ČARODĚJNICTVÍ, SVATOKRÁDEŽE, RITUÁLNÍ VRAŽDY A APOKALYPTICKÁ KULTURA (4)

To, o čem rozmlouvali, nebo přinejmenším četli a psali, byla rituální vražda: tvrzení o tom, že „Židé“ pravidelně unášeli, vraždili a nechávali křesťanská dítka vykrvácet. A přestože veřejné písemnosti skoro mlčí o čarodějnictví, jsou jinak plné příběhů o rituálních vraždách. A skutečně, v desetiletí předcházejícím vydání traktátu "Pranýřování čarodějnic" byla země plná zpráv o rituálních vraždách i jejich symbolickém ekvivalentu: mučení nevinného Jezulátka vtěleného do posvěcené eucharistické hostie.

Procesy týkající se obou zločinů se staly záležitostí vysoké politiky, mluvilo se o nich nejen v daných zemích, ale dokonce i v cizině – roku 1636 byl veliký holandský politický teoretik Hugo Grotius povolán, aby se vyjádřil k případu domnělé rituální vraždy v Lublinu. V Boch­ni^[24] dosáhla obvinění Židů ze svatokrádeží v roce 1600 takové míry, že měla za následek jejich vypovězení z města v roce 1605, což byla událost, již veršem oslavil obecní starší Jan Achác Kmita, polský básník a překladatel. Ve stejném městě naopak došlo roku 1679 k procesu se dvěma křesťanskými žebračkami, které měly unést neviňátko, „předpokládá se totiž proto, by jej prodaly Židům“; nedostalo se mu však žádoucí pozornosti, neboť motiv židovské rituální vraždy byl odsunut stranou oblíbenějším tématem zlovolného čarodějnictví.

Tehdy v Polsku nejkrvavější epizoda honů na čarodějnice – dlouhá série procesů v Klečevu v letech 1675 až 1710, zahrnující četná obvinění ze svatokrádeží a vražd dítek s magickým podtextem – prošla v té době takřka bez povšimnutí veřejnosti, takže o ní sotva najdeme byť jen zmínku v městských soudních zápisech s výjimkou výjimečných, separátně uchovaných análů o kriminálních případech, takže se Klečev vlastně jeví jako ospalé a mírumilovné provinciální městečko. Polské procesy s rituálními vraždami s nemalou publicitou měly za účel vykonstruovat a démonizovat obraz „odpudivých Židů“ (podle jednoho z verdiktů takového procesu) jakožto „nevěřícího národa žijícího uvnitř tohoto katolického státu“. Čarodějnictví už bylo démonizováno samotnou svojí definicí; čarodějnice uzavřela pakt s ďáblem a užívala magii, aby škodila a vraždila. Nicméně čarodějnické procesy v Polsku nebyly ani tak o demonstrování zvrhlosti čarodějnic. Realita čarodějnictví byla široce uznávaná: bez ohledu na předem dohodnuté církevní tažení proti procesům s čarodějnicemi od roku 1630 dále, sekulární magistrátní soudní dvory jen vzácně vyjadřovaly i tu nejmenší pochybnost stran toho, zda existují čarodějnice, že byly ve spojení s ďáblem a mohly ze zlého úmyslu a z nenávisti škodit lidem i dobytku.

Občas ale magistráty vyslovovaly pochyby, zda ta či ona obviněná žena (nebo případně muž) byla opravdu čarodějnice. Naopak v procesech s rituálními vraždami však magistráty neměly nikdy pochyb o tom, že všichni obvinění byli ve skutečnosti Židé, kteří nahradili čarodějnice jako stereotypně se opakující služebníci ďábla. Nadto přinejmenším v patnáctém století byly čarodějnické procesy i procesy s rituálními vraždami často vedené stejnými lidmi: františkán Bernardin Sienský, jehož kázání inspirovaly jedny z prvních velkých čarodějnických procesů v Itálii, byl rovněž notorickým židobijcem; dominikán Vincent Ferrer, nechvalně známý násilnými konverzemi španělských Židů, podnítil také vlnu úplně prvních procesů s čarodějnicemi v jižní Francii. Heinrich Kramer, autor smutně proslulého návodu honu na čarodějnice, "Malleus maleficarum" (Kladivo na čarodějnice), je téměř určitě totožný s „bratrem Heinrichem ze Schlett­stadtu“, který sehrál významnou úlohu v klíčovém procesu údajné rituální vraždy „malého Šimůnka“ z Trenta roku 1475; jistotně zdůraznil přirozený sklon čarodějnic, stejně jako Židů, ubližovat dětem a znesvěcovat eucharistickou hostii, a rozsáhle vykreslil příměry mezi podlostí Židů a čarodějnic v díle "Malleus" i v dalších svých spisech.

Polští autoři píšící o čarodějnictví či rituálních vraždách často věnovali téměř výhradní pozornost (domnělým) podobnostem mezi zločinnými skutky čarodějnic a Židů. Protižidovské traktáty přirovnávaly Židy k čarodějnicím, jako když krakovský astrono­m a polemik Sebastian Miczyński tvrdil, že židovští starší a rabíni jsou odborníky na černou magii: „přijali ďábla za svého otce, ochránce a strážce, od něhož se jim dostalo jakožto odkazu čar i čarodějnictví“. Podobně vysvětloval jezuitský encyklopedista Benedykt Joachim Chmielowski, že čarodějnice při znesvěcení posvěcené hostie „napodobovaly Židy“. Avšak bez ohledu na tato přisuzovaná spojení mezi Židy a čarodějnicemi nebyli polští Židé nikdy obviněni z čarodějnictví. Přirovnávání čarodějnic k Židům či domnělé kanibalistické hody čarodějnic na dětech je nejkřiklavější s ohledem na tragické následky, které je postihly bez rozdílu: spálená těla, stínání, věšení, topení a čtvrcení; popel nevinných rozprášený na křižovatkách.

Ohavné zločiny čarodějnictví, v detailech tak podobné krutým vraždám dětí a ďábelským svatokrádežím, nalezly svůj právní výklad prostřednictvím velmi odlišných rétori­ckých strategií. Démonologové vyprávěli příběhy a dávali příklady, ale jen vzácně poskytli nějaké seznamy či inventáře, nebo jmenovitě uvedli osoby či datumy, nemluvě o doslovném opisování soudních listin. Vždyť někteří pisatelé o čarodějnictví se zaručili svojí autoritou za převyprávěné vtípky údajných očitých svědků posbíraných na magistrátu během procesů s čarodějnicemi: Johannes Nider si „něco“ vypůjčil z „rozsáhlé a detailní“ rozpravy se soudním úředníkem Petrem z Bernu. Gianfrancesco Pico della Mirandola zdůrazňuje, že jeho Strix se týká „úplného průběhu jednání, které viděl a částečně i slyšel, když mu četli přepisy výslechů“ a Jean Bodin posiluje věrohodnost svého díla "Démonomanie des sorciers" citacemi příkladů uváděných větami jako „Aubert de Poitiers, zástupce parlamentu, mi sdělil, že…“, „mistr Claude Dessay, královský žalobce v Ribemontu, mi sdělil, že…“ atd.

Jak se vyslovil jistý počet učenců, pověsti o rituálním zneužívání, vraždách a kanibalistickém hodování na dětech tvoří ústřední součásti letité a globální démonizace druhých. Ať už šlo o údajné zneužívání v průběhu satanistického rituálu ve střediscích pro hlídání dětí v Kalifornii ve dvacátém století^[25] nebo orgiastický kanibalismus páchaný na dětech páchaný ranými křesťany podle jejich oponentů, nebo to byly pyrenejské čarodějnice pojídající „srdce zaživa uvařeného dítěte…“, vždy takové fámy o vraždách přispívaly k „morálnímu úpadku světa“. Z jisté perspektivy se pak obvinění jak z rituální vraždy, tak i čarodějnictví jeví jako více či méně rovnocenné momenty v dlouhé, pochmurné, a tak předvídatelné historii přirozeného sklonu člověka k démonizování druhých.

Sfinga ve skutečnosti symbolizuje aristokratický kanibalismus a pohlcení a kanibalismus je jen jedním z projevů „pohlcení“. Pohlcení je patrně základním principem satanismu, a jako takový byl přijatelnou satanistickou praktikou. Ilumináti chtěli pohltit všechny světové zdroje a všechny národy, aby vytvořili jeden jediný. Mělo dojít k „pohlcení“ všech individuálních svobod a lidských práv a všeho bohatství. V každém případě nemůže být pochyb o tom, že sfinga se stala symbolem satanismu.^[26]

-pokračování-

-----------------------------------------------------------------------

PRAMENY:

[24] Bochnia je starobylé město při pravém břehu řeky Raba na jihu Polska v Malopolském vojvodství a proslulo těžbou soli. Solivary v Bochni se připomínají už kolem roku 1198 a první důl na kamennou sůl byl založen roku 1248.

[25] Srv. T. Robbins, Jeffrey S. Victor: Satanic Panic: The Creation of a Contemporary Legend. Open Court Publishing Company 1993.

[26] Kerth Barker: Cannibalism, Blood Drinking & High-Adept Satanism. Createspace, 2014.