1967: PRVNÍ KOSMICKÁ VRAŽDA?

Dne 27. ledna 1967, během testování kosmické lodi Apollo-1 došlo k požáru. Oběťmi se stali astronauti Virgil Grissom, Edward White a Roger Chaffee. Uhořeli zaživa. Dlouho byli považováni za oběti nehody. Nicméně syn Virgila Grissoma shromáždil důkazy, že v ten den došlo k úmyslné vražděPlukovník amerického letecta Virgil Grissom, v té době nejzasloužilejší astronaut Ameriky, se chystal k letu na Měsíc. Měl už za sebou dva lety do kosmu: suborbitální let na „Merkury“ v červenci 1961 a orbitální let na „Gemini-3“ v březnu 1965. O rok později oslavil své 40. narozeniny a před ním čekala největší událost jeho života... Ale dříve si ho našla smrt.

„Byl zavražděn,“ tvrdí dnes Scott Grissom, syn astronauta.

Oficiální verze: Dne 27. ledna 1967, během testování lodi Apollo-1 na Cape Kennedy (nyní Cape Canaveral) vypukl požár. Celá posádka lodi zahynula.

„Nebyla to nehoda. Byla to úmyslná sabotáž. Nevím, jestli ji způsobil jedinec, nebo jich bylo padesát, ale je to právě tak,“ říká Scott Grissom. Pokusme se tedy zrekonstruovat události onoho tragického dne.

Virgil Grissom, Edward White a Roger Chaffee se připravovali na dvoutýdenní orbitální let na Apollu-1. Pak se měli stát členy první měsíční expedice. „Jsem nesmírně šťastný," řekl jednoho z posledních dnů měsíce ledna 1967 podplukovník Edward White, účastník letu Gemini-4. „Teď už jsem si jistý, že se brzy projdu po Měsíci."

V ten den, 27. ledna 1967, se konaly testy na nadcházející let. Loď „Apollo-1" ukotvili k dopravní raketě „Saturn". Astronauti museli vlézt do lodi v kompletní uniformě. Pak byli zapojeny všechny elektrické systémy a komunikace a odpojeny kabely spojující loď se zemí. Vše bylo připraveno na samostatný let. V NASA se takové testy nazývají plug-out test - „testy s vytaženými zástrčkami“. Zpravidla se očekává, že proběhnou hladce, což znamená, že loď je připravena k odeslání do vesmíru. V ten den se však od samého počátku všechno kazilo.

V 11 hodin astronauti lezli po schůdkách, aby se usadili na palubě lodi. Došlo však k jakémusi technickému selhání a posádka byla o dvě hodiny zdržena. Když Grissom konečně vstoupil do lodi, zarazil ho podivný kyselý zápach, který odtamtud vycházel. Místo posledního odpočítávání – onoho posvátného: „deset, devět, osm, sedm..." tedy opět přerušení. Odebírají se vzorky vzduchu. Nepříjemně dlouho. Výsledek je však nulový. Zkoušky pokračují. Dalším krokem je test plug-out, ale příprava na něj opět selže. Z nějakého důvodu dojde k přerušení komunikace: chvíli je slyšet, chvíli ne. „Občas jsme nerozuměli, co posádka říkala,“ přiznal později vedoucí zkoušek Clarence Chovin. Konečně prorazí hlas velitele lodi: „Tak jak s vámi budeme mluvit na Měsíci, když se ani tady, pět metrů od sebe, neslyšíme?“

Grissom byl slyšitelně naštvaný. Vyklonil se z palubního okénka a navzdory shromážděným novinářům vykřikl: „Fakt si myslím, že tahle loď nemá téměř žádnou šanci odletět si své dva týdny.“ Grissom se nebál říkat pravdu. Byl hrdinou americké kosmonautiky. Nikdo v USA nestrávil tolik hodin ve vesmíru jako on. Jeho popularita v zemi byla srovnatelná jedině se slávou Gagarina v Sovětském svazu. A teď se Grissom chystal zaútočit na slávu sovětského kosmonauta. Ten byl první ve vesmíru – Grisson bude první na Měsíci. Pravda, tam bylo ještě třeba doletět. Grissom proto nyní doslova soptil: vždyť sledoval montáž veškeré kabeláže na lodi, kontroloval ji centimetr po centimetru. Jeho šťouravosti měly plné zuby už pravděpodobně všichni technici, kteří loď připravovali na let. Pokaždé zjistil nějaký nedostatek.

„Poslední rok jsem doslova jak na poušti,“ stěžoval si v soukromí. Kolem něj se skutečně za poslední rok udělalo pusto. Málokdo tušil, jak se cítil osamělý. Navíc „hlavnímu astronautu Ameriky" začaly přicházet anonymní výhrůžky. Někdo mu slibovat, že ho zabije. „Tento neznámý by měl být hledán mezi lidmi, kteří byli nějakým způsobem zapojeni do amerického vesmírného programu,“ tvrdí dnes příbuzní Grissoma. Astronaut si nakonec musel pořídit ochranku. „Pokud dojde v našem kosmickém programu k nějaké vážné nehodě," řekl jednou v rozhovoru s manželkou, „odnesu to já."

Grissom se už dříve dostal do vážných problémů. 21. července 1961 v závěru suborbitálního letu loď „Merkur" přistála uprostřed Atlantského oceánu. Grissom znehybněl v očekávání vrtulníku. Náhle se však z nepochopitelného důvodu otevřely poklop a loď se okamžitě začala plnit vodou. Astronaut se na poslední chvíli s obtížemi vyškrábal ven a skočil do moře. Vlny s ním házely a on v těžkém skafandru jen s obtížemi mával rukama ve snaze dát alespoň nějaké znamení dvěma vrtulníkům hlídkujícím nedaleko. Marně! Po dokončení kosmického úkolu se málem utopil doslova před očima záchranářů, kteří se zrovna dívali někam jinam! Až pilot třetího vrtulníku, který se náhle objevil nad obzorem, si všiml topícího se astronauta. Grissom byl vytažen na palubu vrtulníku doslova v poslední vteřině, kdy už byl se silami u konce. Příčina selhání poklopu nebyla nikdy zjištěna…

...Plukovník Grissom si nadělal mnoho nepřátel. Měl už takovou povahu – jednal bez přemýšlení o důsledcích. Byl to muž tvrdý, výbušný, ​ale spravedlivý. Ale ten den už od rána nestál za nic, tak že i další odborníci, pokud zrovna nekleli, pak alespoň potřásli hlavami. Něco se nedařilo, moc se nedařilo! Někteří dokonce navrhovali přerušení testů. Prý jaký má smysl „zkoušet", když je třeba vše změnit? Nevyslyšeli je však. „Čas nečeká,“ omlouvalo se velení testů později. „I tak už jsme ztratili den." V trápení s testy se rozhodli pokračovat, přestože problémy s komunikací a kontakty nebyly jediné! Dveře se již zavírají: všechno začíná znovu. A tentokrát půjdou až do konce! Připoutat se ke křeslům, odříznout se od vnějšího světa... Astronauti trnou nad sudem s prachem – stačí přece jen malá jiskřička…

V kosmických lodích používaných v těchto letech v kosmickém programu NASA byla tvořena atmosféra z čistého kyslíku. Předpokládalo se, že v tom není žádné velké nebezpečí. Za prvé, kdyby se něco vznítilo, astronauti mohli odsát z kabiny lodi veškerý vzduch a oheň by strávil sám sebe. A za druhé, plynné produkty spalování v beztížném stavu obklopují samotný oheň a uhasí jej. To platí ve vesmíru, na Zemi to však funguje jinak... A Apollo-1 bylo ještě na Zemi. Do něj bylo načerpáno obrovské množství kyslíku; pokud byl v kabinách lodí Gemini a Merkur tlak kyslíku 0,3 atmosféry, pak v ten lednový den v kabině Apolla-1 překročil atmosféru. V takových podmínkách stačí k požáru jen nepatrná jiskra.

V tu dobu už několik hodin Grissom, White a Chaffee točili knoflíky a tiskli tlačítka. A už několik hodin bylo známo, že v elektrickém systému lodi jsou nějaké závady. To bylo indikováno přinejmenším oním přerušením komunikace. Nicméně navzdory všemu byl na 18:30 stanoven nejnebezpečnější experiment… V 18:30 tedy začal test plug-out. Připravená loď napodobila start. Veškerá komunikace s kosmodromem skončila. Sepnuly se všechny autonomní energetické systémy. „...Kontakt? Je kontakt!“ Začal poslední manévr. Co ukazují monitory v Centru kontroly letu? Palubní baterie jsou zahřáté? To není možné! Proč? Zkrat? Do autonomního „letu" už nebylo možné zasáhnout. V 18:31.03 Roger Chaffey informuje: „Na lodi je oheň." V tu chvíli puls Edwarda Whitea - on jediný byl připojen k přístroji, který měřil puls - prudce vyskočil.

18:31,04Zařízení zaznamenala prudké pohyby v kabině lodi.

18:31,05Teplota v kabině lodi stoupá.

18:31,09White signalizuje alarm. Tlak v kokpitu se zvyšuje. Zařízení zaznamenávají více prudkých pohybů astronautů.

18:31,12Teplota prudce stoupla. Chuffey hlásí silný požár. Několik techniků nacházejících se nablízku slyší z kokpitu volání o pomoc.

18:31,17Tlak v kabině lodi dosahuje maxima. Výbuch. Stěna kabiny se rozpadá. Když se o pár minut později dostali první stateční k astronautům, byli všichni mrtví…

Takový byl průběh událostí zjištěný během vyšetřování prováděného speciální komisí zřízenou kosmickou agenturou NASA. Šest z jejích osmi členů zastupovalo přímo toto oddělení (každý motorista by pravděpodobně také rád provedl vyšetřování nehody, kterou způsobil, a nesvěřil to nějakým třetím osobám, které se zajímají o věci jako brzdná dráha nebo množství alkoholu v krvi). Kongresmani složení komise kritizovali, ale bezvýsledně. Nebyla provedena žádná nezávislá expertiza. Na základě výsledků práce komise zástupce ředitele NASA Robert Simons oznámil, že události, k nimž došlo, byly „výsledkem tragické souhry okolností, kterou nebylo možné předvídat“.

Nebylo možné? Již dávno před touto nehodou Američané provedli sérii experimentů s kyslíkovou atmosférou. Jejich výsledky byly velmi nepříznivé. V období od roku 1962 do roku 1967 takové experimenty nejednou skončily katastrofou. Tak například jen čtyři týdny před smrtí Grissoma a jeho kolegů, 1. ledna 1967, na základně Spojených států v San Antoniu během požáru v kyslíkové komoře zemřeli dva zkušební piloti (tlak - 0,5 atmosféry).

Nikdo nikdy nevysvětlil, proč vedení NASA nevěnovalo pozornost minulým neúspěchům a tvrdohlavě pokračovalo ve svých smrtelných zkušenostech. Byla snad touha dohnat a předehnat Sovětský svaz v oblasti kosmonautiky tak silná, že tvůrci „lunárního programu" se oběťmi prostě odmítli zabývat? Mnohé se můžeme dohadovat - většina dokumentů týkajících se této dávné nehody stále ještě nebyla odtajněna. Příčina katastrofy zůstala neobjasněná...