HLAVNÍ MĚSTO TARTARIE (8)

Tady je potřeba analýza odborníka. Zatím tu máme data současníků nebo téměř současníků (1626), že to byla potopa, nikoli povodeň. To, že se jednalo o stěnu vody, neboť se říká, že buď chlapec byl nalezen ve stromu, nebo strom byl vražen do těla chlapce. To znamená, že katastrofa nebyla hladkým a postupným procesem. Byla to prudká, silná lavina slané vody, která se zvedla do obrovských výšin; ale dál tsunami nepokročilo – zastavily ho hory.

Krom toho první dvě století existence jezera je zobrazovali větší, než jak se jeví dnes. Je možné to přičíst neznalosti kartografů o skutečných rozměrech vodní plochy. A také je možné, že s přibývajícími roky vysychalo a stávalo se mělčím. Abychom zjistili, zda před rokem 1557 na místě, kde žili Kokonorští Tartaři, nebylo žádné jezero Qinghai nebo něco podobného té velikosti, podívejme se na mapy vzniklé před obdobím 1557 - 1600. Tak velké jezero tam opravdu není.

Pokusíme se tedy zrekonstruovat události. Pokud to byla potopa – tsunami, které „přišlo“ od Žlutého moře po území Číny, by muselo zasáhnout nížiny na severu historické Číny a dále „jít“ na západ i jih, kde jsou průchody mezi horskými hřbety.

Když už jsme u té Velké čínské zdi... Pravděpodobně tam ještě v polovině XVI. století nebyla, nebo ji Číňané teprve nedávno začali stavět. Ani na jedné mapě té doby se mi totiž dosud nepodařilo najít cokoli podobného takové stavbě. Kdyby tam byla, Evropané by to velmi pravděpodobně věděli a na mapách by ji zobrazovali. V každém případě by věděli o nějakých kamenných věžích, sloupech Alexandra, portálech v Kaspických horách a dalších kamenných objektech té doby a zakreslovali by je na mapách Asie. Ukazuje se tedy, že Čínská zeď v době potopy roku 1557 dosud neexistovala nebo byla mnohem kratší, než se předpokládá. A nezabránila vlně zničit region Kataj s hlavním městem Tartárie, které se nacházely trochu severněji od historických zemí Číňanů.

Kvůli úplnosti stojí za zmínku jedna mapa ze XVI. století, na níž Velká čínská zeď je, ale zaprve je vykreslena tak podrobně, jak to nenajdete na jiných mapách tohoto období, a za druhé je jakoby nakreslena přes řeky, a linie stěn vystupují více zářivě, jako by novou barvou inkoustu. S největší pravděpodobností tedy byl čínský stavební zázrak na mapu přidán až později, když se přesně vědělo, jak a kde se točí terénem.

Jak vysoká je pravděpodobnost tsunami v případě zemětřesení v Žlutém moři? Ukazuje se, že trochu východněji od něj jsou pod zemí rozloženy zlomy mezi třemi litosférickými deskami. Gigantické euroasijská a pacifická tisknou malou filipínskou. Navíc pohyb desek směřuje k Eurasii, přesněji k pobřeží Číny – k dnešnímu Ordosu. Pravděpodobnost podmořských tlaků je tedy opravdu veliká. Přitom oceánská voda by se pohybovala směrem ke kontinentu.

Viděli jsme, že v oblasti Kataje a Číny potopa byla. Možná, že rok 1557 není přesně to správné datum, ale nechť je pro nás jistým dočasným průvodcem. Mohla by tato potopa zničit Chanbalyk? Teoreticky ano. Ale je tu jedno ale. Proč by Evropané i dalších skoro 150 let zakreslovali do svých map hlavní město Tartarie? Opravdu nic nevěděli? Připusťme, že Tartaři neumožňovali cizincům přístup na území Velkého Chána po mnoho let, stejně jak to dělali Číňané ve svém "Zakázaném městě". Existuje však plán z konce 17. století, na němž Francouzi ukazují cestu do Chanbalyku přes Bucharu, Samarkand a Kasgar. Na pravé straně je pak poznámka, že to je cesta, kterou OBVYKLE Moskovité jezdí do Kataje a Chambalu.

Vypadá to tedy, že Moskovité se ještě poměrně dlouho po poslední bitvě s tartaro-mongoly motali až téměř k samotné Velké čínské zdi, ke dvoru Velkého Chána s nám neznámým cílem. Při poměrně vysoké dostupnosti starých písemností na současných evropských internetových zdrojích je však téměř nemožné nalézt ruské analogy stejné doby. Takže všechno, co se stalo před rokem 1700, my sami z primárních zdrojů zjistit nemůžeme. Znamená to tedy, že ruští historici asi mají co skrývat. Proč? Vzhledem k vysoké pravděpodobnosti chyb v datech uvedených v písemných pramenech XVI. století lze předpokládat, že potopa byla o něco dříve než v roce 1557 a zcela zničila nebo vážně poškodila první hlavní město Tartarie – město Taidu na pravém břehu řeky Polisangan. Poté nechal Velký Chán postavit nedaleko, jen přes řeku, novou metropoli – Chanbalyk. A právě ten mizí z map v 80. letech XVII. století.

Druhá verze: Rozlití Žluté řeky / Polisangin

Abychom pochopili, co vlastně Cambalu a sousední města zničilo, obrátím se k důležitému datu ještě jednoho vodního kataklyzma, které místnímu obyvatelstvu přineslo mnoho utrpení a smutku. Jedná se o rok 1642. Rok mohutné povodně způsobené Žlutou řekou/Chunag-che. Není divu, opravdu není divu, že ji Číňané nazývají "Hoře Číny"! Před námi je mapa Číny z knihy Afanasie Kirchera z roku 1667. Vzpomínky na události před téměř 20-ti lety, zachycené v knize, jsou stále svěží ve vzpomínkách současníků. Čteme: „V roce 1642 řeka pohřbila 300 000 lidí.“

Na pozdějších mapách Evropanů, tedy po roce 1642, nebo přesněji za dvacet až čtyřicet let, město Chanbalyk zmizí. V textech (i když si vzpomínáme na plán cesty Moskevitů do Kataje) přímo spojují Kataj, Chanbalyk s Pekingem. Francouz Manesson-Mallet píše ve své knize, že dříve nikdo přesně nevěděl, kde stojí toto město, ale nyní je všem jasné, že Chanbalyk je Peking! Co tu není k pochopení?

Ještě nechápete? Vysvětlím. Dva roky po masivní povodni v Číně – a zejména v roce 1644 – došlo k velké vojensko-politické události, která radikálně změnila průběh dějin nejen Číny a Tartárie, ale celého světa. V tom roce začali Tartaři intervenci do Říše středu. Číňané sice postavili Velkou čínskou zeď, ale k čemu jim byla? Zdroje říkají, že mezi nimi byl nalezen zrádce, který otevřel brány opevnění a Tartaři vnikli do Číny. Kdyby nebylo mohutných záplav Žluté řeky a rozsáhlé devastace území této země, možná by Tartaři toto všechno ani neriskovali... Možná také, že povodeň způsobila Velké čínské zdi nějaké škody, koneckonců řeka ji přece protíná... a tím Tartarům zjednodušila útok.

Podle písemných pramenů se Tartaři po krátké době dostali až do Pekingu. Boj o moc v Říši středu trval necelých 20 let. Nyní historici říkají, že to byl boj mezi dynastiemi Ming a Čching. Ming je čínská a Čching mongolská. Ale ve starých knihách se píše, že v roce 1644 Čínu napadli Tartaři a úplně nad ní převzali kontrolu až v roce 1660. První vládce z dynastie Čching kronikáři nazývali výrazy "Tartaři Číny", "tartarský král Číny". Přesněji řečeno, tito Tartaři pocházeli z regionu Niuche a později se nazývali Mandžuové. Moderní historici jsou bez výjimky přesvědčeni, že tato národnost byla součástí mongolského etnosu. Jak však tito „Mongolové“ vypadali, můžete vidět na starých ilustracích současníků těchto událostí. Abych byla upřímná, věřím jim víc, než současné historické vědě, jejíž základy byly položeny Evropany v jejich ruské kolonii. A mimochodem – tyto velmi slovansko/skýtské typy „Mongolů“ přinesly na dlouhou dobu do čínské kultury tradiční mandžurské písmo, které je v podstatě stejné, jakým psali chánové Tartárie.

Tématu dobytí Číny Mongoly (čti: Tartary) je možné věnovat zvláštní část. Zde zmíníme jen ty nejdůležitější momenty týkající se Kataje a Chanbalyku.

Moment první. Dokonce i oficiální verze historie uznává, že Mongolové (čti: Tartaři) si roku 1644 podmanili Čínu a vládli zde. Nyní historikové nazývají toto období dobou vlády dynastie Jüan, kterou údajně založil Velký Chan Chubilaj, starý dobrý známý Marca Pola. Číňané svrhli „jho" dobyvatelů (oficiálně) ve XIV. století – 1368 (v duchu si přidejte alespoň 100 let, abyste získali realističtější datum). S největší pravděpodobností to byla dynastie Ming, která přišla po svržení „Jüan" a stavěla hlavní část vysoké kamenné hranice mezi Čínou/Sina/China a Tartárií; stavbu nedokončila kvůli masivnímu zaplavení a vpádu Tartarů.

Moment druhý a ohledně zničení města Chanbalyk nejzajímavější. K záplavám došlo v roce 1642. Dva roky v Tartárii probíhaly nějaké vojenské, politické a sociální události, které dovedly k tomu, že se jeden z regionů země zničehonic samostatně rozhodl dobýt Čínu, která je nazývána „horkou" (postiženou záplavami). Přitom centrum – Kataj a s ní i Velký Chán, imperátor Tartárie – jako by zůstali v zemi (jenže Velký Chán nebo alespoň jeho blízký příbuzný v historii vždy stál v čele všech velkých vojenských tažení!); najednou to však jakoby není jejich válka, ale válka Mandžurů, Tartarů regionu Niuche. Je to více než podivné a může to svědčit ve prospěch verze, že právě tato povodeň zničila, třeba i částečně, i rezidenci Velkého Chána. Nelze vyloučit ani možnost vzájemného konfliktu mezi tartarskou elitou, která hrála svou roli při zhroucení dynastie Čingizidů.

Od okamžiku dobývání Číny Tartary, tedy od let 1644 – 1660, myšlenka, že hlavním městem Tartárie je Peking, dozrávala na Západě. Na první pohled je to nelogické a velmi podivné. Ale pokud se postavíte na místo současníka, kterému zpravidla přicházejí zprávy z Asie ve formě pověstí a spekulací... Jak to tam vypadalo? Tartaři se usadili v Pekingu, budují tam paláce podle vlastního vkusu, mění vše podle sebe. Mnoho Tartarů je ve veřejné službě (písemné důkazy o těchto dobách jsou k dispozici), při dvoře se používá mongolské (= tartarské) písmo. Čím to tedy není hlavní město Tartarie?

Proti této verzi lze postavit francouzskou mapu-plán z roku 1677, na níž je zakreslena cesta Moskovitů do Kataje a Cambalu. Jak vidíte, Chambalyk stále stojí. Faktem však je, že v této francouzské sbírce map a cestovních záznamů se píše o putováních a mořeplavbách z různých let celého XVII. století. Je zřejmé, že po zničení hlavního města Tartárie byla delegace Moskovitů šokována, když viděla zříceniny a ruiny "středověkých" budov, jak to francouzští cestovatelé popsali později v 19. století.

V letech 1680 – 88 Chanbalyk zmizel z map současníků. Na některých mapách stále ještě existuje oblast Kataj (stala se Bílou) a KaraKataj (doslovně "Černá Kataj"), někdy je ještě možné vidět podél Žluté řeky města Campion a Camul nebo Zouza. Jen díky dočasnému uchování těchto sídel (později jim byla dána čínská jména) se člověk může ujistit, že Chanbalyk stál někde poblíž – na sever a ne na jih od Velké čínské zdi. V roce 1694 se objevuje první zmínka o regionu Ordos, což znamená "paláce". Na francouzské mapě z XVIII. století je rovina (dnes Ordoská) mezi korytem Žluté řeky a Velkou čínskou zdí popsána něčím podivným: "Vše ledové - písek a drť".

Peking může být zaměňován s Chanbalykem také kvůli podobnosti rozložení palácového komplexu. V čínském hlavním městě se nazývá Zakázané město a existuje podezření, že ho postavili císaři dynastie Mandžurů-Tartarů (možná na základech nějakého jiného komplexu budov) jako kopii rezidence velkého tartarského chána. Ale Zakázané město je přece jen jiné a daleko skromějších rozměrů.

Místo doslovu

Po dlouhém a podrobném studiu mnoha starých map a knih o Číně, Tartárii a Asii obecně jsem našla ještě jedno zajímavé svědectví.

Na mapě z roku 1747 na severozápad od regionu Ordos směrem k pohoří Altaj leží jezero Karakum (nebo Kuran) sousedící s poznámkou (ta je malinko jižněji) „Zde by se mělo nacházet jezero Kurahan Ulan Nor". V popisu mapy se dále říká, že tady údajně stála rezidence Chubilaje až do okamžiku, kdy ji přenesl do Chanbalyku. To znamená, že někde poblíž by měly být stopy slavného centra Kataje. Nicméně my máme v paměti slova Marca Pola o více jak stodenním putování na Altaj k hrobkám tartarských vládců. Ale toto místo je docela blízko ...

Takže zapomeňme, že je třeba hledat dvě města, která jsou oddělena řekou nebo jejím vyschlým korytem. Do jezera vtéká řeka Ongin, a toto slovo - „Ongin“ - mohlo vzniknout zkrácením původního jména „Polisangin“. V další části této série o hledání hlavního města Tartárie se pokusíme najít toto místo na současné mapě a najít něco podobného městům Chanbalyk a Taidu.

S pomocí Google Maps se vydáme do provincie Ordos, tedy do bývalé Kataje. Projdeme se díky satelitním mapám po ulicích a polích dnešní čínské prefektury, prozkoumáme její historii a pokusíme se potvrdit výsledky našeho pátrání.

-pokračování-