TAJNÁ ŘEČ STROMŮ (3)

Přísné lekce ve škole stromů

Stromy snášejí žízeň mnohem hůře než hlad, protože ten mohou ukojit, kdykoliv se jim zachce. Strom může okamžitě uspokojit kručící žaludek fotosyntézou. Ale právě tak jako i ten nejlepší pekař nemůže péct bez vody, platí to samé pro stromy: bez vláhy se výroba jídla zastaví.

Dospělý strom buku může svými větvemi a listy nechat protéct více než 492 litrů vody za den, a to také dělá, dokud je schopen tahat zespoda nahoru dostatek vody.  Avšak pokud by to takto stromy dělaly v létě každý den, tak by vláha v půdě brzy došla. V teplejších obdobích neprší dost na to, aby to ve vyschlé půdě stačilo doplnit hladinu vody. Proto si strom hromadí zásoby vody přes zimu. V zimě je deště víc než dost a strom vodu nespotřebovává, protože téměř všechny rostliny si v této části roku dávají od růstu pauzu.

Spolu s jarními sprškami nahromaděnými v podzemí vystačí nastřádaná voda obvykle až do sklonku léta. Ale v mnohých letech se voda stává vzácností. Po pár týdnech vysokých teplot bez deště, začnou lesy trpět. Nejvážněji jsou postižené ty stromy, které rostou v půdách, které jsou na vlhkost obzvláště bohaté; neznají totiž význam zdrženlivosti/sebekázně a rozmařile vodou plýtvají, takže je obvyklé, že za toto své chování zaplatí vysokou a důraznou cenu.

V lese, který spravuji, jsou obecně postiženými stromy smrky, které sice nepraskají v každém švu, ale podél kmenů zcela určitě. Pokud zem vyschne a jehličí vysoko v koruně stromu se stále dožaduje vody, tak v jistém bodě se napětí ve vysychajícím stromě jednoduše stane příliš silným na to, aby ho strom dokázal snést. Praskne a vybuchne a v kůře se otevře trhlina dlouhá okolo 0,9 metrů. Tato trhlina proniká hluboko do pletiva a vážně strom zraňuje. Spóry hub pak okamžitě využijí výhodu trhliny k tomu, aby napadly nejniternější část stromu, kde zahájí svou ničivou práci. Smrk se v následujících letech bude snažit zranění opravit, ale trhlina se bude znovu otvírat. Z určité vzdálenosti je pak vidět černý kanál pruhovaný smolou, který podává svědectví o tomto bolestivém procesu.

A tím jsme se dostali k jádru školy stromů. Bohužel je to místo, kde je stále na pořadu dne jistá dávka fyzického trestu, protože příroda je přísný učitel. Pokud strom nedává pozor a nedělá, co se mu říká, bude trpět. Rozštěpení v jeho dřevě, v jeho kůře, v jeho nesmírně citlivém kambiu (životodárné vrstvě pod kůrou): pro strom neexistuje nic horšího. Musí reagovat a nedělá to jen tak, že se pokouší zacelit zranění. Od té doby také bude lépe přidělovat vodu namísto toho, aby ji čerpal ze země, jakmile udeří jaro, aniž by při tom pomyslel na plýtvání. Stromy si tuto lekci berou k srdci a od té doby se tohoto nového úsporného chování drží, i když je v zemi plno vláhy – konec konců, nikdy nevíte! 

Mnohem zjevnější je ve škole stromů lekce, kdy se stromy učí se podporovat. Stromy neradi dělají věci zbytečně složitě. Proč se obtěžovat s růstem tlustého a statného kmenu, když se můžete pohodlně opřít o souseda? Dokud stojí, nemůže se toho moc pokazit. Avšak ve střední Evropě se každých pár let skupina lesníků nebo lesní mechanizace přesouvá do lesa, aby v komerčních lesích pokácela 10% stromů. V přírodních lesích je to smrt mocného mateřského stromu sešlostí věkem, který zanechá kolem stojící stromy bez podpory. Tímto způsobem se v baldachýnu otevírají mezery a kdysi pohodlně se cítící buky nebo smrk se tak ocitají rozkolísaní na svých vlastních kořenových systémech.

Tloušťka a stabilita kmenu je budována tím, jak strom odpovídá na sérii bolení a bolesti. V přírodním lese se tato malá hra může během života stromu opakovat mnohokrát. Jakmile je mezera, způsobená ztrátou jiného stromu, překonána a všichni rozšířily své koruny tak daleko, že se průzor světla opět zavřel, mohou se všichni navrátit k opírání se jeden o druhého. Když se tak stane, je více energie věnováno na růst kmene do výšky namísto do šířky s předvídatelnými důsledky, kdy, o desetiletí později, další strom vydechne naposledy.

Učení v laboratoři

Pokud jsou stromy schopné se učit (a to lze vidět pouhým jejich pozorováním), pak vyvstává otázka: kde si ukládají to, co se naučily a jak se k těmto informacím dostávají? Vždyť nemají žádný mozek, který by sloužil jako databáze a řídil procesy. To platí pro všechny rostliny, a proto jsou někteří vědci tak skeptičtí a proto mnoho z nich vykazuje myšlenku o schopnosti rostlin se učit do říše fantazie.

A opět s tím přišla australská vědkyně Dr. Monica Gaglianová. Gaglianová studuje mimózy, jinak nazývané „Citlivky“. Mimózy jsou tropické plazivé byliny a jsou obzvláště dobrým předmětem výzkumu, protože je snadné je trochu naštvat a v laboratoři se studují snadněji než stromy. Když se jich dotknete, zavřou své pírku podobné lístečky, aby se chránily. Gaglianová navrhla experiment, kdy na listy v pravidelných intervalech dopadaly jednotlivé kapky vody. Úzkostlivé listy se nejdříve okamžitě zavřely, ale po chvíli se malé rostlinky naučily, že od dopadajících kapek vody žádné nebezpečí nehrozí. Poté listy zůstávaly otevřené i navzdory kapkám. Ještě překvapivější byla pro Gaglianovou skutečnost, že si mimózy uměly zapamatovat a uplatnit lekci o týdny později i bez dalších testů.

Je škoda, že nemůžete do laboratoře přenést celé buky nebo duby, abyste toho o jejich učení zjistili více. Ale přinejmenším co se týče vody, existuje v této oblasti výzkum, který odhaluje víc než jen změny v chování: když jsou stromy opravdu žíznivé, začínají křičet. Pokud jste venku v lese, tak je nebudete moci slyšet, protože se to vše odehrává na úrovni ultrazvuku. Vědci ve "Švýcarském federálním institutu pro výzkum lesů, sněhu a krajiny", zvuky zaznamenali a vysvětlují je takto: Když se přeruší tok vody z kořenů do listů, nastanou v kmenu vibrace.  Jedná se o čistě mechanickou akci a pravděpodobně to nic neznamená. A dál?

Když přemýšlím o výsledcích výzkumu, obzvláště ve spojení s praskáním v kořenech, o kterém jsem se již dříve zmínil, zdá se mi, že by tyto vibrace skutečně mohly být něčím mnohem víc než jen pouhými vibracemi: mohly by být výkřikem žízně. Stromy by tím mohly na své kolegy křičet hrozivé varování, že hladina vody ubývá.

-konec-

-----------------------------------------------------------------------

O autorovi:

Peter Wohlleben narozený v Bonnu roku 1964 je německý lesník, který strávil více než 20 let ve "Výboru pro lesnictví" a poté začal uvádět své myšlenky do praxe. Pro svou domácí komunitu v Hümmelu spravuje bukový les, zařizuje zalesňování oblastí a pracuje na udržení zdraví stromů a obnově prehistorických lesů. Je autorem mnoha knih o stromech a ekologii, z nichž posledním je "Tajný život stromů: Co cítí a jak komunikují - Objevování fascinujícího světa".  Spolu s Dr. Suzanne Simardovou z kanadské "University of British Columbia" ve Vancouveru , Wohlleben vystupuje ve filmu "Inteligent Trees" (Inteligentní stromy) z roku 2016. Více informací na http://www.peter-wohlleben.de/english/.

Poznámka editora:

Čánek je editovaným výtahem z kapitol dva, čtyři a osm knihy Peter Wohllebena: "The Hidden Life of Trees" (Black Inc., Melbourne, 2016; poprvé publikované v Německu jako Das geheime Lebel der Bäume  LudwigemVerlagem, Munich, 2015). (Pozn. překl: V Čechách vydalo nakladatelství Kazda pod názvem Tajný život stromů v roce 2016).