DILATACE ČASOVÉ OSY, CHYBY V MATRIXU, NEBO ZHROUCENÍ EVOLUČNÍ TEORIE? (6)

TIBET -  (starověká soška „železného muže“)

Tuto sochu objevili němečtí nacističtí vědci. Do Německa jí v roce 1938 přivezl Ernst Schafer v roce 1938. Hodně jsem pátral, ale nepodařilo se mi zjistit kde přesně byl tento artefakt nalezen. Víme však, že za přesunem této sošky stála aktivita samotného Reichsführera Heinricha Himmlera, který měl sám o sobě k Tibetu velmi osobitý vztah. Během zkoumání původu starověké árijské kultury se spekulovalo o tom, že někteří přeživší z Atlantidy se zachránili na himalájské vysočině. Do některých expedic se zapojil také Bruno Berger, tehdy poměrně známý německý antropolog. Po II. světové válce se soška ztratila, aby se objevila na aukci ve Vídni v roce 2007. Získal jí Gero Kurat z „Naturhistorischen Museum Wien – NHM“ (Přírodní muzeum ve Vídni), jako soukromý občan.

Po jeho smrti v roce 2009 přešel artefakt do vlastnictvím vídeňského muzea. Socha je vysoká 24 centimetrů a váží 10 kilogramů. Vzhledem k tomu, že se nikdy nepodařilo zjistit koho prezentuje, byla jednoduše pojmenována „Železný muž“. Někteří badatelé mají zato, že by se mohla vztahovat k buddhistickému bohu Vaisravanovi. Ten je však obvykle prezentován velmi korpulentním tělem tudíž žádný vztah k našemu „Železnému muži“ zde není patrný. Svastika na obrázku (viz. foto níže), byla také tradičně používána starověkým náboženstvím zvaným „Bön“, jež bylo v oblasti Tibetu velmi rozšířené. Je však potřeba připomenout, že tato forma náboženství existovala dlouho před klasickým buddhismem.

Zjistilo se, že artefakt byl vyroben z meteoritického železa a je pravděpodobně jediným tohoto druhu na světě. Tento předpoklad je postaven na tom, že v literatuře prý neexistuje žádný další odkaz na nějakou další sochu vyrobenou z meteoritického železa. Vědci ale navíc zjistili, že tento minimálně tisíc let starý nález disponuje vysokým obsahem niklu a materiálu zvaného „ataxit“, který je téměř stejně tvrdý jako ocel (http://www.wikina.cz/a/Ataxit). Zkušební vzorky musely být odebrány speciálně upraveným ocelovým vrtákem. A tady začíná naše záhada.

Podle všech získaných indicií, se má za to, že meteoritické železo, ze kterého byla tato socha vyrobena pochází z meteoritu Činga, který zasáhl Sibiř asi tak před 15 000 lety. Jeho fragmenty byly poprvé objeveny v roce 1913 v řece Činga v sibiřské lokalitě Tannu Tuva nacházející se na sibiřsko-mongolské hranici. Není známo, kdy přesně toto dílo v Tibetu vzniklo a zda vůbec na tomto místě světa vzniklo. Pokud tedy byla socha skutečně vyrobena z avízovaného kusu materiálu, pak muselo jít o fragment, který byl nalezen mnohem, mnohem dříve, než ostatní kusy meteoritu Činga (anebo šlo o umělou slitinu). Faktem je, že z doposud 50-ti objevených fragmentů Čingského meteoritu, jsou pouze dva kusy těžší více jak 10 kilogramů.

Mimoto vědci nebyli schopni určit, kdy a za pomocí jaké technologie byla socha vyrobena, ale věří se, že v Tibetu někdy v průběhu 11. století n.l. Není známo, jaká technika byla použita k obrábění ocelově tvrdého materiálu. Navíc socha byla později pokryta vrstvou zlata. Původ a stáří „Železného muže“ tak zůstávají dodnes velkým tajemstvím. Čistě v esoterických tradicích bylo zmíněno několik kamenů, „které měly spadnou z Měsíce na Zem“. V těchto literárních pramenech jsou tyto kameny nazývány latinsky – „Lapis Excoris“, tedy silně železité meteority. Jejich zvláštností, je podíl čistého železa, který velmi často dosahuje až 99,9%. Víme, že náš „Železný muž“ byl také vyroben z tohoto druhu materiálu, jinak by dávno před zlacením zrezivěl.

USA, KALIFORNIE (lokalita „Owens Lake“) – 500 000 let starý artefakt „Coso“

Pojďme se nyní přesunout na moment z Asie do Spojených států. Bude se bavit o tajemném artefaktu, který byl nalezen poblíž vrcholku 1311 metrů vysoké hory, tedy o nějakých 100 metrů níže na dně vyschlého koryta jezera „Owens Lake“ v Kalifornii. Došlo k tomu 13. února 1961, když tři amatérští mineralogové hledali v pohoří Coso prodejné minerály. Speciálně je zajímaly tzv. „geody“, což jsou kameny obsahující dutý prostor, jenž je zpravidla plný různých minerálů, nebo fosilií. Na druhý den po návratu z výpravy došlo v jejich obchodě k dramatické situaci.

Jeden z trojice poté, co rozbil jednu z nalezených „geod“, místo toho, aby se díval na očekávané krystaly, koukal na neznámé mechanické zařízení, které v mnohém připomínalo zapalovací svíčku. Samotný kámen byl také podivně tvarovaný. Pod tvrdou vrstvou jílových a různých fosilních vměstků se nacházela hexagonální vrstva neznámé látky. Hmota tvořila dva centimetry silný válec, který vykazoval pevnou konzistenci připomínající porcelán, nebo keramiku. Ta byla dále obklopena vrstvou mědi.

Uprostřed válce byla vidět 2 mm silná hřídel z lehkého magnetického kovu, která nevykazovala známky rzi. Nakonec věc skončila pod rentgenem, přičemž se ukázalo, že jde skutečně o neznámý druh elektrického mechanického zařízení. Jak již bylo řečeno, celý artefakt navíc nápadně připomínal zapalovací svíčku. Na druhou stranu, ale pružina na jednom konci a šestihranný kovový terminál na druhém konci závitu procházejícího válcem neodpovídaly klasickým moderním zapalovacím svíčkám a funkce kovové pružiny zůstala neznámá.

Podle autora R. Noorbergena, archeologové zjistili, že kámen je starý nejméně půl milionů let. Samotný artefakt pak mohl pocházet z doby před „Velkým kataklyzma“, což znamená, že artefakt „Coso“ byl tedy nalezen v sedimentárních horninách, které se mohly vytvořit během výše uvedené události. A pokud tomu tak skutečně bylo, znalost elektřiny byla k dispozici již v před kataklyzmatickém období. Co ještě dodat? V roce 1963 byl artefakt „Coso“ vystaven po dobu tří měsíců v muzeu „Eastern California“, ale po roce 1969 se všechny stopy ztrácí.

Skeptici později kontaktovali sběratele starých zapalovacích svíček napříč celou Severní Amerikou a nelezli několik, které vypadaly podobně jako artefakt. Nikdy ale nedošlo k přímému srovnání. Ze tří původních majitelů artefaktu „Coso“, žila v roce 2008 již pouze Virginia Maxey. Odmítla však poskytnout jakékoliv informace o aktuálním pobytu artefaktu „Coso“. Klíčová otázka tedy i zde zůstává nezodpovězená. Čistě hypoteticky, pokud by šlo analogii k moderní zapalovací svíčce, jak se mohla dostat do nitra 500 000 let starého kamene na vrcholku hory?

KOSOVO, (lokalita pohoří Šar planina“) – 20 000 let starý elektrický transformátor

A zpátky na území Evropy. V březnu 2017 byl oficiálně oznámen objev dalšího bizarního artefaktu. Zasloužil se o to vědec a fotograf Ismet Smiley. Došlo k tomu v lokalitě „Šar planina“, což v albánštině znamená „Barevné pohoří“. Objekt nevíce ze všeho připomíná elektromagnetickou cívku. Vzorek objektu byl testován v laboratoři, přičemž jeho stáří bylo určeno na pozoruhodných 20 000 let. Vypadá to tak, že tento mechanismus byl záměrně vytvořen s kamenným povlakem, přičemž měděná cívka byla nějakým způsobem vložená do uměle rozmělněné horniny, která byla poté znovu vytvrzena a spojena s cívkou do jednolitého celku.

Samotná cívka vykazuje prvky, které se podobají porcelánovým izolátorům. Na jedné straně kamene se nachází čtyři otvory v symetrickém uspořádání. Tyto otvory s největší pravděpodobností obsahovaly měděné dráty tvořící fáze transformátoru. Pokud by toto byla pravda, pak tu máme další důkaz toho, že na Zemi byla používána elektrická energie již před 20 000 lety. Vědci požádali o možnost nalezený artefakt detailně zkoumat, jenomže Ismet Smiley nad tímto návrhem dlouhodobě váhá. Je mu totiž jasné, že by v takovém případě tento objev asi navždy zmizel z povrchu zemského a výsledky testů by nebyly nikdy zveřejněny.

Aby se mohlo s určitostí potvrdit, zda tento artefakt je autentický či nikoliv, rozhodně bude zapotřebí provést další šetření. Skeptici říkají, že měď není příliš zoxidovaná a celkově nález vypadá příliš dobře na to, než aby byl skutečný. Ovšem pokud tomu tak je, pak existuje velká pravděpodobnost toho, že v určené lokalitě by se mohly nacházet i další podobné mechanismy. Nelze se tedy divit tomu, že do těchto končin je aktuálně upíraná pozornost celé řady badatelských skupin a vědeckých solitérů s nadějí, že by se výše uvedený objev mohl alespoň ještě jednou zopakovat.

Takže uvidíme.

-pokračování-