BYLA ANTARKTÍDA TROPICKÝM RÁJEM?

Antarktida je dnes pokryta ledovým příkrovem tlustým až pět kilometrů. Je to nejchladnější místo na Zemi. Překvapivě je to nejsušší poušť na Zemi, se sněhem, padajícím kolem jejích větrem ošlehaných hranic.

Antarktida však nebyla vždy tak chladná a vzdálená. Geoložka Molly Millerová z Vanderbiltovy univerzity objevila v oblasti Antarktidy, na ledovci Beardmore Glacier, zbytky tří starodávných listnatých lesů s fosiliemi spadaného listí, roztroušeného na zkamenělých pařezech. „Nejednalo se o žádné malé věci,“ řekla Millerová. „Byly to velké stromy.“

Na rozdíl od dnešních stromů žily stromy Glossopteris v hustých porostech, kde rostlo tisíc stromů na jeden akr (4 000m2), pouhých 20 nebo 25 stupňů od jižního pólu, což je zeměpisná šířka, na kterou by se dnes půl roku nedostávalo sluneční světlo. To je silný důkaz toho, že když ty stromy rostly, Antarktida se nacházela v polo-tropické zóně.

Millerová říká, že stromy rostly v době, kdy bylo antarktické klima mnohem teplejší. Na základě průměru kmenů se odhaduje, že některé stromy  dosahovaly výšky 24,4 metrů. V prosinci 2003 našli Millerová, Tim Cully a postgraduální studentka Nichole Knepprathová tři pozůstatky bývalých  lesů. Takové stromy existují i dnes, ale rostou pouze v teplých a vlhkých oblastech, jako je Queensland v Austrálii.

Mapa Antarktidy od Orontea Finaeuse

Kdy existoval tento pohádkový věk a co je důležitější, co způsobilo tak dramatickou změnu? Musela to být náhlá a dramatická změna, protože neexistují žádné přechodné fáze s postupně se měnícími vzorky vegetace. A jak se pětikilometrový ledový příkrov vytvořil ve vnitrozemí v Antarktidě, kde je málo sněhu nebo srážek?

To jsou nemožné otázky, na které se moderní geologie snaží odpovědět. Přivedl posun kontinentálních desek Antarktidu k pólu nebo to byl posun zemské osy, který nejen že  způsobil úhyn tropických deštných pralesů, ale umístil na kontinent masivní ledový příkrov? A kdy k tomu došlo? Klasická geologie by chtěla, abyste věřili tomu, že tento ledový příkrov existuje již miliony let.

Tomu zcela odporují dvě silná fakta. Jedním z nich je existence dvou starověkých map: mapa Antarktidy Piriho Reise  a mapa Antarktidy Oronteuse Finaeuse, obě jsou starodávné. Je to neuvěřitelně, ale zobrazují  Antarktidu bez ledu, a předpokládá se, že tyto mapy mají svůj zdroj ve dvou tisíc let starých knihovnách starověké Alexandrie. To by znamenalo, že Antarktida mohla být v ne příliš vzdálené minulosti splavná. Možná, že v době faraonů?

Jsou tyto mapy věrohodné? Profesor Charles Hapgood je předložil k vyhodnocení do sekce kartografie amerického letectva. Podplukovník Ohlmeyer odpověděl, že nejen že jsou přesné, ale že  „to naznačuje, že pobřeží bylo zmapováno dříve, než bylo pokryto ledovým příkrovem. Ten je  v této oblasti nyní asi míli silný. Nemáme tušení, jak lze údaje na této mapě sladit s předpokládaným stavem geografických znalostí této doby.“

Pro nedávnou Antarktidu bez ledu máme ještě druhou linii důkazů – jde o kontroverzní experimenty s ledovcovým jádrem. V Grónsku a Antarktidě jsou laboratoře, které provrtávají led a shromažďují údaje o vrstvách ledu. V Antarktidě je to stanice Dome C a Vostok. V Grónsku, druhém ze světových kontinentálních ledových štítů, existuje například stanice GISP2 a GRIP. Nakonec narazili na skalnaté dno, kde v případě Grónska nabrali zbytky rostlin. Každá vrstva obsahuje sopečný prach a určité izotopy, jako je uhlík-14 a kyslík-18, které odhalují údaje o povaze podnebí v dávných dobách.

Tvrdí se například, že jasně ukazují profil středověkého oteplování před tisíci lety, kdy teploty Země překročily dnešní teploty. Pokud ale každá vrstva představuje jeden rok, pak 140 000 vrstev v Antarktidě není starých miliony let, jak tvrdí konvenční geologie. Ale ještě kontroverznější je, že Charles Ginenthal ve svém příspěvku o důkazech z ledového jádra vysvětlil, že letní tání a ukládání tisíců vrstev během chaotických období zcela zkreslují údaje, vycházející z paradigmatu, na kterém je tato teorie postavena, a sice, že jedna vrstva znamená jeden rok. Tvrdí, že výsledky z vrtů do dna oceánu jsou v rozporu s daty, týkajícími se  ledového jádra.

Další kontroverzní rozpor spočívá v přijatém paradigmatu, že jedna vrstva jádra ledu se rovná jednomu roku ukládání sněhu. To je základ všeho datování ledového jádra. V poslední době se o tom vedla živá debata. Příslušníci tzv. „ztracené eskadry“ kteří prováděli výkopové práce v Grónsku zjistili, když kopali hluboko do ledu, aby vyzvedli stará letadla z druhé světové války, že počet vrstev se v porovnání s počtem let rovnal zhruba desetinásobku teoretického výpočtu  let. Vrstvy se rovnaly liniím tání při jednotlivých bouřích, nešlo o roční vrstvy. To je silný argument proti přirovnávání vrstev k letokruhům. Rozptyl izotopu kyslíku-18 z vrstvy na vrstvu by mohl být důkazem bouře, a ne vzájemným odlišením „letokruhů“.

Všechno se to trochu komplikuje? Znamená to však, že ledový příkrov není starý miliony let a mohl být také rychle vytvořen během několika málo let. To se mohlo stát teprve před šesti tisíci lety - opět v době faraonů. To, že šlo o rychlou akci, podporuje fosilizace starých pralesů, které objevila Molly Millerová. Fosilizace je proces, který se obvykle vyskytuje pouze za katastrofických okolností, jako je výboj komety, extrémní výrony sluneční korony nebo narušené pohyby planet, což vede k převrácení magnetického pole. Mohl by se tento scénář v budoucnu opakovat?

Změna, která způsobila elektrickou fosilizaci stromů, pravděpodobně vyústila v dramatický efekt, který s největší pravděpodobností způsobil závažné změny klimatu. Klasická interpretace, že tyto fosilie pocházejí z období permu, je zpochybňována mnoha revizionistickými geology. Nové laboratorní experimenty ukazují, že fosilizace je za určitých podmínek rychlý proces. Kromě toho jsou k dispozici nové důkazy o tom, že pravděpodobným nástrojem fosilizace je elektrická fosilizace, což bylo obecně ignorováno.

Hlavní příčinou fosilizace a petrifikace mohou být: elektřina vysokého napětí buď ze Země, nebo v důsledku kosmogenních účinků, jako jsou komety, výboje koronární hmoty, narušený pohyb planet nebo interakce mlhovin z prostředí mimo naši galaxii. To, co uhyne, se tedy rychle bioticky recykluje, pokud nedojde k nějakému geologickému zásahu. A tento zásah, který je příčinou fosilizace, je téměř vždy spojen s příčinou smrti. Fosilní záznamy jsou proto zkresleny, pokud jde o populace druhů, a v menší míře, pokud jde o typy a počty druhů. Fosilie je obvykle následek nehody, katastrofy, anomálie. To přesně popisuje proces elektrické fosilizace. O fosilizaci se toho ví málo a ještě méně si to lidé vůbec uvědomují.

E.R. Milton popisuje své zkoumání zkamenělého kmene stromu v Albertě v Kanadě:

„Ten kus uvnitř obsahoval čistý, čirý oxid křemičitý; byl potažen drsnější neprůhlednou krustou částečně roztaveného písku. Jednalo se o strom, jehož zkamenělý pahýl ještě před pěti lety žil. Poté, co byl strom pokácen, aby se uvolnil průsek pro stavbu nového elektrického vedení, náhodně spadlý funkční vysokonapěťový drát se dotkl několika pařezů, které zůstaly v zemi. Po několika hodinách působení byl proud vypnut. Všechny tři pařezy, které se dostaly do kontaktu s přetrženým drátem, zkameněly. Je zřejmé, že elektřina může hmotu rychle proměnit."1

-----------------------------------------------------

 

PRAMENY:

1. Alfred de Grazia, The Lately Tortured Earth, kap. 26: Fossil Deposits, část 6: Biospherics