HLAVNÍ MĚSTO TARTARIE (10)

Kostaš Anastasia

Kostaš Anastasia

publikováno: 03.12.2018 kategorie: Tajná historie lidstva

Je třeba říci, že po celá staletí Žlutá řeka nenechává Číňany žít v míru a pravidelně si od tohoto lidu vybírá krutou daň v podobě stovek tisíc životů. "Hoře Číny", jak ji Číňané nazývají, se rozlévá přibližně každých 20 let a i nyní je po celé délce pokryta přehradami pro kontrolu hladiny vody. Připomeňme přinejmenším ty nejhorší povodně na Žluté řece v letech 1887 a 1938, které způsobily smrt 900 tisíc a 500 tisíc lidí. Musíme si přiznat, že nalezení zničeného města Chanbalyk po sérii několika obrovských povodní je pro výzkumníky nelehký úkol.

Proč nemůže být Chanbalyk v blízkosti Kurakhan Ulan-Nur

Na mapě z roku 1747 Thomas Kitchin ukázal na jezero Kurahan Ulan Nor (No/Noor = "jezero") jako na pravděpodobné místo, kde se nacházela rezidence Velkého Chána. Všechny mapy té doby naznačují, že tato vodní plocha byla na přístupu k pohoří Altaj, což je velmi blízko hrobů tartarských chánů; ale tenhle údaj odporuje tomu, co napsal například Marco Polo. Ten uvedl, že cesta z Kataje ke hrobům trvala více než 100 dní.

Pokud bychom předpokládali, že průměrná rychlost pohřebního průvodu byla 2 km za hodinu (včetně sestupů a výstupů), spánek trval asi 5 hodin, plus ještě další 3 hodiny na jídlo a 3 hodiny na zastávky (1 zastávka - 1 hodina), pak 24 hodin - 5 hodin - 6 hodin = 13 hodin denně bylo věnováno pochodu. Průvod by tedy denně ušel asi 26 km. Pak to ovšem vypadá na 2 600 km. Navíc s největší pravděpodobností měl průvod v průběhu více než 100 dnů pochodu povolen i pravidelný delší oddych, což také ovlivnilo rychlost. Takže Kurakhan Ulan Nur (Couharan) nemůže být místem Chanbalyku.

Ještě jednu věc, která se týká tohoto jezera, je třeba zmínit – těžko ho dnes najdete. Možná už ani neexistuje. Na území Vnitřního Mongolska totiž jezera neustále vysychají. K mému velkému překvapení tato poměrně velká vodní plocha v provincii Ordos – Karaman, která je prakticky na téměř všech mapách z XVIII. století, po sobě zanechala jen stopu v polopouštní oblasti a ta je jasně viditelná jen na satelitních mapách.

 

Ordos – provincie ukrývající velkou minulost Tartárie

A nyní nastala chvíle podívat se do samotného Ordosu.

Jedná se o provincii v rámci velkého makroregionu Vnitřní Mongolsko v Číně. Oficiální verze historie se nás snaží přesvědčit, že tyto země se staly součástí čínského státu v roce 1649, pak byly údajně rozděleny do 6 khoshunů (okresů). Nic z toho však nevidíme na mapách XVII. století. Na většině map po povodni z roku 1642 patří tato země k Tartárii, kde se také nachází politické centrum říše. Poté, co roku 1688 je region již v čínské Tartárii (patřící do Číny) a poprvé označován jako Ordos, na některých mapách je oblast obvykle prázdná, bez měst, někdy je uvedeno jen několik menších sídlišť (mezi nimi město Campion – bývalý soused Chanbalyku) a upomínají se zničená města této oblasti (bývalé Kataje a KaraKataje).

Historici nicméně přiznávají skýtskou minulost Ordosu. A samozřejmě ji umísťují do dávné minulosti, protože Skýtové podle nich "vymřeli" do VI. století našeho letopočtu. Mezi archeologickými nálezy jsou pozlacené boty se vzory nebo bronzové a zlaté spony vyrobené ve stylu, který je někdy tak blízký Skýtům, že se zdá, že byly vyrobeny jedním autorem. Mezi nalezenými artefakty jsou také kovové desky, včetně těch se svastikami.

Nicméně pokud se podíváte na Ordos shora, zdá se, že město je postaveno na základě jiného stejně velkého osídlení. Tu i tam najdete stopy ulic - občas jako by obíhaly něco kultého, jindy "staré" město, jakoby bylo v "buňce" nebo "obdélníku". Často v provinciích, a obzvláště v Ordosu samém vidíte vysoké i nepříliš vysoké "kurgany" - sypané kopce, které jsou osázeny přesnými řadami mladých stromů (tvoří kruhy, zmenšují se směrem vzhůru a rozšiřují směrem dolů) - tak se Číňané pokoušejí skrývat „stavby" nečínského původu původ.

A vzhledem ke stopám rozsáhlé lidské činnosti na těchto místech je podle mého názoru publikováno dost málo archeologických nálezů. Prakticky není vystaveno žádné nádobí a jiné domácí potřeby, oděvy, ozdoby, kosti a lebky lidí, tedy nejčastější druhy archeologických nálezů. Na malbách jsou často zobrazováni koně a jezdci, ale kupodivu se mezi vystavenými archeologickými nálezy prakticky neobjevují koňské postroje.

Zdá se, že k veřejnému shlédnutí je vystaveno jen to, co nevyjadřuje národní zvláštnosti etnické skupiny, která zde žila před mongoloidy. Nalezené objekty se staly základem pro tvorbu nových ikonických historických systémů při výstavbě místních památek, architektonických struktur, oděvů a předmětů pro domácnost, jako by byly pro turisty rekonstruovány.

Například v Ordosu často jako symbol chánovy moci mají na mysli trojzubec, připojují jej k žezlu jako vrchol. Ale současníci velkých chánů zobrazovali zakončení žezla různými způsoby, jako by přesně neznali jeho skutečný tvar.

 

A ještě k vlajce Tartárie. Současní historici s domnívají, že na vlajce vládnoucí dynastie byl kruh s půlměsícem. Je však těžké najít v otevřeném přístupu na internet staré dokumenty, které by prokázaly, že tento symbol patří Čingischanovi a jeho dynastii. Ale připomeňme, že jsme již tento symbol tatarské říše viděli na mapě údajně ze XIV. století (autor: Angelino Dulchert), kde se vznášel nad městy Eurasie až do Moskovie a Polonie. Dvourohá rozetka s cípy dolů, zavěšená z rukojeti s malým kroužkem, je na vlajkách jasně viditelná. Často bylo takové znamení doplněno zvednutým "ocasem", který vychází z jednoho z "rohů" symbolu.

Někdy byl půlměsíc umístěn vedle na ostrém konci. Později na vlajkách Tartárie začínají vykreslovat něco, co vypadá jako drak, ale tak tomu je blíž k západu říše. Poměrně nová města Ordos a sousední Kanbashi/Chanbashi (téměř Chanbalyk/Chanbalyk) jsou plná obrazů na téma Čingischána a tibetských Mongolů. Zde můžete obdivovat sochy a obrazy oslavující velkého "vojevůdce" a jeho armádu - Hordu.

Můžete také zajít do mauzolea chána Zlaté hordy – moderního architektonického komplexu navrženého v podobě jurty. To je vpořádku, ale kam se poděly paláce, o nichž psali současníci nejbližších potomků zakladatele Tartárie – chánů Chubilaje a Usbeka? Historici nevědí anebo předstírají, že neznají podrobnosti o životě potomků Čingischána; v každém případě podle Ordosu a jeho okolí vzniká pocit, že tato země nikoho kromě prvního chána Hordy, žijícího údajně ve XIII. století, nepamatuje.

Shrneme-li příběh regionu Ordos, musíme konstatovat, že historické a turistické sféry Číny a Vnitřního Mongolska žijí ze slávy Čingischána, ale tak, že narušují původní význam ve prospěch čínské národní ideologie. Ani v nejdivočejších fantaziích se přece před prostými Číňany nesmí připustit, že by na rovině mezi Žlutou řekou a Velkou čínskou zdí mohli žít lidé bílé pleti. Už tak některé nálezy, například mumie bělochů, podle čínského vedení zbytečně upozorňují na původní obyvatele severu a západu ČLR.

Prakticky se stoprocentní jistotou můžeme mluvit o úmyslném narušení skutečné historie těchto míst. Země založené za přímé účasti členů Čingischánovy dynastie, nebo které se ještě dříve staly součástí Tartárie, už několik století žárlivě střeží tajemství svého narození z lůna starověké euroasijské říše. Mezi tyto státy patří Rusko, Ukrajina, Moldávie, Kazachstán, Čína, Turecko, Mongolsko, Turkmenistán, Uzbekistán, Indie a další. Archivy těchto zemí jsou přísně chráněny, nálezy, které by nás mohly nejvíce šokovat, s největší pravděpodobností podléhají likvidaci. A vědci a historici získávají jen drobky nebo to, co strážci tohoto tajemství přehlédli, či co náhodou upoutalo pozornost široké veřejnosti. A je tu ještě je jedna možnost - interpretovat vše v kurzu aktuální oficiální historie.

Původ regionu Ordos a jeho stejnojmenného města je zajímavější ještě v jedné věci. Čínská a vnitromongolská podnikatelská komunita si riskla vybudovat milionové město uprostřed pouštní náhorní plošiny na základech malé vesnice. Avšak i přes grandiozní zástavbu těchto pozemků jsou všude vidět stopy původního rozsáhlého osídlení: obrovské násypy v podobě kurganů, příkopy, zbytky základů pevností a další němé svědky velké tartarské minulosti. Proč právě tady bylo postaveno nové supermoderní město pod značkou Čingischána, údajně Mongola, který si podmanil polovinu světa? Není to třeba proto, že Čína plánuje opakovat činy velkého vojevůdce a rozmáchne se na bývalé tartarské země? Jen si to představte: Čingischán jako symbol bojujícího, vítězného Východu, jako obraz zakladatele nejmocnější superříše všech dob!

Ale po vybudování Ordosu a Chanbashi „na zelené louce“ čínský byznys nedokázal zajistit příliv kupců. Obě města jsou obydlena jen z několika procent. Na internetu sice některé stránky píší, že se situace postupně zlepšuje, nicméně... Ordos se stal známý po celém světě jako největší město-přízrak v Číně, kde obrovské obytné komplexy stojí prázdné a v nemnohých obchodech a kavárnách nejsou téměř žádní zákazníci.

Taková je tedy současnost zemí, které dříve nesly jméno Kataj, kde se tyčily slavné paláce Velkého Chána, nyní moderní historickou „vědou“ nazvané jurtami. Číňané se pokoušejí vyhrát ideologickou bitvu významů, používajíce árijsko-skýtskou minulost regionu Ordos ke svým "mongolským" cílům. Ale zdá se, že jeho energie odolává a jakési neznámé síly brání Číně získat moc pomocí lži a polopravd. Město budoucnosti se stalo městem duchů. Příliš velké sousto si vzali Číňané, jak se zdá, když si chtěli podmanit hlavní město největší říše všech dob a národů.

-konec-

Další díly