DÉJA VU A DÉJA VÉCU: OD MYSTIKY K NEUROBIOLOGII (1)

Před několika lety se mi v jeden naprosto obyčejný den stalo něco velmi neobvyklého. Odpočíval jsem pod stromem v přeplněném parku ve východním Londýně, když se mě najednou zmocnila závrať a měl jsem neuvěřitelně silný pocit něčeho známého. Lidé kolem mě zmizeli a já se ocitl na pestré piknikové dece uprostřed pole vysoké zlaté pšenice. Vzpomínka byla intenzivní a detailní. Slyšel jsem jak klasy šelestí v jemném vánku. Slunce mě hřálo do týlu a nad hlavou kroužili ptáci.

Byla to příjemná a neuvěřitelně živá vzpomínka. Jediným problémem bylo, že se mi to nikdy nestalo. Co jsem zažil, byl hraniční projev velmi časté psychické iluze: déjà vu.

Pro nás jsou vzpomínky něčím posvátným. Aristoteles položil jednu z nejzákladnějších doktrín západní filozofie: považoval novorozence za jakýsi čistý zápisník, který se naplňuje, jak dítě roste a získává znalosti a zkušenosti. Ať už je to schopnost zavázat si tkaničky nebo události prvního školního dne – vzpomínky vytvářejí tuto autobiografickou mapu, která nám umožňuje se orientovat v současnosti. Písně ze starých televizních reklam, jméno předposledního předsedy vlády, klíčová věta vtipu – to všechno jsou vzpomínky, neoddělitelná součást osobnosti. Zatímco vykonáváme své každodenní práce, na pozadí tiše a nenápadně většinou pracují paměťové systémy. Bereme to jako samozřejmost. Dokud se něco nestane.

Posledních pět let trpím epileptickými záchvaty jako následek růstu nádoru velikosti citronu na pravé hemisféře mého mozku a operace k jeho odstranění. Než mi byla diagnostikována tato nemoc, připadal jsem si úplně zdráv: bylo mi něco přes třicet a nepociťoval jsem žádné příznaky. Dokud jsem se jednou po prvním záchvatu neprobudil na podlaze v kuchyni s modřinami pod očima. Záchvaty jsou následkem neočekávaného elektrického výboje v mozku. Obvykle jim předchází jev zvaný „aura“ – druh předzvěstí velkého záchvatu. Může být různě dlouhý, až několik minut. Projevy aury se u různých pacientů velmi liší. Někdo při začátku záchvatu zažívá synestézii, absolutní blaženost nebo dokonce orgasmus. V mém případě to však není tak fascinující: náhlé změny v perspektivě, zrychlení srdečního tepu, úzkost a někdy i sluchové halucinace.

Anglický neurolog John Hewlings Jackson byl první, kdo popsal epileptickou auru: již v roce 1898 zjistil, že mezi její nejtypičtější projevy patřily velmi živé halucinace, připomínající vzpomínky a často doprovázené pocitem déjà vu. „Scény z minulosti se vracejí," řekl mu jeden z pacientů. „Je to, jako bych byl na nějakém podivném místě," řekl jiný. Bezpochyby nejvýznamnějším znakem mé aury je silný pocit, že tento okamžik jsem už někdy zažil, i když se to nikdy nestalo. Během těch nejintenzivnějších záchvatů a asi týden po nich je tento pocit tak přesvědčivý, že spotřebuji spoustu energie, abych rozlišil mezi skutečnými zážitky a sny, abych odlišil skutečné vzpomínky od halucinací a plodů mé fantazie.

Než se u mě projevila epilepsie, nepamatuji si, že bych déjà vu zažíval s nějakou pravidelností. Nyní je pociťuji – s různou intenzitou – až desetkrát denně, jako součást záchvatu nebo i mimo něj. Nemohu najít žádné zákonitosti, které by vysvětlovaly, kdy a proč se tyto epizody objeví, vím jen, že obvykle netrvají déle než sekundu, a pak zmizí. Mnoho z přibližně 50 milionů lidí s epilepsií má dlouhodobé ztráty paměti a psychiatrické problémy. A je pro mě těžké nebát se toho, že moje zmatení faktů a fikce povede dříve či později k šílenství. Tím, že se snažím lépe porozumět déjà vu, hledám jistotu, že se z tohoto „podivného místa“ vždy vrátím do reality.

***

V „Hlavě 22“ popsal Joseph Heller déjà vu jako „podivný, mystický pocit, že jste již podobnou situaci někdy prožili“. Peter Cook to vyjádřil svým vlastním způsobem ve časopiseckém článku: „Každý z nás v určitém okamžiku zažil déjà vu – pocit, že se to všechno už stalo, už stalo, už stalo.“ Déjà vu (z francouzského „již viděné“) je jedním z několika selhání propojené paměti. Podle 50 různých průzkumů zažívá déjà vu přibližně dvě třetiny zdravých lidí. Většina tomu však nevěnuje pozornost, protože to považuje za podivnou kuriozitu nebo za málo zajímavou kognitivní iluzi. Pokud je déjà vu chvilkové a přechodné, pak „déjà vécu“ („již prožité“) je mnohem znepokojivější. Déjà vécu je silný pocit, že jste probíhající událost už celou kdysi prožili.

Charakteristickým rysem obyčejného déjà vu je možnost pochopit, že to není realita. Tváří v tvář déjà vu mozek provádí jakýsi test všech pocitů při hledání objektivních důkazů o dřívějších zkušenostech a pak déjà vu odmítá jako iluzi, kterou také je. Je však známo, že lidé s déjà vécu tuto schopnost zcela ztratí. Profesor Chris Moulin, jeden z předních odborníků v déjà vu, popisuje pacienta, kterého potkal na klinice poruch paměti v anglickém městě Bath. V roce 2000 dostal Moulin dopis od místního rodinného lékaře: ten mu popsal osmdesátiletého inženýra v důchodu pod kódovým jménem AKP. V důsledku demence, kdy postupně odumírají mozkové buňky, trpěl AKP déjà vécu - chronickým nepřetržitým déjà vu.

AKP mu řekl, že přestal sledovat televizi a číst noviny, protože dopředu věděl, co se má stát. „Jeho žena ho popsala jako člověka, který má pocit, že se všechno v jeho životě už stalo," řekl Moulin, který nyní pracuje v "Psychologické a neurocognitivní laboratoři" "Národního centra pro vědecký výzkum" v Grenoblu. AKP dokonce odmítl jít do nemocnice, protože si myslel, že už tam byl, i když ve skutečnosti tomu tak nebylo. Když byl poprvé představen Moulinovi, uvedl, že dokáže popsat konkrétní podrobnosti jejich předchozích setkání. AKP si částečně zachoval schopnost kriticky se hodnotit. „Jeho žena se ho zeptala, jak může vědět, o čem by mohl televizní program být, když jej nikdy předtím nesledoval, a on odpověděl: „Jak to vím? Mám problémy s pamětí.“

Toho dne v parku se vidění piknikové přikrývky a pšeničného pole ztratilo, když mi lékař rychlé pomoci zatřásl ramenem. Navzdory skutečnosti, že mé vzpomínky byly iluzorní, cítil jsem je stejně skutečné jako jakoukoli skutečnou vzpomínku. Podle Moulinovy klasifikace je u této formy „již prožité“ zkušenosti obraz naplněn pocitem reality. „Předpokládáme, že déjà vu je vyvolán pocitem poznání. Kromě jednoduchého pocitu, že něco souvisí s minulostí, má tento jev fenomenologické vlastnosti, to znamená, že vypadá jako skutečná paměť."

Jiní Moulinovi pacienti demonstrovali tzv. anosognostické projevy: buď nechápali, v jakém stavu jsou, nebo nedokázali okamžitě rozlišit paměť od fantazie. „Mluvil jsem se ženou, která řekla, že její déjà vu jsou tak silná, že se pro ni neliší od skutečných vzpomínek na její vlastní život," řekl mi Moulin. „Něco z toho, co se jí stalo, bylo přitom dost fantastické: vzpomněla si například, jak létala ve vrtulníku. Bylo pro ni těžké vypořádat se s těmito vzpomínkami, protože musela trávit spoustu času, aby zjistila, zda se tato či ona událost skutečně stala.“

Po prvním setkání s AKP se Moulin začal zajímat o příčiny déjà vu a jak subjektivní pocity mohou narušovat každodenní procesy fungování paměti. Poté, co zjistil, že existuje velmi málo spolehlivé literatury popisující případy déjà vu, začal Moulin a jeho kolegové z "Laboratoře jazyka a paměti"  "Institutu psychologických věd" na Univerzitě v Leedsu studovat epileptiky a další pacienty trpící vážným poškozením paměti, aby mohli vyvodit závěry o zkušenosti „již prožitého“ ve zdravém mozku a zjistit, co znamená déjà vu pro práci vědomí. Okamžitě však čelili problému: zážitek déjà vu může být natolik krátkodobý a prchavý, že je téměř nemožné jej vytvořit na klinice. To znamená, že úkol, kterému čelili, byl podobný pokusu chytit blesk do láhve.

***

Emil Buarac žil v 19. století a věnoval se výzkumu telekineze a parapsychologie a zajímal se také o jasnovidectví, což bylo pro viktoriánskou éru typické. V roce 1876 popsal pro francouzský filozofický časopis svou zkušenost s návštěvou podivného města, doprovázenou pocitem poznání. Buarac jako první zavedl pojem „déjà vu“. Navrhl, že ten pocit byl způsoben jakýmsi mentálním echo nebo zvlněním: nová zkušenost jednoduše oživila zasutou vzpomínku. Ačkoli tato teorie je stále považována za docela přesvědčivou, následné pokusy vysvětlit déjà vu byly extravagantnější. Kniha Sigmunda Freuda „Psychopatologie každodenního života“ vydaná v roce 1901, je z nich asi nejznámější díky zkoumání povahy „freudovských přeřeknutí“, ale také jiných defektů paměti. Kniha popisuje „již prožité“ pocity jedné ženy: když poprvé vstoupila do domu své kamarádky, cítila, že tam byla již dříve, a prohlásila, že znala posloupnost všech pokojů předem. Její pocity by dnes byly označeny jako návštěva „déjà visite“, „již navštívené“. Freud vysvětlil déjà visite své pacientky jako projev potlačené fantazie, která se projevila pouze v situaci, která připomínala ženě její podvědomé touhy.

Tato teorie také nebyla zcela zdiskreditována, ačkoli Freud svým typickým způsobem navrhl, že déjà vu lze vysledovat až ke genitáliím matky – jako jedinému místu, o němž, jak napsal, je „bezpečné říci, že tam někdo předtím byl.“ Přijatá vědecká definice déjà vu byla formulována v roce 1983 jihoafrickým neuropsychiatrem Vernonem Neppeem; podle něj je déjà vu „jakýkoli subjektivně neadekvátní pocit rozpoznání v současném pocitu neurčité chvíle z minulosti“. Neppe identifikoval 20 různých forem „již zažitých“ zkušeností. Ne všechny mají vztah k vizi: jeden z pacientů Chris Moulina byl od narození slepý, ale tvrdil, že mívá déjà vu, a popisy Neppeho zahrnují takové jevy, jako déjà senti („již cítil“) a déjà antandu („již slyšel“). Freudovské chápání déjà vu jako čistě psychologického jevu, který nebyl způsoben neurologickými poruchami, bohužel vedlo ke skutečnosti, že vysvětlení „již zažité“ zkušenosti se stává absurdně mystickým.

Gallupův institut, který v roce 1991 provedl průzkum postojů k déjà vu, ho postavil na stejnou úroveň s otázkami o astrologii, paranormálních jevech a přízracích. Mnozí považují déjà vu za jev, který přesahuje každodenní kognitivní zážitek, ale ti nejodvážnější tvrdí, že se jedná o nevyvratitelný důkaz telepatie, únosů mimozemšťany, psychokineze a minulých životů. Je pro mě snadné být skeptický vůči těmto vysvětlením, zejména těm posledním; ale tyto alternativní teorie znamenají, že oficiální věda věnuje déjà vu jen velmi malou pozornost. Teprve nyní, téměř 150 let poté, co tento termín vytvořil Emil Buarac, vědci jako Chris Moulin začínají chápat, co ve skutečnosti způsobuje systémové chyby ve „vlhkém počítači“, jak mozek nazval neurolog Reed Montague.

-pokračování-