FENOMÉN: ZÓNA PÁDU (14)

Chvátal Jaroslav

Chvátal Jaroslav

autor

14.05.2022 Fenomenologie

Dne 24. listopadu 1971 přistoupil k přepážce letů společnosti Northwest Orient Airlines na mezinárodním letišti v Portlandu elegantně oblečený muž středního věku. Představil se jako Dan Cooper, koupil si jednosměrnou letenku do Seattlu a zaplatil v hotovosti. Cooper nastoupil do letadla Boeing 727-100 a zaujal místo 18C v zadní části kabiny pro cestující. Usadil se, objednal si u letušky bourbon se sodou a popíjel ho, zatímco čekal na vzlet. Toho dne bylo na palubě letu 305 pouze 35 cestujících. Odlétal přesně ve 2:50 SEČ a měl přistát na letišti SeaTac (Seattle Tacoma International) asi o 30 minut později. Letadlo však ještě nedosáhlo cestovní výšky, když cestující v 18C zavolal letušku Florence Schaffnerovou a předal jí vzkaz. Florence, kterou již dříve žádali o ruku mužští cestující, si myslela, že jí dává své telefonní číslo. Neotevřený vzkaz si strčila do kapsy. Cestující však byl neodbytný. "Myslím, že byste si to měla přečíst," řekl. "Mám bombu."

Nevíme jistě, co bylo na útržku papíru napsáno, protože Cooper ho od Florence Schaffnerové získal hned poté, co si ho přečetla. Víme však, že to stačilo k tomu, aby se letuška přesvědčila, že nejde o žádný podvod. Když jí Cooper nařídil, aby si sedla vedle něj, okamžitě mu vyhověla. Poté vytáhl zpod sedadla kufřík a položil si ho na kolena. Trochu ji pootevřel a umožnil Florence nahlédnout dovnitř. To, co spatřila, ji příliš nepotěšilo - osm červených kanystrů uspořádaných nad sebou ve dvou řadách po čtyřech, velká válcová baterie, výmysl opatřený dlouhými izolovanými červenými dráty. Cooper pak vyslovil své požadavky - 200 000 dolarů v "obchodovatelné americké měně"; čtyři padáky; nákladní auto s palivem připravené v Seattlu. Řekl Florence, aby tyto požadavky předala pilotovi. Nehodlala se hádat.  

Za řízením letu 305 toho dne seděl kapitán William A. Scott, veterán amerického armádního letectva, který se účastnil akcí za II. světové války. Scott se okamžitě spojil rádiem s řízením letového provozu v Sea Tacu, vysvětlil situaci a předal únoscovy požadavky. Tyto požadavky pak byly předány federálním úřadům a prezidentovi společnosti Northwest Orient - Donaldu Nyropovi, který okamžitě schválil vyplacení výkupného. Shromáždění peněz a pořízení padáků však mělo zabrat nějaký čas, a tak bylo letadlo nasměrováno do vyčkávacího režimu nad Puget Sound a cestující byli informováni, že došlo k drobným mechanickým potížím. Letadlo mělo kroužit téměř dvě hodiny. Po celou tu dobu cestující nevnímali drama na život a na smrt, které se odehrávalo kolem nich. Po přistání letadla mohli vystoupit. Jedinou nepříjemností pro ně bylo, že Cooper nařídil pilotům, aby pojížděli na vzdálenější část přistávací dráhy.

FBI mezitím shromáždila peníze na výkupné, 10 000 dvacetidolarových bankovek, většinou se sériovými čísly "L". A federálové si tato čísla samozřejmě poznamenali. Ve skutečnosti byla každá bankovka vyfotografována a snímky přeneseny na mikrofilm. Padáky byly také pořízeny, i když Cooper odmítl vojenské, které byly původně přivezeny na palubu, a trval na civilních padácích s ručně ovládanými trhacími šňůrami. Po zběsilém shánění se je podařilo získat z místní parašutistické školy. Cooper byl ve svých letových instrukcích kapitánu Scottovi velmi konkrétní. Chtěl, aby letadlo letělo jihovýchodním kurzem směrem k Mexico City. Měli letět minimální možnou rychlostí, aniž by došlo k pádu letadla, a udržovat maximální výšku 3 500 metrů.. Podvozek měl zůstat vysunutý v dolní poloze a klapky na křídlech měly být spuštěny na 15 stupňů. Kabina měla zůstat bez přetlaku. Když ho Scott informoval, že let do Mexika za těchto podmínek by vyžadoval zastávku na doplnění paliva, Cooper souhlasil s tím, že mohou přistát v Renu v Nevadě.

Cooper také chtěl, aby zadní únikové dveře letadla zůstaly otevřené a schodiště prodloužené, což Scott z bezpečnostních důvodů odmítl. Cooper pak souhlasil s tím, že dveře budou během vzletu zavřené, ale trval na tom, že schody rozloží, jakmile budou ve vzduchu. Přibližně v 19:40 se Boeing 727 vznesl do temné oblohy. Na palubě bylo pět osob: Cooper, kapitán Scott, druhý pilot William Rataczak, palubní inženýr Harold Anderson a letuška Tina Mucklowová. Federálové samozřejmě nikdy nehodlali dovolit, aby unesené letadlo proletělo americkým vzdušným prostorem, aniž by bylo sledováno a pozorováno. Z McChordovy letecké základny byly pověřeny dvě stíhačky F-106, aby letadlo sledovaly na dálku a držely se mimo dohled únosce. Lockheed T-33 byl rovněž odkloněn z mise Letecké národní gardy, ale v blízkosti hranice států Oregon a Kalifornie se otočil zpět, protože mu docházelo palivo. Mezitím na palubě 727 Cooper nařídil Tině Mucklowové, aby se připojila ke zbytku posádky v přední části letadla.

Přibližně ve 20:00 se v pilotní kabině rozblikala výstražná kontrolka, která signalizovala, že bylo spuštěno zadní schodiště. Asi o 15 minut později se ocasní část letadla náhle zvedla a kapitán musel provést úpravy, aby se letadlo vyrovnalo. Dvě hodiny poté, se stále spuštěným zadním schodištěm, Boeing přistál na letišti v Renu. Přivítal ho roj federální, státní a místní policie, která letadlo obklíčila ještě předtím, než se zastavilo. Policisté poté nastoupili do letadla a provedli prohlídku. Po Danu Cooperovi nenašli žádné stopy. Cooper však po sobě zanechal alespoň nějaké známky své přítomnosti. Zanechal po sobě připnutou kravatu, sponu na kravatu a dva ze čtyř padáků, z nichž jeden měl přeřezané závěsné šňůry. FBI také našla 66 latentních otisků prstů a osm cigaretových nedopalků Raleigh s filtrem. Existovali samozřejmě také očití svědci, kteří ho mohli popsat, především letušky Tina Mucklowová a Florence Schaffnerová. Uvedly, že podezřelý byl ve věku kolem 40 let; měřil 180 cm, vážil asi 90 kg, měl blízko sebe posazené hnědé oči a tmavou pleť. Schaffnerová a Mucklowová si rovněž povšimly jeho klidného chování a uvedly, že byl zdvořilý a dobře mluvil. Dokonce trval na zaplacení účtu za pití, než letadlo přistálo v Seattlu.

Právě v tomto bodě příběhu dochází k důležitému zvratu, tedy důležitému z hlediska populární kultury. Během celé epizody únosce nikdy nepoužil jiné jméno než "Dan Cooper". Když však policie a FBI začaly pátrat po podezřelých, narazily na muže jménem D. B. Cooper, který se stal zájmovou osobou kvůli menšímu policejnímu záznamu. Cooper byl vyslýchán pro případ, že by únosce mohl použít své skutečné jméno. Po poskytnutí alibi byl okamžitě propuštěn. Celá záležitost mohla skončit, kdyby se příběhu neujal reportér, který zaměnil jména "Dan Cooper" a "D. B. Cooper". Tak vznikla legendární přezdívka nejznámějšího amerického únosce. Ale kde byl D. B. Cooper? Podle všeho vyskočil z pomalu letícího letadla 727 kdesi nad divočinou jihozápadního Washingtonu. Na základě výpovědi kapitána se vyšetřovatelé domnívali, že letadlo opustil v 8:13, tedy přesně v době, kdy se ocas boeingu náhle "vznesl". To by znamenalo, že jeho přistávací zóna se nacházela několik kilometrů jihovýchodně od Arielu ve státě Washington, poblíž jezera Merwin na nejjižnějším výběžku hory Svaté Heleny.

Do této oblasti byly okamžitě vyslány pátrací týmy, které provedly rozsáhlou operaci zahrnující leteckou podporu, hlídkové čluny a potápěče, kteří prohledávali hlubiny jezer Merwin a Yale Lake. Byly také prohledány všechny farmy, chaty a chatrče v oblasti. Nenašli nic, ani kousek padáku, ani kus oblečení, ani zatoulanou bankovku. Po D. B. Cooperovi rozhodně nebylo ani stopy. V březnu 1972, krátce po jarním tání, se do oblasti vrátily týmy agentů FBI, tentokrát podporované 200 vojáky z Fort Lewis, spolu s příslušníky Národní gardy a desítkami civilních dobrovolníků. Pátrání tentokrát trvalo osmnáct dní. Byly nalezeny důležité důkazy v jiném trestném činu (kosterní pozůstatky dospívající oběti vraždy), ale nic o nejhledanějším americkém únosci. Zatímco to všechno probíhalo, paralelně probíhalo pátrání, které se řídilo starým axiomem "sleduj peníze". Federálové samozřejmě znali podrobnosti o každé bankovce, která byla předána D. B. Cooperovi. Již dříve byla rozeslána oznámení do bank, kasin, dostihových závodišť, do všech podniků, kde jsou běžné velké hotovostní transakce. Informován byl také Interpol a stejně tak i orgány činné v trestním řízení po celém světě. Ve chvíli, kdy by se Cooper rozhodl utratit své neprávem nabyté peníze, měli by ho v hrsti.

Až na to, že Cooper peníze neutrácel. Zdálo se, že po všech těch problémech, které si dal se získáním svého jmění, se z únosce stal lakomec. Nabízely se tři teorie, proč tomu tak je. První byla, že zločin nikdy nebyl o penězích. Cooper provedl tento odvážný kousek pro vzrušení, jen aby dokázal, že to jde. Nebo to byl nespokojený zaměstnanec leteckého průmyslu, který si chtěl něco vydobýt. To by vysvětlovalo jeho zjevnou znalost letadel a protokolu.
Nebo možná ne. Možná únos spáchal kvůli finančnímu zisku, ale pak si uvědomil, že utrácení peněz by ho dostalo do vazby. To se zdálo pravděpodobné, ale úplně to nesedělo s pečlivým plánováním, které bylo součástí zbytku zločinu. Což nás přivádí ke třetí teorii, že D. B. Cooper skok nepřežil. Tento názor je obecně podporován odborníky.

Mnoho zkušených parašutistů totiž popsalo seskok jako "sebevražedný". Cooper vyskočil do černočerné noci uprostřed prudkého lijáku. Nebyl dostatečně oblečen do podmínek, které měly zahrnovat vítr o rychlosti až 200 kilometrů za hodinu a teploty kolem -9 °C. Neměl na hlavě helmu a skákal do hustě zalesněné oblasti, kde by byla šance na bezpečné přistání, zejména s ohledem na nízkou viditelnost, prakticky nulová. V takových podmínkách by jeho šance na přežití byly mizivé. I kdyby se nějakým způsobem dostal na zem bez zranění, byl by uprostřed rozlehlé divočiny, promočený na kůži uprostřed zimy, bez teplého oblečení, které by ho chránilo. Zdálo se nemožné, že by se dostal ven živý. Ale pokud je to pravda, pokud D. B. Cooper v oné mrazivé listopadové noci skočil na smrt, kde je potom jeho tělo? Kde je jeho padák? Kde jsou peníze? V průběhu let proběhlo mnoho pátrání, oficiálních i soukromých. Každé z nich vyšlo naprázdno.

Možná jsme hledali na špatném místě. Následná analýza zřejmě naznačuje, že Cooper ve skutečnosti mohl přistát jiho-jihovýchodně od původního odhadu v povodí řeky Washougal. A i to může být špatně, vezmeme-li v úvahu jediné dva nalezené fyzické důkazy o odvážném kousku D. B. Coopera. V listopadu 1978 jeden lovec prozkoumával lesní cestu poblíž Castle Rocku ve státě Washington, když našel cedulku s návodem, jak spustit zadní schody letadla 727. Předpokládá se, že pochází z letu 305. Byla objeven daleko na sever od jezera Merwin. V únoru 1980 pak osmiletý Brian Ingram trávil se svou rodinou dovolenou na řece Columbia, když našel dva balíčky, z nichž každý obsahoval 100 dvacetidolarových bankovek. Sériová čísla dokazují, že pocházejí ze zásilky D. B. Coopera. Byly nalezeny na míle daleko od jednoho z podezřelých míst shozu. Jak se tedy balíčky ocitly na tomto místě? Přinesla je tam řeka? Možná, ale kde je potom zbytek peněz? Žádné další se nikdy nenašly.

Zatím jsme se zabývali otázkou, co se stalo s D. B. Cooperem. Možná však konečná otázka zní: Kdo to byl? V průběhu let se objevilo mnoho podezřelých "D. B. Cooperů", většina z nich se identifikovala sama nebo je navrhli rodinní příslušníci či spolupracovníci. Existoval dokonce bývalý zelený baret Richard McCoy mladší, který spáchal napodobeninu únosu. V dubnu 1972 se McCoy zmocnil letu společnosti United Airlines z Denveru, odklonil ho do San Franciska a pak se zachránil nad Utahem s výkupným 500 000 dolarů. McCoy bezpečně přistál, ale o dva dny později byl zatčen. Nebyl to D. B. Cooper, ani žádný z dalších podezřelých. Popravdě řečeno, naše nejlepší naděje na odhalení totožnosti skutečného D. B. Coopera je možná navždy ztracena. Pak tu bylo bylo osm nedopalků cigaret nalezených v letadle. Ty by mohly poskytnout profil DNA, ale někdy během vyšetřování se ztratily. FBI má stále Cooperovu kravatu a sponu do kravaty a podařilo se jí z těchto předmětů získat částečný profil. Pro identifikaci to však nestačí a v každém případě nemusí pocházet od pachatele. Možná se nikdy nedozvíme, co se s D. B. Cooperem stalo, nebo kdo to vlastně byl.

-pokračování-

Další díly