srpnu 1858 byla pomocí modulovaných elektrických signálů přes nový kabel poslána první zpráva mezi národy, a to zpráva britské královny Viktorie americkému prezidentu Jamesi Buchananovi. Tyto první zprávy si vyměnili přes nově položený transatlantický kabel spočívající na dně Atlantského oceánu, a ačkoli byly zprávy krátké, jejich přenos Morseovou abecedou vyžadoval 17 hodin.

Vzhledem k tomu, že dálkový přenos elektrických signálů tímto podvodním kabelem ovlivňovalo mnoho neznámých, trvalo plné dvě minuty, než se přenesl jediný znak. V průběhu času se technologie zlepšila, ale ještě o čtyřicet let později dosahovala maximální přenosová rychlost přes transatlantické kabely pouze 120 slov za minutu. Dříve by však dokonce i jednosměrná zpráva od jejího Veličenstva, královny Viktorie, prezidentu Buchananovi musela být zaslána kombinací kurýra na parníku a telegrafu dané země, což by trvalo celých 12 dnů. První transatlantický kabel tak byl nazýván „osmým divem světa“. Naproti tomu průměrný obousměrný internetový přenos informací v roce 2017 činil 7 200 000 bitů (7,2 megabitů) za sekundu. Moderní kabely samozřejmě nejsou měděné dráty, ale svazky z optických vláken, kterými proudí obrovské sítě modulovaných fotonů. Celková délka podmořských mezikontinentálních optických kabelů byla v roce 2014 odhadována na celkem 885 140 km.12

V lidském těle je celková délka kapilár odbočujících ze systému krevních cév asi 80 467km, což je přibližně jedna desetina současné celosvětové komunikační sítě tvořené optickými vlákny (internet). Kapilární systém by tak byl vhodným vlnovodem pro směrování fotonických informací v 10μm elektromagnetickém infračerveném spektru v celém lidském těle. Je zajímavé, že síť fotonů, které modulují náš internet, je poháněna lasery na bázi oxidu uhličitého, které jsou v současnosti nejvýkonnějšími dostupnými lasery se spojitou vlnou. Tyto CO2 lasery produkují paprsek fotonů, které rezonují v pásmu infračervených vlnových délek mezi 9,4 μm a 10,6 μm, s hlavní vlnovou délkou centrovanou na 10 μm. Překvapivě (nebo možná nikoli překvapivě?) je identický s vlnovou délkou vrcholu záření, které proudí skrze lidský kapilární systém. Naše tělo produkuje každý den téměř jeden kilogram oxidu uhličitého a veškerý tento CO2 je distribuován v proudícím iontovém krevním oběhu, který protéká celým tělem systémem kapilár.

 

Nadšroubovicové vinutí DNA     

Elektromagnetické záření vzniká tehdy, když se elektrický náboj otáčí („kmitá“) v určitém frekvenčním rozsahu. Biofotony vyzařují elektromagnetickou energii v celém spektrálním rozsahu od 180 nm do 1000 nm, pokrývají ultrafialové, viditelné a blízké infračervené záření. Odpovídající frekvenční rozsah je od 3×1014 do 1,6×1015 Hz. Generování těchto fotonů vyžaduje dvě fáze:

1. čerpání energie, které stupňuje náboj rotujícího elektronu až na excitovanou úroveň

2. emise fotonu s odpovídající ztrátou náboje rotujícího elektronu. Kde bychom mohli hledat zdroj biofotonické plazmy? Zdá se, že odpověď je v nadšroubovicovém vinutí DNA

Bylo zjištěno, že prstence DNA jsou mimořádně citlivé na změny pH, nadbytek nebo deficit elektronů v okolních vodných tekutinách. Mírné změny pH vedou k tomu, že se tyto prstence DNA střídavě navíjejí a odvíjejí. Při navíjení akumulují prstence energii z okolního iontového elektromagnetického prostředí; když se uvolní ze stočeného do kruhového stavu, uvolní se další uložená energie jako biofotony. Bylo zjištěno, že míra emisí biofotonů je asi 1 foton na neuron za minutu. Vzhledem k tomu, že v lidském mozku je asi 1011 neuronů, znamenalo by to více než miliardu emisí fotonů za sekundu, což je více než dostatečné pro usnadnění přenosu velkého počtu bitů informací i pro umožnění obrovské sítě kvantových provázání do výsledného roje fotonické plazmy.14 Je docela možné, že i tyto samotné biofotony jsou nějakým způsobem modulovány informacemi přenášenými z konfigurace DNA.

Kirlianova fotografie dubového listu

Vlnovody  

Spekulovalo se o tom, že myelinizované axony mohou sloužit jako vlnovody pro biofotony putující v mozku. Nejširší myelinizované axony v mozku mají vnitřní průměr 10 μm, zatímco nejužší jsou o průměru 0,2 μm. Užší vlnovody samozřejmě směřují k vyšší frekvenci (a odpovídajícím způsobem zvládnou vyšší rychlosti přenosu kódovaných informací).

 

Kiriliánová fotografie   

Jedním z posledních kousků skládačky podporující elektromagnetické pole vědomí je fenomén Kirlianovy fotografie, poprvé objevený v roce 1939 ruským elektrotechnikem Semjonem Kirlianem. Bylo zjištěno, že umístěním předmětu na fotografickou desku připojenou ke zdroji vysokého napětí lze vytvořit fotografický obraz dříve neočekávaných vzorů záření emitovaného daným objektem. Tento jev byl následně nazýván různými jmény: elektrografií, elektrofotografií, fotografií koronálního výboje (CDP), bioelektrografií, elektrofotonickým zobrazením (EPI) a v Rusku Kirlianografií.15 Koronální výboj zářící na povrchu objektu (obrázek výše) vystaveného vysokonapěťovému elektrickému poli se v Rusku a ve východní Evropě nazývá „Kirlianova aura“.16 Stručně řečeno, existuje řada výzkumných cest, které jsou otevřené budoucím vědcům při hledání fyziky vědomí. Mnohé z těchto oblastí neurofyziologové do značné míry ignorovali ve svém úsilí po zmapování komplexního systému nervových drah mozku. Věříme, že širší možnosti zkoumání nakonec povedou k pravdivému pochopení fyziky a dynamiky toho úžasného jevu, kterým je vědomí.

-konec-

----------------------------------------------------------------

 

PRAMENY:

1. Biofotony poprvé objevil Alexander Gurvič v Rusku v roce 1923. Za svůj objev Gurvič získal v roce 1941 Stalinovu cenu za vědu.

2. MIT Technology Review, „Biophoton Communication: Can Cells Talk Using Light?“, 22 May 2012, www.technologyreview. com/s/427982/biophoton-communicationcan-cells-talk-using-light/

3. Ghose, Aurobindo, Mind of Light

4. Tuszyński, „Are There Optical Communication Channels in the Brain?“

5. Tuszyński et al., „Emission of Mitochondrial Biophotons and their Effect on Electrical Activity of Membrane via Microtubules.“

6. Ibid.,

7. MIT Technology Review, „The Puzzling Role of Biophotons in the Brain,“ 17 Dec 2010, www.technologyreview.com/s/422069/thepuzzling-role-of-biophotons-in-the-brain/

8. Tuszyński, „Are There Optical Communication Channels in the Brain?“

9. Creath and Schwartz, „Biophoton Interaction in Biological Systems: Evidence of Photonic Info-Energy Transfer?“

10. Vitiello, My Double Unveiled: The Dissipative Quantum Model of Brain, 57–58

11. Tuszyński et al., „Are There Optical Communication Channels in the Brain?“

12. Victoria Woollaston, „The World’s Nervous System Revealed.“

13. VanWijk, „Bio-Photons and Bio-Communication,“ 187–88

14. Tuszyński,

15. Stenger, „Bioenergetic Fields,“ 626

16. Antonov and Yuskesselieva, „Selective High Frequency Discharge (Kirlian effect),“

 

O AUTORCE

SHELLI RENEE JOYEOVÁ je autorkou 10-ti publikací zkoumajících praktické vazby mezi fyzikou vědomí a pereniální filozofií. Dr. Joyeová navštěvovala Rice University, získala fyzikální stipendium a po ukončení bakalářského studia v oboru elektrotechnika se setkala s Johnem Lillym a připojila se k němu v jeho práci, aby zkoumala mezidruhovou komunikaci. Během svého pobytu v New Yorku se doktorka Joyeová stala studentkou Chögyama Trungpy Rinpocheho a poté, co se přestěhovala do San Francisca, kde absolvovala magisterské studium v asijských filosofiích a studovala s dr. Ramamurtim Mishrou Pataňdžaliho Sútry v původním sanskrtu. Nedávno dokončila doktorát na Kalifornském institutu integrálních studií v interdisciplinárním programu Filozofie, kosmologie a vědomí. V současné době dokončuje připravovanou knihu The Electromagnetic Brain: EM Field Theories on the Nature of Consciousness, kterou v srpnu 2020 vydá Inner Traditions.

Další díly