MAGICKÁ TEORIE, ANEB KDYŽ JE MOŽNÉ ZCELA VŠECHNO (1)

Zhruba na přelomu osmnáctého století lidstvo zaznamenalo nový fenomén, který se od té doby stará o nepřetržitý zmatek: jde o „matematizaci“ vědy, zejména fyziky. Zatím co dřív se lidé pokoušeli poučit od přírody pomocí experimentů, a o následné, pokud možno co nejjednodušší vyjádření zjištěného formou vzorců a rovnic, zavládl opačný trend: člověk začal vypočítávat různé fantastické věci. U vědomí toho, že papír je trpělivý a snese všechno, se matematik těší z „elegance rovnic“ a pokouší se podle nich interpretovat výsledky měření, jinak řečeno: přizpůsobovat výsledky teoriím. To samozřejmě muselo vést k rozporům, následně „vysvětlovaným“ ještě krkolomějšími teoriemi, které se však stále více vzdalovaly realitě. Jak vzápětí uvidíme, toto tvrzení není nijak přehnané. Většina kateder teoretické fyziky vznikala koncem 18. století a byla obsazena lidmi, kteří toho o matematice mnoho nevěděli, jako např. strojní inženýr W. C. Röentgen, vyučující teoretickou fyziku ve Strassburgu. [1]

Tehdejší novou generaci fyziků matematické rovnice fascinovaly. Laue například považoval Maxwellovy rovnice, exaktně popisující chování elektromagnetických vln, za „esteticky krásné Zjevení“. Einsteinův anglický obdivovatel profesor Eddington jednou řekl: „Asi bychom se měli na kvantového fyzika zlobit, protože nás svedl na špatnou cestu. Ale nelze neobdivovat strhující krásu kvantové aritmetiky a geniální trik, jehož pomocí jsou přidělována čísla nevyčíslitelnému.“ [2] „Nikdo nezpochybňuje fakt, že základem každé přírodní vědy musí být pozorování. Matematickou teorii ovšem lze uspokojit i u psacího stolu: stačí, když nalezne nějakou vhodnou matematickou souvislost mezi dvojicí pozorovaných hodnot. Ve skutečné fyzice je to ovšem až druhořadé, protože příroda je víc, než jakási snůška matematických úloh … Teoretici sice hovoří o fyzice, ale přitom mají na mysli jen své matematické modely. Tyto smyšlenky smí dělat vše, co jim předepíší počtáři.“ Fyzik Gotthard Barth. [3]

Tento duchovní postoj v principu není nový. „Svobodné světy ducha“ si vytvářeli už Pythagorejci: „Rozum nečerpá své zákony z přírody, ale naopak jí je předpisuje.“ Aristotelovi to moc vtipné nepřipadalo: „Počínají si, jakoby byli spolustvořiteli Kosmu.“ „Podle Pythagorejců trůní božská pravda ve formě matematické rovnice už ze své přirozenosti uvnitř všeho. Rozumové přezkušování daných fyzikálních skutečností, kritické ověřování metod použitých k těmto výpočtům a pokusy o posuzování získaných paradoxních výsledků rozumem jsou zpupným vměšováním diletantů (do Stvoření). Všemocné formule vyčarované pisátkem počtáře mají magickou sílu: mění pořádek kosmu, prostoru a času, hmoty a energie. Kouzelný, racionálně nepromyšlený algoritmus stačí; požadovat pochopení vypočtených přírodních jevů by pro ně bylobarbarstvím.“ [4] Pytagorejci přinejmenším zastupovali své názory v duchu fair play: „… pokud ale kdosi bude schopen přijít s lepším řešením, nebudeme ho považovat za nepřítele, ale za někoho, kdo tvrdí, co je správné. … Cenou tomu, jež (naše tvrzení) v základě vyvrátí a zjistí, že se věci mají jinak, nechť je naše přátelství.“ [5]

Nesmíme opomenout ani metody Sofistů, jimž se vysmívá Platon v práci Euthydemos: „Pokud možno co nejvíc a co nejkomplikovaněji, aby posluchač ztratil chuť přemýšlet.“ Také většinou nepochopený, a proto obdivovaný filozof Immanuel Kant si stvořil vlastní svět popisovaný slovy, která sám vymyslel. Proti tomu nelze nic namítnout. K poznání skutečného světa však vůbec nic nepřidá, když se namáhavě vrhneme do světa jeho představ. Je to čiré plýtvání časem s dodatečnou hrozbou zamlžení mozku. Skutečná genialita složité souvislosti zprůhledňuje a nekomplikuje uměle i to nejjednodušší. To poslední, žel, neplatí jen u Kanta. Velice hezky si tento způsob myšlení vzal na mušku Douglas Adams ve scifi „Autostopem galaxií“. I když je to jen román, je v něm více pravd o naší společnosti, než v mnoha odborných pojednáních. Zde je malá ukázka (jde o malou rybku s telepatickými schopnostmi, která umí překládat cizí jazyky tomu, kdo si ji strčí do ucha.) “Ale to je přece zatraceně nepravděpodobné, že by se něco tak úžasně užitečného mohlo vyvinout jen čirou náhodou!“ Takže párek myslitelů dospěje k závěru, že „Babylonská rybka“ je vlastně posledním a rozhodujícím důkazem neexistence Boha.

Argumentace probíhá přibližně takto: „Odmítám dokazovat, že existuji,“ pravil Bůh, „protože dokazování je proti zásadám víry a bez víry nejsem nic.“ „Ale,“ nato člověk, „Babylonská rybka je přece bezděčným Zjevením? Nemohla se vyvinout náhodně. Dokazuje tedy, že existuješ, a proto, podle tvé vlastní argumentace nemůžeš být. Quod erat demonstrandum.“ „Ach můj bože,“ řekl Bůh, „na to jsem vůbec nepomyslel!“ – a rozptýlil se v obláčku logiky… „A hele, to bylo jednoduché,“ řekl si člověk, a protože to bylo tak pěkné hned nato ještě dokáže, že černá je totéž co bílá, aby pak o něco později přišel o život na přechodu pro chodce… Chudák Babylonská rybka, protože zrušila veškeré bariéry bránící v porozumění mezi různými národy a kulturami, má mezitím na svědomí více krvavých válek, než kdokoli jiný v celé historii Stvoření.


Vše je „absolutně relativní“

Věda vyžaduje rozsáhlé znalosti. Ale věda může z mnohovědomosti vzniknout pouze prostřednictvím myšlení.“ Fyzik Louis Essen. Co je pravdivé a co ne má význam jen tehdy, když jde o funkčnost nějakého stroje. Do všedního dne inženýra vstoupí teoretická věda jen zřídkavě a její matematika už vůbec ne. Za technický pokrok proto vděčíme praktikům spoléhajícím na vlastní měření víc, než na formulky teoretiků. Stroje proto dělají, co mají a Olymp „myslitelů“ zůstává nerušen – jejich odborný blábol naštěstí nedoléhá až do výrobních hal. Svět údajně změnily dvě teorie: Teorie relativity a kvantová mechanika. To je velmi přehnané tvrzení. Jestiže svět doopravdy něco změnilo, byla to atomová energie a jaderné zbraně, což ovšem opět nevyrostlo ve skleníku teoretiků, ale na základě experimentů, jako ostatně veškeré technické novinky. Přesto je obojí rádo citováno jako „důkaz“ správnosti zmíněných teorií. Tato tvrzení se nezakládají na pravdě. Jediné, co dokazují, je přeměna hmoty na energii, což ovšem nedokázal Einstein, ale už v roce 1846 Weber. Později to Lebeděv a vídeňský fyzik Hasenöhrl (rok před Einsteinem) shrnuli do rovnice E=mc2.

 

Ale relativisté to zas tak přesně neberou a Einsteinovi patří zásluha za opisování bez udání zdrojů. Před každého kdo se zabývá moderní fyzikou, je postaven stejný problém. Jako mladý student fyziky jsem po jedné z přednášek o kvantové mechanice svému profesorovi řekl, že tuto matematiku nejsem schopen pochopit. Odpověděl: „To nevadí chlapče. Ono to totiž pochopit nelze, ale když si to párkrát vyslechnete, budete tomu věřit.“ To mne dost zdrtilo, protože jsem chtěl s pomocí fyziky „pochopit“; kvůli „víře“ jsem se radši mohl zapsat na teologický seminář. Tahle zkušenost, kterou jsem neudělal sám, později vedla k mému rozloučení s oficiální školskou fyzikou. „Říkají studentům, že tuto teorii musí zvládnout, i když nikdo neočekává, že ji pochopí. Tímto jsou budoucí fyzici hned na počátku dráhy donuceni vzdát se vědy ve prospěch dogmatu.“ [6] O matematikovi Hilbertovi se říká, že jednoho studenta vyplísnil u zkoušky slovy: „Tolik chytrých lidí si nad tím lámalo hlavu a teď, najednou, přijdete vy, a troufáte si nám vysvětlovat, jak to doopravdy je?“ Fyzik Gotthard Barth jednou vzpomínal na školní léta: „Na přednášce o infinitesimálním počtu nám říkali, že u počítání nesmíme přemýšlet, protože to jen zbytečně odvádí pozornost!“



Spor o světlo

Jak došlo k tak chorobnému nadhodnocení teorie? Otázka po povaze světla je stará celá staletí. Přímočarost jíž se šíří umožňuje závěr, že je složeno z částic, ovšem fenomény jako zakřivení a lomivost naznačují, že jde o cosi, co má velmi blízko k vlnění. V 19. století se věda přikláněla k druhé možnosti, obzvlášť poté, když Fresnel a Maxwell přišli s elegantními rovnicemi, které se zdály potvrzovat vlnovou teorii. Jediné, co scházelo bylo nosné médium, protože vlny dávají smysl jen tehdy, mají-li se v čem šířit, jako třeba ve vodě či ve vzduchu. Takové médium bylo postulováno (předpokládáno), bylo neviditelné a říkalo se mu „éter“. Tehdy se už vědělo, že rychlost světla je konstantní a její hodnota byla přibližně známá na základě astronomických pozorování. Protože se Země otáčí a současně hezky rychle obíhá Slunce, musí se tedy pohybovat i v éteru, a přesně to mělo být změřeno. Američan Michelson tehdy sestavil geniální aparaturu, s níž roku 1881 (v Potsdamu, kam ho pozval von Helmholtz) provedl proslavený experiment (který pak zopakoval společně s Morleym roku 1887): Rozdělil světelný paprsek pomocí poloprůsvitného zrcadla na dva paprsky, z nichž jeden směřoval rovně a druhý stranou. Oba pak byly vráceny dalšími zrcadly na společnou projekční plochu.

Pootáčí-li se tímto aparátem, musel by jeden z paprsků v určité pozici probíhat kolmo k „éterickému větru“ (vyvolanému pohybem Země), zatímco druhý by musel ve směru tohoto „větru“ urazit dráhu tam, a proti němu zase zpět. V tomto případě by oba paprsky potřebovaly k uražení stejné vzdálenosti rozdílný čas. Je to podobné jako u lodi, která, aby urazila po řece stejnou vzdálenost tam a zpět potřebuje více času, než při tetéž vzdálenosti na jezeře, protože ztráta času při plavbě proti proudu je vždy větší, než časový zisk při plavbě s proudem. Kvůli těmto odlišným časům by se oba světelné paprsky na stinítku překrývaly, což by se muselo projevit „interferenčními pruhy“. Ale ať už byl aparát natočen kterýmkoli směrem neukázalo se nic, čímž bylo zjevně dokázáno, že žádný éter není přítomen.

-pokračování-
Diskuze byla uzamčena, již do ní není možné vkládat příspěvky.