ČERNÉ SLUNCE VYCHÁZÍ (9)

Jedná se o část sestavenou národními socialisty. Někteří z nich byli kovanými národními socialisty. Heisenberg, se svým Heisenbergovým principem neurčitosti, je nejdůležitějším vědcem v oblasti kvantové fyziky až do dnešní doby. Hahn přišel na podstatu jaderné fyziky už v roce 1934, ale počkal s ohlášením až do roku 1938. Koupil tak čas pro Hitlera, který vyfoukl tradičně německé Sudety a bohatá jáchymovská uranová ložiska před chamtivými prsty Impéria (západní mocnosti). Gerlach se zabýval gravitačními vlnami, vědou dnes pro veřejnost stále nedostupnou.

Jen obskurní Samuel Goudsmit, který nevysvětlitelně obviňoval Heisenberga za úmrtí svých rodičů v koncentračním táboře a který byl důkladně ponořen do pseudovědy dekadentního impéria Morgana Freemana, kterému sloužil, bude dostatečně tupý na to, aby si vůbec kdy mohl uvědomit, že spojenci neměli dokonce ani jednoho jediného vědce mimo Enrica Fermiho, který by se mohl rovnat výše zmíněmým mužům. Britové a Američané to věděli. Přiměli gangstera Goudsmita sestavit seznam a následně mezi 3. květnem a 30. červnem 1945 vybrali deset mužů.

Později byli všichni internováni v místě zvaném Farm Hall, mikrofony vybaveném domě, který se nacházel těsně za Cambridge v Anglii. Drželi je tam a poslouchali vše, co říkali a to od 3. července 1945 do 3. ledna 1946. Ale celá věc vyšla nazmar. Wirtz se v listopadu 1945 svěřil siru Charlesu Frankovi, že němečtí vědci věděli, že dům byl odposloucháván. O tomto faktu se Frank zmiňuje v úvodu knihy "Operation Epsilon The Farm Hall Transcripts".

Tyto přepisy byly zveřejněny teprve v roce 1992.  Podle příběhu byl Heisenberg a jeho společníci přesvědčeni, že za účelem dosažení kritické hmotnosti by atomová bomba vyžadovala zhruba dvě tuny uranu 235, což by v té době trvalo vyprodukovat přibližně sto let. Několik dní poté, co Amerika shodila atomovou bombu na Hirošimu, Heisenberg a ostatní Němci zjevně nemohli odolat pokušení. Heisenberg svolal německé vědce do Farm Hall podrobně přednesl plán výstavby funkční atomové bomby s kritickým množstvím uranu 235, jehož objem by přibližně zaujímal velikost ananasu.

Hartek dokonce přišel s téměř přesně stejným kritickým množstvím uranu 235 jež bylo použito v bombě, která spadla na Hirošimu. Opět to byl jen Goudsmit a zbytek domýšlových pseudovědců, kteří byli příliš hloupí na to, aby viděli, že se jim vysmívají. Britská a americká zpravodajská služba si ale situaci plně uvědomovala. Impérium nebylo potěšeno a ti, kteří odmítali sionistickou okupaci se chtěli přidat.

Pravda je taková že v Itálii narozený Enrico Fermi, který v roce 1938 odešel od Osy, protože měl židovskou manželku, postavil americkou atomovou bombu prakticky vlastními silami. Sionista Robert Oppenheimer, který mezitím špehoval Fermiho pro Sovětský svaz, přednesl poezii z Bhagavad-Gity pro dolézající sionistické sdělovací prostředky. Zvláštní génius říše Albert Einstein nikdy ani na Manhattan projektu nepracoval, ale dychtivě se pak klaněl před kamerami poté, co byla bomba odhalena světu na úkor spálených žen a dětí v Hirošimě, města bez jakékoli vojenské hodnoty.

Poté, co se dozvěděl o objevu svého bývalého kolegy. Objevu jaderného štěpení Otto Hahna od Nielse Bohra během Bohrova výletu do Ameriky během roku 1939, se Fermi okamžitě pustil do práce a počátkem roku 1941 již měl hotové první náznaky pracovního reaktoru v Pupinově laboratoři v sedmém patře univerzity Columbia uprostřed New Yorku.

Sionisté nechtěli riskovat své vlastní město v případě výbuchu a tak ho přemístili do Chicaga, kde neohrožený Ital dokončil svůj úkol v západním prostoru chicagského Stagg Field, jako kdyby by budoval jen zeleninovou zahradu. První funkční jaderný reaktor nazvaný Pile 1 se spustil v 2. prosince 1942 v 15:25 chicagského času. Od této chvíle bylo nevyhnutelné, že sionismus půjde jadernou cestou. Show Enrica Fermiho předběhla projekt  Manhattan a stěhovala se do států Washington, Tennessee, do různých míst po celé Americe a do Los Alamos v Novém Mexiku.

Sionistická loutka, generálporučík Leslie Groves, který byl zodpovědný za vybudování obrovského "pentagramu" uprostřed Washingtonu DC, vysvětlil náčelníkovi generálního štábu George Marshallovi, proč jmenoval známého bolševika Roberta Oppenheimera, který měl přesně nulové inženýrské schopnosti a jako ředitel projektu Manhattan nedělal nic.

On a jeho bolševický psovod si hráli hlavně s metodou hmotnostní spektrometrie, kterou vyvinul Ernest O. Lawrence. Jde o extrakci uranu 235 za cenu 250 tisíc dolarů za gram. A to jsou dolary v roce 1940. Plynná difúze a tepelná difúze byly také zkoušeny, ale bez velkého úspěchu. Uran 235, je izotop, který tvoří pouze 0,7% uranu, jež se vyskytuje přirozeně. Má podobné vlastnosti jako nejběžnější izotop v uranu 238 a je obtížné ho vyseparovat. Sionisté neměli přesné výpočty toho, kolik ho potřebují a to až do jara roku 1945, ale zjevně dokázali zjistit, že když se dvěmi částmi uranu 235 vystřelí proti sobě o rychlosti asi tři tisíce stop za sekundu nebo více, způsobí tím jadernou detonaci.

Jakmile italský spasitel sionismu vyřešil hádanku reaktoru, uran 238 mohl být ozařován a přeměněn na plutonium 239, zcela nový, vysoce nestálý prvek, který má třikrát větší výbušnou sílu než uran 235 a je ho potřeba v podstatně menším množství. Kritické množství v plutoniové bombě je míček o velikosti pomeranče. Daleko méně než padesát kilogramů uranu 235 potřebných pro kritické množství v uranové bombě. Problémem bylo, že povrch plutoniové koule by musel být při výbuchu  rovnoměrně stlačen. Aby toto bylo možné provést, třicet dva redundantních detonátorů, celkem tedy šedesát čtyři, by muselo vystřelit současně v rámci jedné třítisíciny sekundy. Pokud se  sekvence nedodrží, jaderná reakce se nespustí.

Dokonce i poté, co Amerika vynaložila dvě miliardy dolarů v roce 1940 a najala celou řadu nadhodnocených a netalentovaných sionistických herců, aby hráli roli “vědecké" podpory pro Fermiho, se nedostala moc daleko. Ve zprávě ze dne 28. prosince 1944 píše šéf  slévárny v Los Alamos - Eric Jette:

"Studie o přepravě (uranu pro výrobu atomové bomby) za poslední tři měsíce ukazuje následující: Současným tempem budeme mít asi 10 kilogramů kolem 7. února a 15 kilogramů kolem 1. května."

V nejlepším případě by kolem 6. srpna 1945, tedy v den, kdy byla bomba shozena na Hirošimu, americká atomová bomba obsahovala jen asi polovinu uranu potřebného k dosažení kritického množství. Od června 1940 do konce války zabralo Německo 3500 tun sloučenin uranu z Belgie. Amerika koupila před válkou 1200 tun od belgické společnosti Union Minière a toto množství bylo náhodou uloženo na ostrově Staten Island. Uranová ruda uskladněná na Staten Island obsahoval 65% U₃O₈ a pocházela z Belgického Konga, odkud Amerika získala dalších tisíc tun, které obsahovaly 65% U₃O₈ a další dva tisíce tun odpadního materiálu, které obsahovaly 20% U₃O₈.

Bez ohledu na to, co by Německo vytěžilo z Jáchymovských dolů v Sudetech, mělo k dispozici čistší uranovou rudu, než používala Amerika během celého projektu Manhattan. Ve své psy-op knize "Now It Can Be Told", se generál Groves chlubí, že dne 17. dubna 1945, Spojenci zabavili 1100 tun uranové rudy ze Stassfurtu v Sasku, 31 tun v Toulouse ve Francii a 8 tun rafinovaného oxidu také z dolů ve Stassfurtu. To znamená se vším všudy přinejmenším 2360 tun německého uranu.

V létě roku 1939, několik měsíců poté, co Hahn objevil jaderné štěpení, započali Němci uranový projekt pod vedením Kurta Diebnera v Gottow nedaleko Berlína. Tajná konference o jaderné energii byla svolána do Berlína dne 16. září 1939 a brzy poté byla většina nejlepších německých jaderných vědců nabrána do armády. Po celém Německu začaly růst laboratoře pro studium využití  jaderného štěpení pro vojenské účely. První z nich vznikla v Dahlemu, poblíž Berlína, a byla přezdívaná "Virový dům", aby odradila nevítané slídily.

V létě roku 1941 mělo Německo přeměněno 600 tun uranu do jeho oxidové formy, která mohla být následně ionizována do formy plynné a izotopy uranu se pak mohly oddělit magneticky nebo tepelně. Oxid mohl být také redukován na kov pro využití v reaktorových článcích. Dr. Riehl, který měl v průběhu války celkovou zodpovědnost za veškerý německý uran řekl, že skutečné množství bylo mnohem vyšší. Navíc, národní socialisté extrahovali jednu tunu měsíčně z oddělených rudných zásob, které zbyly z předchozího soukromého komerčního podniku, jež byl založen pro získávání prvku rádia pro zubní pasty.

Aby bylo možné vyrobit bombu, musí být štěpný materiál redukován na kov. Pro plutoniovou bombou, se pro to používá uran 238. Pro bombu uranovou, se používá uran 235. Díky vlastnostem uranu se jedná o obtížnou záležitost. Amerika nebyla schopná redukovat uran na kov v podstatném množstvích až do konce roku 1942. Zato Němci měli již koncem roku 1940 zredukováno 280,6 kilogramů. Němci si brzy uvědomili, že plutonium udělá účinnější bombu než uran 235. Heisenbergova počáteční úsilí o stavbu reaktoru však byla zmařena, když jeho kolega Dr. Walther Bothe nesprávně vypočítal grafitovou absorpci neutronů.

Grafit, protože je jedním z nejčistších materiálů vyráběných v průmyslovém měřítku a zachovává své vlastnosti při vysokých teplotách, se používá v reaktorech, jako tomu bylo u Fermiho reaktoru, aby se předešlo roztavení. Oxid deuteria nebo tzv. "těžká voda", což je izotop vody s dodatečným neutronem přidaným k atomům vodíku, lze použít jako alternativu, ale proces realizace "těžké vody", je časově náročný. Snad z těchto důvodů se zdálo, že Němci zdvojnásobili své úsilí o oddělení izotopů uranu 235 od uranu 238.

-pokračování-