KVANTOVÁ MYSL, LIDSKÉ VĚDOMÍ A KOSMICKÉ PROSTŘEDÍ

Skupina definic popisující základní aspekty vědomí

Vědomí souvisí se schopností uvědomovat si subjektivní fenomenální prožitky, které proudí z prostředí vnitřních a vnějších světů. Vědomí také souvisí s takzvaným stavem sebeuvědomění, které je složeno z pocitů, možnosti volby, řízeného způsobu chování, paměti, myšlení a různorodých jazykových schopností včetně relaxace a meditace. I přes všechny naše možnosti mapovat schopnosti našeho vědomí nám zůstává jeho povaha prozatím neznámá. Víme však, že naše pohledy na realitu, Vesmír i na sebe sama jsou závislé na našem vědomí. Obecně lze říci, že naše vědomí definuje naši existenci. V obecné rovině existují tři pohledy na vědomí, pokud jde o jeho charakter a jeho místo ve Vesmíru. 

a) Vědomí je kvalita existence zcela nezávislé povahy, ovšem jeho charakter v částečném měřítku se formuje na základě běžných fyzikálních procesů, které jsou součástí přirozených evolučních důsledků biologické adaptace mozku a nervového systému. V současné době převládá vědecký názor, že vědomí se projevuje jako vlastnost komplexního biologického výsledku v průběhu dosavadní evoluce. Na oficiální úrovni se v současné době velmi mění názory na to kdy, kde a jakým způsobem se vědomí objevilo (zda dříve u člověka nebo tomu bylo dříve u nižších organismů apod.). Všeobecně také převažuje názor (v rozporu s našimi poznatky), že vědomí je vedlejším účinkem evoluce toho či onoho živočišného biologického druhu, ale není vnitřní vlastností Vesmíru. Toto je chybný pohled.

b) Vědomí je zcela samostatná kvalita, kterou je třeba rozlišovat od klasických fyzikálních dějů. Tím pádem Vědomí není řízeno fyzikálními zákony, neboť bylo vždy součástí Vesmíru. Descartova filozofie, některé náboženské názory a alternativní duchovní pohledy předpokládají, že Vědomí je ve Vesmíru od počátku jeho existence jako podstata bytí v roli universálního tvůrce nebo všudypřítomného Boha. V tomto pohledu může Vědomí kauzálně ovlivňovat fyzickou hmotu a lidské chování, ovšem v tomto ohledu nemá žádnou oporu v klasické vědě. Tento pohled zároveň hovoří o tom, že Vědomí je vše, co existuje, přičemž hmotný svět je ryzí iluzí. 

c) Vědomí je výsledkem diskrétních fyzikálních aktivit, přičemž tyto aktivity vždy existovaly ve Vesmíru v tzv. nekognitivní formě (nesourodné, neurčité). Ve formě nekognitivních, proto vědomých aktivit, které z našeho úhlu pohledu vnímáme jako projev konkrétních přírodních fyzikálních zákonů, které nejsou ještě zcela objasněny z pohledu klasické vědy. Biologická evoluce postupem času vyvinula mechanismy, které výše uvedené aktivity dokáží vyřídit a přenášet i do neurální aktivity, která původně nesourodé aktivity transformuje do tzv. účelného a vědomého chování, nad kterým získává vědomí kauzální kontrolu. Tato schopnost, tyto procesy se obzvlášť intenzivně projevují ve chvílích kvantové redukce (vnitřní kvantové sebekontroly). Tyto události nemusí být nutně brány jako součást stávajících teorií o zákonitostech Vesmíru, ale logicky by měly být v samém důsledku vědecky popsány. Tento třetí typ pohledu na Vědomí ve velmi obecné povaze předložil filozof Whitehead a tato teorie se stala později součástí Peneroseho - Hamerhoffovy teorie, která je všeobecně nazývána "řízená redukce objektivity".  Každopádně v tomto třetím úhlu pohledu je Vědomí jednoznačně vnitřní vlastností Vesmíru. 

Vědomí a mozková aktivita

Většina vědců a filozofů vysvětluje vědomí jako emergentní (výchozí) vlastnost komplexní aktivity mozkových neuronů, které vytváří propojující a přechodové prvky v rámci synaptické sítě v chemickém prostředí mozku. Ovšem mechanismus, který na základě neuronové aktivity dokáže vyvolat vědomý prožitek, však zůstává neznámý.  Tyto velmi specifické nevysvětlitelné rysy Vědomí patří stále mezi velké problémy. Vynořuje se tedy otázka, jaká je povaha fenomenálních zkušeností a co odlišuje Vědomí od nevědomých neuspořádaných aktivit. Vnímání a chování lidského jedince je evidentně doplňováno nebo dokonce řízeno fenomenálními vědomými zkušenostmi nebo subjektivními pocity, které dohromady tvoří prvek, který filozofové nazývají "Qualia". Ve své podstatě jsme se mohli vyvinout jako reálně fungující zombie napojené na jakéhosi "autopilota" bez jakýchkoliv známek vědomého uvědomění. Takže jak je možné, že máme k dispozici skutečně fenomenální nástroj, který nazýváme Vědomím a který mimo jiné definuje náš vnitřní život a subjektivní zkušenosti.

V lidském mozku existuje celá řada vzájemně izolovaných rozdílných smyslových vstupů, které způsobují to, že přijímaná data se zpracovávají v různých oblastech mozku a dokonce i v různých časech. A přesto jsou všechna tato diversifikovaná data nakonec propojena do homogenního (jednotného) vědomého obsahu. Jaká síla v naší hlavě o dokáže? Víme o tom, že existuje obdivuhodná synchronicita neuronových membrán. Polarizační stavy mohou být přesně synchronizovány ve velkých částech mozku. Navíc tyto synchronizované oblasti se mohou šířit i do nových částí mozku. Tato aktivita ovšem vyžaduje velmi přesnou synchronickou elektrickou aktivitu v mozkových synapsích, která není možná bez přítomnosti vzájemného propojení na kvantové úrovni. Jsou tyto unikátní aktivity synchronizace uvnitř mozku projevem tajemné přítomnosti Vědomí? Ona podivuhodná nevypočitatelnost mozkové aktivity a přítomnost unikátní synchronicity, která je typická pro lidský mozek, nemůže být analogicky aplikována v žádném ze stávajících počítačových systémů a musí tedy vycházet z aktivity nějakého nám doposud neznámého kosmického fenoménu. Tato unikátní synchronicita reaktibility na různých úrovních biologického projevu je velmi dobře patrná například u jednobuněčných prvoků, ptáků nebo velkých rybích hejn. 

Aktivita vědomí uvnitř lidského mozku

Velice zajímavou studii na toto téma vytvořil Dr. William James, který popisuje aktivitu vědomí jako velmi specifický a diskrétní sled událostí, jehož frekvence je definována zobrazenými snímky reality o rychlosti 24-72 snímků za sekundu (24-72 Hz). Je zajímavé, že tento názor s reálnými historickými kořeny sdílí například budhismus, který Vědomí vnímá jako nepřetržitý sled sekvencí diskrétních událostí, které můžeme popsat jako blikající obrazovku s nepřetržitým sledem snímků, které za bdělého stavu nám zprostředkovávají kontinuální realitu, která nás všemi směry obklopuje a která ve chvíli, kdy dojde ke změně frekvenčního režimu mozku z bdělého stavu do spánkového stavu, se počne projevovat jako sen. To je opět v souladu s oficiálním tvrzením a zkušenostmi, které hovoří o tom, že sny se nám zdají vždy, pouze někdy si je však pamatujeme, reverzně uvědomujeme.  Další zajímavou skutečností je to, že i ve snech může docházet k logickému navazování jednoho snu na druhý. Spis od Sarasvatívádína - během 24 hodin proběhne skoro 6,5 milionů realitních sekvencí, to znamená 1 sekvence za 13,3 milisekundy na jedno realitní zobrazení, tato rychlost odpovídá frekvenci 75 Hz za sekundu, frekvence srdce za minutu.

Čínská odnož Budhismu zcela exaktně hovoří o tom, že rychlost jedné myšlenky se pohybuje kolem 20 milisekund, což je 50 Hz. Nejlépe měřitelným nástrojem frekvence kmitání Vědomí v současné době je zařízení, které se nazývá gama-synchronní elektroencefalogram (gama-synchronní EEG). Pomocí tohoto zařízení se zjistilo, že rychlost kmitání realitních obrazů není vůbec stabilní a pohybuje se mezi 30-90 Hz v kontextu s koherentní aktivitou neuronových membrán v různých částech mozku. Mimo to existují i velmi specifická údobí mozkové aktivity, která odpovídají theta frekvenci o 4.7 Hz. Je zajímavé, že ve chvíli, kdy tato sekvence nastoupí, počne dotyčný jedinec stejnou frekvencí pohybovat zavřenýma očima, přičemž tyto oční pohyby nelze zastavit. Zároveň se zjistilo, že v těchto chvílích dochází v lidské auře v oblasti hlavy k masivním výronům psychické energie, která dokonce může nabývat různých velmi pozoruhodných tvarů, které nejsou pochopitelně lidským okem viditelné, ale dokáže je zachytit speciálně upravená aura kamera.

Na základě výše uvedených poznatků můžeme tvrdit, že vědomí se skládá z různých frekvenčních vzorců, které se vyskytují napříč oblastmi mozku v synchronizovaných útvarech v neuronovém rozhraní dominantně v tzv. frontální a parientální mozkové kůře s průměrnou frekvencí 40 Hz. Současně s těmito poznatky je potřeba umět odpovědět na otázku, co je to moment vědomí. Potíž spočívá v tom, že naše klasické lidské uvažování neustále laboruje s pojmem času., který ale ve skutečnosti je neexistující kvalitou. Velice hezky je tento nekvalitní přístup patrný ve výše definovaných frekvencích, které operují s kmity za určitý čas. Správně by měly být tyto kmity posunuty ve svém grafickém znázornění o 90 stupňů ve vztahu k hypotetické časové linii.