JAK ZÁPADNÍ MÉDIA PODPORUJÍ STÁTNÍ TEROR - ZATÍMCO MILIONY LIDÍ UMÍRAJÍ: A JAK BYL TENTO ČLÁNEK ZABIT (1)

Jako mediální teoretikové jsme se na jaře 2019 rozhodli spojit naši kolektivní odbornost do krátkého a velmi čtivého článku určeného pro běžný tisk o tom, jak média zacházejí se západní zahraniční politikou. Jak jsme očekávali, naše snaha byla ignorována. Nicméně, jako by zasáhl osud, jeden z předních liberálních titulů byl naším projektem nadšen.   

------------------------------------------------------------------

Náš zdroj s námi velmi úzce spolupracoval až do dne uzávěrky, kdy byl text před tiskem předložen k finální kontrole šéfredaktorovi. A tehdy se začal odvíjet náš vlastní příběh. Níže je uveden celý článek i příběh o tom, jak ho na poslední chvíli vrcholný management stáhl. Když Noam Chomsky poprvé poznamenal, že Spojené státy zaútočily na Jižní Vietnam, vyzdvihl obzvláště nepříjemný případ mediálního konformismu z té doby, konkrétně tvrzení, že Západ bojoval proti komunistům na severu, aby bránil Saigon. Mladý profesor však vyslovil úžasnou pravdu. Na konci války byly na jih svrženy dvě třetiny amerických bomb – dvojnásobek celkové tonáže odpálené za druhé světové války.

Přední vojenský historik, Bernard Fall – který věřil v oprávněnost přítomnosti USA – v té době řekl, že: „...Vietnamu jako kulturní a historické entitě… hrozí zánik… [protože] krajina doslova zahyne pod údery největší válečné mašinérie, která kdy byla rozpoutána v oblasti této velikosti“. Přesto, jak argumentoval Chomsky, hlavní proud médií viděl americké akce ve Vietnamu buď „jako ‚ušlechtilou věc‘, která by s větším nasazením mohla skončit vítězně“, nebo na druhé straně politického spektra kritici hovořili o "chybě‘, která se ukázala jako příliš nákladná“. Válka pohltila všechno jako vír: Vietnam; Kambodžu; Laos; dokonce i sám Bernard Fall byl zabit nášlapnou minou.

Timor Limited

Podobně, když Indonésie v roce 1975 napadla Východní Timor, Chomsky a spoluautor jeho textů Edward S. Herman poukazovali na podstatu věci připomínkou, že dokonce došlo k útoku. Letecké bombardování, masové popravy a vynucený hladomor si vyžádaly 200 000 životů, ale okupace se nedostala téměř do žádného amerického zpravodajství. Zjistili jsme, že zprávy o Východním Timoru byly v kanadských novinách jako "The Globe and Mail" po invazi zamítány a poklesly prakticky na nulu, když v roce 1978 zvěrstva dosáhla svého vrcholu. Po dvou desetiletích dokument Elaine Brièreové - "Bitter Paradise: The Sell-Out of East Timor" (1996) onen příběh převyprávěl, ale sám byl koupen – a poté pohřben – hlavní kanadskou stanicí.

Druhou výjimkou byl film Johna Pilgera - "Death of a Nation: The Timor Conspiracy" (1994), který v Británii vysílala "ITV". Pilger, režisér David Munro a novinář Christopher Wenner se dostali do Timoru jako zástupci cestovní kanceláře a film odhalil západní spoluúčast na dění, které většina analytiků považuje za genocidu. Pilger citoval bývalého důstojníka CIA C. Philipa Liechtyho, který byl umístěn v Jakartě a řekl, že indonéský prezident Suharto „...dostal zelenou [od USA], aby dělal to, co udělal. Dodali jsme jim vše, co potřebovali [od] pušek M16 [po] americkou vojenskou logistickou podporu… Když se ve zprávách CIA začala objevovat zvěrstva, způsob, jakým se s nimi vypořádali, byl ukrývat je tak dlouho, jak jen to bude možné“.

Párové příklady

Protože se mediální odborníci kriticky zabývají Hermanovou a Chomského prací na propagandě, zajímáme se především o perspektivy, které jsou hlavním proudem ignorovány, zejména nejprogresivnějšími zpravodajskými médii.  Během posledních 10-ti let jsme v řadě srovnávacích studií o západních mediálních zastoupeních mnoha zemí pozorovali, že nepřátelé Západu jsou stále vykreslováni velmi odlišně na rozdíl od jejich spojenců, například diktatury z období studené války v Jižním Vietnamu či Indonésii. Zločiny „protizápadních“ režimů na místech jako Srbsko/Jugoslávie, Afghánistán, Írán a Sýrie jsou v mediálních kampaních běžně považované za podnět k vnějšímu zásahu. Zatímco takové morální rozhořčení může být ospravedlnitelné, USA a Velká Británie – po boku se spojenci, jako je Izrael, Egypt a Kolumbie – páchají krutosti, které se konstruktivně převrátí nebo je jim přisouzen pouze symbolický rozsah.

Některé převraty jsou v pohodě

Například naše práce ukazuje, jak byla Venezuela démonizována a v médiích představována coby „socialistická diktatura“ od prezidentských voleb v roce 1998, v nichž zvítězil prudce populární Hugo Chávez. Po převratu v roce 2002 označil kupříkladu New York Times krátkodobou americkou diktaturu ve Venezuele za „osvěžující projev demokracie“. A mainstreamový tisk – nezapomeňme ani na některé hrůzostrašné videohry – pokračuje v obhajování dalšího puče proti Chávezovu nástupci Nicolasi Madurovi (zvolenému prezidentem v roce 2013), což média odůvodňují na základě jeho údajně špatného ekonomického řízení.

Když opoziční politik a samozvaný prezident Juan Guaidó 30. dubna 2019 vyzval venezuelskou armádu, aby Madura svrhla, západní média se tento čin dokonce zdráhala nazvat pokusem o převrat. Průzkum amerického dohledu nad médii "Fairness and Accuracy in Reporting" (FAIR) zjistil, že doslova nikdo z amerických elitních reportérů nesouhlasil s pokusem o převrat z dubna 2019 nebo jej neoznačil jako „povstání“, „protest“, či dokonce „opozicí vedenou a vojensky zaštítěnou akci“. Spojené státy zablokovaly dovoz inzulínu, dialyzačních přístrojů, léků proti rakovině a HIV, a to včetně těch, které již Venezuela zaplatila. V mainstreamových médiích byly oslavovány nové sankce USA a Velké Británie vůči Venezuele, přestože krizi ještě zhoršily.

Konkrétně v důsledku sankcí zemřelo jen mezi srpnem 2017 a prosincem 2018 přes 40 000 Venezuelanů, vycházíme-li ze zprávy, kterou vypracovali přední ekonomové ve washingtonském "Centru pro ekonomický a politický výzkum". Zpráva podrobně stanoví, jak by v případě neexistence sankcí stát s takovými „obrovskými ropnými rezervami…  měl možnost se tomuto druhu hospodářské krize vyhnout“. V rámci delegace "Veterans For Peace" (Veteráni za mír) ve Venezuele v březnu roku 2019 se nás americký veterán z Portlandu v Oregonu Dan Shea zeptal, proč „je-li tam Amerika z humanitárních důvodů, uvalují USA na lidi sankce, aby je vyhladověly, aby jim vzaly jejich léky, aby jim nedovolily mít nějakou kvalitu života. Je proti Ženevským úmluvám, aby zastavily dovoz lékařských potřeb a potravin. Nedovolí, aby se cokoli dostalo dovnitř, a pak USA otočí a obviní z toho Madurovu vládu.“ Sankce byly formálně odsouzeny "Organizací spojených národů", přičemž je bývalý tajemník Rady OSN pro lidská práva označil za blízké středověkému obléhání a „zločin proti lidskosti“. Tato obtěžující fakta byla médii jednoznačně ignorována.

Válka altruismu

Dění ve Venezuele není výjimkou, ale spíše pravidlem. Vrátíme-li se zpět do února 2011, kdy vypukl konflikt mezi libyjskou vládou a opozičními skupinami, naše zpravodajská média zobrazovala činy libyjské vlády jako nevybíravé zločiny, které byly nařízeny nejvyšší vládní úrovní. Ukázalo se však, že libyjské bezpečnostní síly přece jen bez míření nestřílely do demonstrantů, jak později potvrdila britská sněmovna. Jeden z pouhých dvou kritických článků, uveřejněných v New York Times, týkajících se následné francouzské intervence NATO v Libyi, identifikovaný v systematické postgraduální studii, vyjadřuje politování nad „pošetilostí nekonečných válek altruismu“. Autoři se rovněž vyjadřovali proti válce z taktických důvodů, zatímco ignorují názory akademiků kritických vůči intervenci na mnohem základnějších úrovních. Pro zpravodajská média tedy sotva záleželo na tom, že intervence NATO, s odvoláním na studii ve vysoce hodnoceném periodiku "International Security", zvýšila v Libyi počet obětí nejméně sedmkrát.

Vraždy na Středním východě

V Egyptě, poté co armáda svrhla prvního demokraticky zvoleného prezidenta této země, Mohameda Morsiho, demonstranti 3. července 2013 obsadili káhirské náměstí Rab'a al-Adawiya a vyzvali k opětovnému uvedení Morsiho do úřadu. Dne 14. srpna egyptské bezpečnostní síly pod vedením generála Abdel Fattaha al-Sisi – cenného západního spojence, který se v roce 2014 po převratu stane prezidentem – zabily 817 lidí, zatímco rozehnaly demonstraci na Rab'a al-Adawiya. Organizace "Human Rights Watch" to nazvala „jedním ze světově největších zabíjení demonstrantů v průběhu jediného dne v novodobé historii“ – ale vedlo to pouze k mírným výtkám v západních zpravodajských médiích a mezi diplomatickou komunitou. Al-Sisi byl nakonec považován za stabilnějšího vůdce po vzoru bývalého prezidenta Husního Mubaraka. Do dnešního dne se New York Times zdržuje označování al-Sisiho za „diktátora“ – přestože má nyní vládnout až do roku 2034 – místo toho o něm hovoří jako o „baště proti islamistické militantnosti“.

Ne že by Západ byl proti islámským fundamentalistům jako takovým. Další klíčový spojenec Západu, Saúdská Arábie, se teprve nyní začíná potýkat s výkladem lidských práv. Saúdská válka proti Jemenu vyústila v nejhorší humanitární krizi na světě. V téže době americká zpravodajská služba dospěla k závěru, že saúdský diktátor nařídil vraždu Jamala Khashoggiho. Příšerná vražda s rozčtvrcením novináře Washington Post byla v médiích široce komentována a odsouzena, ovšem medializace války v Jemenu byla žalostná, zejména v prvních letech konfliktu. V neuvěřitelné racionalizaci, která prošla bez komentáře, britský ministr zahraničí Jeremy Hunt nedávno v časopise "Politico" naznačil, že tím, že je Spojené království druhým největším obchodníkem se zbraněmi v Saúdské Arábii, má zcela jedinečnou pozici, aby násilí pomohlo brzy zastavit. Nějak, někdy – po čtyřech letech a dlouhém počítání.

Válka je opravdu mírem.

-pokračování-