BOHOVÉ, SAMURAJOVÉ, KRÁSKY, ŠÍLENCI, DUCHOVÉ & DÉMONI (2)

Transformace člověka v přízrak

Napier tvrdí, že v japonské mytologii jsou předmoderní monstra buď cizinci ze zahraničí nebo „outsideři ohrožující kolektivitu, jimž se však lze vyhnout či uchlácholit“.^[16] To lze opět pochopit jako odkaz na šintoistickou víru. Podle ní je Japonsko domovem více než osmi tisíc božstev známých jako kami a nalézajících se (podobně jako elementálové) všude kolem: v horách, řekách, stromech, skálách a všedních věcech z domácnosti. Nejsou v podstatě ani zlá ani dobrá a jejich povaha závisí na okolnostech, jež vedly k jejich vzniku:

Šintoistická tradice nevěří, že existuje nějaká absolutní dichotomie dobra a zla. Spíše se má za to, že všechny jevy, jak živé, tak i neživé, obsahují něco „hrubého“ i něco „jemného“, či negativního a pozitivního, taktéž vlastnosti mají podobné, a je tedy možné, že daná entita projeví některou z nich v závislosti na okolnostech. Negativní energie Godzilly proto nestojí na nějakém absolutním zlu, jak naznačuje řada kritických pojednání o Godzille. Lze ji spíše interpretovat jako fyzickou manifestaci narušení wa neboli harmonie mezi člověkem a přírodou. V duchu taoistických výroků Littleton píše: „Pravidla určující lidské chování jsou považována za nezbytná kvůli zachovávání wa, bez něhož by jak společnost, tak i přírodní prostředí upadly do chaosu".^[17]

Wa ovšem působí i ve vztazích mezi lidmi, od narození až po smrt. Je-li wa porušeno z důvodů násilné smrti, absence pohřebních rituálů atd., misky váhy se nakloní na stranu světa Mugen nó na úkor světa Genzai nó. Wa musí býti obnoveno. Než se však tak stane, člověk se mění v přízrak a bloudí po tomto světě při hledání, jak ztracenou rovnováhu obnovit. Godzilla je rozhněvaný bůh, jehož vynesl z hlubiny na povrch nedostatek víry v tradiční hodnoty, jenž je dáván najevo odvržením patřičných rituálů usmíření mladší generací, jež byly nezbytné k obnovení harmonie, včetně dívek zasvěcujících se službě v šintoistických chrámech – miko, tj. „žen oddaných bohům“, což dříve bývaly panny, dnes postačuje, je-li to neprovdaná žena, oděná do rudé hakama, tj. dělená (umanori) nebo nedělená sukně (andon) připomínající široké kalhoty, bílé haori, kabátec ve stylu kimona sahající k boku či až po stehna, a s bílými nebo červenými páskami do vlasů – např. při obětování první sklizně posvátné rýže během svátku Takara-No-Iči, a odehrání představení gigaku, druh hudebně tanečního divadla, jež předcházelo kabuki i nó, a často se konala kvůli vymítání zlých duchů. Ve starém Japonsku byl svět živých všudypřítomně ovládán světem mrtvých – jednotlivec byl po všechen čas své existence pod dohledem duchů. Doma jej hlídali duchové předků; mimo něj byl ovládán bohem své městské čtvrti.^[18]

Použití buddhistické mantry odpuzující mrtvé duchy je společným tropem^[19] japonských strašidelných příběhů, ačkoliv ne vždy funguje, jak jsme toho svědky v Soneho "Pekelných láskách"^[20] a ve filmu "Kwaidan"^[21] v příběhu o Mimi-naši-Hoičim (Hoiči bez uší n. Muž bez uší). Existuje celá řada duchů a příšer spojovaných s vodou, jako třeba kappa nebo vodní skřítek. Dalším je hravý Shojo, mořský duch s červenými vlasy, který se neraduje z ničeho víc než z dobré společnosti; obrovská mořská panna či Isohime, která mučí a poté zhltne své oběti; Umi Bozu, gigantický plešatý strnule hledící duch. Pak tu jsou funayūrei neboli duchové těch, kteří zemřeli na moři. Zjev Godzilly evokuje ukiyo-e obrazy vodních draků spojovaných s bouřemi, jejichž dech prý byl příčinou blesků nebo deště. Je příznačné, že Godzilla se poprvé objeví za strašné bouře pustošící ostrov Ōdo. Pokud nedojde he splnění rodinných a společenských povinností, vede to často ke zjevení mstivého ducha, neboť „opomenutí nebo zanedbání odpovědnosti má za následek nerovnováhu, jež otevírá dveře zlovolným entitám“.^[22]

Toelken tvrdí, že smrt tyto závazky spíše zesílí, než že by byly negovány:

„Pokud rodina pozůstalých vidí, že smuteční obřad i mše řádně proběhla, duch pomalu vplývá do lokálního božstva zvaného sorei či kami a odpovídá na prosby žijících tak, že ukazuje zájem o jejich osudy: zvýší úlovek rybářů, zajistí dobrou úrodu, usnadní porod a ovlivní finanční stabilitu celé rodiny. Jinými slovy se věří, že tyto závazky a dluhy existují napříč celými generacemi každé japonské rodiny a ani smrt je nezruší, naopak je zesílí.“^[23]

Narušené wa, postaveného na křehkém vztahu mezi člověkem a přírodou, je ve filmech Godzilla a v "Povídkách o bledé luně po dešti" znovu uvedeno v harmonii prostřednictvím ženského principu: Emiko a Miyagi. Shapiro ohledně Emiko dodává: „Teprve když se rozhodne, co udělá a dá Ogatovi najevo svoji lásku, dojde k obnovení harmonie a rovnováhy“.^[24] Filmová kritička Kawaiová ve své studii o japonských pohádkách tvrdí, že „žena vůle… nejlépe vyjadřuje japonské ego“.^[25] Je-li Emiko ženou vůle, pak je Miyagi typickým příkladem trpící ženy, která vše nesobecky strpí a touto trpělivostí ještě zkrásní, což v ikonografii ztělesňuje hibakuša. Ikonický obraz matky a dítěte, zhodnocení mateřského pouta, je důležitým vizuálním a tematickým tropem japonské horrorové kinematografie, a podobně jako chybějící či „zlý“ otec. Nadto je idea osobní oběti usmířením viny někoho jiného, což vyjadřuje sebeobětování Serizawy a Miyagi, dalším rysem, který je v tomto žánru nepřehlédnutelný.

-pokračování-

----------------------------------------------------

PRAMENY:

[16] Susan Napier: The Fantastic in Modern Japanese Literature: The Subversion of Modernity. Routledge, Londýn 1996.

[17] C. Scott Littleton: Understanding Shinto. Duncan Baird, Londýn 2002.

[18] Lafcadio Hearn: Japan: An Attempt at Interpretation. Macmillan, New York 1924.

[19] Trop (zástupek) označuje úmyslné užití jazykového prvku (zpravidla slova) ve vedlejším, odvozeném, obrazném významu. Cílem tropu je vyjádřit podobnost označovaného s věcí nebo vztahem, které označuje základní význam jazykového prvku.

[20] Seidan botan-dôrô (Hellish Love n. Erotic Story: The Peony Lantern). Režie: Čúsei Sone. Japonsko 1972.

[21] Kwaidan. Režie: Masaki Kobajaši. Japonsko 1964.

[22] Deborah Hochberg: Realm of Shades: Japanese Ghost Films Bring the Chills Back into Horror. Metro Times Online, 25/10, 2000, http://www.metrotimes.com/editorial/story.asp?id=779; accessed 12 January 2008.

[23] Barre Toelken: Dancing with the Departed: Japanese Obon in the American West. The World and I 1994; http://www.worldandi.com/public/1994/august/cl2.cfm.

[24] Jerome F. Shapiro: Atomic Bomb Cinema. Routledge, New York 2002.

[25] Hayao Kawai: The Japanese Psyche: Major Motifs in the Fairy Tales of Japan. Spring, Woodstock 1996.