LINGUA GENESIS IV. (4)

Duch svatý, רוּחַ הַקֹּדֶשׁ, ruach-ha-kadoš, v judaismu nazývaný rovněž božská inspirace, se obecně vztahuje k inspiraci, kterou naladění jednotlivci vnímají a zprostředkovávají to božské ať už skutkem, spisem nebo řečí. Někteří takto dosahují až prorockého daru, poznání, a podle možností jej předávají ostatním. Slovní spojení ruach-ha-kadoš používané v Tanachu (תנ״ך‎‎) – což je akronym, kterým se v židovství označují posvátné spisy, které jsou součástí Bible, tedy Tóra (תורה‎‎; Zákon, Učení), označovaná podle počtu knih, které obsahuje, někdy jako Chumaš (חומש‎‎; „Pětice“); v křesťanství jsou tyto spisy označovány jako Pentateuch (pětikniží); Nevi’im (נביאים‎‎; Proroci) a Ktuvim (כתובים‎‎; Spisy) – a v jiných spisech odkazuje buď na ducha inspirace nebo obecně na imanentní zjevení přítomnosti Boží mezi Židy, známé rovněž jako Šekina. Třebaže se tento pojem často objevuje až pobiblických dílech, v Písmu samotném se popisuje jen v přivlastňovacím tvaru jako רוּחַ קָדְשְׁךָ ruach-ha-kadoš (Žalm 51,13), a jako רוּחַ קָדְשׁוֹ ruach kodšo, „Jeho svatý duch“ (Izajáš 63,10-11). V pozdějších písemnostech se vyskytuje jako biblický příklad slova רוּחַ ruach, „duch“, naznačujícího ruach-ha-kadoš. V dalším kontextu se Duch svatý může vztahovat k božské moci, vlastnostem a vlivu Božímu na vesmír a jeho stvoření.

Traktát "Cryptica Scriptura", zveřejněný na konci díla "Valis" od Philipa K. Dicka, nabízí několik provokativních myšlenek:

„Nesmrtelného nazývám plasmatem, neboť jde o formu energie, totiž živou informaci. Sám se replikuje, ne skrze informaci nebo v informaci, ale jako informace. Plasmat se dokáže spojit s člověkem a vytvořit takzvaný homoplasmat. Tím smrtelného člověka navěky přivtělí k plasmatu. Říkáme tomu »narození shůry« nebo »zrození z Ducha«. Začal s ním Kristus, ale Impérium zničilo všechny homoplasmaty dřív, než se stačili rozmnožit… Jako živá informace putuje plasmat po zrakovém nervu člověka do šišinky. Lidský mozek využívá jako hostitelku, v níž se replikuje do aktivní formy. Hermetičtí alchymisté to teoreticky znali ze starých textů, ale nedovedli to napodobit, protože nemohli najít spící pohřbený plasmat. Bruno tušil, že Impérium plasmat zničilo, a za to, že domněnku nadhodil, byl upálen. Impérium neskončilo.

Musíme si uvědomit, že roku 70 po Kristu byli všichni homoplasmati vybiti, skončil skutečný čas, hlavně si ale musíme uvědomit, že se plasmat navrátil a tvoří nové homoplasmaty, čímž obnovil čas a zničil Impérium. Plasmat nazýváme »Duchem svatým«, proto Bratrstvo růže a kříže zapsalo: »Per spiritum sanctum reviviscimus.« Mezidruhová symbióza. V podobě spícího semene, co živá informace, dřímal plasmat v zakopané knihovně kodexů v Chénoboskiu až do roku 1945. To měl Ježíš na mysli, když mluvil v podobenství o »zrnu hořčičném«, které podle něj vyroste v »strom veliký, že ptactvo na něm hnízda dělali«. Předvídal nejen vlastní smrt, ale smrt všech homoplasmatů. Předvídal, že kodexy budou vykopány, přečteny, že plasmat si bude hledat nové lidské hostitele k přivtělení, předvídal však i nepřítomnost plasmatu po dva tisíce let.“

Účinek Parakléta neboli „Utěšitele“ je těžké předvídat nebo popsat. Když Kristus „infikoval“ lidstvo svým „slovem,“ stalo se přenašečem Logu. „Amen pravím vám, že nepomine pokolení toto, až se všechny ty věci stanou,“ vyřkl Kristus. Možná, že nepominulo. Pochopitelně poslední dva tisíce let historie nebylo ničím než horečnatým snem tohoto prvního pokolení lidstva vystaveného reakci na symbionta, způsobujícího neovladatelnou replikaci podobenství, obrazných vyjádření a pojmenování a myšlenkových světů, světů, jež nejsou ničím než jen prostředkem k odvrácení se od mutačního a osvobozujícího procesu. Útěk do psyché a hromadění falešných realit k ukrytí se v nich, do dělohy či matrixu, kde získáme přinejmenším iluzi kontroly a „individuality.“ Zjevně je povaha této mutace lidstvu tak cizí, že si lidstvo raději vybere zapomenout či zapudit své zkušenosti a prožitky jako nekonzistentní vůči tomu, co vnímáme a známe jako „reálné.“ Ve skutečnosti nic z toho není reálné; jedině plasmat je reálný.

Glosnosis, tedy „mluvení jazyky,“[^11] a další reakce na „Ducha svatého“, který se skeptickému pozorovateli jeví jako nicotně odlišný od epileptických záchvatů, naznačují podivný způsob, jakým lidské tělo reaguje na plasmat, totiž jako by se proměňovalo zevnitř. Ruský novelista Fjodor Michajlovič Dostojevskij, jeden z nejranějších přenašečů plasmatu, zjevně prožíval epifanie božského poznání, zatímco jeho tělo se bezmocně zmítalo v mukách epilepsie, což naznačuje, jeho vehikulum nebylo dostatečně připravené na toto „zrychlení“. Podobně pokud mysl není vhodně potřebným způsobem přizpůsobivá a houževnatá a v tělesné nádobě nedojde k odstranění zmatků, aby se v ní plasmat projevit, dojde k nepříčetnosti, pomatení a duševním poruchám[^12] a vykolejení z takové zkušenosti. Zanechá po sobě toliko pokroucený a zlověstný obraz pravdy: „ďábla“ namísto Boha.

Abychom pochopili, jak je možná taková různorodost jazyků a kultur Homo sapiens sapiens, musíme zodpovědět klíčové otázky týkající se jeho vývoje v různých etapách historie. Všechna zvířata komunikují jedním či více způsoby. Proč si lidé zvolili řeč namísto ručních signálů, řeči těla nebo telepatie jako svůj oblíbený prostředek v počátcích komunikace? Existovala jediná původní řeč? Kdy a proč pojali lidé potřebu rozvinout vizuální symboly jako obrázky a písmo ke sdělování abstraktních myšlenek? Kdo vynalezl abecedu? Proč jsou dnes užívané jazykové systémy tak divergentní?^[13]

Každý druh, od baktérie až po lidstvo, má nesčetné módy komunikace mezi svými členy i s ostatními druhy (včetně dosud nepoznaného smyslu telepatického a energetického). Mnohá zvířata komunikují navzájem i s ostatními druhy pomocí zvuků, hvízdání či zpěvu. Zdá se však, že lidé jsou mnohem flexibilnější a mají v tomto směru vysoce rozvinuté schopnosti než ostatní primáti. Schopnost člověka konstruovat a vyslovovat abstraktní zvuky se zdá je vyčleňovat od zvuků jiných zvířat možná více než jakýkoliv jiný atribut. Moderní lidstvo s překvapením zjistilo, že řada zvířecích druhů vykazuje schopnost adaptovat a dorozumívat se s použitím lidských slov a dalších abstraktních symbolů. Dokážeme-li naučit nižší druhy našim formám dorozumívání, pak by vyspělé druhy neměly mít problém naučit lidstvo svému jazyku.

Pro čtenáře by už nemělo být žádným překvapením, že většina mytických tradic po celé zeměkouli odkazuje na vyspělé bytosti jako na „dárce řeči“. Zda se to vztahuje k inzerci kódu DNA umožňujícího nám mluvit, nebo k zavedení určitého jazyka, není podle četných legend vůbec jasné. Nemáme žádné definitivní chápání toho, jak došlo k tak širokému rozrůznění jazyků uvnitř našeho jediného druhu. Tyto odlišnosti nezahrnují toliko slova a gramatiku, nýbrž i fundamentálně odlišné techniky tvorby zvuků. Sinotibetské jazyky využívají např. více tonální systém, kdežto někteří Aboriginci používají mechanicky znějící mlaskavky a jiné nepulmonické hlásky, a indoevropské závislé na guturální modulaci hlasu.

Některé asijské jazyky užívají různé úrovně stoupání či intenzity hlasu, aby dodaly slovu odlišný význam. Někteří lingvisté věří, že všechny tyto variace pocházejí z jediného prastarého původního jazyka. Jenže až dosud se nám pátrání po takovém přesvědčivém důkazu jediného jazykového kmene s jediným kořenem nedaří. Jiní lingvisté se z toho snaží udělat případ na sobě nezávisle vzniklých regionálních protojazyků, jež dohromady spojují řadu skupin, jako praindoevropský jazyk, nebo příp. předpokládají existenci nostratické jazykové rodiny (někdy též boreální), jež by spojily všechny indoevropské a sinotibetské jazykové skupiny. Ani pro tuto hypotézu nemáme dosud žádný důkaz.

-pokračování-

------------------------------------------------------

ODKAZY:

[11] Glosolálie (řec. γλώσσα, „glossa“ nebo „jazyk“ a λαλώ, „mluvit“) je promlouvání či modlitba v zaniklém, nebo neznámém jazyce. Podle listu apoštola Pavla Korintským je chápána jako jeden z darů Ducha svatého.

[12] Srv. David Bowie: I’m Deranged. Soundtrack k Lost Highway. Režie: David Lynch, USA 1997. Viz https://youtu.be/aepBpZ3kXek.

[13] Paul Von Ward: We’ve Never Been Alone: A History of Extraterrestrial Intervention. Hampton Roads Publishing 2011, str. 332n.