CELOSVĚTOVÝ ZÁŽITEK BLÍZKÉ SMRTI VE ZPOMALENÉM ZÁBĚRU (2)

Krize duševního zdraví 

Nedělám si iluze, že velká celosvětová pauza způsobená pandemií nás promění v bódhisattvy. Je pravděpodobné, že uvolní naše nejnižší pudy, jestli a až se situace opravdu zhorší, jak to ukázal Boccaccio ve svém příběhu o morové ráně, vykresleném v Dekameronu.

Ve skutečnosti si pandemie COVIDu-19 vybrala obrovskou duševní daň na všech méně finančně zabezpečených částech populace. Devora Kestelová, ředitelka odboru duševního zdraví a užívání návykových látek při "Světové zdravotnické organizaci", k tomu řekla: „V minulosti jsme viděli, že podobné případy ekonomické krize vedly k nárůstu počtu lidí s psychickými problémy, což vyústilo ve vysokou míru sebevražd a zneužívání návykových látek... Máme například průzkumy, které ukazují nárůst potíží u 35 % populace dotázané v Číně, 60 % v Íránu a 45 % v USA. Existují průzkumy provedené v Kanadě, kde 47 % zdravotnických pracovníků uvedlo potřebu psychologické podpory – 47 %, to je téměř polovina z celkového počtu. V Číně máme různé údaje: deprese u 50 %; úzkost u 45 %; nespavost u 34 %. Pákistán rovněž, 42 %. Čísla tedy existují a jsou pouze předběžná.“

Andrew Solomon, spisovatel a profesor Kolumbijské univerzity, byl nedávno dotazován, nakolik pandemie ovlivňuje duševní zdraví. Solomon vysvětlil, jak virus zdevastoval ty, kteří již byli negativně zasaženi nemocí, chudobou, rasismem, špatnými bytovými poměry, bezdomovectvím atd. Zdálo se, že rezignoval, když popisoval, co je možno udělat pro nespočetné duše v sevření sebevražedné deprese nebo dalších duševních chorob. Vyjmenoval léky i různé terapeutické možnosti s pocitem, že to je prohraná bitva. A to bylo vše.

Vypadalo to, že v jeho hluboce procítěné zprávě chyběl jakýkoli náznak transcendence, jakákoli naděje na východisko z této depresivní, úzkostí zmítané existence pohlcující tolik lidských duší. Zdá se mi, že nesouhlasný sentiment dr. Solomona tomu přesně odpovídá: Takový pohled na svět je depresivní. Je depresivní věřit, že naši milovaní, které jsme ztratili, jsou ztraceni navždy. Totéž platí i pro nás všechny, rovněž odsouzené k zániku. Všechno, celá historie, kultura, umění, lidský duch, krása i vznešenost. Vše odsouzeno k zániku. Toto je současný mainstreamový pohled sekulárních humanistů. Být důsledným materialistou, jak se zdá v případě tak soucitného muže, jakým je Andrew Solomon, prakticky zaručuje beznadějnou depresi. Nebýt sklíčen sekulárním humanismem by bylo vskutku překvapivé. Pandemie odhalila super depresivní slabinu tohoto dominantního světonázoru. Křičí na nás, že potřebujeme změnu vědomí, hlubší metafyzickou perspektivu.

 

 Šance přehodnotit vlastní život    

Ve stavu blízké smrti můžete zažít panoramatickou vizi celého svého minulého života. To je mimořádná konfrontace se sebou samým! Většinu času trávíme rychlým životem bez ohlížení se zpět, často bez velkého vhledu nebo chápání sebe sama. Kdo má čas přemýšlet o minulosti, zatímco se snažíme všechno stihnout do dalšího dne? Pandemie přestavěla náš svět. Nechala nás osamoceně se kochat vlastními myšlenkami. Konečně klid, abychom se nadechli, dali si oraz a skutečně přemýšleli o svých bláznivých, zmatených životech. Vlastně si položme otázku, na čem nám opravdu záleží a kam chceme jít, v co doufáme a čeho se bojíme. Přestože jen v myšlenkách, dostáváme příležitost znovu objevit náš způsob pohledu na sebe samé, svůj život, náš svět. To by následně mohlo začít měnit, jak cítíme, vnímáme a směrujeme svou energii, svou vůli i lásku. V samotě se můžeme zeptat: co stojí za to, abych kvůli tomu promarnil vesmírný dar svého vědomí?

S poezií to zvládnu
Autor: Michael Grosso

Každý z nás je zván básníkem
po způsobu, jakým tvoříme sami sebe,
druh povozu, který stavíme,
aby nás provezl nocí, životem.

Odsouzeni k zvyklostem našich světů,
nuceni hrát si na vzcházející bohy,
proklatě malovat svůj nicotný portrét
poskládaný z úlomků času a prostoru.

Říkají nám, jen se nezastavujte,
dál prohledávejte bezestředný vesmír.
Proslýchá se, že přicházejí noví bohové,
mapy pro ztracené duše se snáší z nebe,

šokující vidění oživují mrtvé duše.
Konec světa, jak jej známe
bude největším básnickým kláním
od počátku věků. Vico měl pravdu

o nových básnících, kteří vzejdou
z trosek civilizace,
zpráchnivělé barbarstvím úvah –
Nový úsvit po bezútěšné noci.

 

Osamělost versus samota   

Řada lidí trpí během lockdownu osamělostí. Osamělost však není totéž co samota. Součástí osamělosti je bolest z nepřítomnosti, bolest ze spoluzávislosti; potřeba uznání; zatímco samota je sebepotvrzující stav, v němž člověk prosperuje ve své autonomii, možná se těší z lásky, ale nepotřebuje ji, stejně jako obdiv nebo lichocení. Kniha Anthonyho Storra Solitude: "A Return to the Self" (1988) dnes promlouvá k mnohým z nás, kteří jsme přinuceni začít žít v samotě. Už žádné bezmyšlenkovité vzájemné doteky, chytání, objímání se nebo hlazení v běžném provozu moderní ztělesněné společnosti. Najednou jsou možné jen pohyby a chování, na které musíte myslet, jsou tu problémy vzdálenosti, vzájemného kontaktu a hranic. Z té dobré stránky jsem si povšiml zvýšeného soustředění energie, které prostupuje vnímáním svého vlastního těla, mírného zvýšení pohyblivosti i přesnosti svých pohybů. Mám-li mluvit sám za sebe, nevadí mi, že jsem byl vyhoštěn do života o samotě.

V samotě se můžeme zeptat: co stojí za to, abych kvůli tomu promarnil vesmírný dar svého vědomí? Storr potvrzuje všechny sociální hodnoty lásky, rodiny či přátelství. Jde však o to, že nejsou jedinými cestami ke štěstí nebo naplnění. Tvrdí, že naše nejhlubší a nejtvořivější zkušenosti často získáme o samotě. Samotu potřebujeme, abychom uviděli a uvědomili si, kdo jsme a čeho jsme schopni. Může se stát, že potřebujeme osvobození od vnějších vlivů, abychom dokázali plně ovládat své já.

Storr uvádí příklady uvězněných osob, které využily čas své samoty k napsání nezapomenutelných knih. Římský filozof  Boethius napsal ve vězení klasické dílo "The Consolation of Philosophy" (Filosofie utěšitelka), načež byl v roce 525 n. l. popraven. I sir Thomas More a sir Walter Raleigh psali své knihy, zatímco ve vězení čekali na to, až je potká stejný osud. Dostojevskij nebo markýz de Sade vytvořili v samotě svého uvěznění vynikající romány. Francesco Goya, skvělý malíř portrétů, ztratil sluch – což je hluboce izolující zkušenost. Přinutila ho vrátit se do sebe samého, kde se skrývaly halucinace válečných katastrof i šílenství zločinného lidstva a ty jej inspirovaly k vytvoření řady leptů, které dnes stojí na vrcholu imaginativního vizuálního umění.

Storr tvrdí, že schopnost být sám je něčím, co se musíme učit od dětství. Podle Winnicotta, kterého cituje, dítě musí poznat mateřskou lásku. Ale ze své připoutanosti k bezpodmínečné lásce matky musí také vyrůst. Jádrem je toto: Schopnost být sám má přímou souvislost se schopností sebeobjevování, seberealizace a kontaktu s plností našeho emocionálního a intuitivního já. Je snadné se během celé doby ztratit v interakci s ostatními; potřebujeme však samotu, abychom se vrátili do nejhlubší části sebe samých.

 

Světelná bytost 

Mnohá znamení naznačují, že se nacházíme v kritickém bodě lidské historie. Chovali jsme se ničivě k přírodě a příroda teď ničí nás. Vypadá to, že nás příroda donutila, abychom najednou zastavili své kroky a převrátili naruby každodenní činnosti. Byla to náhoda nebo úskok nějaké neznámé huxleyovské "Mind at Large" zastavit takhle svět? Zastavit ekonomiku, veškerá letadla, všechny nákupy i automobily na silnicích světa – zastavit pohyb našich vlastních těl – zabránit kontaktu s jinými osobami. Snaží se nás něco přinutit přemýšlet, obnovit sebe sama, postupovat společně jako druh? Všichni na Zemi se spojili v potřebě zachránit a obnovit život.

Mohl by to být začátek nové etapy historie, slavnostní zahájení nové epochy. Snad nejtransformativnějším rysem klasického zážitku blízké smrti je setkání s velkou světelnou bytostí. Můžeme jen hádat, do jaké míry ze současné krize vyplyne světlo sebepoznání. O čem se dohadovat nemusíme, jsou důvody pro to, abychom věřili v úžasný potenciál lidského vědomí.

-konec-

Další díly