FILM JAKO RITUÁL (2)

San

San

autor

09.10.2020 Esoterika

Filmy a jejich masová návštěvnost v kinech jsou v zásadě náboženské povahy. Je to rituální proces v práci a mnozí z „hollywoodských zasvěcenců“, producenti a režiséři, jsou stejného smýšlení. Lucifer je svatým patronem vizuálního umění. Barva, forma, toť vše jsou díla Luciferova, říká Anger. Tento koncept vystihuje logo i samotnou ideu společnosti ‎George Lucase "Industrial Light & Magic" zabývající se tvorbou speciálních efektů ve filmech. Kromě filosofických a esoterických dimenzí filmu je nutné upozornit na vznik a formování masového (kolektivního) vědomí prostřednictvím masových médií na základě jeho rituálních a kulturních souvislostí a populární kontext symboliky. Přesuňme se na chvíli z mediálního cirkusu do říše liturgie nebo komunitního rituálu. Mircea Eliade objasňuje v následujícím odstavci z díla "Posvátné a profánní", podstatné rysy tohoto prvotního umění, shodujícího se v mnohém s výše uvedeným komentářem Orsona Wellese:

„Protože však náboženský člověk nemůže žít pouze v ovzduší, které je posvátnem prosyceno, setkáváme se u něho rovněž s množstvím technik na posvěcování prostoru. Viděli jsme, že posvátno je skutečnost par excellence, že je zároveň mocí, účinností, zdrojem života a plodnosti. Touha náboženského člověka žít v prostoru, který je posvátný, se vskutku rovná touze žít v objektivní skutečnosti, nenechat se paralyzovat nekonečnou relativitou ryze subjektivních zkušeností, žít ve světě, který je skutečný a účinný, a nikoliv v pouhé iluzi… Ale nesmíme se domnívat, že jde o lidskou práci, že člověk dospívá k posvěcení prostoru svým vlastním úsilím. Naopak, rituál, který slouží k vybudování posvátného prostoru, je účinný pouze potud, pokud opakuje dílo bohů.“[8]

David Huckvale: Movie Magick

Eliade evokuje prvotní nutkání člověka posvěcovat posvátný prostor – prostor, kde staří bohové přicházejí lidstvu zvěstovat význam, ctnost a účel – na vyvýšených místech se může nebeská říše nebeských inteligencí manifestovat v teofanii a zemi tak zaváděním řádu do nepřátelského chaosu utvářet do podoby nebeského. Moderní člověk prý již není pověrčivý; na úsvitu „věku rozumu“ opustil rituál a liturgii výměnou za rozumně racionální život a být „informovaným občanem“ své „osvícené demokratické republiky“. Když se však budeme Eliadeho výrokem zabývat trochu podrobněji, uvidíme, že člověk ve věku vesmírných letů je právě tak „náboženský“, pokud ne více, jako nevědomý divoký pračlověk. Rozdíl je jen ve formě a médiu, nikoliv co do podstaty, a jeho nový chrám se nachází všude tam, kde svítí televizní obrazovka nebo když vstupuje do kina, které ho sytí novými příběhy, díky nimž se snaží pochopit svůj svět.

David Huckvale[9] definuje film jako jistý druh magie, svět stínu a světla, kde je možné úplně všechno a mrtvé opět ožívá. Film dokáže pomocí speciálních efektů dělat zázraky i přesvědčit nás, abychom uvěřili čemukoliv. Jde tedy o dokonalé médium k vyjádření okultního fenoménu, a už od počátků historie kinematografie sloužil film právě k těmto účelům. V knize "Movie Magick" pak zkoumá způsob, jakým byly filmy inspirovány slavnou definici „magie“ Aleistera Crowleyho, jenž ji definoval jako „vědu a umění, jak způsobit změnu ve shodě s vůlí.“

Dennis Wheatley: The Devil Rides Out

To přirozeně zahrnuje klasické okultní filmy, jako je Hammerova adaptace klasického díla Dennise Wheatleyho "The Devil Rides Out", ale došlo i na kulturní pozadí moderního okultního revivalu a podrobně se zabývá tím, jak okultní filmy reagovaly na estetiku fin de siècle, dekadence, symbolistická díla Villierse de l‘Isle Adama, wagnerovské hudební drama, faustovskou legendu, pseudovědu theosofie, okultní psychedelii šedesátých let, okultní konspirační teorie a některé tajemnější aspekty animace. Výsledkem je tak filmový grimoár, který osloví jak čaroděje, tak i učně filmové magie.

Většina z nás nehledá vesnického šamana nebo hierofanta, aby se dostal ke zprávám z duchovní říše, ale copak každý den nezíráme do příručních magických zrcadel či obrazovek, jimiž se přenášejí zprávy od kněží, šamanů a význačných mediálních mistrů, nadto zcela nekriticky? Liturgická ikona starých se teď proměnila v pohyblivou ikonu temperamentní a svůdně přitažlivé televizní hlasatelky vyslané Matkou představenou z kláštera Channel 5. Z tyčících se katedrál hlavních filmových studií CNN a Fox se nadále šíří slovo Boží, abychom usměrnili masy prosebníků pomocí příběhů o životech nových svatých patronů a mytologií hollywoodských hrdinů, kteří přebývají v říši nedosažitelných forem.

Naši noví bozi však vždy neoplývají poselstvími o naději a spáse. Naši dévové[10] jsou především bohy hněvu a pomsty, opřádající hromadnou psyché neustálými přívaly kouzel a zaklínadel zaměřených na zmatek a hysterii. Jako kněz porcuje rituální dýkou oběť, tak dnešní kněží porcují naši psyché rituální dýkou athame[11] a evokují tak bezmezný proud strachu a zhouby. A jako je oběť rozkrojena vejpůl a takto „zdvojena“, hromadná psyché jakožto oběť je rozdělena na nesoudržný doublespeak orwellovské doublemind a doublethink.

-pokračování-

------------------------------------------------------

 

PRAMENY:

[8] Mircea Eliade: Posvátné a profánní. Oikoymenh, Praha 2006, str. 22.

[9] David Huckvale: Movie Magick: The Occult in Film. McFarland 2018.

[10] Déva, „nebeský, božský“, je hinduistické božstvo. Védští dévové jsou obdařeni nadlidskou silou, krásou, moudrostí a dobrotou a jsou svrchovanými vládci nad celým světem a jeho obyvateli. Smrtelníkům jsou až na výjimky příznivě nakloněni a lze si je na svou stranu naklonit prosbami, chvalozpěvy a obřady.

[11] Athame je nejdůležitější a nejčastěji užívaný nástroj v různých tradicích současného čarodějnictví, zejména pak v tradici Wicca. Jedná se obvykle o dýku (s ostřím po obou stranách čepele) s černou rukojetí. Používá se však také v obřadní magii zejména k vytyčení rituálního prostoru.