ARKTOS (2)

San

San

publikováno: 07.12.2018 kategorie: Esoterika

Když se do něj dostali, ukázalo se, že ‚Lamač hor‘ a ‚Ohýbač dubů‘ jsou málo účinní. Byli zpráskáni mužíčkem z krbu a projevili se jako zbabělci, když se měli spustit několik set metrů do studny. Vskutku, pouze živoucí duše merkura může proniknout do tohoto podzemního světa, kde jsou uvězněné tři dcery španělského krále, tedy krále Hespérie (země zapadajícího slunce). Jan Medvěd od nich obdrží tři koule, poté co uvede boj a vytáhne je na povrch. Co se týče vynesení hrdiny orlem, jde o sublimaci nebo oddělení a povýšení jemných částí materie (rafinace), z nichž má vzniknout kámen: „Nazýváme jej živočišným (animale), říká Pernety, „protože v průběhu sublimace roste a má krvavě zbarvenou duši, čímž máme na mysli neviditelného ducha vitriolu.“

V Madridu, na dvoře krále Hespérie, jenž tolik připomíná zahradu Hesperidek se zlatými jablky, končí dobrodružství svatbou, z níž mů­žeme usuzovat na šťastný výsledek prací. Na konci této pohádky hrají důležitou roli při rozpoznání ženicha tři postupně získané koule, ocelová, stříbrná a zlatá. Vztahují se ke třem základním „barvám“ Díla, jež se postupně objeví v průběhu prací v lůně filosofické nádoby – černá, bílá a červená.

Dobrá a zlá universální matka

Duální mateřský archetyp popsal C. G. Jung. Kojenec nejprve vnímá jen izolovaně – části matky jako prsy, oči, rty atd., později pojímá celou osobu – kompletní mateřský „objekt“. Dítě si postupně uvědomuje, že „bohyně“, která ho nejprve kojí a pak mu poskytuje potravu, a frustrující „čarodějnice“ jsou dvě poloviny, tedy vlastně nejde o dvě různé postavy, nýbrž jednu a tu samou. Stručně řečeno, obě naleží lidskému jedinci, který může být střídavě milován či nenáviděn. Toto uvědomění duálního charakteru matky je rozbřeskem dítěte právě tak, jak na astronauta působí dvojí povaha Měsíce: tím, že je na orbitu kolem této oběžnice, vnímá osvícený měsíční povrch stejně jako její temnou polovinu. A když se „bohyně“ i „čarodějnice“ spojí dohromady v jediný objekt, jak dobrý, tak i zlý, a začne působit zrcadlová magie symbiotické fáze: dítě čelí uvědomění své vlastní lásky a nenávisti k tomuto objektu a s vědomím své vlastní orální agresivity a sexuálních fantazií, jejichž předmětem je jeho matka.

Alchymické lvíče se sápe na rodičovský objekt své lásky a nenávisti a ohrožuje jej

Medvěd, případně lev, je v alchymii symbolem zlé matky neboli velmi riskantního aspektu prima materia. Když si lidské mládě (lvíče) najednou uvědomí, že ho ohrožují kruté a orálně-sadistické rysy, jsou jeho projekcí a že vlastně patří jemu samotnému, může pak začít litovat svého chování. Projekce je protikladem introjekce a jde o nevědomý, primitivní obranný mechanismus, jímž jsou nepříjemné pocity a odpudivá přání připisována někomu jinému než sobě samotnému, takže jedinec si může říct: „Nejsem to já, kdo si myslí nebo pociťuje to a to; jde o někoho jiného.“ Psychologické následky tohoto mentálního bumerangu nejsou minimalizovány, poněvadž dětský fantazijní obraz této „Pohlcující čarodějnice“ je obklopen všemi možnými zlými prvky infantilního emocionálního života, jako je všemohoucnost, hltavost, žárlivost a pocity závisti, a sadismus.

Král a královna zaklesnutí do sebe lvím objetím incestní vášně a nenávisti

V německy psaném díle neznámého alchymistyšestnáctého století uváděného jménem Lambspring se objevuje ilustrace týkající se operace cirkulární destilace. Jde o vizi alchymisty křížové konjunkce přirozených protikladů: polární hvězda – Afrika – půlnoc – poledne – ohňový lev – polární medvěd, jež tato rytina ztotožňuje s cirkulární destilací prvků, jež má v rukou ona mystická sestra. Alchymista o této operaci říká: „Tímto opakujícím se oběhem, čili cirkulárním filosofickým otáčením čtvernosti, je (dílo) přivedeno zpět k nejvyšší a nejryzejší jednoduchosti monády… Z hrubého a nečistého jednoho vystupuje výjimečně ryzí a subtilní jedno.“

Působce je také prasíla (archée), z řec. arché, tzn. počátek, princip, původ. Řecké slovo "arktos" znamená „medvěd“ a oblastem nacházejícím se pod souhvězdím známým jako Velká Medvědice se dostávalo pojmenování po trůnu nebeského světa Královny nebes. Mnohé arktické národy se označovaly za potomky medvědice sestoupivší na zem ze souhvězdí Velké Medvědice, anebo ženy, která strávila zimu v medvědím brlohu a přivedla na svět potomka částečně pokrytého kožešinou. Nebeské zvířecí inkarnaci této bohyně se dostalo různých jmen: sv. Uršula, Nokam, Dea Artio, Ursel, Deae Artioni Licinia Sabinilla, Artemis Kallisté,[5] Hongatar, Osmotar atd. Byla známa jako:

„Bohyně medvědí košile, nebo košile z medvědí kůže, jež se prý předávala válečníkům obdařených silou a odvahou medvěda, která je proměňovala v berserkery, nebojácné, zuřivé a v bitvách neporazitelné, jako když medvědice brání svá medvíďata.“[6]

Berserker

Ona „svatá díra“, tj. medvědí brloh, v němž se medvědice ukládala k zimnímu spánku, byla spojována se silně žensky laděným symbolismem. V mnohých kulturách byl medvědí brloh nalezen právě díky šamanistickým, dušezpytným schopnostem žen. Samiové například věřili, že ženy mají s medvědem telepatické spojení a mohou mluvit stejnou řečí jako on. V řadě severských kultur byl medvědí brloh obrazem posvátného ženského prostoru, nejen pro jeho spojení s reprodukcí a obrozením přírody, ale také pro tehdejší praktiky oslavující ženská krvavá mystéria. Žena podstupující iniciaci do tajemství menstruace byly v některých domorodých kulturách připodobňovány k medvědovi v jeskyni; každoroční podzimní sestup medvědice do brlohu, její zimní spánek připomínající smrt, a následné probuzení na jaře bylo ozvěnou porodu, odpovídajícího symbolu iniciace.[7]

 

Pastýř bytí

Podobný cyklus ovlivnil i japonskou kosmologii, zejména s ohledem na vědomí transmigrace, a vlastně je to právě ten důvod, proč Japonci rozpoznávali zbarvení kožešiny na medvědí hrudi jako půlměsíc (spojovaný s dorůstáním a ubýváním, a cyklem znovuzrození). Medvěd byl tradičně vnímán náhorními lovci jako jedno ze stvoření yama no kami, tj. „vlastník“ nebo „strážce“, vztah strážcovství je patrný u mnohých kultur s tradicí lovu medvěda.[8]

Nepřekvapí jiná souvislost, o níž mluví Martin Heidegger u charakteristiky pobytu (jako místa bytí) vůči Bytí, (neboť) „takový pobyt je »Sucher, Wahrer, Wächter des Seyns«, totiž hledač, opatrovatel, strážce Bytí, což je pak souhrnně označováno jako »starost«, ale také jako pastýř bytí, »Hirt des Seins«. Potom je „strážcovství (Wächterschaft) člověka základem jiných dějin,“ totiž „nových dějin“ – po spáse. Ab-grund, „propast“, je propastným základem, z něhož se bytí ve své dějinné podobě vynořuje a ukazuje a skrývá a jako takové se uděluje a je osvojováno. Pobyt pak, jako ten, který si osvojil udělené, je chápán jako bytostné místo (Wesensstätte), ve kterém se člověk proměňuje, totiž obrací se k strážcovství pravdy Bytí.[9]

Také „půlměsíc“ je bytostné místo, ve kterém se člověk proměňuje, v závislosti na jeho dorůstání, prvotně tedy k bytí v pravdě (vlastně jejímu „nabývání“ nebo „pobývání“ v/u ní), či ubývání, takto k pozbývání bytí, tj. jeho bytí v pravdě schází na úbytě.

-pokračování-

------------------------------------------------------------

 

ODKAZY:

[5] Kallisté, řec. Καλλίστη, „nejkrásnější“, epiteton bohyně Artemis Kallisté (Άρτεμις Καλλίστη), která byla uctívána v Athénách a v Tegei (Paus. i. 29, § 2, viii. 35, § 7). Připomíná se nám hodnota a význam osamělých a nechráněných míst v divočině, a že tato hrozivá místa nás mohou vyléčit právě skrze ten strach, jež vzbuzují.

[6] Barbara Walker: The Woman‘s Dictionary of Symbols and Sacred 0bjects. Harper and Row, San Francisco 1988.

[7] Srv. Kaarina Kailo: Resurrecting the She-Bear Circumpolar Mother of Spiritual Feminism. Canadian Woman Studies 1996, str. 48n.

[8] Viz Catherine Knight: The Moon Bear as a Symbol of Yama. Its Significance in the Folklore of Upland Hunting in Japan. Asian Ethnology 67/1, 2008.

[9] Srv. Jiří Michálek: Být místem Bytí: Tři příspěvky ke studiu Martina Heideggera. Karolinum, Praha 2017, str. 14n.

Další díly