MÉNĚ ZNÁMÉ TAJNÉ SPOLEČNOSTI NA PŘELOMU XIX. a XX. STOLETÍ (3)

San

San

autor

05.01.2021 Tajné společnosti

Další sférou činnosti společnosti Gen’yōsha byla Korea. Gen’yōsha založila pracovní skupinu, která tajně připravila podrobné mapy topografického průzkumu v Koreji v očekávání budoucí japonské invaze. Gen’yōsha také aktivně podporovala rolnické hnutí Donghak, protože věděla, že povstání pravděpodobně vtáhne do války Čínu a Japonsko. Atentát na korejskou královnu Min v roce 1895 prý byl proveden členy společnosti Gen’yōsha, a to na popud Miura Goro, japonského velvyslance v Soulu. I když japonská armáda původně společnost Gen’yōsha ignorovala, během první čínsko-japonské války a rusko-japonské války ji už jak japonská císařská armáda, tak japonské císařské námořnictvo považovaly za neocenitelnou vzhledem k rozsáhlé síti shromažďující zpravodajských informace z celé východní Asie. Síť společnosti Gen’yōsha byla rovněž užitečná pro armádu při provádění sabotáží za nepřátelskými liniemi.

Od samého počátku, kdy byla Amurská společnost založena, měli její členové dvě priority: zaprvé se co nejlépe připravit na válku (která měla propuknout v Koreji nebo v Mandžusku) a zadruhé mírnit veřejné mínění Japonska ohledně konfliktu a zajistit, aby hlasy pacifistů nemohly ovlivnit japonskou zahraniční politiku.[27] Několik členů společnosti Gen’yōsha bylo již v 90. letech 19. století na expedici v Koreji, a byli tedy s tímto regionem obeznámeni. Uchida také cestoval přes Sibiř a předtím překročil poloostrov Kamčatku. Uchida musel mít, stejně jako řada jiných návštěvníků tohoto regionu, podobný dojem, když líčili ruský Dálný východ a obzvláště Sibiř a Mandžusko jako jakési pohraničí bez jasných hranic, což bylo příhodné pro expanzi.

Onisaburo Deguchi

Ostatní členové společnosti měli postupovat stejně, totiž shromažďovat informace pro vojenské zpravodajství, kreslit mapy a zaznamenávat možné nepřátelské pozice. Tyto materiály byly údajně předány armádě – bohužel však o tom neexistují žádné vojenské záznamy, ale pozdější žádosti o členské transporty k japonskému námořnictvu[28] nebo podrobný dohled na Amurskou společnost ze strany armády poukazuje na pravděpodobné vazby mezi ní a armádou, zejména i proto, že členové samotní si nemohli dovolit poskytnout na tyto operace peníze. Ve skutečnosti existují jisté důkazy podporující domněnku, že armádní finanční prostředky k ní proudily z japonského Ministerstva zahraničí.[29]

Yamaza Enjirô[30] (1866 - 1914), který na ministerstvuTokiu vedl odbor pro politické otázky, poskytl během rusko-japonské války společnosti Gen’yōsha finanční prostředky na pomoc při zřízení Manshū gigun, polovojenské jednotky, která se skládala z členů společnosti a měla působit za nepřátelskými liniemi. Vzhledem k tomu, že obě společnosti v daném období éry Meidži velmi úzce spolupracovaly, lze předpokládat, že Amurská společnost rovněž využívala jako zdroj financování Ministerstvo zahraničí, a pravděpodobně šlo o peníze pocházející z vojenských fondů.

Onisaburo Deguchi

Kromě toho, že se Uchida vydával na takové cesty za sběrem informací o budoucím bojišti, chápal i důležitost jazykových znalostí. Téměř nikdo v Japonsku neuměl rusky, což byla ve válce proti Rusku značná nevýhoda, neboť Rusové naopak se studiem orientálních jazyků zabývali už od počátku devatenáctého století, když bylo v roce 1818Petrohradě při "Carské akademii věd" (Императорская Академия наук) péčí hraběte Sergeje Semjonoviče Uvarova (1786 - 1855) a Christiana Martina Joachima Frähna (1782 - 1851) založeno "Asijské muzeum" (Азиатский музей). Schopnost rozumět nepříteli, vyslýchat válečné zajatce, umět přečíst informace, na něž se při průzkumu narazilo, a přeložit rozkazy nepřátelské armády byly (a stále jsou) zásadní, obzvláště na bitevním poli.

Abychom porozuměli plánu protivníka, musíme být schopni z jeho jazyka překládat. V důsledku toho "Amurská společnost" založila školu, kde se vyučovala ruština a čínština a deník společnosti, Kokuryū Kaiho (Amurský věstník), otiskoval nejen články o východoasijském Rusku, ale také o ruském jazyce. I když lze vzdělávací hodnotu těchto opatření považovat za méně významnou, několik Japonců, kteří v době války mluvili rusky, většinou prošlo tímto jazykovým kursem, zejména proto, že většina členů "Amurské společnosti", kteří se účastnili rusko-japonské války, pracovala jako průzkumníci japonské armády v Mandžusku.

Tōyama Mitsuru (uprostřed), Kodama Yoshio (první řada druhý zprava)
na setkání Společnosti Černého oceánu (Gen’yosha) v roce 1929

Publikace společnosti byly důležitou součástí jejich kampaně. Vydávali Kokuryū Kaiho, který byl vládou zakázán kvůli silnému protiruskému postoji, a také časopis Kokuryū, který nahradil Kokuryū Kaiho v květnu 1901 poté, co jeho druhé číslo bylo naladěno tak protirusky, že byl časopis zakázán. Články v těchto časopisech byly vůči Rusku agresivní a aktivně propagovaly stále agresivnější japonskou zahraniční politiku. Třebaže se předpokládalo, že většina čísel kolovala mezi samotnými členy, neexistují přesné údaje o počtu tištěných kopií. Skutečnost, že vláda vydávání zakázala, však naznačuje, že političtí vládci v hlavním městě se těchto publikací obávali, zejména proto, že by mohly zhoršit rusko-japonské vztahy.

Další publikace, které měly stejný účinek, byly Uchidovy vlastní spisy. V roce 1901 vydal knihu "Roshia bōkokuron" (Zánik Ruska),[31] kterou japonská vláda rovněž zakázala, o několik měsíců později ji však vydala znovu v méně protiruské verzi jako Roshiaron (Pojednání o Rusku).[32] "Roshia bōkokuron" doporučovala, aby Japonsko při čekání na nevyhnutelný konflikt s Ruskem neztrácelo čas; transsibiřská magistrála mohla do východní Asie dopravit bezpočet vojáků, a pak už by bylo příliš pozdě na to, aby Japonsko ve válce proti carskému Rusku zvítězilo. Podle jeho mínění musela válka přijít spíš dříve než později, což bylo prohlášení, které ještě mohlo v roce 1901 způsobit diplomatickou roztržku. Z toho důvodu byla kniha krátce po vydání zakázána. Bez ohledu na vládní cenzuru společnost nepřestala "Amurská společnost" a Uchida ve snahách ovlivnit veřejné mínění.

Mitsuru Tōyama

"Amurská společnost" a její členové se pokoušeli ovlivňovat politiky i vojenské vůdce zasíláním dopisů nebo prostřednictvím setkání s nimi.[33] Důležitější však byla veřejná setkání, která společnost organizovala. Prominentní řečníci, stejně jako Uchida, informovali zástupy o nebezpečí, jemuž Japonsko čelilo ze strany Ruska v Mandžusku, a dokonce i v Koreji, a tyto expanzivní cíle byly zřejmé už od roku 1895. Jediným řešením tedy byla preventivní válka, dokud existovala aspoň nějaká číselná převaha a geografická výhoda. Jakmile však začala naplno fungovat ruská železnice z evropské části této země, tak tyto příznivá okolnosti téměř okamžitě pominuly.

Je ironií, že argumenty týkající se této záležitosti se jako vejce vejci podobají argumentům pro útok na Pearl Harbor; údajně neporazitelný nepřítel začínal být stále nebezpečnější a jediným řešením, které by mohlo přinést pozitivní výsledek – jehož šance se zdály být spíše mizivé – byl rychlý a nečekaný preventivní útok. Nepřekvapuje tedy, že japonský útok proti ruské flotile v Port Arthuru v únoru 1904 byl neočekávaným. Opět je těžké říci, jaký velký význam měla "Amurská společnost", ale skutečnost, že taková setkání byla možná, ukazuje na skutečnost, že její přednášky se těšily zřejmému zájmu. Možná nešlo o většinu japonské populace, ale přinejmenším byly myšlenky této společnosti, ale i ty Uchidovy, značně rozšířené.

-pokračování-

 

PRAMENY:

[27] V tiskovinách z 30. let dvacátého století členové společnosti prohlašovali, že těchto cílů dosáhli. Yoshihisa Kuzuu: Tōa senkaku shishi kiden, 3 sv. Hara Shobō, Tokio 1966.
[28] Viz žádost této společnosti o transport jednoho ze svých členů na loď císařského námořnictva. Kokuryūkai, Goyōsenbin jōnegai, zápis z 25. srpna 1920, Bōeishō bōei kenkyūjo, Rikugunshô-nishiju-dainikki. Ohledně vztahů této společnosti s armádou viz Iwakura Yoshihisa, zápis z 24. února 1909, Gaimushō gaikō shiryōkan.
[29] Japonské ministerstvo zahraničí údajně poskytlo finanční prostředky na činnost společnosti Gen’yōsha během rusko-japonské války, z čehož lze vyvozovat, že Uchida mohl získat finanční prostředky pro svoji společnost ze stejných zdrojů. Viz Uzuhiko Ashizu: Dai-Ajia shugi to Tōyama Mitsuru, sv. 5, Ashizu Jimusho, Kamakura 2005, str. 101-105.
[30] Yamaza Enjirō byl synem samuraje nejnižší třídy, tzv. ašigaru, přidružené ke knížectví Fukuoka.
[31] Kniha se dočkala nového vydání v sedmdesátých letech, viz Ryōhei Uchida: Roshia bōkokuron. Daitōjuku Shuppanbu, Tokio 1977.
[32] Uchidova kniha Roshiaron vyšla v nakladatelství Kokuryūkai ve Fukuoce v roce 1901.
[33] Občas se objevuje tvrzení, že Uchida spolu s vůdcem společnosti Gen’yōsha, jímž byl tehdy Tōyama Mitsuru, navštívili bývalého premiéra a diplomatického emisara v Rusku, Itō Hirobumiho, aby ho donutili ukončit jednání s carskou vládou o mírovém řešení, jež probíhalo v Petrohradě.