CELOSVĚTOVÝ ZÁŽITEK BLÍZKÉ SMRTI VE ZPOMALENÉM ZÁBĚRU (1)

Zdá se, jako by se příroda, nebo snad nějaké trestající božstvo, rozhodla v každodenním lidském životě stisknout tlačítko pro pauzu. Pokud existovala planetární duše jako celek, mohla by se vydat k tomu, co se před námi odehrává v rámci koronavirové pandemie. Tato velká duše nám zatím může dávat příležitost změnit naše vědomí, posunout a vylepšit náš celkový postoj. Stručně řečeno, přehodnotit stěžejní premisy o tom, jak žít. Virus dorazil v době, kdy na světové scéně působily a stále působí tři nebezpečné trendy: rychlý vývoj směrem ke klimatické katastrofě, rostoucí riziko jaderné války a stále se prohlubující nerovnost co do bohatství a moci. Absurdním faktem je, že většinu světového bohatství i moci vlastní malá skupina chytrých mužů. Do tohoto víru plného nestability vtrhla pandemie COVIDu-19 a najednou je doslova pravdivé říci, že jsme v určitém slova smyslu všichni blízko smrti. Bytí blízko smrti vzdaluje naše vědomí od všech věcí, k nimž se běžně upínáme. Ničí naše běžné zvyky i vnímání. Nutí naši mysl, aby se pohybovala novými směry. Neviditelný nepřítel na všechno vrhl stín smrtelného nebezpečí. Všichni si s hrůzou uvědomujeme možnou blízkost smrti.

 

Dveře k transformaci 

Když se jednotlivci setkají se smrtí, často je to pro ně hluboký prožitek a procházejí významnými změnami v oblasti smýšlení i osobnosti. Mají mimotělní zážitky, setkávají se s mystickým světlem, se zesnulými blízkými, sledují, jak se před nimi odvíjí celý jejich život, často se objevují s novými psychickými schopnostmi atd. Zážitek blízké smrti pro nejrůznější lidi se často ukázal být podstatným okamžikem jejich života. To vše opakovaně popsaly četné vědecké studie o NDE.

Raymond Moody, průkopník v bádání o blízké smrti, v roce 2010 publikoval "Glimpses of Eternity" (Doteky věčnosti). Popsal zkušenosti lidí, kteří se jakoby spojují se svými umírajícími blízkými a následují je, když se oddělují od svých těl a vstupují do toho, co se jeví jako onen svět. Moody tvrdil, že tyto příběhy sdílených záblesků „onoho“ světa jsou skutečné a přesvědčivé a jsou pádným důkazem posmrtné roviny reality. Při pomyšlení na tyto příběhy vidíme, proč je tak důležité být přítomni u našich blízkých, když umírají. Kromě prožívaného smutku nad jejich odchodem můžeme učinit mimořádnou zkušenost. Z tohoto pohledu by umírající mohli převzít roli učitelů a psychopompů živých. Někteří tvrdí, že sdílejí umírání milovaného člověka a následují ho, jakkoli krátce, na onen svět. Tyto „doteky věčnosti“, jak říká Moody, mohou lidskou bytost proměnit. Člověk má dojem, že předpokládaný další svět je jen krůček od nás – samozřejmě mentální krůček.

To vše samozřejmě zcela postrádá smysl, pokud jste přesvědčeni, že „duše“ je jen záhadný, často klamný aspekt fungování mozku. Pokud však trváme na tom, co je zřejmé, totiž že máme – či spíše jsme – autonomními, neredukovatelnými dušemi, setkáme se s úplně jiným obrazem toho, co je možné. Pokud jsme ve svém hlubokém vnitřním životě všichni součástí jedné velké duše, stává se možnost setkání v posmrtném prostoru pochopitelnější. Údaje naznačují, že záchvat úzkosti nebo deprese může podnítit plnohodnotné zážitky blízké smrti (NDE). To však není všechno. Specialisté v oblasti jasnovidectví, jako jsou šamani, jogíni či mystici, se snaží vymanit z mezí svého normálního vtěleného života pomocí meditací a asketických praktik. Jejich cílem je dosáhnout stavů mysli, které jsou podobné NDE. To, co se stane při vážné nehodě, lze dosáhnout i pomalým a neúnavným cvičením. Studium blízké smrti a další výzkumy vědomí mají co říci o mimořádných stavech mysli spojených s vnějším mystickým spektrem lidské zkušenosti.

Proč by blížící se tělesná smrt měla náhle naši mysl otevřít novým formám vědomí? Odpověď spočívá v tom, jak přemýšlíme o vztahu mezi duší a mozkem. Pokud předpokládáme, že mozek produkuje duši i vědomí, zdá se, že smrt mozku skutečně znamená smrt vědomí. Nicméně pokud se domníváme, že mozek náš duševní život a vědomí přenáší, ocitneme se na zcela jiném hřišti. S přenosovým modelem duše, vědomí logicky existuje před mozkem. Naše duše nejsou totožné s našimi mozky; spojení a korelace není totéž co identita. Místo zániku při smrti můžeme naopak očekávat rozšíření vědomí, stejně jako můžeme očekávat potopu, když se protrhnou hráze. Během srdeční zástavy je mozek trpí nedostatkem kyslíku a vědomí by mělo zhasnout jako světlo; místo toho přichází s odplatou. Asi 10 až 15 % pacientů uvádí v blízkosti smrti mimořádné rozšíření vědomí. Světlo vědomí září jasněji než kdy jindy. Jinými slovy, dění během NDE je přímým opakem toho, co předurčuje mainstreamová věda. Což se jeví jako bod, který stojí za zdůraznění.
 

Ramana Maharishi

Trauma spojené s NDE odvádí pozornost od obvyklého chování, vnímání a emocí, které investujeme do běžného toku každodenního života. Naše psychika je ve skutečnosti bolestně zasažená přílivem jiných forem vědomí, a to více po manické, mystické či paranormální stránce. Moderní metody resuscitace to umožňují častěji, než by to bylo možné v dřívějších dobách. Každý spontánní NDE nám poskytuje rychlokurz ve změněných stavech vědomí. Tradiční způsoby otevírání lidské psýché existují od nepaměti: meditace, půst, askeze, psychedelika, umění – veškeré metody osvobozující vědomí od jeho pozemských fixací. Nyní máme novou vědeckou zprávu, která se připojuje ke stávající obrovské řadě zajímavých údajů. Chceme využít, kdykoli je to možné, spojení mezi zhroucením se a průnikem skrz.

Je sotva překvapující, že uprostřed traumatu, který působí pandemie COVIDu-19, se lidé všude osvobozují a hovoří o tom, jak náhle uviděli své nové možnosti a jak je ztráty nečekaným způsobem přivedly k novým formám jednání. Někteří zjistili, že mohou dělat věci, ve kterých si nikdy předtím nevěřili. Jiní uviděli, že pandemie vrhla světlo na sociální a ekonomické trhliny ve společnosti založené na nespravedlnosti. Toto nové vědomí všude podráždilo svědomí duší. Na konci května vyvolal pohled na 4 americké policisty, z nichž jeden 9 minut dusil nevinného černocha, ohnivá povstání – povstání národního uvědomění. Lidé ve všech souvislostech prokazují pravdivost starého rčení, že nouze naučí Dalibora housti. Umělci hledají nové formy uměleckého vyjádření, lidé ze všech oblastí života se věnují dobročinnosti a konají skutečně hrdinské činy; to jsou znamení, že se lidská srdce otevírají novým pocitům soucitu a solidarity. Noam Chomsky poukázal na to, že se spontánně objevilo mnoho skupin, které praktikují „vzájemnou pomoc“. Tlak nás vytrhl z běžného vnímání světa.

 

Zpomalení

Koronavirus se všudypřítomnou hrozbou smrti je podobný zpomalenému a roztříštěnému zážitku blízké smrti. Kromě těch, které nemoc doslova skolila, nemocných a pracovníků v první linii, celý zbytek nás všech dostal pokyn, abychom se stáhli ze života, nebo byli alespoň stále připraveni zastavit běh našeho světa. Je to trochu, jako by nás požádali, abychom zemřeli. Soukolí každodenního života se zastavilo. Zpomalujeme tempo našich aktivit, věnujeme pozornost vlastním tělům, čeho se dotýkáme a co se dotýká nás. Musíme být připraveni změnit plány, udělat neočekávané věci a změnit své zvyklosti. Naše vědomí je již v pohybu a pohlíží novými směry, pryč od důvěrně známého, vytrženo z vyjetých kolejí. Pouhým zpomalením a pečlivou péčí začínáme měnit kvalitu svého vědomí, a tím i automaticky kvalitu našeho ztělesněného bytí.

 

Přinuceni být introverty  

V průběhu zážitku blízké smrti je naše pozornost odtržena od vnějšího světa a směřována do nitra. V případě, že máte pocit, že trpíte ponorkovou nemocí, vaše popudlivost může být výzvou k osvícení. Pobyt v karanténě, v úkrytu a osamění našich domovů nás staví do introvertního stavu mysli – využijte to. Ramana Maharishi popisuje, co se mu stalo, když nuceně obrátil proud své pozornosti dovnitř

„Bylo to asi šest týdnů předtím, než jsem nadobro opustil Maduru, a tehdy došlo k velké změně v mém životě. Stalo se to poměrně náhle. Seděl jsem v pokoji v 1. patře strýcova domu. Málokdy jsem onemocněl a toho dne se mi po zdravotní stránce nestalo nic zlého, ​​ale najednou mě ovládl silný strach ze smrti. Na mém zdravotním stavu nebylo nic, co by jej vysvětlovalo; a proto jsem se o to ani nesnažil, nezjišťoval jsem, zda pro to existuje nějaký důvod. Jen jsem cítil: ‚Umřu‘ a začal jsem přemýšlet, co s tím. Nenapadlo mě to konzultovat s lékařem nebo se staršími či svými přáteli. Cítil jsem, že ten problém musím vyřešit sám, tady a teď.“

„Šok ze strachu ze smrti nasměroval mou mysl dovnitř a já jsem si v duchu, aniž bych ve skutečnosti zformuloval nějaká slova, řekl: ‚Nyní přišla smrt; co to znamená? Co je to, co umírá? Umírá toto tělo.‘ A najednou jsem dramatizoval událost smrti.“

Maharishi viděl, že jeho tělo zemře, ale uvědomil si, že jeho vědomý duch, jeho subjektivní já, to bylo něco jiného. „Takže jsem Duch, který přesahuje tělo,“ řekl si. „Tělo umírá, ale Ducha, jež ho přesahuje, se smrt nemůže dotknout. To znamená, že jsem nesmrtelný Duch.“ Došel k závěru: „Strach ze smrti jednou provždy zmizel. Absorpce v Sobě samém od té doby neporušeně pokračovala.“ Carl Jung se domníval, že k aktivaci kreativního nevědomí je nutno přistupovat s pokorou. Neuznáváme-li své slabosti a neschopnosti, blokujeme svou vnímavost k milostem připraveným pomoci nám. Být blízko smrti usnadňuje přesunutí středu vašeho vědomí a odstoupení od vnějšího působení. Neschopnost proniknout za vnímané hranice může vysvětlovat vzestup duševních chorob a sebevražd v moderních společnostech. Pod vlivem vědeckého materialismu se ve vesmíru snadno cítíme ztraceni. Lidé se cítí v pasti. Není úniku je jediným návěstím, které vidí na obzoru. Žádný žebřík vedoucí k transcendenci, kterého by se chytili.

-pokračování-       

Další díly