Býk   28.4.2017   Vlastislav



IMIGRANTI A JÁ

16.09.15   Michal B.
Michal B. Představím-li si sám sebe v nouzi, jak žádám kdesi v cizí zemi o pomoc, pak si neumím představit, že bych se měl chovat jako nějaký parazit, co jen bere a nic nevrací. Pomoc poskytnutou mně i mým blízkým bych chtěl za každou cenu nějak splatit, třeba v podobě práce, zkrátka si tu pomoc zasloužit. Ani v nejbujnějším snu by mne nenapadlo klást jakékoli podmínky těm, kteří by mi pomáhali. Pokud by to, co oni považují za pomoc, neodpovídalo mé představě a mé blízké by to udržovalo ve svízelné či snad ještě horší situaci než doposud, hledal bych pomoc jinak a jinde. Ale pokud by nabídka alespoň trochu pomohla mé rodině, pak bych byl ochotný snést cokoli. My Češi máme s migranty zkušenosti a myslím si, že právě tyto zkušenosti by mohly stanovit naše možnosti pomáhat. Máme zkušenosti s migranty z cizokrajného etnika, kteří se plně začlenili do společnosti, aniž by jakkoli vyčnívali a člověk o nich nevěděl jinak, než z jejich práce.

Často teď slýchávám, a u vás to bude asi podobně, jak se při setkáních a hovorech ptají lidé svých protějšků, někdy i s velkou dávkou nejistoty, na to, co si myslí k dnešní "imigrační" situaci, jaký k tomu mají postoj.

Dostat já takovou otázku, né že by se tak již stalo (asi proto, že se téměř výhradně potkávám s lidmi plynoucími na stejné vlně), moje odpověď by patrně nebyla jednotná ani s jedním z dvou hlavních proudů, jež je možno sledovat ve všech typech médií.

Začal bych asi tím, že pomoci druhému člověku v nouzi pokládám za natolik samozřejmou věc, že více než 99,99 % z celé populace by podle mne určitě řekla to samé. Tudíž v tomto ohledu je jasno. Ovšem od tohoto místa to tak jasné již není. Lze si položit řadu otázek, na které už není jednoznačná odpověď, protože ta se bude odvíjet od osobních žebříčků hodnot každého jednotlivého člověka. A hodnotit, který takový žebříček je více lidský nebo žebříčkovatější, si opravdu netroufám, a kdo by tak snad chtěl činit, ten musí mít o sobě hodně vysoké mínění.

První z otázek může být ta, kdy je člověk vlastně v nouzi. Pro jednoho může být kritickou nouzí, když mu na displeji tabletu či vychytralého mobilu varovně v červených barvách bliká ikonka baterie. Pro jiného, když mu palubní počítač zánovního ferrari oznámí dojezd na nádrž 20 km, když nejbližší pumpa je 30. Další se bude cítit v nouzi, pokud bankomat místo peněz na něj udělá dlouhý nos v podobě šokující informace o nulovém zůstatku. Jiný se naopak v nouzi nebude považovat ani tehdy, pokud mu včera blesk spálil dům na popel a jediné, co mu zbylo, je zázračně zachráněná jednooká čivava jménem Goliáš a jedno oblečení, které má na sobě (pochopitelně ne ten Goliáš), protože vše, co dělal, dělá a bude dělat, je právě pro Goliáše. Nemyslím, že je potřeba pokračovat v příkladech, aby bylo patrno, nač narážím. Jen podotýkám, že ani jednomu z uvedených se nevysmívám a ani ho nehodnotím.

Další otázkou, kterou bych si já položil, pokud bych měl někomu pomoci a často to i dělám - například v dešti, když jedu autem a někdo promoklý stopuje - je: má moji důvěru? Pokud ano, není co řešit, v opačném případě taky ne.

Další a asi tou nejpodstatnější otázkou je - jak, jakým způsobem pomoci, aby pomoc byla co možná nejefektivnější, to jest pro mne i pro druhého nejpřijatelnější? Tady bych si dovolil malý příklad, který mne napadl.

Fiktivní město, kterým protéká velká řeka, případně leží pod úrovní nedalekého jezera či moře, je náhle z jakékoli myslitelné příčiny touto masou vody ohroženo (nebo si doplňte svoji třeba živelnou katastrofu, ale může být i cokoli jiného od vzrůstající kriminality, přes šířící se infekci až po přemnožené masožravé zmutované holuby). Mnozí z obyvatel mají oprávněný strach o životy své i svých nejbližších. V obavách proto narychlo opouští své domovy a jdou žádat vedlejší (opět fiktivní) město o pomoc v nouzi. Jenže nápor těchto utečenců nabírá na objemu a už zakrátko je jasná jedna věc. Problém nyní nemá už jen jedno město, ale města obě.

Zabezpečení střechy nad hlavou a dalších základních životních potřeb totiž zasahují čím dál více do všech oblastí chodu města i života všech v něm. Navíc, jak se časem ukáže, dočasná pomoc se bude měnit na trvalou a dříve nebo později pomoc budou potřebovat všichni. A tak do toho budou zatažena i další města v okolí. Tak se tedy sám sebe ptám, nebylo by v zájmu všech a z dlouhodobého hlediska lepší hned investovat zdroje do odstranění samotné příčiny? To znamená pomoci přímo v postiženém městě? Vybudovat pořádnou hráz, vymýtit nemoc, nekontrolovatelnou zločinnost dostat opět pod kontrolu, vyhubit masožravé holuby či jaký jste si před chvílí dosadili problém?

Pokud mám tedy nějak odpovědět na otázku z prvních řádků, odpovím asi takto. Naše země, byť nevelká, je natolik vyspělá a prostorná, že by neměl být problém v každé obci pomoci jedné, dejme tomu desetičlenné rodině imigrující odkudkoli a žádající o pomoc. A to od těch nejmenších obcí až po města, která by pochopitelně mohla přijmout až sto a vícenásobně větší počet lidí, než malá vesnička. A to tu máme přes 6200 obcí. Takže 100 tisíc a více lidí v nouzi by byť jen se špetkou lidské sounáležitosti neměl být žádný problém. Ale!

Představím-li si sám sebe v nouzi, jak žádám kdesi v cizí zemi o pomoc, pak si neumím představit, že bych se měl chovat jako nějaký parazit, co jen bere a nic nevrací. Pomoc poskytnutou mně i mým blízkým bych chtěl za každou cenu nějak splatit, třeba v podobě práce, zkrátka si tu pomoc zasloužit. Ani v nejbujnějším snu by mne nenapadlo klást jakékoli podmínky těm, kteří by mi pomáhali. Pokud by to, co oni považují za pomoc, neodpovídalo mé představě a mé blízké by to udržovalo ve svízelné či snad ještě horší situaci než doposud, hledal bych pomoc jinak a jinde. Ale pokud by nabídka alespoň trochu pomohla mé rodině, pak bych byl ochotný snést cokoli.

My Češi máme s migranty zkušenosti a myslím si, že právě tyto zkušenosti by mohly stanovit naše možnosti pomáhat. Máme zkušenosti s migranty z cizokrajného etnika, kteří se plně začlenili do společnosti, aniž by jakkoli vyčnívali a člověk o nich nevěděl jinak, než z jejich práce. Ale i naopak - s migranty z jiného cizokrajného etnika, kteří nejsou schopni se do společnosti zapojit ani po několika staletích. Tedy zkušenosti s migranty, kteří jsou schopní se přizpůsobit našim podmínkám, jako jsou zákony, kultura a zvyklosti, i s migranty, kteří toho schopni nejsou a naší společnost poškozují.

Zjednodušeně řečeno, my jako národ, jsme národem, který pomoci umí, ale je potřeba mít naši důvěru.

Oba názory na řešení situace, které sledujeme v médiích, byť jsou protichůdné, jsou podle mého názoru vykalkulované a hlavně živené tímtéž zdrojem, kterému jde o jedno - o rozdělení společnosti. A je úplně jedno jakým způsobem. Když to nepůjde rozdělením na národnosti a etnika, které si s trochou dopingu půjdou po krku, tak rozdělením názorovým, které s patřičnou trochou dopingu povede k tomu ... že si půjdeme po krku. A když dva se perou, vždy se najde nějaký třetí, který se směje.

Proto můj názor je: Nebyla by naše pomoc imigrantům lepší tam, kde problém skutečně je - v jejich zemi? Protože pak by k rozdělování našeho národa nebylo možné ani z jednoho z obou výše uvedených důvodů. Jediné hlasy proti pomoci u nich v zemi by pak podle mne byly hlasy těch, kterým jde o peníze a moc a nikoli o lidi. A pak by bylo patrno, komu by se mělo jít (obrazně) po krku.

A ještě jednu věc bych v této souvislosti zmínil. Ač moji známí, s kterými byla problematika imigrantů rozebírána, ve všech případech byli proti přijmutí utečenců (nikoli proti pomoci jim) a souhlasí s peticí pana Václava Klause, tak se ji bojí podepsat!!! Toto samotné je pro mne mnohem více alarmující, než těch prozatímních pár stovek "utečenců" na našem území i důvod, proč tu jsou, ať je jakýkoli.


(c)2015 Michal B.

Zdroj: myslenkyocemkoli.blogspot.cz/

oblíbenost článku   hlasování   nejhorší 1 slabý 2 slabý 3 podprůměrný 4 průměrný 5 průměrný 6 nadprůměrný 7 velmi dobrý 8 velmi dobrý 9 nejlepší 10 9.7 (3 hodnocení) zobrazeno: 2661x (dnes: 8x)




exkluzivně pro čtenáře magazínu Matrix 2001
přednášky, kurzy a školení Jaroslava Chvátala

Kalendář akcí

Duben
2017
Po Út St Čt So Ne
          01 02
03 04 05 06 07 08 09
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30

přednášky
kurzy a semináře
letní týdenní semináře
speciální akce
více akcí v jeden den

přijímané platební karty
statistika TopList


odebírat RSS RSS 2.0

"Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu". (Listina základních práv a svobod České republiky)

Redakce neodpovídá za obsah článků i diskusí, které ne vždy odpovídají stanovisku redakce. Přebírání písemného či obrazového materiálu je možné pouze se souhlasem vydavatele. Platí pro materiály podléhající čtenářskému poplatku. © Matrix-2001.cz, Jaroslav Chvátal
webdesign Vendys graphics