FENOMÉN: VÍCE NEŽ SLOVA (26)

Začalo to telefonátem na policii v australském Adelaide 1. prosince 1948. Na pláži Somerton bylo nalezeno tělo. Policisté, kteří ve středu ráno na místo vyjeli, očekávali, že najdou oběť loupežného přepadení nebo snad nějakého tuláka, který nakonec podlehl celoživotním neřestem. Místo toho našli elegantně oblečeného muže středního věku, který ležel na písku a hlavu měl opřenou o kámen. Muž měl natažené nohy a zkřížené přes chodidla. Na hrudi mu ležela napůl vykouřená cigareta, která mu zřejmě vyklouzla z úst. Nebyly na něm patrné žádné známky úrazu. Mohl by odpočívat, nebýt toho, že jeho tělo vůbec nedýchalo. Mrtvola, která stále nebyla identifikována, byla převezena do Královské nemocnice v Adelaide k pitvě. Tam doktor John Barkley Bennett odhadl, že smrt nastala nejdříve ve dvě hodiny ráno a s největší pravděpodobností ji způsobil infarkt. V té době byl prozkoumán obsah mužových kapes, ale neposkytl žádné vodítko k určení jeho totožnosti. Nebyla v nich peněženka, hotovost ani žádný doklad totožnosti. Zvláštní bylo, že ze všech kusů oblečení, které měl na sobě, byly odstřiženy štítky. Další zvláštností byla krabička cigaret, kterou měl muž v kapse. Balení bylo od levné značky Army Club. Cigarety uvnitř byly dražší značky Kensitas.

Než byla o den později provedena úplná pitva, policie při zjišťování totožnosti mrtvého muže příliš nepokročila. Výsledky pitvy by jim v tom příliš nepomohly. Ukázalo se, že zorničky mrtvého byly menší než obvykle, že jeho slezina byla "nápadně velká a pevná" a asi třikrát větší, než se očekávalo, a že játra byla přeplněná krví. Také srdce se zdálo být normální, což zpochybnilo původní diagnózu srdečního selhání. Muž, jehož věk se odhadoval na čtyřicet let, byl ve výborné fyzické kondici. Soudní lékař si všiml zejména toho, že má mohutné lýtkové svaly, srovnatelné s profesionálními sportovci, a že se mu prsty na nohou zužují do zvláštního klínovitého tvaru, jako by se časem zformovaly nošením výrazně špičatých bot. To možná naznačovalo, jakou má muž profesi. Byl snad baletním tanečníkem? To byla sice zajímavá hypotéza, ale neodpovídala na dvě otázky, na které si všichni přáli odpověď. Kdo byl tento muž a jak zemřel? Soudní lékař nyní předpokládal otravu, když přišla svědecká výpověď, která tuto teorii potvrzovala. Jeden pár uvedl, že se předchozího večera procházel po nábřeží, když na pláži spatřil muže. Podle nich byl ve stejné poloze, ale v té době byl ještě velmi živý. V jednu chvíli zvedl ruku k ústům a pak ji zase pomalu pustil. Předpokládali, že je opilý a snaží se vykouřit cigaretu.

Ale co když opilý nebyl? Co když trpěl účinky nějakého pomalu působícího jedu? Existoval jeden způsob, jak to zjistit. Krev mrtvého muže byla důkladně otestována. Neodhalila žádné stopy po známém toxinu. To však možnost otravy zcela nevylučovalo. Byl konzultován významný farmakolog sir Cedric Stanton Hicks. Ten navrhl, že muž mohl být otráven digitalisem nebo strofantinem. Oba tyto jedy se po smrti velmi rychle rozkládají a nezanechávají žádné stopy. V polovině ledna 1949 již jihoaustralská policie vyčerpala všechny dostupné stopy. Fotografie a otisky prstů mrtvého byly rozeslány na všechna policejní oddělení v zemi a vyšly naprázdno. Policie dokonce přistoupila k mimořádnému kroku a umožnila, aby si mrtvolu v márnici prohlédla široká veřejnost. Doufali, že ho někdo pozná. Nikdo ho nepoznal. Nyní se vyšetřování rozšířilo ve snaze vystopovat pohyb muže před jeho příchodem na somertonskou pláž. Musel někde bydlet a možná po sobě zanechal osobní věci v hotelu nebo v úschovně zavazadel. Tento směr pátrání měl brzy přinést výsledky. Dvanáctého ledna, den po zahájení pátrání, byl policii předán hnědý kufr, který byl 30. listopadu odložen na hlavním nádraží v Adelaide.

Obsah kufru však místo odpovědí na zbývající otázky záhadu jen prohloubil. Kufr neobsahoval nic, co by muže identifikovalo, žádný pas ani řidičský průkaz. Z každého kusu oblečení, kromě tří, byly odstraněny štítky. Ty nesly označení "Kean" nebo "T. Keane", ale policie nebyla schopna najít žádnou pohřešovanou osobu tohoto jména a nakonec dospěla k závěru, že tam byla zanechána v úmyslném pokusu o zmatení. Kromě oblečení našli policisté v kapse kalhot mrtvého muže cívku oranžové nitě, totožnou s tou, která byla použita k opravě roztržení. Byla tam také sada šablon, jaká se používá na obchodních lodích k označování nákladu, a kabát s neobvyklým stehem z peří. Policie to konzultovala s krejčím a dozvěděla se, že tento typ prošívání je v USA běžný. To vedlo k soustředěnému pátrání v lodních a imigračních záznamech mezi oběma zeměmi. Stejně jako vše ostatní v případu nepřineslo žádné výsledky. V dubnu, čtyři měsíce po nálezu těla, byl k ohledání mrtvoly přivolán John Cleland z Univerzity v Adelaide.

Ale ani toto ohledání nepřineslo nic nového k tomu, co už policie věděla. Pak ale Cleland požádal, zda by mohl prohledat věci mrtvého, a objevil zatím nejvýznamnější - a nejzáhadnější - důkaz. Cleland objevil v opasku kalhot mrtvého zašitou tajnou kapsu. Uvnitř byl útržek papíru srolovaný do těsné trubičky. Obsahoval pouze dvě slova napsaná složitým písmem. Slova, o nichž se později zjistilo, že jsou perská, zněla "Tamám Šud". V překladu to znamená: "Je konec". Tento útržek papíru byl zjevně vytržen z tištěné knihy. Jeho význam nebo původ však policii zmátl. Byl to Frank Kennedy, kriminální reportér z "Adelaide Advertiser", kdo navrhl, aby si opatřili kopii básnické knihy - "Rubaját" od Omara Chajjáma. Toto dílo, napsané ve dvanáctém století, mělo anglický překlad Edwarda Fitzgeralda, který se stal v Austrálii populární během války. Existovala řada vydání, ale žádné neodpovídalo textu na útržku papíru, který měla policie k dispozici.

Uplynulo dalších sedm měsíců a případ zůstal na mrtvém bodě. Pak 23. července přišel na policejní stanici v Adelaide muž s knihou v podpaží a podivným příběhem. Začátkem prosince, tedy v době, kdy bylo tělo objeveno, se vydal na projížďku se svým švagrem. Zastavili se v Somertonu a prošli se po pobřeží. Když se vrátili do auta, našli na podlaze za zadními sedadly ležet výtisk "Rubajátu". Každý z mužů předpokládal, že patří tomu druhému, a nijak to nekomentoval. Kniha skončila schovaná v přihrádce v autě a zůstala tam, dokud si jeden z mužů nepřečetl v místních novinách policejní výzvu o pomoc. Pak knihu vyzvedli a zkontrolovali ji. Část poslední stránky byla vytržená, stejná část, kterou našli v tajné kapse mrtvého muže. V knize, kterou svědek odevzdal, se objevila významná stopa, slabý otisk telefonního čísla z Adelaide, které někdo při psaní nechtěně vyrazil na zadní stranu obálky. Ukázalo se, že číslo patřilo mladé zdravotní sestře, která bydlela nedaleko Somerton Beach. Na policejním výslechu přiznala, že výtisk "Rubajátu" dala muži, kterého znala z války. Jmenoval se Alfred Boxall.

Konečně, po měsících práce, měla policie něco solidního, s čím mohla pracovat. A od té chvíle to bylo ještě lepší. Alfred Boxall měl adresu v Maroubře v Novém Jižním Walesu. Doufali, že se jim konečně podařilo identifikovat neznámého. Jediným problémem bylo, že se ukázalo, že Boxall je stále naživu. A stále měl u sebe výtisk "Rubajatu", který mu dala sestra. Právě v této fázi vyšetřování policii unikl jeden trik. Mohla sestra vědět víc, než říkala? Mohla znát totožnost mrtvého muže? Zápisky z následného výslechu naznačují, že mohla. Vlastně "výslech" je příliš silné slovo. Otázky byly přinejlepším jemně zjišťovací. Při druhém výslechu zdravotní sestra (jejíž jméno nebylo nikdy uvedeno a v zápiscích je označována jako "Jestyn") vyprávěla vyšetřovatelům o incidentu, který se stal v listopadu předchozího roku. Jednoho dne přišla domů z práce a sousedé jí oznámili, že v době, kdy nebyla doma, volal do jejího bytu nějaký muž. Odmítl uvést své jméno, ale řekl, že se vrátí později. Nikdy se však nedostavil.

Policie si nebyla úplně jistá, jak to souvisí s jejich případem. Potřebovali však vědět, zda Jestyn Somertonského muže poznala. Sestře proto ukázali odlitek jeho obličeje a zeptali se jí, jestli ho zná. Její odpověď byla jednoznačná. Podle záznamů z výslechu jí z tváře zbledla barva a na okamžik se zdálo, že by mohla omdlít. Pak se opět vzpamatovala a řekla, že ho nepoznává. Policie to nevysvětlitelně nechala být a ženu nechala odejít. Vyšetřování se vrátilo na začátek. Tedy ne úplně na začátku. Kromě telefonního čísla našla policie ještě záhadnější stopu, pět řádků zpřeházených velkých písmen. Druhý řádek byl přeškrtnutý a první tři byly od posledních dvou odděleny dvěma rovnoběžnými čarami, nad nimiž bylo napsáno "X". Na druhém řádku bylo napsáno "X", na třetím "X". Zdálo se, že jde o nějaký kód. Ten byl následně zaslán námořní rozvědce ke zkoumání odborníky na šifry. Popravdě řečeno, existovala jenom malá šance. Rozluštění kódu z tak malého vzorku je téměř nemožné.

A tím byla poslední stopa v případu "muže ze Somertonu" vyčerpána. V roce 1958 zveřejnil koroner v Jižní Austrálii konečné výsledky svého vyšetřování a na závěr přiznal:

"Nejsem schopen říci, kdo byl mrtvý. Nejsem schopen říci, jak zemřel a co bylo příčinou smrti."

Případ, ačkoli nebyl nikdy oficiálně uzavřen, technicky uzavřen byl. Dodnes zůstává nevyřešen. Možná by však neoficiální linie vyšetřování mohly uspět tam, kde oficiální linie selhaly. V posledních letech se o případ znovu objevil zájem a amatérští pátrači po celé zemi nabízejí svá řešení. Existují dva "vyšetřovatelé", kteří stojí za zmínku - detektiv ve výslužbě Gerry Feltus a profesor Adelaidské univerzity - Derek Abbott. Ani jeden z těchto pánů netvrdí, že případ rozluštil, ale oba odhalili zajímavé stopy, které nás přibližují k rozluštění záhady.

První z nich se týká zdravotní sestry Jestyn. Z její reakce na odlitek obličeje se zdá být zcela zřejmé, že Somertonského muže znala, přestože to popírá. Mohl to být její milenec? Mohla mít ve zvyku obdarovávat všechny své mužské přátele výtisky "Rubajátu"? Profesor Abbott se domnívá, že ano. Abbotovi se totiž podařilo odhalit Jestyninu pravou identitu a následně zjistil, že má syna, který se Somerton Manovi nápadně podobá. Je možné, že právě on je otcem chlapce? Je to on, kdo ten den zavolal do jejího bytu? Chtěl se snad usmířit? Vzal si život poté, co ho odmítla? Souvisí to s významem věty "Je konec"? To je jistě zajímavá možnost. Pokud se však Somertonský muž skutečně zabil, pak tak mohl učinit pouze jedem, s ohledem na nedostatek toxinů v krevním řečišti, pravděpodobně digitalisem nebo strofantinem. Problémem je, že tyto látky se obtížně shánějí. Jistě se nacházejí v lécích na srdce, ale ty jsou pouze na předpis a přísně regulované. Pro běžného občana jsou většinou nedostupné.

Ale vládní agent by mohl digitalis nebo strofantin získat poměrně snadno, a to nás přivádí k další široce proklamované teorii o Somertonském muži. Že byl špiónem, kterého zavraždil nepřátelský agent. Podle jedné z nich mu byl jed podán prostřednictvím tabáku. Mohlo by to vysvětlovat cigarety Kensitas nalezené v krabičce Army Clubu? Dalším zajímavým vodítkem, že "Somerton Man" mohl být zapleten do špionáže, byla kopie "Rubajátu", která s případem souvisela. Po rozsáhlém pátrání se Gerrymu Feltusovi nakonec podařilo vypátrat téměř identický výtisk, který v omezeném počtu vydal novozélandský řetězec knihkupectví "Whitcombe & Tombs". Říkám téměř identický, protože knihy byly podobné, ale ne stejné. Měly identické obálky, ale tisk byl jiný, ve verzi "Somerton Man" o něco hranatější. To jde ještě hlouběji do "králičí nory". Ukázalo se, že v poválečných letech byl v Austrálii nalezen další mrtvý muž, který měl u sebe výtisk "Rubajátu/.

V tomto případě byla oběť identifikována. Jmenoval se George Marshall a byl to židovský přistěhovalec ze Singapuru. Jeho výtisk knihy vydalo londýnské nakladatelství "Methuen" a byl označen jako sedmé vydání. Jediným problémem je, že sedmé vydání nikdy neexistovalo. Skončilo u pátého. Marshallův výtisk knihy byl stejně falešný jako ten, který je spojen s případem Somerton. Co to znamená? No, možná že knihy nebyly tím, čím se zdály být. Možná se používaly jako nějaký druh kodexu pro luštění tajných zpráv. Možná to vysvětluje podivnou změť písmen vyražených na zadní straně obálky knihy. Identita Somertonského muže a způsob jeho smrti zůstává jednou z nejzajímavějších záhad Austrálie. Možná, že pravda jednou vyjde najevo. Do té doby nám nezbývá než přemýšlet.

-pokračování-