ČARODĚJNICTVÍ, SVATOKRÁDEŽE, RITUÁLNÍ VRAŽDY A APOKALYPTICKÁ KULTURA (5)

Krvavé fantasie stříbrného věku

Rozanovovy erotické představy údajných židovských krvavých rituálů našly odezvu v představách krvavých rituálů v literárních dílech spisovatelů z přelomu devatenáctého a dvacátého století, jako byli Zinaida Nikolajevna Gippius a Fjodor Sologub, který se proslavil v Rusku i na Západě především svojí novelou "Malý ďábel" a krátkou povídkou "Host" s rudými rty popisující dobrodružství mladého aristokrata, jehož očaruje Lydie Rotshteinová – vysoká, hubená, bledá, oděná v černém, Lydie, jež si ráda nechává říkat Lilith, požádá tohoto hrdinu:

„… jen o jedinou kapku krve… Svými rty, věčně žíznivá, jako upír právě vystoupivší z hrobu, se zakousnu do sladkého těla milovaného a vypiji jedinou kapku jeho krve.“^[27]

Spolu s Gorkým a Leonidem Andrejevem se Sologub podílel na svazku nazvaném "Štít" (Щит), ostré kritice vládního vyšetřování Bejlisovy aféry. Sologubovy výlučně politické spisy odmítají skutečnost židovské rituální vraždy, avšak jeho fiktivní Lydie Rotshteinová evokuje obraz krvežíznivé a sexem posedlé židovky. Sologubův židovský upír, módní fin-de-siècle Lilith, patří k celé řadě krvežíznivých literárních hrdinek. Ve hře "Svatá krev" (Святая кровь) Zinaidy Gippius z roku 1900 je převyprávěna známá pohádka "Malá mořská víla" H. C. Andersena o mořské víle, která se zamiluje do prince. V podání Gippius zatouží mořská víla neboli rusalka po lidské duši a tělu a zabije bohabojného poustevníka, aby získala obojí. Čarodějnice jí přinese nůž s dlouhou a tenkou čepelí, a poučí ji, jak hluboko jej má pohroužit do své oběti, aby na ni vystříkla její krev, která ji obdaří lidskými vlastnostmi. Hrdinka vysvětluje, že prolila krev, aby „promlouvala k Jedinému, který mne povolal k životu“.

Základ spasení člověka spočívá ve smlouvě krve nebo smlouvě oběti, smlouvě, která byla zpečetěná krví. Bůh s námi uzavřel smlouvu krve, která je nezrušitelná. Je to věčná smlouva. Byla potvrzena krví – krví Syna Božího. Stejně jako v případě Abrama i v našem případě tuto smlouvu uzavřel Bůh sám: „… který nás smířil sám se sebou skrze Krista…“^[28] Touto krví jsme byli očištěni, touto krví jsme byli posvěceni, touto krví jsme chráněni před přicházejícím hněvem Božím. Byla to krev Syna Božího, kterou prolil na golgotském kříži. V Něm máme vykoupení a odpuštění hříchů.^[29] „Nebudete-li jísti tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život.“ K tomu pak vysvětlení: „Slova, která jsem k vám mluvil, jsou duch a jsou život.“^[30] Naše těla jsou budována a rostou z toho, co jíme a pijeme; a jak je tomu v oblasti hmotné, tak je tomu i v oblasti duchovní: z toho, o čem přemýšlíme, roste a sílí náš duchovní život. „I promluvil Kain ke svému bratru Ábelovi… Když byli na poli, povstal Kain proti svému bratru Ábelovi a zabil jej. Hospodin řekl Kainovi: „Kde je tvůj bratr Ábel?“ Odvětil: „Nevím. Cožpak jsem strážcem svého bratra?“ Hospodin pravil: „Cos to učinil! Slyš, prolitá krev tvého bratra křičí ke mně ze země.“^[31]

Tato vražda je jak obětí, tak zároveň o prostředkem proměny nadpřirozeného a démonického stvoření v lidskou bytost – totiž, podle logiky této hry – v křesťana. Aby se stala křesťankou, musí rusalka přijmout křesťanskou krev. Obvinění Židů z rituální vraždy dle literatury stálo na tom, že potřebují křesťanskou krev, aby se vyléčili ze svého židovství. V Bejlisově aféře podal roku 1913 katolický kněz Justin Pranaitis svědectví, že pro Židy má krev magické vlastnosti. Podle Pranaitise dosáhli rabíni, kteří „pochybili váháním“ ve své víře, že Ježíš není Mesiáš, „spásy“ tak, že prolili křesťanskou krev a přijímali (pili) ji. Činí-li tak, mohou se připodobnit křesťanům. Symbolické váhy osudu může zatížit zcela reálná matérie, a tou je prolitá krev. Od nepaměti se traduje, že veškerá člověkem prolitá krev se sčítá, aby jednou určila osud lidstva. „Kdo prolije krev člověka, toho krev bude člověkem prolita, neboť člověka Bůh učinil, aby byl obrazem Božím.“^[32]

Apokalypsa

Merežkovskij popisuje skutečné a živoucí poznání „oslaveného těla“, v něž věřili ranní křesťané – v protikladu k bezduché nauce, v níž věří moderní křesťané. Merežkovskij píše, že v jeho době už „vzkříšený Adonis a vzkříšený Kristus nejsou skutečným vtělením nového světového řádu, nýbrž jen idealistickým symbolem“. Chtěl se přenést za symboly zpět k tělesnosti, a popsal příchod jakéhosi „Třetího Zákona“. V onom budoucím věku „svatého těla“ znovu projdeme nejranějšími fázemi lidské civilizace a transformujeme se na vyšší úroveň. Tyto nejranější fáze zahrnovaly podle Merežkovského lidské oběti praktikované všemi starými kulty včetně Židů. Tato fáze jest tím, co on nazývá „první smlouvou“, prvním konkrétním případem spojení božství a lidství, uchovaným v praktice obřízky. Merežkovskij vyzdvihl Rozanova a za následující myšlenku ho zvláště chválil, protože odhalil fundamentální rozpor mezi Starým a Novým Zákonem, mezi přijetím těla a sexuality a jejich popřením. Pro Merežkovského přicházející apokalypsa znamená usmíření obou zákonů a vznik třetího – nikoliv Boha stávajícího se člověkem, nýbrž člověka stávajícího se Bohem – a přitakání „světu, tělu, a zemi“.^[33]

Rozanov podle Merežkovského u církve sluchu nedošel; jeho skutečným posluchačstvem byl nový typ ruského spisovatele, tzv. „dekadent“. Pro Merežkovského byla „dekadence“ cestou ven ze sterilního pozitivismu, který ruskému myšlení vládl po celá desetiletí. Touhou dekadentů bylo proniknout mystérii, která ležela těsně pod povrchem života, a Merežkovskij vnímal obrovskou náboženskou touhu, již nacházel i u prostého ruského lidu, např. u sektářů snažících se interpretovat apokalypsu a vyložit význam čísla 666. Dekadenti, sektáři i Rozanov odmítali „tento svět“ a jeho instituce, soudní dvory a etablovanou církev. Merežkovskij popisuje setkání, jež se konalo roku 1909 v Rozanovově bytu vyzdobeném egyptským, frýžským a italským renesančním uměním. Byla tam extrémní pravice i extrémní levice, církevníci, dekadenti a revolucionáři shromáždění a zabraní do diskusí, které podle Merežkovského vycházely přímo z Dostojevského "Běsů" a "Bratrů Karamazových". Tyto rozhovory se podle něj podobaly spíše modlitbám nebo proroctvím: „všechno bylo možné… mohl se tam odehrát i zázrak… i spojení všech frakcí, jež byly jinak stále ve válce“. Merežkovskij se kojil nadějemi v transformované lidstvo budoucnosti, pro nějž bude tělo posvátné. V těchto setkáních spatřoval počátek toho, co nazval „třetí hypostasí“ – hypostasí svatého těla.^[34]

-pokračování-

---------------------------------------------------------------------

PRAMENY:

[27] Федор Сологуб: Красногубая гостья in Книга стремлений. Сирин, СПб 1914. Viz http://www.fsologub.ru/text/krasnogubaya-gostiya.html.

[28] 2Kr 5,18.

[29] Ko 1,14.

[30] J 6,53-63.

[31] Gn 4,8-10.

[32] Gn 9,6.

[33] Viz také výše.

[34] Var. „oslaveného těla“.