SKRYTÉ SÍLY V NÁS (1)

Každý den prosil žebrák na kraji silnice o almužnu. Jednoho dne kolem procházel poutník. „Dejte mi minci na jídlo!“ Mumlal žebrák sklesle, automaticky natahujíc ruku. „Nemám nic, co bych ti dal“, odpověděl poutník, a pak se zeptal: „A na čem sedíš?“ „To nevím…“, odpověděl žebrák.  

Byla to nezajímavá krabička, a starý muž seděl na ní už více než 30 let. Poutník se zeptal, jestli se někdy podíval dovnitř. Žebrák odpověděl, že ne, protože v tom neviděl smysl. Byl si prostě jistý, že tam nic není. „Ale stejně se podívej“, trval na svém poutník. Žebrák začal neochotně zvedat víko. Jaké bylo jeho překvapení, když uviděl, že krabice byla plná zlata!

Současný člověk může vzlétnout do vesmíru nebo klesnout na dno oceánu. Může získat ze země ropu a udělat z ní vše, co je nezbytné. Stačí pouze vytočit telefonní číslo účastníka, protože vesmírný satelit mu předá náš hlas a obraz kamkoliv na světě. Medicína také dosáhla téměř nemožné. Dnes se nám zdá, že na světě nezbyly žádné záhady. Možná proto nás zajímá všechno tajemné. Přitom je pravděpodobné, že nejúžasnější tajemství se nachází někde velmi blízko…

* * *

V podmoskevském městě Protvino žije Raisa Nikitina známá všem. Bábě Raje, jak ji nazývají její sousedé, je 84 let. Každé ráno běhá. Nedávno zázračná babička zdolala extrémní maraton - 100 kilometrů bez odpočinku, díky čemuž se dostala do Guinnessovy knihy rekordů. Je těžké tomu uvěřit, ale před 15-ti lety se doslova vrátila z druhého světa.

Její život se vyvíjel jako u tisíců dalších: mladá venkovanka šla dobýt Moskvu. Jako mnoho dívek, Raisa snila o jevišti. Měla štěstí - byla přijata do divadla mladého diváka. S divadelním souborem cestovala po celé zemi. Zdálo se, že se jí život opravdu vydařil…

Herečce bylo již 60 let, když se dostavily problémy. Nejdřív měla silný kašel, pak se k němu přidaly chřipky. První se znepokojovala její teta, a blízká přítelkyně doslova vzala Raisu za ruku a odvedla jí k doktorovi.

Raisa Nikitina: „Přítelkyně říká: „Raječka, nelíbí se mi tvůj kašel.“ Odpověděla jsem jí: „Ale proč, já se cítím dobře, teď půjdu na zkoušku.“ A ona mi řekla: „Ne, nepustím tě. Pojďme k lékaři.“

Ukázalo se, že přítelkyně měla pravdu. U Nikitiny objevili rakovinu plic, nádor rostl katastrofální rychlostí. Lékaři nepochybovali ani chvíli: okamžitě na operační stůl!

Chirurgický zákrok jí dal určitou šanci zůstat naživu. Navzdory tomu nikdo nemohl zaručit stoprocentní úspěch operace: zdaleka ne mladý věk, těžká onkologie, a ještě k tomu srdeční onemocnění…

Den před operací se Raisa dozvěděla, že její příbuzní už sdílejí její byt.

Raisa Nikitina: „Napiš, říkají, závěť ohledně družstevního bytu. Prý se známá dozvěděla od doktora, že nemůžeš přežít.“

Raisa nicméně vůli nesepsala. Byla pevně přesvědčena o tom, že přežije. Přežije navzdory všemu…

Lékaři provedli operaci mistrovsky. To, že Nikitina přežila chirurgický zákrok a zbavila se rakoviny, se stalo jejich společným vítězstvím. V souvislosti s tím všechno ostatní se jevilo být úplným nesmyslem. I to, že důchodkyně už zůstane navždy invalidem a že její život bude od nynějška závislý na tabletách.

Po třech týdnech na jednotce intenzivní péče se Raisa Nikitina vrátila domů. Teď neměla žádné plíce a každý její nádech vyžadoval úsilí. S obtížemi se pohybovala, ale neměla v úmyslu prožít svůj život jako troska. Rozhodla se dokázat celému světu, že i z medicínského hlediska beznadějný člověk může znovu získat své zdraví. Svým příkladem bude inspirovat ostatní vážně nemocné a zdravotně postižené lidi, aby bojovali za sebe. Tato myšlenka se stala smyslem její existence.

Dnes dokonce lékaři poznamenávají: pacienti, kteří mají životní cíl, se zotavují rychleji a mohou žít déle než jiní. Organizmus takových lidí pravděpodobně nějakým překvapivým způsobem zapne jejich rezervní schopnosti.

Profesor Sergej Viktorovič Kovalev, doktor psychologických věd a filozofie, to vysvětluje takto: „My všichni, dokonce i lékaři, jsme zapomněli význam slov. Vždyť „REmise“ – to je „návrat mise“. Remise se vyskytuje u těch, ke kterým se jejich mise vrátí, proto jsou psychologické metody léčby rakoviny velmi úspěšné. Na to často zapomínají současní onkologové. Přichází k nim muž, má rakovinu. Měli by se ho zeptat: „Řekni, proč bys měl žít? Možná je čas, abys zemřel?“ V takové šokové situaci lidé začnou říkat, proč potřebují žít, a někteří se vrátí ke své misi.“

* * *

Důchodkyně studovala mnoho knih o tradiční medicíně, zkoušela mnoho technik, včetně takových, které oficiální věda považuje za nedůvěryhodné. Nikitina brzy dospěla k závěru: tělo se může vyléčit samo. Ve správném okamžiku nám tělo říká, co potřebuje pro zdraví, je třeba jen naslouchat sám sobě. Raisa Nikitina se začala procházet v lese, kdy se jí chtělo, začala sbírat lesní jahody, praktikovat hladovky. A za nějakou dobu se objevila na běžecké dráze!

Raisa Nikitina: „Začal jsem se pohybovat, chodit… A teď už nohy staré ženy chtějí běžet! Pomalinku, pak stále víc a víc. A teď už tělo nechce jít, chce létat!“

Nikitina je přesvědčena, že pocity našeho těla jsou neocenitelným darem přírody. Jsou jako kompas, varují před nebezpečím nebo oznamují užitek. Například nepříjemná chuť, ostrý zápach, bolest, závratě a únava nám neslibují nic dobrého. A naopak, všechno, co přináší zdravou radost a potěšení, je pro tělo prospěšné.

Raisa Nikitina: „Pokaždé, když mi něco přináší potěšení, dostávám zdraví“. Pravděpodobně ti, kteří si zvykli každý den překonávat sami sebe, jsou schopni se s ní pohádat. Nicméně fakt zůstává faktem: několik let po obtížné operaci starší žena běžela maratón - 42 kilometrů!

Michail Prokopjev, předseda maratonského klubu „BiM“ v Zelenogradu, sdílí své vzpomínky o tomto případu: „Běžci se navzájem vidí, studují, kdo je kdo. Na jednom z běhů jsem si všiml, že babička běží docela aktivně. Udělala obrovský dojem: v mladosti a dospělosti se žena nezabývala sportem, a přišla k nám po svých 60 letech, po prodělání strašné nemoci“.

Pro účast na maratónu bylo nutné vydat potvrzení o zdraví. Když lékařka viděla Nikitinu zdravotní historii, kategoricky zakázala důchodkyni běžet, protože invalid prvního stupně podle definice něco takového nemůže. Ale důchodkyně prokázala neústupnost.

Raisa Nikitina: „Říkám: „Dejte mi potvrzení! Jsem zdravá, otužuji se, běhám…“

A na oplátku: „Vysvlečte se! Co to je?“ – „Operace plic byla“. Začala mě poslouchat… „Vy běháte? Otužujete se? Jak se můžete otužovat, když máte nemocné srdce?“ Odpověděla jsem jí: „Moje srdce je dobré!“

Dnes Raisa Nikitina běhá 6-7 maratónů ročně. Mnoho lidí řekne, že je jedna z milionu, a budou mít pravdu. Ano, tak to je. Ale podívejte se blíže na běžce, absolutní většina z nich jsou opravdoví důchodci. A po závodě mají dokonce sílu na tanečky!

Michail Prokopjev - pořadatel amatérských maratónů, trenér a sportovní komentátor. Ví, že tělo nám skutečně neustále dává nápovědy. Ten, kdo chce být zdravý, se musí je naučit poslouchat.

Michail Prokopjev: „Nemluvím o profesionálním sportu, kdy obětujeme vlastní život, ale je nutné vyhrát pro čest vaší země. Když běžíme pro duši, pro sebe, pro zdraví, měli bychom častěji analyzovat náš stav. Teď běžím a v boku mě píchlo. Je třeba zanalyzovat, jaká je to bolest - funkční nebo jiné povahy. A přijmout řešení na základě zkušeností. Možná není nutné snášet tuto bolest, nebo naopak v určitém intervalu ať to trochu zabolí, a pak je třeba zpomalit“.

Dnes jsou lékaři zneklidnění tím, že pro mnoho obyvatelů megaměst se stalo normou neposlouchat signály svého těla. Někdo přehluší únavu energetickými nápoji, někdo v honbě za štíhlou postavou se moří hladem, někdo snižuje teplotu léky a jde do práce. Mnozí prostě nemají čas se zastavit a snažit se pochopit, co se jim tělo snaží říct, a pak mu pomoct. Vyspat se, upravit svoji stravu, prostě si odpočinout. Jedním nebo druhým způsobem nám odborníci doporučují, abychom se naučili znovu pochopit sami sebe.

Psycholog Sergej Kovaljev nabízí jednoduché cvičení: „Požádám vás, abyste pocítili lalok levého ucha. Nejste ve stavu udělat to hned, protože jste s ním ztratili kontakt. Štípněte si lalok levého ucha, obnovte pocit. A teď ho prociťte znovu. Už jste cítili, správně. Takovým způsobem požádáme člověka, aby se dotýkal sám sebe, dovolíme mu vyzkoušet nejprve povrchní pocit. A pak, pokračuje-li, začne komunikovat se svými vnitřními orgány. Požádáme ho, aby cítil nejen malíček; za chvíli začíná cítit například svá játra, chápe, kde se nacházejí, a tak dále. Toto je obnovení komunikace se sebou“.

Je zcela možné, že pokud budeme více vnímaví ke svému tělu, tak ono samo napoví nejkratší cestu ke zdraví. A když se naučíme poslouchat jemnější signály našeho těla, jako jsou nepatrné nepohodlí nebo mírné snížení elánu, tak se můžeme vyhnout mnoha problémům. S tímto tvrzením je možné samozřejmě nesouhlasit. Nicméně mnoho lidí věří, že příroda obdařila člověka mnoha možnostmi, které jsou považované za neuvěřitelné. Záleží jen na nás, jestli je využijeme nebo ne.

* * *

Tento příběh se stal v Moskvě v roce 2010. Alexej Zotov a Artem Dudin byli zadrženi během loupeže v bytě v jihovýchodní části hlavního města. Oba již byli v hledáčku policistů, Dudin byl dříve souzen za chuligánství a loupež. Tohoto mládence, vysokého téměř dva metry, zpacifikovala holýma rukama mladá žena, majitelka bytu.

Ten den měla Viktoria I. volno. Ráno začala generální úklid a pak se rozhodla jít do obchodu s potravinami. Její synové, desetiletý Vadim a osmiletý Jurij, zůstali doma. Chystajíc se nakupovat, ženu by ani ve snu nenapadlo, že jim všem půjde o život…

Jeden ze zlodějů, Alexej Zotov, vnikl do domu skrze okno. Pravděpodobně neočekával, že bude někdo v bytě, nebo se spoléhal na bezstarostnost dětí. Každopádně šel zloděj okamžitě do ložnice hledat peníze a cennosti. Je těžké si představit, jak se cítil starší z kluků, Vadim, když najednou zjistil, že v sousední místnosti se nachází zloděj. Dítě opatrně vstoupilo do chodby. Věděl, že se musí dostat k telefonu a zavolat policii. V tuto chvíli si malého chlapce všiml zloděj.

Zotov vzal syna majitelky bytu za ruku, odvedl ho do vedlejší místnosti, a začal s ním třást, aby řekl, kde jsou peníze, drahocennosti a mobilní telefony – vše, co se mu zdálo být cenné, aby to potom mohl prodat.

Desetiletý chlapec se vyděsil, snažil se vytrhnout, křičel. To, co se stalo v bytě, ve skutečnosti připomínalo strašný sen. Zotov svázal dítěti ruce, zacpal mu ústa a přivázal ho k židli.

V tu chvíli byl u vchodu Artem Dudin. Komplic ho musel vpustit do bytu dveřmi. Když Zotov odešel ke dveřím, chlapec zůstal v místnosti chvíli sám. Ze všech sil se snažil dostat k mobilnímu telefonu se svázanýma rukama. Mobil ležel velmi blízko. Ale zloděj ho předběhnul…

Ze svědectví zadrženého Zotova: „Otevřel jsem dveře svému příteli, vstoupil do bytu, a pak jsem viděl mobilní telefon u kluka a vzal jsem mu ho. Šel jsem do malé místnosti, podíval jsem se do váziček – byla tam pouze bižuterie“.

Komplic, který se dostal do bytu, se zabýval mladším bratrem. Dítě mělo více štěstí - Dudin ho jen odvedl. Uviděl herní konzoli a začal hrát spolu s Jurijem. Dítě se pohroužilo do virtuálního světa. Hra byla tak zajímavá, že ani neuvažoval o tom, jak a proč se v bytě objevil cizinec a co se děje s jeho bratrem.

V tu chvíli se Viktoria vrátila domů a uviděla v bytě cizince. Matka okamžitě pochopila, co se stalo. Pevně chytila zloděje jako naštvaná tygřice. Je to překvapivé, ale dokonce ani zadržená osoba dodnes nechápe, co to bylo. Díky rychlému pohybu majitelka dokázala povalit vysokého zloděje, a ten spadl. Poté komplic vyskočil z okna a zmizel. A toho, který upadnul, chytila ​​a držela, dokud nepřijela policie.

Ukázalo se, že strážce pořádku zavolaly děti, hrající si na dvoře. Všimli si, že do okna bytu v prvním patře leze zloděj, a okamžitě zavolaly na číslo 02. To, co viděli policajti, kteří dorazili po zavolání, je překvapilo: bránic svůj domov a své děti, žena zpacifikovala zdravého chlapa.

Tento příběh má šťastný konec. Po horlivém pronásledování zadrželi i druhého lupiče, ukradené věci byly u něho. Děti nebyly vážně zraněny. Je však obtížné si vůbec představit, čím si museli všichni tři projít.

Příběhy o tom, jak člověk získal v extrémní situaci fantastickou sílu a vytrvalost, slyšel každý z nás. Vědci říkají, že taková reakce organismu na smrtelné nebezpečí je starodávným instinktem. Je to genetický program, určený k záchraně života svého i svých potomků. V okamžiku nebezpečí se projeví u všech.

Igor Olegovič Vagin - psycholog, lékař-psychoterapeut, kandidát lékařských věd, prezident Akademie iracionální psychologie. Jedná se o známého vědce, zabývajícího se rezervními schopnostmi organizmu. Podobné příběhy slyší skoro každý den. Hle, jaký příběh si vybavuje: „Muž byl střelen do zad, kulka vyšla ven. Běžel ke dveřím jako „zajíc“, vypálili na něho ještě několik kulek, nezasáhli ho. Ukryl se, vyčkal, a pak zavolal sanitku. Tisknul si ruce na břicho, vyšel na ulici. Takto se držel i na operaci - vyprávěl anekdoty“.

-pokračování-